Andor.cz - Dračí doupě online

Bando, vyřešme tuhle záhadu

Liz, Magnolie, Alistair

Na Magnolii bylo vidět, že dost znervózněla. V tomhle případě jsem nečekal úplně něco jiného. A Madrian se samozřejmě snaží o autoritativní pozici. Bylo mi dost ukradené, jestli si chce v místnosti připadat jako největší bourák, ale tím že člověk chodí kolem horké kaše a neustále kouká po tom, jestli se všichni cítí jako v bavlnce, se nic nevyřeší.
"Tvoje vrčení možná funguje na spoustu lidí, ale mě unavuje. Ale pojďme to projít popořadě ať vůbec něco stihneme vykoumat. A tentokrát by mohla zkusit odpovídat i Magnolie, tlumočníka není potřeba...," zavrčím nazpátek, poposednu na židli a ukážu rukou směrem k Magnolii.
Možná se jí o tom nechce mluvit, ale informace o jejích schopnostech a napojení na černobílý svět chci slyšet od ní, ne od jejího hlídacího psa...

Prohlédl jsem si s Liz kresby, které Madrian odkudsi vytáhl. Na jedné či dvou jsem se poznal, viděl jsem i ostatní.
Hmmm, tohle je přece z toho boje proti těm monstrům. Jak jsme se s Liz a Sinardou shodli, že to sen nemohl být.
"V tom černobílém světě už jsme jednou byli. A tenkrát nás z něho dostala Magnolie. Jenom ze záhadného důvodu jsme to všichni vytěsnili z paměti," řekl Madrian a odešel hledat ještě něco.
Že by neměli o zakuklencích ani ponětí? Pravděpodobně nám tu paměť zamotali takhle právě oni...
Poslechli jsme si Madrianova slova a spousta věcí do sebe vlastně zapadá a dává smysl.
Potom začalo vyprávění o paralelních světech. To že s největší pravděpodobností existují se snažili zjistit i nejvýše postavení z Cechu. Byla by to dobrá příležitost k mezisvětovým krádežím v překladu. Otázka ovšem zůstává jak mezi nimi chodit a jak moc velký dopad by nějaká krádež z jiného světa měla na chod našeho, nebo dokonce všech světů.

K Magnolii si to přivalila dvě koťata. Jedno z nich bych přešel bez problémů, ale to druhé bylo na první pohled divně znetvořené. Rozhodně vypadalo jako jeden z posledních projektů nekromancie. Ne, že by mě to zrovna v tomhle pokoji překvapilo.
Koukl jsem po Liz. Prohlížela si to stejné kotě jako já.

Poslechl jsem si Liz a její domněnka o umělém vytvoření černobílého světa zní logičtěji. Ten svět byl sice dost podobný tomuhle, ale bylo to spíše jako přenosná dimenze, nebo něco podobného.
"To, co říká Liz je popravdě logičtější, když se bavíme o černobílém světě. Nebylo to jako reálný svět. Spíš jako náhražka..."
Tolik teorií a jedna šílenější než druhá. Což neznamená, že jsou nemožné...
Na Madrianovu poznámku o hodném a zlém poldovi jsem jen zvedl jedno obočí. Jeho tvrzení o tom, že za vše můžou Seb a jeho rodina jsem přešel odvetným uchechtnutím.
Má to smysl vůbec komentovat? Vlastně je docela jasné, koho bude Madrian podezřívat.

"To, že se všechny tyhle silné rody tahají o moc a vlastně o jakoukoliv kravinu není žádná novinka. Tentokrát to ale nebude tak jednoduché. Neříkám, že v tom nemůže jet někdo z Gruberů, ale všichni určitě ne. Sebastian možná má být něco jako tvůj úhlavní nepřítel, nebo jak to mezi sebou máte, ale že by šel podle strýčkova vzoru se opravdu říct nedá."
Liz se ozvala ohledně její zkušenosti se Sebastianem v poslední době. A já bohužel musel souhlasit.
"Já vím Liz. Za celou dobu co se s ním znám se nechoval tak podivně. Ať si o něm každý říká co chce, ale on není jako ostatní Grubeři. Sám se od jejich stylu života snažil distancovat. Proto se taky vůbec přátelíme. Ale poslední dobou se chvílemi choval, jako by mu do hlavy někdo natloukl celou příručku správného chování významného rodu. Choval se jako jeho matka a to není normální..."
Moje podezření padá na zakuklence, nebo jeho rodinu. Nebo z každého obojí...

Magnolie konečně promluvila sama za sebe a přinesla nové informace na stůl.
"Vězení? Pro koho přesně?"
Pravděpodobně pro všechny, kdo se našim neznámým nehodí...
"Magnolie, víš kdo tě přesně volá?"
Možná tahle otázka zní směšně, ale jestli je to vězení, tak někdo musel ten svět vytvořit uměle. A tím pádem i démony v něm jako hlídače. Magnolie je možná napojená na ten svět a čistou magii, ale někdo to vytvořil před ní. Pravděpodobně...
"Nejsou to démoni. Jsou to prostě stvoření. Stvoření magie, žijí v tom světě. A neubližují vám, ne když nezaútočíte vy ně," řekla Magnolie a podívala se na mě vyčítavě.
"Naposledy jsme si s nimi nezačali my," řekl jsem pevně.
S Liz jsme si hleděli svého a za chvíli byla její skrýš potápěna a já letěl trámem lodi.
"Umím tu bránu otevřít."
Vážně?
"Po těchto informacích chci vědět hlavně jednu věc. A je to otázka na tebe Magnolie. Nevím, jestli o tom vůbec něco víš. Máš ponětí, kdo jsou tví praví rodiče?"
Nevím, jestli mi hodlá odpovědět, nebo jestli to ani neví. Ale je to dost důležitý opěrný bod pro naše pátrání.
Asi je načase zapojit Cech a něco ohledně Magnolie a její pravé rodiny vypátrat...

Po odmlce jsem se zeptal ještě na něco. Vrtalo mi to hlavou, protože Madrianovy obrázky - tedy ty, co doposud ukázal - neměly ani známku někoho v kápi. Žádný z těch záhadných lidí se tam ani nemihnul.
"Pamatujete si na lidi v kápích? Nejdříve, jakoby sebe vymazali z našich vzpomínek, ale nakonec jsme si na ně vzpomněli. Připadali mi docela zběhlí ve věcech toho černobílého světa," prohlásím zamyšleně.
Myšlení na ně bolí v hlavě, ale pokaždé jsou jasnější a jasnější, když se člověk dostane přes tu bolest.

Galerie u Madriana
Alistair, Liz, David

"Tohle tedy rozhodně pozitivní bylo." Zamumlám, když si olíznu rty. Hlavu mám najednou trochu prázdnou, veškerá tíha a smysl se mi usadily na hrudníku, nebo spíš v něm. A taky v břiše. Ach ti motýlci. Jedno se mu ale musí nechat, dokonale zametl s mým strachem, schoval ho někam daleko a teď jen sotva můžu myslet na to, jestli to bude průšvih a že se bojím dvojice před námi.
Vlastně kdyby tohle viděl Michael, nebo kdokoli, asi by to způsobilo hotové pozdvižení. Jeho sestřička v obležení temných, největších sígrů a problémistů téhle školy. Ještě tu chybí Sebastian a bylo by to kompletní.
A přesto se tady cítím sama sebou, jako ještě nikde. Tu ložnici, do které vcházíme, znám jako své boty. Už jsem tu byla tolikrát, až by se to jistě dalo označit za nevhodné. Když jsem viděla svou podobiznu poprvé, byla jsem ohromená, poctěná a trochu v rozpacích. Teď už jsem na to tak zvyklá, že mě to nijak nezaráží. Ne tedy, že bych stále netajila dech nad tím, jak dokonalý kreslíř to je.

Všichni se usadí, ale já sedím jen chvilku, než z postele zase seskočím a sehnu se a odhrnu přehoz postele, zpod které vytáhnu dvě koťata.
"Věděla jsem, že vás tu slyším, vy potvůrky." Vytáhu si je nahoru na klín a drbu je na bříšku, zlobím je a prsty jim hraju protivníka na praní. Jedno z koťat vypadá normálně, je chlupaté a rozkošné, má modrou mašličku, je celé černé, jen čumáček a tlapky má bílé. "Sněhurko, ty zlobivé kotě." Pokárám ji, když několika neohrabanými skoky přeskáče až na Alistaira a začne po něm šplhat. Druhé kotě vypadá.. no, podivně je velmi slabé slovo. Vypadá, jako by umřelo a někdo ho oživil. Ale to se jistě nestalo, to přece není možné, no ne? Je taky chlupaté, rozkošné a na krku má také modrou mašličku, ale vypadá poněkud víc démonicky. Taky se se mnou pere daleko živelněji než druhé kotě, které teď nekromanta přišlo pomazlit, ale nevypadá to, že by mi to vadilo. Naopak se tomu směju a zoubkům ostrým jako břitva se obratně vyhýbám.

Na okamžik natočím tvář a koutkem oka zhodnotím Davidův posed, ale než stihnu okomentovat, že to vypadá jako výslech, už to řekne Alistair za mě. Vezmu kotě do dlaně a i s ním se posunu po posteli až vedle Alistaira, kde se také opřu. Davidova otázka mě nepřekvapila, ale že by mě potěšila, to rozhodně ne. Na okamžik trochu bezradně zvednu oči k Alistairovi, který se mezitím zvedl z postele a teď tu přecházel jako tygr v kleci. Sebral mi tak pocit bezpečí a jistoty, který jsem po jeho boku měla na dosah ruky a nutno podotknout, že Sněhurku ten manévr také nepotěšil.
Rychle po ní chňapnu, aby se nerozhodla temného mága lovit jako kořist a obě koťata si uložím do prohlubně v sukni, jak sedím v tureckém sedu. Hraju si s kotětem a vypadá to, že diskuzi těch tří snad ani neposlouchám, jako bych byla ve svém vlastním světě, jako by pro mě zlobení mazlíčka bylo aktuálně zajímavější, přesto všechno slyším a vnímám. Vím, o čem mluví.

Nejistě se zavrtím, když tam na mě začne pět ódy. Nejsem na to zvyklá a strašně těžko se mi to přijímá. Léta jsem věřila, že jsem k ničemu a všechno to, co se kolem mě děje mě spíš děsí, než že by mě to naplňovalo sebevědomím a povědomím o vlastní moci.
Pak i Liz mluví o tom, jak jsem vyjímečná a já jen sisknu rty. Cítím na sobě její pohled,a le hlavu nezvednu, abych jí ho opětovala. Bojím se, že je to příliš velký tlak a já všechno kolem zase jen klamu.

"Je to vězení." Řeknu najednou a stále vypadám, jako bych pořádně nevěděla, o čem se baví.
"Je to svět čiré magie, proto je černý a bílý. Vězní se tam. A volají mě." Dívám se na postel. Nechci se podívat na ně a vidět, že se na mě budou tvářit jako na blázna. Ten svět mě volal vždy. Ale nesměla jsem o něm mluvit. Zase zmlknu a přemýšlím, kolik jim toho mám říct. Co jim mám říct.
"Nejsou to démoni. Jsou to prostě stvoření. Stvoření magie, žijí v tom světě. A neubližují vám, ne když nezaútočíte vy ně." Řeknu trochu obviňujícím tónem směrem k Davidovi.
"Umím tu bránu otevřít."

Dobrý a zlý policajt
Alistair, Magnolie, David

Chvíli jsem nad nabídkou Madriana přemýšlela. Ano, jsem zvědavá, ale opravdu chci jít s člověkem, který má naprosto šílenou pověst do jeho pokoje. Ale vlastně proč ne. Zase to je místo, kde nás nikdo nebude hledat. To u mě v pokoji by to byl spíš průchoďák. Pomalu teda přikývnu.
„Tak fajn.“ Zopakuju po Davidovi a rozejdu se za Alistairem.
To že se Magnolie s Alistairem k sobě mají, už mě tak nějak přestává překvapovat. Vlastně jsou roztomilí, jen co je pravda. Je to jako z knížek, které milovala moje chůva a které jsem ji potají kradla, abych si mohla číst romantické nerealistické příběhy o tom, jak láska stejně vždycky vyhraje.
Všichni jsme se vždycky děsili toho, že Madrian Magnolii zkazí. No všichni. Hlavně Magnoliin bratr Michael. Ten z toho měl nejvíce nahnáno, že by snad jeho malá sestřička mohla přijít k úhoně. Na tohle téma jsme vedli kdysi dost hovorů. Docela bych mu přála, aby viděl výjev, který se právě odehrává před mýma očima. Temný mág, který je proslavený tím, že oživuje mrtvé, což je asi ta nejvíce zvrácená tvář temné magie, tu ochranitelsky k sobě tiskne drobnou dívku a ano dokonce ji i políbil!
Nijak to ale nekomentuju a prostě je následuju k Alistairovému pokoji.

Opatrně projdu dveřmi a znovu Alistaira sjedu pohledem. Doufám, že tu na zemi nenajdeme mrtvé rozkládající se kočičky a krysy.
V okamžiku, kdy ale projdeme vstupní propojovačkou do jeho ložnice, tak se jenom zhluboka nadechnu a téměř s otevřenou pusou hledím na pokoj.
Dobře, představovala jsem si nekromantův pokojíček, jako temné místo, plné hnusných věcí, lebek a nevím čeho ještě. Ale možná je v jeho pokoji dokonce větší světlo než u mě. A co je dominantní, tak všude ale opravdu všude jsou skici. Vsadím se, že jeden portrét Magnolie má vylepený i na záchodě.
Pomaličku přejdu k nástěnce a prohlížím si kresby.
„Tohle je… neuvěřitelné…“ Zavrtím nad tím nechápavě hlavou.
„To jsi doopravdy maloval ty?“ Otočím se na Alistaira, ale dočkám se opět jen trapného úsměvu a přikývnutí.
„Nemohla bych si třeba jednu kresbu vzít? Dala bych si ji do rámečku.“ Drobně se usměju. „Hele, třeba tenhle kvetoucí hřbitov, to je dokonalé zátiší.“ Za mými zády se ozve tiché zavrčení. Dobře. Očividně si žádný obrázek vzít nemůžu.

Pak ale nechám kresby kresbami a usadím se do křesla naproti posteli, na které sedí Mag s Alistairem. Nestihnu se ani nadechnout a David si vezme slovo. Jenom nad tím mávnu rukou a nechám konverzaci na něm.
Přestřelku mezi Alistairem a Davidem se snažím nekomentovat a jenom doufám, že z toho vzejde aspoň něco konstruktivního. Pouze chápavě kouknu na Magnolii stylem: To jsou prostě chlapi. Co už.
A ač Alistair vypadá naštvaně, tak se stejně pustí do nějakého vysvětlování. No o vysvětlování se úplně nejedná. Spíše je to změť myšlenek, které mu očividně zakotvily v hlavě.
Opatrně vstanu a dojdu k posteli, abych si prohlédla další obrázky.
„Hele, to jsem já a Sinarda.“ Položím prst na jednu kresbu. „Na tohle si pamatuju, ale myslela jsem, že to byl jen sen. Protože pochopte, já a Sinarda spolupracují na zlikvidování vlkodlaka, to je prostě hodně špatný vtip.“
Zavrtím hlavou a dál se prohrabávám obrázky.
„Ano, to už jsem pochopila, že je Magnolie výjimečná. Ona totiž byla výjimečná vždycky. Ale. Jak je možné, že má takové schopnosti. Pochybuju, že se prostě něco stalo a jí to odblokovalo nekonečnou sílu. Musí to mít v rodě.“ S lehkým úsměvem kouknu na Magnolii.
Pak ale otočím znovu svoji pozornost na nekromanta.
„Paralelní světy. Není jednodušší vysvětlení, že ten černobílý svět někdo prostě uměle vytvořil?“ Nadhodím do vzduchu další možný názor na věc.

Když Alistair zmíní Grubery, tak se musím jen zasmát.
„To je nějaké tvoje životní trauma? Boj mezi Madriany a Grubery? Ale v něčem možná budeš mít pravdu.“ Zapátrám ve vlastních vzpomínkách a vrátím se na úplný začátek školního roku, na první měsíce tady.
„Se Sebastianem jsem se potkala poprvé na hodině magie mysli. Ukázal mi, jak pracovat s vlastními myšlenkami a dostat se do myšlenek ostatní. Byl v tom docela dost dobrý.“
Zavrtím nad tím hlavou.
„Něco v plánu určitě měl, sháněl spojence.“ Stejně tak jako já. Ale pak se všechno otočilo vzhůru nohama. „Ale netuším na co. To už se nezmiňoval. Ale pochybuju, že spřádal velkolepý plán, jak nás všechny uvrhnout do nekonečné temnoty. Přeci jen to jeho přelétání mezi Sinardou a Ambrose vypadalo spíš, jako kdyby byl schizofrenik s rozdvojenou osobností. Jeden den byl normální a druhý den se na mě koukal, jako bych byla odpad.“
Otočím se na Davida. „A ještě řekni, že nemám pravdu. Byl jako blázen.“

Nekromantova pravá identita
Magnolie, David, Liz

Vnímám, jak je Magnolie víc a víc nervózní. Její předchozí sebevědomí je ta tam. Ale to není nic, co bych u ni neznal. Vždycky se u ní střídají nálady, kdy je hrdá na to co umí, s těmi, kdy se bojí a dušuje se, že už tohle to nikdy neudělá, i kdyby měla přestat kouzlit do konce všech dní. Drobně si povzdychnu a o to víc si ji přitáhnu k sobě.
„Jen klid. Ty jsi nic špatného ve výsledku neudělala, nebo snad ano?“ Dlouze si ji prohlédnu. „Vlastně… To co se dneska stalo, má spoustu pozitiv.“
Provokativně se usměju. Prsty přejedu Mag po tváři a zlehka ji natočím k sobě, bez jakékoliv pauzy se k ní nahnu a vtisknu jí sice krátký, ale o to výraznější polibek.
„Dokážeš si představit, jak se na tohle budou všichni tvářit? No nic. Pojďme. Nebo ti dva za námi zešílejí.“

V pokoji se pohodlně posadím na postel a opřu se zády o polštář, zapřený o zeď.
Tázavě zvednu obočí a probodnu pohledem Elleyho. „Tohle má být výslech?“ Musím se až uchechtnout. „Hele, kroť si tón a možná se budeme moct bavit.“
Zavrtím hlavou. „Ale abych ti odpověděl na otázku. Kdybych to sakra věděl, tak se to dneska nestalo!“ Odpověď téměř zavrčím a zvednu se z postele, ve které jsem se tak spokojeně uvelebil. Přejdu přes místnost a začnu se přehrabovat v papírech na psacím stole a pak šáhnu do jednoho ze šuplíků.
Vytáhnu několik kreseb, které jsem maloval na základě vizí, snů a vzpomínek. Rozprostřu je na postel. Ohlédnu se na Liz a Davida a pobídnu je, aby se šli podívat blíž a neseděli tam jako trubky.
„Říká vám to něco?“
Jsou tam rozprostřeny kresby démonů, místností, dokonce i zjednodušené podobizny Liz, Davida, nebo i Sebastiana a Sinardy. Tak i tak moje vlastní a Magnolie. Isabelle. Prostě spousta lidí v různých situacích. Někteří ve skleníku, někteří v lese, někteří na chodbě. Bojující s démony, bavící se spolu v kroužku…
„V tom černobílém světě už jsme jednou byli. A tenkrát nás z něho dostala Magnolie. Jenom ze záhadného důvodu jsme to všichni vytěsnili z paměti.“
Znovu se rozejdu po místnosti a začnu se opět v něčem přehrabovat. Všechny tyhle věci jsou vlastně nové i pro Mag, tyhle ty obrázky jsem ji nikdy neukázal. Ještě abych se ji svěřoval, že mě honí v noci noční můry, co nevím, co znamenají.
„Přišel jsem jen na to, že princezna… pardon Magnolie… je s tím světem spojená. Komunikuje s ním. Nebo respektive, on komunikuje s… ní. Ty démoni ji nechtějí zabít, oni ji chrání, zbožňují ji a poslouchají ji. Druhá věc je, že Mag je neskutečně talentovaná čarodějka. Neomezuje se na druh magie, tak jako my ostatní. Nerozlišuje světlo a temnotu. Ona prostě oplývá čistou magií. To je neuvěřitelně fascinující. Nikdy jsem nic takového neviděl. Zvlášť u člověka, o kterém celá jeho rodina vykládá, že je adoptovaný a bez magického nadání.“
Trochu zrudnu, když si uvědomím, že jsem poslední minuty prostě jen básnil o svojí snoubence a naprosto jsem se odklonil od původního tématu. Odkašlu si a vytáhnu z police knihu a konečně se otočím k ostatním.
„Ale vraťme se k tématu. O paralelních světech se tak nějak tušilo vždycky.“ Hodím knihu na postel, aby k ní měli všichni přístup. „Zrcadlový svět, svět stínů, svět víl… Spousta a spousta zmapovaných obrazů naší reality. Samozřejmě to nikdo nikdy nepotvrdil. Mluví o tom jenom pár bláznů, kterým se omylem povedlo protrhnout třetí stěnu. Praděpodobně.“
Pokrčím rameny.
„Někdo ten černobílý svět musel prolomit. Kdo. No já to nebyl. Magnolie taky ne. A vy dva…“ Krátce se odmlčím a uchechtnu se. „To asi taky nebyli. Jinak by sis tu nezkoušel hrát na hodného a zlého policajta. Pokud bych měl tipovat jen na základě politického aktivismu, tak jediný, kdo má v aktuálním světovém uspořádání ambice převracet svět na ruby. Tak jsou Gruberovci.“

Nekromantův pokojíček

Liz, Alistair, Magnolie

Liz se ke mně přiblížila a vyslovila přesně to, co mi hlavou proběhlo už popáté.
"Víš, jak jsem před chvílí říkala, že už to dneska nemůže být divnější. Jo. Spletla jsem se. Může."
Naklonil jsem se ještě blíž.
"Pravděpodobně jsme s lámáním rekordů ještě neskončili."
Po té poznámce o Liz se na mě Madrian rychle podíval. Téměř nepostřehnutelně a vlastně i automaticky jsem si stoupl kousek před Liz. Madrianovi jsem pohled opětoval a pozorně jsem ho sledoval. Za mými oči v ten moment mohl postřehnout realné blesky a výboje.
Jak vtipné...

Prošli jsme chodbou až na konec a dále do školy. Kolem prošlo jen pramálo studentů, takže se nikdo příliš nezajímal o tak zvláštní skupinku lidí. Madrian nás pozval do svého pokoje.
"Pokud stále trváte na tom, že s námi chcete strávit další intimní soukromé chvilky, tak můžu nabídnout můj pokoj. Spolubydlící se odstěhoval už asi před půl rokem, takže to tam mám celé sám pro sebe."
Proč asi?
Nicméně to v tenhle moment bylo jedno, kam půjdeme. Důležité bylo mít soukromí a nenechat se rušit. Alespoň z části jsem měl svou teorii hotovou, ale další kousky skládačky se vždy hodí.
Tedy pokud se tihle dva nerozhodnout lhát.
Podíval jsem se na Liz. Bylo na ní vidět, že je zvědavá, ale byli jsme v těch problémech spolu, takže jsem od ní chtěl vidět souhlas.
Kývla na mě hlavou a já ten pohyb zopakoval.
"Tak fajn. Jdeme."

Došli jsme do Madrianova pokoje, který přes všechny drby vypadal jako pokoj každého jiného. Vlastně v některých ohledech i uklizenější. Lavina různých skic, náčrtů a hotových kreseb se válela všude po ložnici. Jak se dalo čekat, spousta toho byly nákresy těla, svalů a jednoduše anatomie. Mezi tou vlnou jsem postřehl pár podobizen s Magnolií.
Kreslit umí, to se musí nechat.

Madrian a Magnolie si sedli na postel, Liz do jednoho z křesel a já jsem si sebral židli od stolu, postavil ji vedle křesla, otočil ji opěradlem zády ke dvojici na posteli a sedl si na židli obráceně, takže jsem se na ně mohl bez problémů dívat. Ruce jsem opřel o opěradlo zad a pozorně si oba prohlížel.
Bylo načase, aby někdo položil ty nejtěžší otázky. V tenhle moment bude nejlepší jednat narovinu a bez hloupých upejpaček.
"Dobře. Bude lepší, když začneme tímhle... Jak funguje a proč existuje tohle spojení mezi Magnolií a tím černo-bílým světem? Těmi démony? A neztrácejte čas prohlašováním, že se nám to s Liz jen zdálo," prohlásil jsem klidně a rukou pokynul Liz, jestli něco chce dodat. Nehodlal jsem tu hrát drsňáka, ale klidný ledový přístup v téměř vyslýchací situaci je často ten lepší. Tedy tak to vždy prohlašovala Porkie z Cechu. Prozatím jsem se rozhodl tomuto postupu dát šanci. Všiml jsem si, jak při otázce Magnolie znejistěla. Madrian samozřejmě zachovával svůj úšklebek, který cvičil snad od mala.
Tak co to tedy bude? A jak se vším souvisí ta skupinka v kápích?

Ostudná ostuda - pisatelka, ne Mag
Alistair, Liz a David

Všimnu si, že má zahrádka spolužáky dost zaujala, takže se spokojeně usmívám, jako pyšná matka na svá mláďata, ale tohle jsou jen květiny. Přesto k nim cítím stejnou něhu jako ke všemu, co jsem vytvořila.
"A bylo by to tak neuvěřitelné?" Zahraju dokonale nevinný kukuč, ale koutek ki pobaveně cukne, až se mi udělá ďolíček ve tváři. Loupnu po něm pohledem, když mě oproti svému drzému tónu nakonec ještě obejme, ale rozhodně si nestěžuji. Naopak jsem takhle nadmíru sokojená. Kdyby mě takhle objal někde venku, v naší zahradě, mohla bych prostě zavřít oči a jen být. Být s ním a cítit se naprosto sama sebou. V pořádku v bezpečí.

Až jejich udivené pohledy mě vyvedou z míry a ohlédnu se na Alistaira pohledem vvystrašené laně. Bylo to moc? Přehnala jsem to? Neměli by to vědět..Neměli..neměla jsem..
"Ne..já..já..", zakoktám se, prostě mi to tak jde..samo." Vymáčknu ze sebe. "Omlouvám se." Sklopím oči. Kdybych o tom dokázala víc přemýšlet, došlo by mi, jsem asi uměla kouzlit vždycky. Plno z našich ranných sporů se Susan bylo o tom, že jsem prrovedla něco, co ona tak úplně nechápala, anizbych viditelně kouzlila. Ona mě pak prohlásila za lhářku, za divnou a další mnohdy mnohem horší označení, a já jsem se za svá kouzla začala omlouvat, stydět a nakonec jsem je úplně potlačila.

"Promiň Liz." Opravdu jsme si na začátku školy byly blízko, ale to ona i s Gabrielem nebo s Michaelem a pak se všechno tak zamotalo a změnilo. A když teď vidím ten její údiv, že i ona vidí, jak jsem divná, asi je to dobře. Je dobře, že jsem se ukryla k Alistairovi, který mě přijal bez podmínek a bez výhrad.

"Ano." Ruce si už raději založím před tělem a nervozitou si mnu palce, ramena mám trochu vytažená, jako bych se snažila schoulit a schovat.
Zvědavě k Alistairovi zvednu oči, když promluví.
Ohlédnu se po Liz a Davidovi. "Myslíš, že to jen tak nepřejdou? Třeba..Třeba by mohli dělat, že nic neviděli. Že se nic nestalo." Navrhnu a sama nezním moc přesvedčivě. "Omlouvám se. Měla jsem si dávat pozor." Skutečně to poslední, co bych chtěla, je aby se za mě styděl.

Zbytek cesty jdu mlčky a pokud jsou všichni pro, že si ještě budeme něco vysvětlovat, jdu s nimi, i když instinkt mi velí utéct a schovat se.

Trocha klidu
Magnolie, David, Liz

Jakmile jsou všichni v chodbě, tak se automaticky otočím a chci vyrazit směrem k hradu. Plynulý pohyb mi lehce znesnadňuje Magnolie, která se rozhodla využít mojí aktuální slabosti pro její osobu, a drží se mě jako klíště. Za normálních okolností bych asi už zbaběle utekl z jejího dosahu, ale dneska… Udělejme výjimku, dobře? Vždyť výjimky potvrzují pravidlo, nebo tak nějak se to říká.
„Doufám, že se mi nezkusíš namluvit, jak moc se bojíš potkanů, tmy a toho, že tu zakopneš.“
Pronesu možná až s drzým ironickým tónem. Přeci jen Mag touhle chodbou se mnou i beze mě už prošla nespočetněkrát. Ale abych trochu vyrovnal tu dávku ironie, tak Magnolii obejmu kolem pasu.

Pak se ale Magnolie najednou odlepí a zamíří za Davidem. Opřu se pohodlně o zeď a sleduji výjev před sebou. Na rozdíl od Liz a Davida mě nechává Magnoliina magie naprosto v klidu. Tyhle věci nevidím poprvé, vlastně můžu říct, že jsem viděl i horší věci, jako třeba vstávání z mrtvých a jejich následné zpět poslání do hrobu.
„Holka, ty vážně dostaneš za chvíli infarkt.“ Pobaveně sleduju hnědovlasou čarodějku. „Ale kdyby to teda náhodou s tebou seklo a my tě už nezvládli zachránit… Daruješ své tělo vědě? Hmmm? Temnou čarodějku jsem na stole ještě neměl.“
Hodím rychlý pohled i po Davidovi, kdyby se náhodou rozhodl Liz nějakým způsobem bránit. A pak už jen mávnu rukou.
„Humor…“ Zavrtím hlavou. „…Pardon.“

„Můžeme pokračovat?“ Kouknu se na Magnolii, jestli už je s prezentací svých schopností hotová. Pokud souhlasně kývne, tak se rozejdu dál k hradu.
Cesta netrvá nějak ukrutně dlouho, pozemky školy nejsou zase tak obrovské, jak se na první pohled může zdát.
„Začínám se obávat, že dneska toho budeme mít na vysvětlování až moc.“ Tiše pronesu směrem k Magnolii. „Tvoje magické schopnosti, moje slabost pro tvou osobu… Myslím, že tvoje malá kamarádka je v patřičném šoku. A Elley… Sice nemluví, ale jde na něm vidět, že mu to v hlavě šrotuje už od první chvíle.“
Bokem zatlačím na dveře, které ukončují polorozpadlou chodbu. S tichým zavrzáním je otevřu.
„Tak prosím, postupujte dále a tvařte se nenápadně.“
Dveře z druhé strany jsou kamuflované jako portrét v nadživotní velikosti se zdobeným zlatým rámem. Jak nápadité.
Až projdou všichni na druhou stranu, tak dveře za nimi zabouchnu.

„Pokud stále trváte na tom, že s námi chcete strávit další intimní soukromé chvilky, tak můžu nabídnout můj pokoj. Spolubydlící se odstěhoval už asi před půl rokem, takže to tam mám celé sám pro sebe.“
Drobně pokrčím rameny a nasadím výraz, jakože vůbec nechápu, proč by se někdo ode mě chtěl stěhovat. Já se totiž vůbec ale vůbec nesnažil toho člověka aktivně vyštípat.
„A já se stejně potřebuju převléct, takže je to na vás. U nekromantů jsou dveře vždycky otevřené, i když si to lidé nemyslí.“
Počkám na Mag a i na ty dva, jakým způsobem se vyjádří a ať už s nimi nebo bez nich se rozejdu směrem ke svému pokoji.

Samé otázky
David, Magnolie, Alistair

Pomalu přikývnu, když se Alistair ujme vedení skupiny. Nemám co namítat proti jeho cestě. Čím diskrétněji se dostaneme do něčího pokoje, tím lépe pro všechny. Ještě abychom museli cokoliv vysvětlovat některému z učitelů. Studenty ještě člověk odpálkuje, ale profesora nemůžete beztrestně poslat do háje. Pokud tedy nechcete skončit po škole, s důtkou, nebo vyhazovem.

Když dorazíme ke vchodu do chodby, tak si nejde nevšimnout všech těch květin. Jednu jemně utrhnu. Přičichnu si k ní a jemně ji promnu mezi prsty. Nádherná květina. Prakticky dokonalá. Krásně voní.
„Tahle škola má nového zahradníka?“ Zadívám se tázavě na Davida.
„A proč zrovna opečovává místa jako je hřbitov. Což mi vnukuje myšlenku. Proč má škola hřbitov? Tahle škola je prostě divná ve všech ohledech.“ Povzdychnu si nahlas, ale dál se nad tím nepozastavuju. A raději následuju ostatní do chodby.

Zaznamenám před sebou bledou dlaň. Opatrně ruku uchopím a sejdu bezpečně schody.
„Díky.“ Odpovím potichu, když si uvědomím, že to byl Madrian, který ruku na pomoc nabídnul. Pak už se na něj ale vrhne Magnolie. Očividně nemá v plánu se od něho jakkoliv vzdalovat a v žádném případě ho nikomu nechce půjčovat.
Zařadím se k Davidovi a ty dva nechám jít jako první.
„Tenhle den už nemůže být podivnější.“ Nakloním se k Davidovi a svou poznámku zašeptám, tak aby to slyšel jenom on.
V tu chvíli se ale otočí Magnolie. Vypadá, jako by si zničehonic na něco vzpomněla. A přitom už už šahá na zranění Davida.
„Počkej, počkej. Jak. Jak jsi tohle udělala?!“ Ukážu prstem na zahojený obličej a pak na Magnolii a pak zase zpátky.
„Já se léčit učím už přes rok a umím tak srazit horečku. A ty… Vždyť na hodinách všechny zarytě přesvědčuješ, že magii moc nedáš… A… Jak to děláš?“
Vykoktám ze sebe a přitom se dívám na dívku, která ještě před nějakou dobou byla moji blízkou přítelkyní. Teď. Jako bych jich vlastně ani neznala. Jiný člověk. A to nemyslím ve špatném smyslu. Jiný, sebevědomější, zajímavější.
„Mag… Tak proto si se s většinou lidí přestala bavit?“ Zavrtím hlavou.
Ono to vlastně dává smysl. Pokud přišla na něco na sobě neobvyklého, tak bych si to taky nechala pro sebe. Případně si našla člověka, který to nebude úplně roztrubovat okamžitě do okolí. Někoho jako je Madrian.
„Ne, dobře. Já už se nebudu ptát. Dokud si někde v klidu nesedneme. Slibuju.“
Zkusím zažehnat vlastní zvědavost a zastavím příval otázek směrem k Mag. Moc dobře vím, že to dokáže být vyčerpávající a naše čtveřice toho má po dnešku opravdu dost.
Nahnu se naposledy k Davidovi. „Víš, jak jsem před chvílí říkala, že už to dneska nemůže být divnější. Jo. Spletla jsem se. Může.“

Cesta k pochopení a kolejím

Liz, Magnolie, Alistair

Po chvíli Liz, pravděpodobně stále ještě vykolejená (a kdo není?) ze scénky před našima očima, rozhodla o dalším průběhu dnešního večera. Tedy zmizet někam stranou a vypáčit ze dvojce naproti vysvětlení. V ráži na mě ukázala jako Inkvizitor. Jako bych něco provedl. Že je nutné ještě něco udělat s tou ránou na obličeji.
Povzbudivě, ale trochu provinile jsem se na ni usmál.
"Opravdu to už nic není Liz. Viděl jsem horší a navíc už to skoro neteče."
Vysloužil jsem si dloubanec do žeber a káravý pohled. Ten jsem samozřejmě nemohl nechat bez odvety.
Otočil jsem se na Magnolii a Madriana. Ten navrhl starou chodbu ze hřbitova do školy. Věděl jsem o ní, ale použil jsem ji jen jednou, na začátku roku při průzkumu. Přikývl jsem.
"Tak jdeme, než nás tady obroste plevel..."

Po ani ne deseti minutách chůze jsme došli ke vstupu do chodby. Na té se nic nezměnilo, ale teď všude rostly květiny. Samozřejmě zde byla květinová zahrada, neodmyslitelná část většiny hřbitovů. Jenže když jsem tady byl naposledy, nerostlo tu kromě plevele snad nic. Zběžně jsem si některé květy prohlédl zdravým okem.
Nepamatuju si, že by škola měla nového zahradníka...
Nicméně jsem vlezl za skupinkou do skryté chodbičky, která už zářila drobnými jiskřičkami.
Jasně, Madrian má taky ze základu Vzduch.

Kráčeli jsme slabě osvětleným tunelem. Madrian a Magnolie šli kousek před námi. Liz šla soustředěně vedle mě. Určitě byla rozhodnutá vysvětlení z Madriana vymlátit, kdyby na to přišlo. Zajímalo mě, jaký přístup by zvolila u Magnolie, kdyby jí nechtěla nic říct. Přeci jen se znaly docela dobře.
Magnolie se najednou zastavila, jako by si najednou na něco vzpomněla. Položila mi ruku na tvář a pod jejím dotekem bylo vidět bílé světlo. Tedy viděl jsem spíše jen tu okolní záři. Byl to takový zvláštní pocit, jako bych si na tvář přiložil ledovou kostku a zároveň rozpálenou misku čaje. Cítil jsem, že rána zmizela a nebylo stopy ani po žádné jizvě.
Pokud bych doteď pochyboval nad svými teoriemi o Magnolii a jejím spojení s démony a tím divným světem, teď by mě veškeré pochyby přešly. Jen ti nejzkušenější léčitelé by dokázali takhle jednoduše zahojit a odstranit veškeré známky zranění tohoto typu. A pokud si pamatuji, tak nikde se nemluvilo o někom z našeho ročníku, kdo by dokázal léčit tak lehce. Když se Magnolie dala na odchod, povytáhl jsem obočí a podíval se zkoumavě na Liz, jestli si o tom myslí totéž, co já.
Co se to tady vlastně děje? Ale když je nějak spojená s těmi démony, dávalo by smysl, že jejich rány hojí jako nic.
Rozhodl jsem se na to prozatím příliš nepoukazovat.
"Hmm... Díky Magnolie. Nevěděl jsem, že jsi tak zběhlá v léčení," řekl jsem to takhle. Zajímalo mě, jestli se o tom rozmluví, nebo se to pokusí odvést jinam.

Mezitím jsme dorazili na konec chodby a do školy.

Návrat zpátky - horko těžko

Zvědavě zabloudím očima k Alistairovi, když Liz potvrdí, že mě skutečně políbil. I když tu momentálně ležím na zemi, sotva se mi zvedá tlak a jsem ještě trochu jako mátoha, tahle informace mi do žil vlije novou krev a bleskurychle ji dotlačí až k tvářím. Začervenám se a koutek mi cukne, jak se chci usmívat jako blbeček.
Lizinina salva otázek přitáhne mou pozornost zpět k její osobě a v mé tváři se objeví okázala zmatený výraz, než dvakrát mrknu a myšlenky se mi velmi neochotně odlepí od Alistaira a začnou konečně řešit, na co se Liz ptá.
"Ne ne,... jsem v pořádku. Díky." Kývnu a pomalu se na ni usměju.
Mou pozornost posléze přitáhne její interakce s Davidem. Vypadá to, že jim na sobě záleží a asi trochu víc, než bych odhadla. Předtím jsem ho hodně vídala se Sinardou, ale je pravda, že ta teď zase většinu času tráví se Sebastianem. Vypadá to tedy, že se Sebastian rozhodl chovat zodpovědněji ke své snoubence a svému rodu. Zajímavé. Důležitější ale je, že tahle jejich interakce odhalí, že jsou zranění. Davidovi dokonce teče krev a i Liz vypadá dost unaveně.

Než stihnu ale dělat nějaké soudy, už je u mě Alistair a pomáhá mi na nohy a světe div se, objímá mě. Už jsem si všimla, že se mnou se dokáže lépe uvolnit a mé občasné doteky zvládá čím dál tím lépe, ale tolik kontaktu od Alistaira Madriana? No já padám. A to jsem ještě očividně netušila, co mě čeká pak, protože už otvírám pusu, že mu objevím, když cítím ten lehký dotek rtů na svých vlasech. Zvednu k němu hlavu a zatímco se Liz s Davidem pošťuchují, seberu odvahu a natáhnu se na špičky a Alistaira letmo políbím na rty.

Rychle hlavu skloním a dělám, že se nic neděje a nestalo, když Liz začne generálovat a rozhoduje, že odsud okamžitě odcházíme. No, vysvětlit bychom si asi něco mohli, ale rozhodně ne přede všemi.
Nic nenamítám, prostě je následuji k chodbě, o které vím a s láskou a pýchou se rozhlédnu po svých květinách. Opatrně sestoupám po schodech a když mi Alistair podá ruku, abych neupadla, chytím se ho a už nepustím. No co, je tu přece tma, sem tam nějaká krysa. Jistě bych mohla upadnout i tady.

"Hmm, pravda.. ukaž, Davide." Vzpomenu si na jeho zranění, které jsem chtěla vyřešit už předtím, ale tak nějak jsem na to zapomněla hlavně proto, že se mi myšlenky motaly kolem jednoho temného čaroděje a jeho rtů.
Natáhnu ruku a konečky prstů položím na Davidovu lícní kost, palcem mu přejedu po tváři až ke rtu a jak se ho dotýkám, pod mýma prsty jemně září bílé světlo. Když ruku svěsím, je jeho tvář stejná jako předtím, po ráně není ani stopy. Nevypadám, že by mě to překvapilo nebo vysílilo a to je uzdravování pro mnoho světlých čarodějů ovládající magii Země jedna z nejtěžších disciplín. Někteří to nezvládnou nikdy.