Andor.cz - Dračí doupě online

Jak nás dostat pryč?
Magnolie, Liz, David

Upřímně, vůbec netuším, co se v následujících minutách dělo. Lehce si uvědomuju, že tahle malá rozčilená čarodějka mě násilím dostala, co nejdál od Šípkové Růženky, a ještě to doplnila spoustou ironických poznámek. Následovala chvíle napětí a ticha, než se Magnolie opětovně pořádně nadechla a otevřela oči, téměř jako by se topila.
Topila. Mohla se vůbec topit? Ne. Vždyť byla pouze v bezvědomí. Jsi blázen. Říkám ti to celou dobu, co se s ní stýkáš. Schizofrenní blázen, který si myslí, že dokáže být lepší člověk. To je kombinace k nezaplacení. Ticho. Potřebuju přemýšlet.
Zamrkám a dál sleduju představení před sebou. Čarodějce se opravdu povedlo Magnolii přivést k plnému vědomí.
„Mohu se přiblížit, nebo si vykoleduju další facku, nebo něco podobného?“ Podívám se na čarodějku a pak přenesu plynule pohled i na Davida, který už se k celé skupince taky připojil.
Jakmile zpozoruju, že se čarodějka zvedá na nohy, tak využiju situace a konečně se přes ni dostanu k samotné Mag. Jemně ji chytnu pod rameny a ochranitelsky k sobě přitisknu, když ji pomaličku vytáhnu na nohy.
„Příště… Na tebe dám větší pozor.“ Pronesu tiše. „Slibuju.“ Decentně a nenápadně ji vtisknu pusu do vlasů.

Drobně přikývnu na poznámky čarodějky. „Ano. Pojďme pryč.“ Ale paradoxně nezamířím přímo k hradu ale ke hřbitovu.
„Vezmeme to zadem. Je tam chodba zpátky do hradu, kterou nikdo nepoužívá. Ani nemám tušení, kolik lidí o ní ví. Není to zakázaná ani tajná chodba, nic takového, jen bych řekl mírně zapomenutá. Dostane nás prakticky až na koleje.“ Dodám rychlé vysvětlení, pokud se někdo rozhodně pozastavovat nad zvoleným směrem.
Po krátké procházce se zastavím u vstupu do chodby, který vypadá jako by ho nikdo nepoužíval tisíce let. Ale aktuálně už je to spíš kamufláž. O květinové zahradě, která se táhne kolem celého hřbitovu, se ani nezmiňuju. Na to už jsem si prostě zvyknul.
„Schody už to mají poněkud za sebou. Takže opatrně. Budu chytat, kdyby něco.“
Ani nečekám na odpověď a zmizím v otvoru, co pouze z velkou dávkou fantazie připomíná dveře. Počkám pod schody dole, kdyby náhodou někdo z následovatelů zakopl a plánoval se proletět. Dívkám nabídnu ruku jako podporu.
Jakmile jsou všichni v chodbě, tak se prsty jemně dotknu stěny. Po obou stěnách i stropu se rozběhnou drobné jiskřičky elektřiny, které příjemně osvítí místní prostory.
„Je to jenom kousek. A aspoň si nebude celý hrad vykládat o tom, jak jsem si dal s Elleym do držky. Nedej bože, do toho ještě potkat staršího brášku.“ Mrknu směrem k Magnolii. „Promiň, princezno. Ale tentokrát by se mě už vážně pokusil zabít. Už několikrát mi vyhrožoval a to stačilo vedle tebe stát na chodbě.

Romantika musí počkat
Magnolie, David, Alistair

Pozoruju probouzející se Magnolii. Nejdřív je to jen slabé cuknutí, pak decentní zalapání po dechu a následně i zamrkání a pomalé otevírání očí. Drobně se pousměju, ale stále vlastně držím Magnoliinu hlavu v dlaních.
„No na mě nekoukej. Já to nebyla.“ Zvednu oči a propíchnu pohledem blonďatého nekromanta. „Zloděj polibků aktuálně dělá, že neexistuje.“
Opatrně Mag pomůžu si aspoň sednout.
„Netočí se ti hlava? Jak se cítíš? Nějaké bolesti? Nebo jen únava…“ Zasypu ji salvou otázek a opatrně si ji prohlížím. „Radši ještě zůstaň chvilku sedět.“ Pronesu starostlivě, pak ale sama vstanu a ohlédnu se na Davida.
Krátce přikývnu na jeho poznámku. „Tohle by zvládl každý. Jenom jsem ji vrátila energii, kterou ztratila.“ Drobně zívnu a prohrábnu si vlhké vlasy. Přeci jen. Energii jsem Magnolii dávala ze svého a ač je adrenalin skvělá záležitost, tak časem opadne a pak se začnou dostavovat všechny nežádoucí efekty předchozích činů.
„Jsem v pořádku. Na rozdíl od tebe.“ Poznamenám rychle směrem k Davidovi, protože vím, že tahle otázka z jeho strany padne dříve nebo později.

„Nechci vám kazit romantickou chvilku, ale nechcete se přemístit dovnitř? Mimo déšť a veřejnost?“
Rozhlédnu se po všech přítomných. Přeci jen, už toho tady mám plné zuby a docela bych si ráda sedla a pokud bych si mohla vybrat, tak bych i něco snědla.
Tázavě zvednu obočí a nedočkavě podupávám nohou.
„Tak. Jdeme? Nebo si potřebujete ještě vyznat lásku a vysvětlit tu pusu?“ Povzdychnu si. „Jestli se mohu přidat, tak já bych zase ráda dostala vysvětleno, co jste to tu vůbec vyváděli. A ty.“ Ukážu na Davida. „U tebe musíme udělat něco s tou ránou, pořád to krvácí a takhle po škole chodit nemůžeš.“

Šípková Růženka probuzena

Liz, Magnolie, Alistair

„No, zrovna ty mi říkej, abych se uklidnila. Člověk se sklony k sebepoškozování vlastní magií…“ odsekla Liz.
Věděl jsem, že je naštvaná, a tak jsem na to nic neřekl. Zanedlouho se Liz podařilo vyprostit z mého sevření zakrvácené ruky. V podstatě vyklouzla. Opovržlivě odstrčila Madriana bokem a zaměřila se na Magnolii.
Dala se do léčení. Neustále jsem těkal pohledem. Chtěl jsem vidět, jak se Liz popere s léčením v krizi, zároveň jsem ale ze zvyku pozoroval i potencionálního protivníka, který momentálně vypadal - k mému překvapení - ustaraně. Madrian rozhodně neměl pověst emocemi překypujícího člověka.
Liz opět prokázala svou schopnost léčení, když Magnolie začala nabývat lepší barvu a zanedlouho se probudila. Vypadala vyčerpaně dost zmateně.
Zajímalo by mě, co přesně s ní ta magie dělá... A co přesně, kromě démonů, dělá s magií ona...
Poslední dobou se mnohem častěji stávalo, že se otázek naskytlo mnohem více, než odpovědí.

Klekl jsem si ke dvojici na zemi a pozorně si Magnolii prohlédl. Téměř vypadala, že se jí nic nestalo. Položil jsem ruku na Lizino rameno a lehce stiskl.
"Dobrá práce. Máš pro to fakt talent." Trochu jsem se usmál, jen co mi dovolovala rána na obličeji. I přes Liziny léčivé schopnosti, se mi rána pořád nechtěla kompletně uzavřít. Neustále mi do pusy kapala krev. Jakoby magie démona bránila rychlejšímu léčení.
Je to ovšem jen domněnka.
Zvedl jsem se a pozoroval Madriana, který přistoupil blíž k ležící Magnolii. Zároveň to vypadalo, jakoby blíž nechtěl. Očividně se bál ukázat, že by mohl mít cokoliv jen lehce společného s emocemi.
Je reputace pro někoho opravdu tak důležitá? Stejně jsme viděli, jak se ji snažil probudit, i tu pusu...

Tohle mě přivedlo na další věci. Teď jsem byl ochotný tvrdit, že je moje teorie o Magnolii správná. Otázka nyní byla, proč se to vše vůbec děje a proč zrovna Magnolie? A jak s tím vším souvisí zakuklenci? A má s tím vším něco společného Sebův strýček? Možná dokonce všechno...
Zhluboka jsem se nadechl a stejně hluboce vydechl.
Tyhle teorie mi vždy nakonec sklouzly k tahanicím mezi Světlými a Temnými. A začínal jsem toho mít už pokrk. Vždy to pak odnášeli lidé, na kterých mi záleželo. Pozoroval jsem, jak Liz pomáhá Magnolii na nohy. Přidal jsem se a společně jsme jí pomohli vstát. Madrian už se neovládl a přistoupil k nám. Vypadalo to, že mu Liz vrazí a tak jsem se chystal ji popadnout a zadržet, ale Magnolie řekla, že je to v pořádku a k našemu údivu ho objala. El na ně koukala s trochu otevřenou pusou, tak jsem do ní šťouchnul, aby se z překvapení vytrhla.
"Rozhodně je to zvláštní pohled," prohlásil jsem.
Opravdu nečekaná podívaná, ale mám se ve světě kouzel ještě něčemu divit?

Šípková Růženka
Alistair, Liz, David

Vlastně to bylo dobře. To že jsem omdlela a démoni zmizeli, zrušilo mé spojení s nimi a přestalo mě to tolik vyčerpávat. A taky to, že už je neřezali hlava nehlava a nemusela jsem zažívat další a další umírání v bolestech, taky dost pomohlo. Pomalu se probírám hned, jak si mě Alistair přitáhne k sobě. Jako bych vyplouvala z velké hloubky, dívala se na světlo, které sotva dokáže prorazit vodní hladinu. Temnota mě obklopuje, ale světla a stíny se stávají čím dál zřetelnější, stejně jako hlasy kolem.
Vážně mě plesknul? Blikne mi hlavou. Ne že by to bolelo, ale zrovna rytířské mi to nepřijde.
Čí jsou ty další hlasy?Tak napůl vnímám, jak se hádají, ale nerozumím ničemu z toho, co říkají. Jako by najednou mluvili jinou řečí. Už uvažuji nad tím, jak mu vynadám, že takhle se Šípková princezna rozhodně nebudí, když na rtech ucítím drobný polibek.
Srdce mi poskočí a řasy se mi zachvějí. To jsem u toho nemohla být vzhůru? Chci se probudit, ale jako bych se topila. Plavu nahoru, vážně se snažím. Tempo za tempem, ale nemám dost sil. Chci se probudit. Chci na svůj první polibek být vzhůru!

Cítím jak mě chytí jiné ruce. Ne, ne. Notak! Co když to jsou ty jiné hlasy a teď chtějí Alistairovi ublížit? Kvůli mně a tomu, co jsem udělala? Stydí se za mě a je v právu. Měl by se stydět. Jsem zrůda.
Nestihnu se ve svých pochmurných myšlenkách propadat hlouběji, poddat se té depresi, která kolem mě pomalu obtáčí své kostnaté prsty, a najednou se mi do žil nahrne nová krev. Chladná jako čistá voda a tak plná energie. Snažím se, kopu nohama, přidávám na tempech a i když mě pálí na plicích a nemůžu dýchat, světlo prorážející si cestu masou vody je stále silnější. Už mě na tváři lechtá měsíční paprsek, když konečně zalapu po dechu, jako bych se skutečně vynořila z vody.
Prudce se posadím a dýchám, jako bych se snažila pochytat co nejvíc kyslíku po dlouhém ponoru. Když se konečně uklidním a rozhlédnu se, spojí se mi hlasy s tváří Davida a Liz. Rychle se otočím a pohledem vyhledám Alistaira, abych zkontrolovala, že mu neublížili. Jsem zmatená z toho, proč mě tu objímá Liz a on je ode mě daleko a v hlavě i víří chaos.

"Co se stalo?" Vlastně netuším, co z toho byla pravda a co lež. Oblečení nemám mokré, takže jsem se určitě netopila. Byl to jen sen, nebo noční můra? Jsem teď zmatená z toho, jestli mě vůbec někdo tedy políbil, nebo se mi to celé jen zdálo. A teď se na to ptát?
"Asi jsi mě teď nelíbala, viď?" Přimhouřím trošku oči, jak se snažím vyznat ve vlastní hlavě a všem tom chaosu a zadívám se na Liz a pak zase těknu očima na Alistaira.

Tak jsem blázen?
Magnolie, David, Alistair

Ucítím, jak mě David drží za paži. Nejradši bych se mu vysmekla a prostě po Madrianovi skočila. Vlastně si o to dost koleduje, těmi jeho řečmi. Ale David má v něčem pravdu. Z Alistairovi strany to vypadá jen jako dobře odvedené divadlo, ne že by svoje slova myslel nějak zvlášť upřímně. Ale to nic nemění na tom, že mě štve. A štve mě ještě víc, že ani David ani Alistair mě nechce pustit k Magnolii, abych ji mohla pomoct.
Při Madrianově poslední větě zatnu ruce v pěst a démon se rozletí na kusy. Pak už ale jen hledím s otevřenou pusou na scénu před sebou. Klečící nekromant s bledou dívkou v náručí. Já tohle asi přestávám chápat. Tak buď ten kluk před námi je schizofrenní blázen anebo jsem se zbláznila já. Nebo dost pravděpodobně jsme se zbláznili oba.
„No, zrovna ty mi říkej, abych se uklidnila. Člověk se sklony k sebepoškozování vlastní magií…“ Zavrčím podrážděně. Ale nechám se mírně násilím otočit směrem k Davidovi. Dívám se mu do očí a poslouchám, co mi vlastně chce říct.
„Taky tu leží dva lidi, dvě magie, to sedí, ale co když ji Alistair jenom využívá. Využívá její životní sílu a magii. Chápeš.“ Odmítám si připustit, že by Mag byla něčeho takového schopná. Vždycky přeci byla milá a hodná dívka. A nemyslím to vůbec zle, byla tak správně hodná.

Zavrtím rázně hlavou. „A stejně. To je teď vlastně úplně jedno.“ Nakráčím si to až k ležící Magnolii a Alistairovi. „Uhni, ty kasanovo. Polibky můžeš zkoušet až potom.“ Šťouchnu do nekromanta, aby mi uvolnil trochu místa u Mag v bezvědomí. A je mi teda naprosto jedno, jestli s tím souhlasí nebo nesouhlasí. V jeho zájmu je, aby aktuálně se mnou spolupracoval.
„Ty už si toho tady udělal až moc.“

Sednu si do tureckého sedu a položím si opatrně hlavu Magnolie do klína. Položím ji svoje dlaně na spánky, jako bych ji chtěla masírovat hlavu a zavřu oči. Nesoustředím se na to, abych ji probrala, tak jak se snažil Madrian, ale spíš na to, abych ji dodala vůbec sílu k tomu, aby se chtěla sama probrat. Přelévám část své energie skrz magii do ní. Je to silná zjednodušenina toho, co dokáží světlí vodní mágové za pomoci svých léčivých schopností, ale tak darovanému koni na zuby nehleď. Pomáhám tomu, aby krev proudila srdcem a dostávala se do všech koutů jejího těla. Časem začne mít Magnolie i poněkud lepší barvu ve tvářích. Když už by se mi nepovedlo ji probrat, tak je aspoň ve stabilizovaném stavu.

Konec? Spíš ne.
Magnolie, David, Liz

Nehnu ani brvou a sleduji téměř až pobaveně dívku přede mnou. Drobná rozčilená slečna, která doufá, že si přes všechnu její drsnost nevšimnu, že se ji začínají klepat nohy. Rozkošné. Všechny její výhružky mě nechají klidným. Přeci jen ani jednomu nemám v plánu ublížit a vlastně ani nechci. Z toho by byly jen zbytečné problémy navíc. A už vůbec nepotřebuji, aby se tu objevila moje rodina, která by něco začala řešit.
„Uklidni se, nebo dostaneš infarkt.“ Pronesu vlastně i s docela upřímnou starostí, jelikož slečinka vypadá, že opravdu za chvíli prodělá srdeční zástavu.
Přenesu pozornost na jejího společníka. „Ale no nekecejte. Gruber tě zbytečně zastiňoval, tak sis pod svá křídla vzal potenciálně zajímavou čarodějku s naprosto nezajímavého rodu? Docela dobrý tah, řekl bych.“
Setřu další část vlastní krve z tváře a povzdychnu si. „Holčičko, poslechni svého kamaráda a prostě běžte někam do háje.“

V tu chvíli se ale ledová socha démona rozletí na kousíčky. Sakra. Ta holka se prostě neumí ovládat. S ženskými je vždycky problém. Příliš emotivní. Emoce. Aspoň vím, proč jsem se emocím vždycky vyhýbal. Jednou v životě jsem je ukázal na povrch a podívejte se, co všechno se stalo. Démoni. Přespříliš mocná a nebezpečná Magnolie. Blázinec.
Prudce se ohlédnu na Magnolii a jakmile k mým uším dolehne její zasténání, tak nechám ty dva ať si dělají, co chtějí a doběhnu k teď už bezvládnému tělu.
„Sakra. Přeci jsem jasně říkal, ať to necháte být ne?“ Křiknu na dvojici a stáhnu si Mag ochranitelsky do náruče.
Odhrnu ji vlasy z čela a zkontroluju jestli dýchá a následně i tep. Je jenom v bezvědomí. Bohužel ale na tohle je moje magie poněkud krátká. S mrtvolami to zvládám, ale s živými, jak jsem právě zjistil, to neumím naprosto vůbec.
„Magnolie… Kruci… Vstáváme…“ Drobně ji proplesknu po tvářích, abych ji zkusil přivést k vědomí, ale těžko říct kolik bolesti musela utrpět, takže taky se nám tu může takhle válet několik hodin.
„Šípková Růženko…“ Pokračuju dál ve snažení, jakkoliv Magnolii vzbudit.

Záhada démonů

Liz, Alistair a Magnolie

Slyšel jsem Liz, jak se mě snaží uklidnit. V jejím hlase zněla značná nervozita. Bylo hezké, že má takovou starost. Jelikož jsem ovšem byl zvyklý na mnohem horší zranění, nebral jsem tohle zranění tak vážně. Byla sice pravda, že takovou sečnou ránu přes obličej jsem ještě nikdy neměl, ale kromě momentální slepoty v jednom oku jsem mohl pokračovat dál. Na rtu jsem pocítil svou rozžhavenou krev. Památka na přehřátí pět minut dozadu.
Nakonec z toho bude jen nepěkná jizva.
Vyslechl jsem si kamarádčin poznatek, když se mě u něj snaží zatlačit na zem, abych si lehnul. S démony měla pravdu.
"Jsem v pořádku Liz. S těmi příšerami máš sice pravdu, ale i tak není čas na nějaké ležení."
Nyní mi na obličeji vyčarovala ten chladivý gel, který se snažil zastavit krvácení. Cítil jsem, jak mi Liz začala ochlazovat tělo. Zachvíli jsem měl pocit, jako bych nikdy oheň nepoužil.
"Možná jo, ale musíš uznat, že je to efektivní způsob rozšiřování schopností. Ještě jednou díky," podíval jsem se na ni zdravým okem.

Zaměřil jsem oko na elektrický ohradník, který zmizel. Liz vystřelila jako bych ji nabil bleskem a pokročila k Madrianovi a ležící postavě. Začala na něj ječet a byla opravdu vytočená. Zvedl jsem se s doprovodem kapek krve, které mi ještě stále odkapávaly z obličeje. Liz pokračovala.
Magnolie? Ta, co jsem ji jednou potkal u Seba na pokoji?
Vyzkoušel jsem si rovnováhu. Vše bylo krom oka a obličeje v pořádku. Nespouštěl jsem oko z trojice a pomalu šel k nim.
Madrian nám oběma poslal výhružku. Mělo nás to zastrašit. Bez efektu. Liz to ovšem jen více naštvalo.
"Poslední varování? Nebuď směšný. Já už posledních varování za svůj život slyšela hodně a pořád tu ještě stojím živá a zdravá."
Já nikdy necouval před bojem. Ovšem bylo zde nutné bojovat? V hlavě mi létalo několik otázek.
Kdyby tohle všechno zavinil Madrian, proč nám ti dva nekromanticky oživení vlci pomáhali? Ti dva vlci byli jediní oživení touto magií. Zbytek byli démoni z černo-bílého světa. Jestli vše vyvolal sám, tak proč potom vynakládal takové úsilí na ničení vlastních démonů oživlými vlky?
Chytil jsem Liz za ruku, aby se na nekromanta hned nevrhla. Když nemohla na něj, zmrazila jednoho prťavého démona, který se kolem nás plazil ke dvojici. Zatím ještě byl živý, ale neměl kam utéct. Byl jako socha.
"Počkej chvíli," potichu jsem řekl a stiskl jí ruku pevněji.
Mohl ty démony vyvolat někdo jiný - například nějaký ten kouzelník v kápi - a my všichni jsme se tu objevili jen čirou náhodou?
Změřil jsem si Madriana pohledem a pak jsem přejel na Magnolii. Byla bledá, téměř v bezvědomí. Madrian se sice tvářil všemocně, ale nekromancie je vyčerpávající odvětví magie a jeho neustálé slepování vlků ho určitě vyčerpalo. Snažil se to skrýt, ale byl celý zpocený, z nosu mu ještě tekla krev a dýchal mnohem rychleji, než je zdrávo.
I když byla celá situace namíru podezřelá a zvláštní, nemělo cenu se zabíjet mezi sebou, jestli to nakonec způsobil někdo jiný. Zeptal jsem se tedy na tu nejlogičtější věc, která mě zrovna napadla:
"Co s ní je?"
Jelikož byla Liz dost naštvaná, asi se příliš neovládla a zmrazený démon pukl jako kus ledu přímo uprostřed. V ten moment Magnolie vyjekla a vypadalo to, že kompletně ztratila vědomí. Zbylí démoni najednou začali mizet. Jakoby někdo utnul veškeré spojení a všichni do jednoho přestali existovat. Liz vyjekla také a už už se chtěla vrhnout k Magnolii, ale stáhl jsem ji zase zpět.
Počkat... Počkat...
Začínalo mi svítat. Nebo alespoň jsem doufal, že je moje teorie správná.
Pohled jsem měl stále upřený na Madriana, který se po Magnoliině nářku sehnul a prohlížel si ji. Promluvil jsem ovšem k Liz:
"Liz počkej chvíli. Vím, že chceš Magnolii pomoct, ale musíš se uklidnit."
Když démon pukl, Magnolie vyjekla jako v bolestech...
Démoni zmizeli, když Magnolie omdlela. Takhle přesně to přece nikdo jiný nemohl načasovat.
Přejel jsem okem všude kolem, ale nikde nikdo jiný nebyl. I přes vzpouzení jsem Liz otočil k sobě a podíval se jí do očí.
"On s největší pravděpodobností oživil jen ty dva vlky. Říkalas, že jsi cítila magii dvou lidí. A přímo odtud. Možná to zní uhozeně, ale mám pocit, že ty démony vyčarovala Magnolie..."
Když jsem to řekl nahlas, znělo to opravdu dost na hlavu. Ovšem nic jiného mi momentálně nedávalo větší smysl. Alistair Madrian možná měl pověst nekromanta a takové temné postavy ve světě kouzel, nemyslel jsem si ale, že to vše má na svědomí. Koneckonců, co by měl z toho, kdybychom to díky démonům nepřežili? Ani jednoho z nás nezná, takže cílený útok na školních pozemcích mi připadal dost nepravděpodobný. Já se možjá přátelil se Sebastianem, ale právě díky tomu se o mě nikdo nezajímal a nikdo mě neznal. A Liz se znala jen s Magnolií a původně pocházela z dalekého, dnes téměř ztraceného rodu.
O své teorii jsem byl stále přesvědčenější.

Tvař se drsně a ono to možná vyjde
David, Alistair, Magnolie

Nějakou dobu se všemožnými způsoby snažím bránit démonům, ale těch je stále víc a víc. Jako by najednou byli všude a jediné co je zajímalo, tak jak se dostat k nám. K nám. Ne k nám. Ke středu kruhu. My jim jen jako pitomci stojíme v cestě. My je nezajímáme.
„Davide!“ Pokusím se upoutat pozornost kamaráda k mojí osobě, abych mu sdělila svůj poznatek.
Dokonám popravu dalšího démona již tak nějak ze setrvačnosti a následně stáhnu svou magii z celého okolí. Sleduji chování démonů před sebou. Něco je jinak. V tu samou chvíli zaslechnu křik zpoza elektrického ohradníku.
„Mag?!“
Vyjeknu, když mi mozek spojí hlas s kamarádkou, která u mě jednu dobu byla pečená vařená. Teda pouze v době, když se mnou její bratr udržoval jakž takž aktivní kontakt, jak zmizela Gabriela potřeba se mnou mluvit, tak zmizela i její přítomnost. Ale tak. Možná si to celé jen špatně vykládám. Třeba prostě jen neměla čas. Určitě měla nějaký dobrý důvod. Ale to nic nemění na tom, že jestli ji Madrian nějak ubližuje, tak mu to spočítám.
„Nech ji sakra být!“ Křiknu skrz bariéru, ale pochybuji, že mě jeden nebo druhý slyšel. Zvlášť když vidím, že se Madrian nad ležící Magnolií sklání a bůh ví co dělá ještě. Stopro si tam mumlá nějaké rituály. Žere její životní energii, tak aby mohl živit všechno tohle okolo. Nebo to nekromanti dělají, ne? Ne?

Jenže aby toho nebylo málo, tak periferně zahlédnu, že David klesá k zemi. Sakra. Nával adrenalinu podmíněný trpící Magnolií a zraněným Davidem zaručí, že ve své podstatě najdu i ty nejvíce schované magické schopnosti. Zvednu elegantně dlaň před sebe.
„Tak a mám toho plné zuby…“ Pronesu ostře a zopakuji kouzlo, které jsme vyladili k dokonalosti společně se Sinardou, ač tedy na živé bytosti to funguje o poznání efektivněji, tady jsem si musela trochu pomoci.
Démon byl v řádu sekund obalen vodou, která jim prostupovala, stejně jako námi prostupují žíly a tepny. Následně pak už stačilo jen vodní cestičky zmrazit a… Částečky démona se rozletěly do okolí a stejně tak i jeho životní energie.

Dřepnu si k Davidovi. „Klid. Klid. Dívej. Teda, zkus.“ Špitnu. „Ty démoni nám neubližují. Jsme jim aktuálně ukradení.“ Zatlačím na něj, aby si lehnul do trávy.
„Mě a usmažit? Vážně si myslíš, že bych se nechala?“ Snažím se na něj mluvit a odvádět jeho pozornost od zranění.
Jemně pravou ruku přiložím na jeho tvář a oko. Druhou na jednu z paží. Zavřu oči. „Nechápu, proč vždycky, vždycky musíš vymačkávat magii až do poslední kapičky. Jednou tě to zabije.“ Zchlazení jeho těla není pro moje schopnosti nic složitého. Pouze musím udržet kombinaci vodní a ledové magie v tom správném poměru. Horší už je zaléčit ránu kolem oka. Ale povede se mi aspoň v ráně zastavit krvácení a vytvořit jakýsi ochranou gel. Něco jako tekutou náplast. O zbytek se budeme muset postarat později.

V tu chvíli ale věci kolem nás utichnou. Dokonce i elektrický ohradník zmizí. A já mohu vidět Madriana v celé jeho kráse. Prudce se postavím.
„Zbláznil se? Okamžitě toho přestaň. A nech Magnolii být, kreténe…“ Ač to myslela Liz jako solidní výhružku, tak sprostá slova v jejím podání jsou spíše komická. Oproti Madrianovi i Davidovi vypadá prostě jako nasupená drobná slečinka.
„Jak dlouho jsi tohle plánoval, hmm?“ Rozejdu se směrem k němu.
„Poslední varování? Nebuď směšný. Já už posledních varování za svůj život slyšela hodně a pořád tu ještě stojím živá a zdravá.“

Opět zvednu svoje ruce do vzduchu. „Takže jsi říkal, že ty bytosti mám nechat být jo?“ Zmrazím ve vzduchu další z pidi démonů, který se snaží kolem mě prosmýknout směrem ke svému pánu. Ale nezabíjím ho.
„A co z toho jako budu mít.“ Znovu udělám několik kroků dopředu a čekám, jak Alistair zareaguje. Vlastně je celý můj plán jen postavený na tom tvářit se drsně a snažit se dostat skrz něj k Mag, abych ji mohla, jakkoliv pomoci. Bůh ví, co ji ten psychopat udělal.

Rozdvojená osobnost
Magnolie + David a Liz

Jakékoliv Magnoliino slovo, jakákoliv věta se do mě zařezává jako dobře nabroušený nůž. Čemu se vlastně divím. Celý můj život, vždycky, když se snažím udělat něco, co je správné, tak jenom věci kolem sebe zhoršuju. Asi bych se prostě měl smířit s vlastní existencí a nehrát si na Dr. Jekylla, když jsem vlastně pan Hyde. Přiznat si svoji roli.
„Všechno mi je to hrozně líto, princezno…“ Jemně pohladím Magnolii po lícních kostech. Zavřu oči a druhou rukou uchopím dlaň Magnolie. Vnímám, jak ji začínají opouštět síly. Musím něco udělat. I kdyby to pro mě mělo znamenat cokoliv. Snad mi to jednou odpustí.
Pomalu opětovně vstanu a narovnám se. V ten samý okamžik se oživlí vlci definitivně rozpadnou v prach a zbytky energie. Pro ostatní by mohla být slova Mag matoucí, ale já jako bych stoprocentně věděl, co si přeje. Jako bych její přání cítil v žilách. Navíc nebylo natolik těžké si propojit bolest, společně s kouzly, které tu lítají na všechny strany. Magnolie je s těmi démony spojená, jsou její součástí.

Shodím bariéru z elektřiny a konečně když jsem plně při smyslech, tak si prohlédnu dvojici, která se do tohohle nedobrovolně přichomýtla.
„Zastav je… Tak fajn. Když je to tvé přání. Proč ne.“ Zopakuji si spíš sám pro sebe. A teprve potom zvednu hlas. „Nechte toho! Nechte ty bytosti!“ Křiknu po dvojici s temným nádechem.
Pokud by mi nedali jinou možnost, tak jsem samozřejmě ochoten použít přiměřenou agresi, ale tím, že vidím, že jeden z nich je raněn a druhý se nad ním sklání, tak doufám, že nemají v plánu, jakkoliv pokračovat v boji.
„Poslední varování…“ Upozorním dvojici, kterou nadále sleduji.
Chráním Magnolii vlastním tělem, ač to samozřejmě spíš navenek vypadá, jako bych jí nějakým velice brutální způsobem ubližoval. Dívám se na démony kolem nás, kteří se stahují blíž a blíž k Magnolii. Zhluboka se nadechnu. Tak děj se vůle boží.

A kdo je tady ten zlý?

Alistair + Eliz a David

"Proč to dělají?" Křičím a držím se za krk. Lapu po dechu, jako bych se dusila, jako bych se topila. To ale není to nejhorší, protože najednou začnu křičet, jako by mě vraždili. Až mi přeskakuje hlas, celé tělo mi pohlcuje hotová agonie. A čím víc trpím, tím víc démoni šílí a snaží se ke mně dostat hlava nehlava, takže běží na Davida a Liz i přes vidinu kruté smrti. Neútočí na ně, ženou se přes ně a jejich pohyb je špatně pochopen jako útok a jsou rovnou nemilosrdně zabiti, aniž by vlastně něco udělali.
"Zastav je, zastav je!" Kvílím a vlastními nehty si rvu do kůže hluboké krvavé brázdy. Alistair těžko může chápat, že nemluvím o těch démonech, ale o ty dva, co démony nemilosrdně zabíjejí.

"Prosím, prosím, už dost." Kňučím jako raněné zvíře a i když mám oči doširoka rozevřené a vyděšené, nic nevidím. Vidím jako v mlze, možná spíš pod vodou a zároveň vidím kouř a plameny. Po Alistairově tváři není v mém pohledu ani stopy.
Démoni, které ještě David s Liz nestihli popravit, se ženou dál směrem k nám a jako smyslů zbavení se vrhají proti ochrannému kruhu a na Alistairova mrtvolného vlka.
"Prosím." vzlykám už tiše, jak začínám slábnout a pomalu ztrácím vědomí. Pokud toho brzy nenechají, buď ztratím vědomí, nebo mě to snad rozerve na kusy.