Andor.cz - Dračí doupě online

Jiskřivý večer

Liz + Alistair a Magnolie

"No rozhodně to jako nekromancie smrdí," poznamenal jsem a zaměřil pohled na dva nemrtvé vlky, kteří se zrovna vrátili k "životu". Jelikož původně nebyli úplně z masa a kostí, neustále se rozpadali a zase se magií dávali dohromady. Tihle démoni neměli klasickou stavbu těla a tím pádem muselo být vyčerpávající je držet pohromadě těly okolních zvířat. Dva oživlí vlci nám dokonce pomáhali a tak jsem přidal. Démonů kolem ubylo natolik, že jsme se dostali téměř k elektrickému kruhu se dvěma postavami uvnitř. Najednou mě Liz chytne za ruku a přitáhne k sobě, tedy dál od kruhu.
"Co je?" zeptal jsem se trochu nervózně, protože jsem byl stále nabitý elektřinou a nebylo úplně bezpečné na mě bez varování sahat. Nechtěl jsem jí nějak ublížit.
Ukázala mi Madriana v kruhu. Popravdě jsem nemohl potvrdit, že je to stoprocentně on. Viděl jsem ho jen jednou při zařazování magické podstaty. Samozřejmě se o něm mluvilo, ale nikdy jsem si s ním ani nepromluvil. A historka o jeho zálibě v nekromancii byla ta nejprobíranější. Očividně pravdivá.
"Nekromancie není úplně milovaná a praktikovaná magie, takže je to pravděpodobně on, co tu oživuje zvířata. Co se týče démonů, tak nevím. Víme toho tak málo, že by to klidně mohla dělat ten druhý v kruhu..."
Nevěděl jsem, jestli tomu tak je, ale rozhodně tomu chování některých démonů nasvědčovalo. Nebo to tak mělo vypadat a skutečný vyvolávač se schovává jinde.

Liz najednu vykřikla a začala ukazovat za nás. Všude kolem se objevila spousta menších monster. Tahle ovšem postrádala daný tvar. Spíše se rozplývala, jako dým. A bylo jich opravdu hodně.
Znamená to, že teď nepůjdou trefit?
"Ta elektřina v kruhu by tě usmažila. Budeme muset vymyslet něco jiného!"
Ještě jsem se podíval na kruh, kde postava Madriana poklekla vedle druhé osoby. Stále na ni nebylo vidět, ještě když ji Madrian zakryl. Rozhodl jsem se vyzkoušet odolnost nových démonů.
Vystřelil jsem po nejbližším malým bleskem z ruky, ale proletělo ho to.
"Bezva..."
Horečně jsem přemýšlel, jak bojovat proti tomuhle. Nějaký způsob byl vždycky. Démoni sice byli jako z kouře, ale rozhodně něco jako hmotné tělo. Pak mě napadly dvě věci.
"Zkus nějakého démona obalit kompletně vodou. Jakože zavřít je do vodní koule!"
Dým kompletně obklopený vodou by neměl být schopen udělat nic.
"Já zkusím tohle, ale nevím, co to udělá..."
Zaměřil jsem se opět na toho nejbližšího, který předchozí útok téměř nezaregistroval. Ukázal jsem na něj prstem a začal přitom ve vzduchu kroužit celou rukou. Z prstu mi vyšlehl pruh ohně a začal se otáčet kolem démona do stále užších kruhů. Kroužení a trocha vzdušné magie začalo uvnitř ohnivé spirály vytvářet rozpálenou pec. Zároveň to ovšem démonovo kouřové tělo začalo nasávat do ohnivé spirály.
Zdá se, že to funguje!
Démon vydal skřípavý zvuk a pak se s hořením rozplynul.

Podíval jsem se na Liz a byl jsem rád, že i její voda je proti těmhle démonům účinná. Když obalila démona ve vodě, chvíli se tam vznášel jako kouř, ale pak, když ani trocha dýmu neměla kam utéct, voda ho kompletně pohltila.

Ničili jsme takto démony, kteří už přestali být tak nečinní a vrhali se na nás. Uskakovali jsme a nejrůzněji se vyhýbali. Po nějaké době se začalo dít přesně to, čeho jsem se obával. Jakožto temný mág se zaměřením na vzduch jsem si mohl pohrávat s elektřinou jak jsem chtěl. Dokonce jsem tuhle vlastnost vylepšoval oním proudem, probíhajícím celým tělem. Ovšem magii Ohně jsem se musel učit ve škole. Problém této magie byl, že vás abnormálně přehřívala. Žár jsem už začínal cítit v žilách. Tepalo mi ve spánku, v uších mi zvonilo. Neměl jsem ovšem na výběr a tak jsem pokračoval dál i přes narůstající bolest. Skoncoval jsem s dalším démonem a pravděpodobně dosáhl nějakého bodu zlomu, protože se mi podlomila noha, zavrávoral jsem a tiskl si ruku. Byla celá v ohni. Jeden démon se ke mě vrhnul a švihl kouřovou tlapou po mém obličeji. Trefil mě přes oko, nos a kus tváře. Cítil jsem, že oko je v pořádku, ale kvůli ráně jsem ho nemohl otevřít.
Démona obalila voda a rozdrtila veškeré částice kouře.
"Díky Liz," řekl jsem bolestně. Mluvit s otevřenou ránou nebyl nejlepší nápad. Kamarádka přiběhla, aby zkontrolovala, jestli jsem v pořádku a já vyčaroval kolem nás vzdušný vír. Krátkou, dočasnou ochranu.

"Musím se trochu ochladit, jinak nemůžu používat oheň..."
Snažil jsem se nevšímat palčivé bolesti v oku a obličeji. Krev mi po něm stékala a kapala do trávy.
"Alespoň jsem tě neusmažil," řekl jsem a pokusil se o úšklebek. Ten se ovšem ztratil pod závojem krve.

Multitasking
Magnolie + David a Liz

Udržet vlky při životě je mnohem složitější než jsem si původně myslel. Démoni tak nějak nejsou klasicky hmotní. Je to spíše jakási energie zformovaná do tvaru. Sice si s tím moje magie poradila, ale rozhodně to stojí mnohonásobně víc sil, než s čím jsem tak nějak počítal. Látám veškeré díry v systému různými mrtvolkami z okolí, ať už mrtvými potkany, nebo pejsky. Vždycky když už to vypadá, že se vlci rozpadnou, tak je něčím poskládám zase zpátky, jako profesionální švadlenka. Vcelku efektivní, ale začíná si to vybírat svoji daň.
Hřbetem ruky si setřu pot z čela. Talentovaný nekromant zemřel na vyčerpání. To je vážně perfektní vidina vlastní budoucnosti. A ještě do toho všeho se hádat s Magnolií. Normálně bych řekl, že je to prostě jen klasická ženská a mávl nad tím rukou. Přeci jen naprosto netuším, co ji tolik naštvalo, a co jsem zase řekl špatně, ale v téhle situaci se to poněkud nehodí.

Vlastní vědomí mám roztříštěné na několika místech na jednou. Jeden vlk, který doprovází dvojici, kterou vím, že bych měl znát, ale zahlcený mozek za žádnou cenu nechce podsunout jména a bližší informace. Druhý vlk, který se pere se záhadným alfa démonem. Ochranný kruh. A ještě k tomu trpící Magnolie. Za tenhle multitasking by se nemusela stydět kdejaká hospodyňka. Ale začínám si uvědomovat, že vše pomalu přechází na režim autopilota, ani na jednom místě nejsem na sto procent.
Na obličeji ucítím vazkou kapalinu. Mimoděk ji rukou setřu. Supr. Už krvácím z nosu. To už tady dlouho nebylo. Pojďme do toho. Ještě omdlít a bude to jako z blbého filmu.
Krev mě ale vrátí do jakési pofidérní přítomnosti. Ohlédnu se na Magnolii, která vypadá jako by ji někdo trhal za živa. Musí s nimi být propojená.
„Magnolie…“ V ten moment se vykašlu na cokoliv, co jsem dělal a ponechám vše kromě elektrické bariéry autopilotu, což znamená, že z neohrabaných živých mrtvých vlčků se stávají ještě více neohrabaní vlci, kteří se postupně začínají rozpadat to původní formy. Ale zatím ještě stále mají tendenci chránit svého stvořitele.
Kleknu si k samotné Magnolii. Ano, spíše to vypadá jako romantické gesto, ale vlastně jsem rád, že si můžu chvíli sednout.
„Zastav to. Nebo mi řekni, jak to mám sakra zastavit.“ Beznaděj v hlase je již dobře patrná. Naprostá beznaděj toho, že ač se snažím tuhle princeznu chránit, tak to vlastně jen zhoršuju. To že ji chráním ji způsobuje bolest. A to nebyl v žádném případě záměr.
„Nenechám tě sežrat za živa temnotou. Stačí že se nechal sežrat jeden z nás, rozumíš?“

A co teď?
David + Alistair a Magnolie

Z klasického až dětinského odpoledne se opět vyklubal pořádný průser. Jako že opravdu pořádný. Člověk by řekl, že jsme snad prokletí, nebo tohle se běžně děje studentům této Akademie? Silně pochybuji. David se automaticky začne bránit a s tím tedy bránit i mě, která jen zkoprněle stojí za ním.
Nahnu hlavu na bok. Nesnáším, když mě okolnosti nutí bojovat. Nesnáším násilí. A nejvíc nesnáším tu bezmoc. Kruci. Nesnáším tuhle Akademii.
„Proč prostě zase my. Ať si ty potvory vyberou někoho jiného…“ Pronesu už solidně naštvaným tónem. Zvednu ruku pomaličku před sebe. Zaměřím se na pár cílů před sebou a ty se začnou topit v okolním dešti. Vlastně je ke mně příroda docela milostivá, nemusím ztrácet vlastní energii.
„Jo, Davide… Mám na tebe prosbu. Zkus mě neusmažit, ano?“ Drobně se pousměju a zlikviduju dalšího démona. Vlci vždy padnou k zemi, jako by byli skuteční, ale následně zmizí. Rozplynou se v temnou energii, nebo světlou energii? Já vlastně netuším. Jenom vím, že mě tyhle potvory nemají vůbec rádi.
Dokončím poslední kouzlo. „Co chci udělat?“ Zorničky se mi rozšíří sebeuvědoměním. „Já vlastně nevím, tak trochu jsem doufala, že když najdeme zdroj, tak mě třeba ty potvory nebudou chtít sežrat.“ Musím se nad tím uchechtnout. „Naivní. Ale asi jediná možnost. Utéct do hradu asi není úplně dobrá varianta. Představ si, že tohle vysvětluješ někomu z učitelů.“

„Pozor!“ Zvednu opět ruce k protiútoku a hledím na vlky před sebou, které opět nabývají pochybné existence. „Prosím tě, řekni mi, že tohle není nekromancie…“
Vlci přede mnou sice opět ožili, ale zároveň se opět rozpadali, jako by si majitel nemohl rozmyslet, jestli je tedy chce ovládat nebo ne. Ale očividně plnili nějakým způsobem svoji funkci. O to děsivější bylo, že jsme živým mrtvým vlkům byli úplně ukradení, respektive jeden se tvářil, že nám chce i pomoci.
„Tohle se mi zdá.“ Nechápavě hledím na to, co se tu děje. „Proti démonům nám pomáhají oživlé mrtvoly…“

Postup přes pozemky je o poznání rychlejší, a dokonce jsme již schopni vidět dvě osoby, které jsou očividně v centru celého dění, ač se vyskytují za jakýmsi elektrickým ohradníkem.
Chytnu Davida za paži a stáhnu ho k sobě. „Madrian. Na toho druhého na zemi bohužel nevidím.“ Zašeptám informaci. „Já myslela, že jsou to jenom drby, že umí oživovat mrtvé. Ale… Poněkud to tu nesedí, pokud ty nekromatický nestvůry jsou jeho a nechtěli nás sežrat, tak čí jsou ty démoni?“
Ohlédnu se za sebe. „Davide!“ Otočím ho. Stojíme naproti již vcelku slušné přesile zvláštních rozplývavých démonů.
„A co budeme dělat teď? Stáhneme se k těm dvěma? Nebo lepší nápad?“

Bolest těla i duše

Alistair + Elizabeth a David

Pozoruji je, jak vylézají. Jsou krásní, tak mocní a přitom křehcí. Už chci Alistairovi odporovat, že přece nejsem zlá, ale on pokračuje dál. Ohlédnu se po něm a v očích se mi zračí bolest a zklamání. "Stydět?" Zopakuji po něm a je vidět, že se mi tomu snad až nechce věřit.
"Tohle bych čekala od kohokoli, ale od tebe ne." Myslela jsem, že mi rozumí, že mě chápe a že mi věří. Jenže žádná argumentační válka, nebo aspoň obyčejný rozhovor nepřijde a Alistair stále trvá na tom, že vlk je zlý. Vůbec nevěří ničemu z toho, co jsem řekla. Dokonce mě stáhne za sebe, jako bych snad neměla žádné slovo, jako bych se nemohla rozhodovat sama za sebe.
"Nech ho..", nestihnu doříct, aby ho nechal být, protože tělo mi sevře silná bolest, až vykřiknu. Zatnu si nehty do žeber, jak se snažím tu bolest přehlušit. Vlk temně zavrčí a já se pokusím dostat z Alistairova dosahu, ale elektrický kruh kolem mě zastaví.
Znovu vykřiknu bolestí a zhroutím se na kolena. Je to, jako by mě někdo mučil elektrickými výboji a zároveň nemůžu popadnout dech. Jako bych se topila a zároveň hořela. Vlk vrčí stále silněji, až to zní jako hromobití a když už je ta bolest až nesnesitelná, vlk se vrhne směrem k nám i za cenu nebezpečí v podobě Alistairova ochranného kruhu. Jenže v tu chvíli ho napadne jiné monstrum.
"Nech ho.." zakňučím a po spáncích mi tečou slzy.

Vlk se začne s nekromantovo dílem rvát, ale kdykoli má možnost, snaží se dostat dovnitř kruhu.

David a Liz měli mezitím čas postupovat dál, až konečně dohlédli na místo, odkud ta energie pocházela. V dálce viděli dvě postavy v kruhu z elektrické energie. Jedna z nich stála a zrovna kouzlila, ta druhá ležela na zemi a zcela evidentně trpěla.
Už jste na dohled, dokážete rozpoznat, o koho vlastně jde, když se objeví mnoho dalších, i když menších démonů, jen většina z nich už nemá tak ostré linie a okraje, jako by byli spíš hologramy, jejich tvar se občas mění a prolévá, jako když nemůžete zaostřit.
Objeví se za vámi a rozběhnou se, jako by na vás chtěli zaútočit. V přímé linii jejich ´útoku´ je onen zdroj temné energie a magie.

Nekromancie v praxi
Magnolie + David, Liz

„Nemusíš se jich bát…“ Zopakuju nedůvěřivě. No to určitě. Ještě se bude divit, až ty potvory zkusí sežrat i jí.
„Tak jestli jsou děsiví nebo ne, to si rád zhodnotím sám.“ Ustoupím od Magnolie na půl kroku a shlédnu dolů do pukliny. Magnolie, sakra, jsou děsiví. Jsou to démoni. Démoni jsou z principu věci děsiví. Krucinál.
„Já myslel, že mezi námi dvěma, jsi ty ta hodná a já mám být ten zlý. Začínám se za sebe stydět!“ Uchopím Magnolii silně za paži a ve chvíli, kdy se vlk přestane s Magnolií mazlit a spíše to vypadá, že ji násilně odstrkuje ze své vlastní cesty, tak ji stáhnu plnou silou k sobě zpátky. A natlačím ji za svoje záda, klidně i proti její vůli.
„Promiň, princezno, ale tohle musí skončit.“
Opatrně začnu připravovat svoji magii k útoku, elektřina mi jiskří mezi prsty a přeskakuje až k loktům. Všechno je to vlastně umocněné i deštěm, který už se spustil na plno.
„Zalez zpátky, nebo ti k tomu pomůžu…“ Zavrčím směrem k vlkovi. „A věř mi, že maso usmažené elektrikou strašně smrdí!“ Pronesu výhružku, jako by mi vlk měl snad rozumět. Magnolii si snažím ochranitelsky držet za sebou, ale nejsem naivní, takže tuším, že za pár sekund mi zmizí z dosahu. Vytvořím kolem nás kruh z elektřiny, abych nás udržel aspoň trochu v bezpečí.
„A ještě si z tvých kamarádů udělám chodící sluhy…“ Dokončím výhružku.
Ale on to vlastně není až tak špatný nápad. Elektřina není úplně můj prim. To je něco úplně jiného. Zavřu oči a snažím se v okolí najít organismus, který optimálně teprve před pár sekundami vydechl naposledy.
Nekromanti jsou mocní, ale v průběhu kouzlení jsou zatraceně jednoduchý cíl. Tak teď jen doufat, že ta moje elektrická ochrana chvíli vydrží. Aspoň chvíli.
Konečně! Nevím, kdo ty vlčí démony zabil a je mi to jedno. Tiše si začnu něco mumlat. Vlastně ač s Magnolií trávím spousty času, tak přímé používání čisté nekromancie ještě neviděla. Vždycky pouze přihlížela nekromatickým rituálům, které jsou méně náročné na energii a jednodušší na provedení. Zapřu se jednou nohou vzad a ve vzduchu prsty začnu obkreslovat jakési obrazce, ze kterých vznikají slova, možná i věty.
„Tak dělej…“ Skousnu silou vlastní ret, že ucítím jak se mi kapky krve dostávají do úst.
Zopakuji kouzlo ještě jednou a naléhavěji. V tu chvíli začínám pociťovat rozdíl v energii živého mrtvého vlka. Otevřu oči. „Vítej zpět, kámo…“

U Liz a Davida se nejdříve rozline zatuchlý smrad, který jako by hledal svůj cíl a pak během následujících minut se dva vlci, jeden utopený Liziným kouzlem a druhý usmažený Davidem, začnou pomalu zvedat zpátky na nohy. Už už byste je chtěli zlikvidovat a opětovně poslat do podsvětí, ale místo toho, aby se na vás vrhli jako poprvé, tak jeden zůstane u vás a… Paradoxně vám pomáhá v boji. Ač mnohem méně efektivně, než když na vás útočil. Přeci jen je to pouze něčí vzdálená loutka. Druhý se „rozběhne“ přes pozemky do míst, kde jste zacílili zdroj podivné magie.

Zavrávorám mírně dozadu. Rychle udělám pár kroků dozadu, abych získal zpátky rovnováhu. Setřu si pot z čela a zhluboka vydechnu. Už jsem zapomněl, jak náročné tohle všechno je. A to si nedokážu představit, že někteří slavní nekromanti dokázali mít i celou armádu mrtvolek.
„Magnolie… Zavři tu bránu. Nebo tady dost pravděpodobně všichni umřeme, i s tebou v čele.“ Ztěžka oddechuju. „Probereme to nad vínem, večer, ano?“
V tu chvíli se již u nás objeví můj nemrtvý kamarád, který se vrhne na vlka přede mnou.

Zajímavé zakončení večera

Liz, možná Magnolie a Alistair?

Stáli jsme na břehu a snažili se přijít na to, proč se tam zničehonic objevily černobílé příšery. Ještě k tomu, když jsme byli pod vodou.
"Určitě se neotevřela sama. Nejzvlážnější je, že se objevila zrovna pod vodou. Takže buď nás někdo sledoval, což bychom si pravděpodobně všimli, nebo to ten vyvolávač neumí ovládat."
Nebo tu magii nechává proudit a nechce se ovládat...
"Jak jsi na tom? Promiň, že jsi musela držet tu vodu za nás oba," přešel jsem blíž k Liz a pozorně si ji prohlédl. Pak jsem jí podal ruku, aby se mohla rychleji zvednout.
"Taky to cítím," souhlasil jsem a podíval se zhruba do směru, ze kterého šla ta magie. Mezi prsty mi projel zářivě žlutý proud elektřiny. Tu jsem z toho místa taky cítil.
Liz začala chodit kolem dokola a snažila se zaměřit a otestovat onu magii. Pak začala popisovat, co vše vypozorovala.
"O té elektřině máš pravdu. Není tam cítit příliš a jen občas, ale je tam určitě. Ta ztuchlina je taky pravda. Jakoby tam něco hnilo."
Hniloba byla obvykle známkou nekromancie. Tahle praktika byla ve většině míst odsuzovaná. Dalo se říct že právem. To, co bylo mrtvé, tak mělo zůstat. Nekromancie byla zajímavá, ovšem často dost nebezpečná. Velmi často se stalo, že někdo nezkušený byl zabit právě svým výtvorem.
Liz měla pravdu i o počtu lidí. Nebyl to jen jeden člověk.
"Je tu ještě něco..."
Najednou se rozběhla směrem, kterým jsem se díval.
Tak jdeme na průzkum.

Běželi jsme jen chvíli.
"Liz počkej, ještě je tu tohle," ukázal jsem směrem té magie, odkud běžela smečka vlčích démonů. Nějak věděli, kam mají jít.
Že by vše, co viděli démoni pod vodou, viděli i démoni nad ní? Nebo cítili?
Zjistil jsem, že se vlčí démoni blíží i z jiných stran. Jako posledně.

Rychle jsem předběhl Liz, skočil a vrazil pěstí do země. Takhle to vypadalo divně, ale mělo to smysl. Venku pršelo a bylo mokro, takže jsem poslal silný proud elektřiny po mokré trávě. Jakmile se jí vlci dotkli, usmažili se zaživa. Liz mezitím začala démonické vlky za námi topit vodou z deště a krájet je tenkými proudy vody s obrovským tlakem. Musel jsem se usmát nad její efektivností s vodou.
Když jsme takhle ničili démony, v magii vepředu šlo vycítit záchvěvy. Jakoby díky tomu byla méně stabilní.
"A co chceš vlastně udělat, až se dostaneme ke zdroji?" zeptal jsem se Liz při škvaření jednoho z démonů ohnivou vlnou.

Země se pohnula

Zakloním hlavu a tak přirozeně se opřu o Alistairovo rameno, jako by mě nijak nepřekvapil ten náhlý kontakt, ta těsná blízkost, kterou rozhodně běžně provozujeme. Dívám se na své dílo s hrdostí, něhou a láskou.
"Zničit svět?" Zopakuji po něm překvapeně a natočím hlavu, abych na něj viděla. Zírám na něj černýma očima a ten pohled je silně znepokojivý, ale neuvědomuju si to.
"Proč bych to dělala?" Nechápu, jak na něco takového vůbec přišel.
"Svět je přece tak krásný, plný příležitostí, plný magie, plný kouzel, je toho tolik, co nám svět může dát a ještě nedal." Ujistím ho, že bych to rozhodně udělat nechtěla.

"Nemusíš se jich bát." Ujistím ho a pozoruji, jak vylézají nahoru. "Nejsou děsiví, jsou hodní." Natáhnu ruku, jako bych příšerky ještě víc volala a lákala. Stvůry zrychlí a už překonávají okraj pukliny a míří k nám. Z dálky to rozhodně vypadá, jako bychom byli pod útokem. Vymaním se z Alistairovy náruče a natáhnu dlaň a obrovského černobílého vlka pohladím po čumáku, jako by to bylo malé štěně. Natlačí se mi do dlaně a otírá se o mně, mazlí se s mou kůží.
"Hodný, hodný." Usmívám se na něj, když mě nepříjemně bodne na hrudi.
Tvář se mi zkřiví bolestí a ze rtů unikne zakňučení. Zmateně se ohlédnu, jak nechápu, co to bylo.

Vlk se napřímí a zavrčí tak hrozivě, až to zní jako zadunění hromu. Zvedne hlavu k nebi a zavyje na měsíc. Z různých koutů pozemků školy se mu ozvou další.

Konec zábavy
David

„No, vychytané… Manipulaci s vodou. Tu umím perfektně. Ale ten zbytek… Pokaždé se bojím, že se ta loď rozpadne, ale jako by ji nějaké kouzlo udržovalo v celistvém stavu.“
Potěžkám v rukou meč a pomalým táhlým pohybem vykryju Davidův výpad. Oběma nám je jasné, že kdyby se David trochu víc snažil, tak mi ten meč v klídku vyrazí z ruky, nebo nedej bože se ty meče oba dva rozpadnou na milion kousků. Ale to by nám ta hra skončila rychleji než začala.
„Já tuhle loď nehledala. Byla to úplná náhoda.“ Zamyslím se nad prvním setkáním s tímto místem. „Vlastně. Poprvé co mě napadlo se schovat pod vodu, to už je dávno. A nebylo to nic velkého, prostě jsem se jenom chtěla schovat před všemi těmi čumily a pitomci.“ Pokrčím rameny. Možná čekal nějaký příběh plný adrenalinu, ale není důvod si vymýšlet. „Jsem zvyklá být sama a spousta lidí, navíc takových lidí, co si mě až zbytečně všímají, mi ne vždy dělá úplně dobře.“
„No a při jedné podvodní procházce jsem objevila tuhle tu krásku. Snažila jsem se v knihovně najít něco, co by mi aspoň naznačilo, kde se ta loď tady vzala, ale nic. Ale zbytečně se nechci ptát učitelů, aby nepřišli na to, co tady provádím.“

Po šermování jen spokojeně sedím v tureckém sedu na podlaze. Drobně se pousměju. „To bychom mohli. Jen někde sehnat pár prken a může být lodička jako nová. Určitě bude existovat nějaké kouzlo, které by ji udělalo voděodolnou.“
Opatrně se zády položím na zem a zadívám se na strop. „Divím se, že se ta loď už nerozpadla.“ Poznamenám, když si prohlížíš díry ve stropu. Aktuálně jsou jako okna ven. Jenom místo skla vodu venku držím já sama.
„Omluvit? Prosím tě, proč se mi chceš omlouvat?“ Zavrtím hlavou. „Já už na to vlastně zapomněla.“ Podívám se směrem na Davida. „Navíc, vlastně se ti nedivím. Nejdřív si mě poznal pouze jako nějakou vidlačku, co se nalepila z neznámého důvodu na Sebastiana. No a pak celá ta podivná rvačka.“ Zavřu oči. „Mě jsi nevyděsil ty, spíš ta situace.“ Zhluboka se nadechnu. „Celý život žiju s vědomím, že existují lidé, co mě chtějí zabít. Asi ta kombinace mého vlastního strachu a pitomců, co se s tebou chtějí rvát, k tomu ty od krve, naštvaný Gruber, nutnost se bránit, obhájit se… Prostě to celé bylo divné.“

Prudce otevřu oči. „Cítíš to?“ Zašeptám. Pomalu vstanu. „Tenhle pocit znám. Už jednou. Jednou jsme ho zažili.“ Ale jako bych si nedokázala vzpomenout. Spojit si to s konkrétní událostí.
„Jaké překvapení?“ Dojdu k Davidovi a shlédnu ke dnu jezera. „Co to sakra…“
Potvory. Černobílý svět. Všechno to zase začalo zapadat dohromady. Rozsypané vzpomínky se zcelily. „Jak je tohle možný?“
Ucítím stisk Davidovi ruky, což mě trochu vzpamatuje. „Ano, pryč.“ Opět uvolním prostor kolem východu z podpalubí. Tak abychom mohli otevřít poklop. Ale bohužel si nás démoni našli rychleji než jsme čekali.
„Davide!“
Loď se skácí na stranu. Nohy mi podjedou a svezu se po podlaze až na hranu lodi. „Kruci.“ Zavřu oči a snažím se pořád držet vodu pod kontrolou, ač už to nejde tak dobře jako předtím.
Natáhnu ruku k Davidovi, který se zatím vypořádal s démonem. „Tudy. Je tu díra ven.“ Chytnu ho za ruku a opatrně vylezu ven. Jenom uděláme krok z podpalubí, tak se celá loď za námi opět naplní vodou. Rychle, nekontrolovatelně a se silným hukotem.
„Pochybuji, že se utopí… Ale tak snad je voda udrží v tom druhém světě.“
Vedu Davida po dně k nejbližšímu břehu.
„Myslím, že mám asi po lodičce.“ Ohlédnu se krátce na tu zkázu, kterou jsme způsobili. „Ale… Jsi v pořádku? Nezlomil sis něco, nebo tak?“ Rychle si prohlédnu Davida, když už jsme od lodi v dostatečné vzdálenosti.

Během několika minut, už jsme téměř na suchu. Snažím se kouzlo držet do poslední sekundy, tak abychom vystoupali suchou nohou a pak si sednu unaveně do trávy. Je mi naprosto jedno, že lehce prší. Kapky vody nevnímám.
„Co se to tam proboha stalo? Vždyť nás nikdo neviděl. Nikdo tady není. Ale ta brána se nemohla otevřít jen tak, sama od sebe.“ Vzhlédnu na Davida.
Pak ale ucítím závan stejné magie znovu. „Ten člověk tady ještě pořád je… Cítím to.“ Vyškrábu se na nohy a rozejdu se směrem, odkud cítím tu samou magii. Ale najednou stopa zmizí. „Ne. Pořád to tu je. Je to ve vzduchu. Jenom se to kryje za něco jiného.“ Ohlédnu se na Davida. „Poznáváš to? Magie často za sebou nechávají stopy, je to jako silný parfém, který je pro každého z nás jedinečný. Stačí se jen tu vůni naučit vnímat…“
Promnu prsty ve vzduchu před sebou. Skoro jako bych se snažila určit, odkud jde vítr.
„Elektřina.“ Znovu se nad tím zamyslím. „Nejen elektřina. Téměř to smrdí jako ztuchlina. Ale… To není vše. Jako by to bylo několik lidí dohromady. Ale určitě jsou minimálně dva.“
Snažím se znovu najít tu správnou stopu. „Tudy!“ Zavelím vítězoslavně a určím správný směr, odkud ty závany magie jdou.

A je to tu zase
Magnolie

Sleduji změny výrazu Magnoliiny tváře. Dívka, kterou potkávám každý den, kterou téměř perfektně znám, se opět mění v někoho, kdo mi je prozatím cizí. Vidím, jak přemýšlí nad podstatou magie a jak ji je vlastně celý náš způsob přijímání magie malý. Chtěla by víc. A já moc dobře vím, že chce víc. Jen si neuvědomuje, že chtít víc už je poněkud nebezpečná záležitost. Že to může zničit svět, mě, jí, všechno a všechny.
„Magnolie…“ Pronesu tiše.
Vzduch. Blesk. Voda. Led. Oheň.
„Magnolie!“ Tentokrát už ji oslovím rázněji. A rozejdu se směrem k ní. Najednou se ale zastavím. Jako by mě nějaká neznámá síla držela na místě. Trochu začínám podezřívat vlastní temnou magii.
Její schopnosti jsou ohromující. Cítím, jak část někde vevnitř mě by nejradši před ní poklekla a přijmula ji jako svou Paní. Stejně jako ty stvoření z jiného světa. Stejně tak jako magie kolem. Oddanost bez hranic. Touha. Touha sloužit ji. Položit za ni život. Milovat ji. Chránit ji. Obdivovat ji. Přijmout ji.

„Pitomče.“ Ulevím si a znovu zaostřím svoje myšlenky, abych se zbavil Magnoliina kouzla moci a osobnosti.
Bleskově zkrátím vzdálenost mezi námi. Ale stojí mě to víc sil, než bych čekal. Stále jako bych sám se sebou musel bojovat.
Postavím se těsně za Magnolii, objemu ji kolem pasu, stáhnu si ji k sobě. Teď se jen modlit, že ji fyzický kontakt rozptýlí natolik, abych se k ní dokázal dostat blíž. Abych dokázal zpátky k vědomí přivést lidskou Magnolii.
„Je to příjemné, že ano…“ Zašeptám ji do ucha, tón hlasu je vřelý, ale přesto jako by mrazil zároveň. „Moc dělat si, co chceš.“
Uvolním svoji vlastní magii. Ne, že bych vyloženě chtěl, ale dál už ji nešlo krotit. Cítím, jak se moje magie proplétá s tou Magnoliinou. Jako by chtěla napravit to, co já jsem odmítl. Jako by ji chtěla udělat ještě silnější než je. Perfektní.
Přejedu prsty z jejího břicha přes paže až k dlaním. Nijak mě nevzrušuje ani blesk v jedné ruce ani oheň v druhé.
„Ale opravdu chceš tenhle svět zničit?“ Ztiším hlas ještě víc. „Možná tímhle zničíš jen samu sebe. A připravíš se o veškeré uspokojení.“

Předtím než uhodí bleskem do země, tak zavřu oči. Sakra. To byl zase nápad.
Pevně držím Magnolii u sebe. Cítím, jak se nahýbá přes puklinu. „Magnolie…“ A je to tady zase!
„Zavři tu bránu, princezno.“ Zkusím ji oslovit znovu. Klidným tichým hlasem. Nemá smysl ji cokoliv vysvětlovat naléhat. To by to pravděpodobně jenom zhoršilo.
Pokusím se ji otočit k sobě. Odstřihnout ji od toho nutkavého volání. „Zavři tu bránu. Uznávám, že jsi lepší čarodějka než já. Příště už se nebudeme předhánět v magickém umění, ano?“
No a jestli nebude chtít? Tak nevím. Asi tu bránu zkusím zavřít sám. Ale to bude hodně chabý pokus, když proti mně stojí ona.
„Mag. Vrať se mi zpátky, ano?“

Podvodní blbnutí

Liz

"Ty a kazila mi reputaci? Můžeš ji pravděpodobně jen vylepšit. Od té bitky na nádvoří, kdy jsme se v podstatě poznali, se mi Světlí studenti vyhýbají obloukem a většina Temných studentů si myslí, že jsem Sebastianův poskok. Navíc nejde tak o drsný výraz, ale spíše o to, jestli dokážeš jednat," odpověděl jsem a zasmál se.
"Ale jestli máš chuť, klidně můžeš před zrcadlem ty výrazy cvičit," zamračil jsem se, abych předvedl, jak se asi takový rádoby drsňák má tvářit.
Však je to fuk. Čím víc člověka podceňují, tím je větší překvapení...
"K tobě se nejvíce hodí to třetí. Menší milá, ale určitě dovedeš být i zlá, když tě někdo hodně naštve," schoval jsem úšklebek za zívnutí, ale tak, aby to bylo vidět.
Šli jsme zpět ke škole a Liz se stále rozhlížela kolem, jak moc do města nechodila.
"Dobře. Zítra ráno v pět hodin ti vykopnu dveře a vytáhnu z postele. Možná bych si to měl zapsat..."

Zanedlouho mě už Liz držela za ruku a táhla směrem k vodě, že to je ideální zakončení dne. Proti plavání jsem nic neměl, protože je to docela geniální způsob cvičení a zábavy. Spíše mi přišlo, že bude v této roční době opravdu už moc zima.
"Vymlouvat se nebudu, ale zima asi bude," dodal jsem ještě a spěchal hned v závěsu.

Úspěšně jsme dorazili k jezeru, které se rozprostíralo kusem školních pozemků. V dálce jsem viděl ten malý ostrov, kde jsme se Sinardou našli ten prsten s drakem. Napadlo mě, jestli nám třeba při prohledání něco neuniklo, ale pravděpodobně ne.
Začalo jemně poprchávat a kapky hezky dopadaly na hladinu jezera.
Liz přešla k jezeru a přivítala mě u něj. Pak se ještě zeptala, jestli teda jako jdu.
"No jo. Ale ten výhled se mi docela líbí," odpověděl jsem naschvál tímto způsobem, abych nechal Liz tápat, jestli jsem myslel jezero s deštěm, nebo ji samotnou. Nasadil jsem nevinný úsměv a přesunul jsem se blíž.

Liz začala svou magií rozestupovat vodu kolem sebe, aby mohla jít po dně.
Wow.
Někoho takhle rozestupovat vodu jsem ještě neviděl a bylo to něco. Překvapilo mě to.
"Musím uznat, že tohle jsem nečekal. Máš můj velký respekt za manipulaci s vodou v takové škále a plusové body za vynalézavost úkrytu," lehce jsem hvízdnul na obdiv a šel k Liz, která už stála v jezeře. Když jsem došel blíž, přitáhla si mě k sobě a začali jsme kráčet hlouběji.
"Ve stresu? Jsem přece s Elizabeth Thube a ani jeden z nás 'není' magnet na problémy," prohlásil jsem informativně.

Procházeli jsme dnem jezera a já si ho takhle mohl prohlédnout pořádně. Kameny pokryté řasami, různé podivné rostliny, které by na normálním vzduchu nepřežily a občasný kus něčeho, co buď byla stará bedna vypadená z loďky, nebo kus potopeného člunu. Zanedlouho jsme se ocitli před vrakem docela velké lodi. Popravdě mi sem vůbec nepasovala, protože jezero nebylo vůbec tak velké.
"Tohle sis tady taky přičarovala ty?"

Dorazili jsme až dovnitř lodi. Je pravda, že to tu smrdělo zatuchlinou a hnilobou dřeva, ale jinak to tu bylo docela zachovalé. Liz vytlačila veškerou vodu z podpalubí, takže jsme tu klidně mohli chodit.
"Dobře. Třeba se to nerozpadne."
Po její prosbě o čerstvý vzduch jsem jen tak ledabyle švihl rukou a v celém podpalubí začal vát lehký vánek. Nechal jsem ho cirkulovat pořád dokola.
Hned je to lepší.
"A co už máš úplně vychytané?" zašklebil jsem se na Liz rozhlížel se po podpalubí.

Po chvilce mi Liz podává starý, dost zrezlý meč.
Tímhle něco jen ukrojit by byl oříšek.
Vzal jsem ho do ruky a potěžkal.

"Tak teda do střehu," prohlásil jsem a začal jsem si váhu přenášet z jedné nohy na druhou. Takové přešlapování.
Lehce jsem udeřil do Lizina meče sekem z boku.
"Něco na tom bude, protože Sebastian měl hodiny. No a já jsem se nejdřív učil sám se vším, co jsem našel a později jsem dostal trénink od Cechu. Sice preferuju spíše magii a pěsti, ale něco umím."
Ve skutečnosti jsem toho uměl opravdu spoustu, ale proč se tu chvástat nějakými řečmi, když se dobře bavíme?
Liz udělala výpad a já uhnul.
"Jak jsi vlastně našla tuhle loď? Nebo spíš, jak tě napadlo jít vůbec na dno jezera?" napadla mě otázka.

Šermovali jsme a bavili se o všem možném. O místech, na která bychom se chtěli podívat, o magii a zajímavých legendách k ní vztahujících se a o našich životech. Snažil jsem se neptat na nic ohledně její rodiny, abych nekazil náladu. Vysvětlil jsem Liz pár fíglů s mečem a ona mi zase vysvětlovala, jak přesně to dělá s tou vodou kolem. Pak už jsme jen seděli na shnilé podlaze, kterou jsem ohněm a vzduchem alespoň trochu vysušil a pokračovali v rozhovoru.
"Díky, že jsi mě sem vzala. Je to parádní úkryt, i když sem trochu zatéká...," poukázal jsem na v podstatě neopravitelnou palubu nad námi, kde každých deset centimetrů byla nějaká díra.
"Můžeme to tady v budoucnu zkusit trochu opravit. Abychom tvůj úkryt uchovali co nejdéle," navrhl jsem a rukou přejel po podlaze.

Seděli jsme asi patnáct minut. Loď občas lehce zavrzala, protože byla pořád z části pod vodou.
"Chtěl bych se ti ještě dodatečně omluvit za naše úplně první setkání. Neudělal jsem úplně nejlepší první dojem. Na jednu stranu mi to nevadí a tak nějak si o to říkali, na druhou stranu jsem to ale přehnal. Takže ještě jednou promiň, jestli jsem tě nějak vyděsil."
Najednou jsem něco ucítil. Ten stejný pocit, jako když jsme byli v tom černo-bílém světě. Liz to poznala taky. Zvedli jsme se a podívali se jednou z děr ven. Když jsme se podívali dolů ke dnu, pravděpodobně jsme ani jeden nečekali, co uvidíme.

Na dně u lodi se objevil jakýsi bílý kruh s černým okrajem. Ležel jen tak zemi. Z něj se pomalu začala soukat ta stejná monstra, která jsme ničili v tom prazvláštním světě.
"No to máme ale překvapení..."
Monstra očividně cítila přítomnost magie. Velký kus lodi byl magicky v podstatě odvodněn a vevnitř si proletoval vyčarovaný vánek. Navíc jestli byla Lizina teorie, o kterou se podělila správná, tak tahle loď samotná je vyčarovaná, nebo přičarovaná. Tedy plná magie. Takový maják pro ty potvory.
"Budeme odsud muset zmizet," řekl jsem potichu Liz, vzal ji za ruku a šel z podpalubí. Ovšem když Liz odtlačila vodu a já otevřel ten dveřový poklop, čekala tam na mě obluda. Černo-bílý démon, který velikosti téměř odpovídal tomu, co nás náhaněl v té chodbě. Odstrčil jsem trochu Liz a příšera mě chytila. Hodila semnou zpět do podpalubí. Ten náraz loď trochu uvolnil a celá se o něco více svezla na stranu. Už tak byla nahnutá, ale teď to bylo o balancování.
Zvedl jsem se a monstrum skočilo dovnitř. To loď posunulo ještě víc. Až to nakonec neustála a jak to jen pod vodou jde, se sesunula celá na bok s obrovským rachotem a praskáním. Náraz uvnitř lodi byl ochromující. Díky tomu Liz trochu povolila kouzlo a dovnitř se začala hrnout voda. Příšera se stejně jako já zvedla a nyní jsme všichni stáli na boční stěně lodi. Škvírami jsem viděl další černo-bílé šmouhy. Neměli jsme moc času.
"Tak fajn..."
Rozběhl jsem se proti nestvůře a doufal, že Liz kouzlo udrží. Jakmile jsem byl obrovskou rychlostí u potvory, zabodl jsem jí ten rezavý meč přímo do hrudi. Mečem probíhala elektřina a u toho bodnutí jsem v té rychlosti ještě dal přišeře hlavou přímo do místa, kde byl něco jako obličej. Příšera náraz neustála a proletěla schody do podpalubí až ven skrze stěnu lodi. Musel jsem si dávat pozor, abych elektřina náhodou nezranila Liz.
"Jsi v pořádku?" prohlédl jsem Liz, jestli se ji při tom vpádu monstra něco nestalo.
"Budeme to muset projít po dně. Podle mě ty příšery neumí plavat, takže se drží jen v té naší bublině!"
Prozatím to tak vypadalo. Třeba ve vodě nedokázaly existovat.
Tak velká díra v lodi způsobila, že se dovnitř snažilo dostat mnohem více vody a Liz musela vynaložit větší úsilí, abychom se neutopili.
"Můžeme?" zeptal jsem se, přiblížil se opět k Liz na pár centimetrů a oba jsme se vydali dírou po monstru ven z lodi.