Andor.cz - Dračí doupě online

A je to tu zase
Magnolie

Sleduji změny výrazu Magnoliiny tváře. Dívka, kterou potkávám každý den, kterou téměř perfektně znám, se opět mění v někoho, kdo mi je prozatím cizí. Vidím, jak přemýšlí nad podstatou magie a jak ji je vlastně celý náš způsob přijímání magie malý. Chtěla by víc. A já moc dobře vím, že chce víc. Jen si neuvědomuje, že chtít víc už je poněkud nebezpečná záležitost. Že to může zničit svět, mě, jí, všechno a všechny.
„Magnolie…“ Pronesu tiše.
Vzduch. Blesk. Voda. Led. Oheň.
„Magnolie!“ Tentokrát už ji oslovím rázněji. A rozejdu se směrem k ní. Najednou se ale zastavím. Jako by mě nějaká neznámá síla držela na místě. Trochu začínám podezřívat vlastní temnou magii.
Její schopnosti jsou ohromující. Cítím, jak část někde vevnitř mě by nejradši před ní poklekla a přijmula ji jako svou Paní. Stejně jako ty stvoření z jiného světa. Stejně tak jako magie kolem. Oddanost bez hranic. Touha. Touha sloužit ji. Položit za ni život. Milovat ji. Chránit ji. Obdivovat ji. Přijmout ji.

„Pitomče.“ Ulevím si a znovu zaostřím svoje myšlenky, abych se zbavil Magnoliina kouzla moci a osobnosti.
Bleskově zkrátím vzdálenost mezi námi. Ale stojí mě to víc sil, než bych čekal. Stále jako bych sám se sebou musel bojovat.
Postavím se těsně za Magnolii, objemu ji kolem pasu, stáhnu si ji k sobě. Teď se jen modlit, že ji fyzický kontakt rozptýlí natolik, abych se k ní dokázal dostat blíž. Abych dokázal zpátky k vědomí přivést lidskou Magnolii.
„Je to příjemné, že ano…“ Zašeptám ji do ucha, tón hlasu je vřelý, ale přesto jako by mrazil zároveň. „Moc dělat si, co chceš.“
Uvolním svoji vlastní magii. Ne, že bych vyloženě chtěl, ale dál už ji nešlo krotit. Cítím, jak se moje magie proplétá s tou Magnoliinou. Jako by chtěla napravit to, co já jsem odmítl. Jako by ji chtěla udělat ještě silnější než je. Perfektní.
Přejedu prsty z jejího břicha přes paže až k dlaním. Nijak mě nevzrušuje ani blesk v jedné ruce ani oheň v druhé.
„Ale opravdu chceš tenhle svět zničit?“ Ztiším hlas ještě víc. „Možná tímhle zničíš jen samu sebe. A připravíš se o veškeré uspokojení.“

Předtím než uhodí bleskem do země, tak zavřu oči. Sakra. To byl zase nápad.
Pevně držím Magnolii u sebe. Cítím, jak se nahýbá přes puklinu. „Magnolie…“ A je to tady zase!
„Zavři tu bránu, princezno.“ Zkusím ji oslovit znovu. Klidným tichým hlasem. Nemá smysl ji cokoliv vysvětlovat naléhat. To by to pravděpodobně jenom zhoršilo.
Pokusím se ji otočit k sobě. Odstřihnout ji od toho nutkavého volání. „Zavři tu bránu. Uznávám, že jsi lepší čarodějka než já. Příště už se nebudeme předhánět v magickém umění, ano?“
No a jestli nebude chtít? Tak nevím. Asi tu bránu zkusím zavřít sám. Ale to bude hodně chabý pokus, když proti mně stojí ona.
„Mag. Vrať se mi zpátky, ano?“

Podvodní blbnutí

Liz

"Ty a kazila mi reputaci? Můžeš ji pravděpodobně jen vylepšit. Od té bitky na nádvoří, kdy jsme se v podstatě poznali, se mi Světlí studenti vyhýbají obloukem a většina Temných studentů si myslí, že jsem Sebastianův poskok. Navíc nejde tak o drsný výraz, ale spíše o to, jestli dokážeš jednat," odpověděl jsem a zasmál se.
"Ale jestli máš chuť, klidně můžeš před zrcadlem ty výrazy cvičit," zamračil jsem se, abych předvedl, jak se asi takový rádoby drsňák má tvářit.
Však je to fuk. Čím víc člověka podceňují, tím je větší překvapení...
"K tobě se nejvíce hodí to třetí. Menší milá, ale určitě dovedeš být i zlá, když tě někdo hodně naštve," schoval jsem úšklebek za zívnutí, ale tak, aby to bylo vidět.
Šli jsme zpět ke škole a Liz se stále rozhlížela kolem, jak moc do města nechodila.
"Dobře. Zítra ráno v pět hodin ti vykopnu dveře a vytáhnu z postele. Možná bych si to měl zapsat..."

Zanedlouho mě už Liz držela za ruku a táhla směrem k vodě, že to je ideální zakončení dne. Proti plavání jsem nic neměl, protože je to docela geniální způsob cvičení a zábavy. Spíše mi přišlo, že bude v této roční době opravdu už moc zima.
"Vymlouvat se nebudu, ale zima asi bude," dodal jsem ještě a spěchal hned v závěsu.

Úspěšně jsme dorazili k jezeru, které se rozprostíralo kusem školních pozemků. V dálce jsem viděl ten malý ostrov, kde jsme se Sinardou našli ten prsten s drakem. Napadlo mě, jestli nám třeba při prohledání něco neuniklo, ale pravděpodobně ne.
Začalo jemně poprchávat a kapky hezky dopadaly na hladinu jezera.
Liz přešla k jezeru a přivítala mě u něj. Pak se ještě zeptala, jestli teda jako jdu.
"No jo. Ale ten výhled se mi docela líbí," odpověděl jsem naschvál tímto způsobem, abych nechal Liz tápat, jestli jsem myslel jezero s deštěm, nebo ji samotnou. Nasadil jsem nevinný úsměv a přesunul jsem se blíž.

Liz začala svou magií rozestupovat vodu kolem sebe, aby mohla jít po dně.
Wow.
Někoho takhle rozestupovat vodu jsem ještě neviděl a bylo to něco. Překvapilo mě to.
"Musím uznat, že tohle jsem nečekal. Máš můj velký respekt za manipulaci s vodou v takové škále a plusové body za vynalézavost úkrytu," lehce jsem hvízdnul na obdiv a šel k Liz, která už stála v jezeře. Když jsem došel blíž, přitáhla si mě k sobě a začali jsme kráčet hlouběji.
"Ve stresu? Jsem přece s Elizabeth Thube a ani jeden z nás 'není' magnet na problémy," prohlásil jsem informativně.

Procházeli jsme dnem jezera a já si ho takhle mohl prohlédnout pořádně. Kameny pokryté řasami, různé podivné rostliny, které by na normálním vzduchu nepřežily a občasný kus něčeho, co buď byla stará bedna vypadená z loďky, nebo kus potopeného člunu. Zanedlouho jsme se ocitli před vrakem docela velké lodi. Popravdě mi sem vůbec nepasovala, protože jezero nebylo vůbec tak velké.
"Tohle sis tady taky přičarovala ty?"

Dorazili jsme až dovnitř lodi. Je pravda, že to tu smrdělo zatuchlinou a hnilobou dřeva, ale jinak to tu bylo docela zachovalé. Liz vytlačila veškerou vodu z podpalubí, takže jsme tu klidně mohli chodit.
"Dobře. Třeba se to nerozpadne."
Po její prosbě o čerstvý vzduch jsem jen tak ledabyle švihl rukou a v celém podpalubí začal vát lehký vánek. Nechal jsem ho cirkulovat pořád dokola.
Hned je to lepší.
"A co už máš úplně vychytané?" zašklebil jsem se na Liz rozhlížel se po podpalubí.

Po chvilce mi Liz podává starý, dost zrezlý meč.
Tímhle něco jen ukrojit by byl oříšek.
Vzal jsem ho do ruky a potěžkal.

"Tak teda do střehu," prohlásil jsem a začal jsem si váhu přenášet z jedné nohy na druhou. Takové přešlapování.
Lehce jsem udeřil do Lizina meče sekem z boku.
"Něco na tom bude, protože Sebastian měl hodiny. No a já jsem se nejdřív učil sám se vším, co jsem našel a později jsem dostal trénink od Cechu. Sice preferuju spíše magii a pěsti, ale něco umím."
Ve skutečnosti jsem toho uměl opravdu spoustu, ale proč se tu chvástat nějakými řečmi, když se dobře bavíme?
Liz udělala výpad a já uhnul.
"Jak jsi vlastně našla tuhle loď? Nebo spíš, jak tě napadlo jít vůbec na dno jezera?" napadla mě otázka.

Šermovali jsme a bavili se o všem možném. O místech, na která bychom se chtěli podívat, o magii a zajímavých legendách k ní vztahujících se a o našich životech. Snažil jsem se neptat na nic ohledně její rodiny, abych nekazil náladu. Vysvětlil jsem Liz pár fíglů s mečem a ona mi zase vysvětlovala, jak přesně to dělá s tou vodou kolem. Pak už jsme jen seděli na shnilé podlaze, kterou jsem ohněm a vzduchem alespoň trochu vysušil a pokračovali v rozhovoru.
"Díky, že jsi mě sem vzala. Je to parádní úkryt, i když sem trochu zatéká...," poukázal jsem na v podstatě neopravitelnou palubu nad námi, kde každých deset centimetrů byla nějaká díra.
"Můžeme to tady v budoucnu zkusit trochu opravit. Abychom tvůj úkryt uchovali co nejdéle," navrhl jsem a rukou přejel po podlaze.

Seděli jsme asi patnáct minut. Loď občas lehce zavrzala, protože byla pořád z části pod vodou.
"Chtěl bych se ti ještě dodatečně omluvit za naše úplně první setkání. Neudělal jsem úplně nejlepší první dojem. Na jednu stranu mi to nevadí a tak nějak si o to říkali, na druhou stranu jsem to ale přehnal. Takže ještě jednou promiň, jestli jsem tě nějak vyděsil."
Najednou jsem něco ucítil. Ten stejný pocit, jako když jsme byli v tom černo-bílém světě. Liz to poznala taky. Zvedli jsme se a podívali se jednou z děr ven. Když jsme se podívali dolů ke dnu, pravděpodobně jsme ani jeden nečekali, co uvidíme.

Na dně u lodi se objevil jakýsi bílý kruh s černým okrajem. Ležel jen tak zemi. Z něj se pomalu začala soukat ta stejná monstra, která jsme ničili v tom prazvláštním světě.
"No to máme ale překvapení..."
Monstra očividně cítila přítomnost magie. Velký kus lodi byl magicky v podstatě odvodněn a vevnitř si proletoval vyčarovaný vánek. Navíc jestli byla Lizina teorie, o kterou se podělila správná, tak tahle loď samotná je vyčarovaná, nebo přičarovaná. Tedy plná magie. Takový maják pro ty potvory.
"Budeme odsud muset zmizet," řekl jsem potichu Liz, vzal ji za ruku a šel z podpalubí. Ovšem když Liz odtlačila vodu a já otevřel ten dveřový poklop, čekala tam na mě obluda. Černo-bílý démon, který velikosti téměř odpovídal tomu, co nás náhaněl v té chodbě. Odstrčil jsem trochu Liz a příšera mě chytila. Hodila semnou zpět do podpalubí. Ten náraz loď trochu uvolnil a celá se o něco více svezla na stranu. Už tak byla nahnutá, ale teď to bylo o balancování.
Zvedl jsem se a monstrum skočilo dovnitř. To loď posunulo ještě víc. Až to nakonec neustála a jak to jen pod vodou jde, se sesunula celá na bok s obrovským rachotem a praskáním. Náraz uvnitř lodi byl ochromující. Díky tomu Liz trochu povolila kouzlo a dovnitř se začala hrnout voda. Příšera se stejně jako já zvedla a nyní jsme všichni stáli na boční stěně lodi. Škvírami jsem viděl další černo-bílé šmouhy. Neměli jsme moc času.
"Tak fajn..."
Rozběhl jsem se proti nestvůře a doufal, že Liz kouzlo udrží. Jakmile jsem byl obrovskou rychlostí u potvory, zabodl jsem jí ten rezavý meč přímo do hrudi. Mečem probíhala elektřina a u toho bodnutí jsem v té rychlosti ještě dal přišeře hlavou přímo do místa, kde byl něco jako obličej. Příšera náraz neustála a proletěla schody do podpalubí až ven skrze stěnu lodi. Musel jsem si dávat pozor, abych elektřina náhodou nezranila Liz.
"Jsi v pořádku?" prohlédl jsem Liz, jestli se ji při tom vpádu monstra něco nestalo.
"Budeme to muset projít po dně. Podle mě ty příšery neumí plavat, takže se drží jen v té naší bublině!"
Prozatím to tak vypadalo. Třeba ve vodě nedokázaly existovat.
Tak velká díra v lodi způsobila, že se dovnitř snažilo dostat mnohem více vody a Liz musela vynaložit větší úsilí, abychom se neutopili.
"Můžeme?" zeptal jsem se, přiblížil se opět k Liz na pár centimetrů a oba jsme se vydali dírou po monstru ven z lodi.

Vodní hrátky
David

„Takže bylinky… Hmmm další cesta, jak obejít moje Temné zaměření. Však počkej, jim ještě ukážu. Monopol Světlých na léčivou magii tímto dnem končí!“ Rozesměju se. Poslední moje věta zněla spíš jako hodně špatná politická propaganda. Ale tak, neříkejte, že vás to neštve. Proč dobré věci musí mít automaticky ti Světlí a všechny ty špatné a destruktivní ti Temní. No to přeci nedává smysl, nebo jo?
„Úsměv? Ty jsi vážně levný společník, toho budu využívat častěji.“ Musím se nad tím pousmát, ale pak už David míří pryč.
Nijak nelením a rovnou vyrazím za ním. Cestou si vyslechnu některé detaily ohledně cechu a také se opět rozpovídá o Willim. Tohle jméno je Davidem skloňováno docela často, a přesto jsem nikdy neměla možnost se s ním potkat.
„A dopadne to seznámení dobře? Víš, abych ti nekazila reputaci. Zkusím do té doby nacvičit nějaký drsný výraz, nebo tak něco.“ Zamyslím se nad tím. Vybavím si všechny osoby v našem ročníku. Alistair. Sebastian. Sinarda. Všichni kolem sebe automaticky šířili děsuplnou auru a to nemuseli ani promluvit. Měla bych si jejich chování víc prostudovat, třeba přijdu na klíč k celému problému.
„Myslíš, že by se ke mně spíš hodila taková ta verze ledové královny jako je Sinarda. Nebo spíš, promluv na mě a… zabiju tě. Počkej ještě mě napadá… Já jsem vlastně dobrák, ale opovaž se mě naštvat.“ Každou větu doplním i téměř divadelním představením a představím Davidovi několik archetypů drsňáků. Sice jsou to klišé, ale prý to funguje.
„No, dobře. To mi asi nepůjde z principu.“ Pokrčím rameny smířena se svým osudem hodné čarodějky.
„Ráno. Zítra. Píšu si. Ale, možná, bude lepší… Když nebudu na tebe čekat na chodbě, tak abys zabouchal u mě na pokoji. Ono se totiž velice jednoduše může stát, že zaspím.“ Lehce mi zrudnou tváře. „Ale.“ Pospíším si s mírným doplněním. „Budu se snažit.“


Co bychom mohli podniknout. Ještě máme spoustu času. David mi za dnešek ukázal spoustu míst a lidí, které patří aspoň částečně do jeho života. Takže teď je řada na mě. Jenže můj život není tak plný adrenalinu jako ten jeho.
„Víš, jak optimálně zakončit takový průměrný den v Ankarlantu?“ Nadhodím otázku, u které vím, že David určitě nebude znát odpověď. Nenechám ho dlouho čekat a sama si odpovím. „Jít si zaplavat!“ Chytnu ho za ruku a během pár sekund už ho táhnu městem zpátky k Akademii.
„A opovaž se vymlouvat, že je zima.“ Drobně se pousměju.

Cesta zpátky na pozemky školy netrvá zase tak dlouho. Navíc když je doplněna vcelku příjemným hovorem o blbinách. K Akademii se přidružují poměrně rozsáhlé pozemky. Najdete tu asi úplně všechno, ovocné sady, les, hřbitov, jezero, louku,… Člověk by až řekl, že někdo Akademii zevnitř magicky zvětšil, protože zvenku takhle obrovská rozhodně nevypadá.
Počasí se nám pomalu zhoršuje. Ze slunečného dne nezbývá už ani památky a obloha se čím dál více mračí. Než Davida dovedu až k jezeru, tak pomaličku začíná pokapávat.
Při pohledu na jezero si vzpomenu na situaci, kdy jsem tu měla doprovod naposledy. Gabriel. Jo učila jsem ho házet žabky. Už si vzpomínám. No, od té doby, už se na pokoji spíš míjíme. Ale tak, to mě asi netrápí. Aspoň je na pokoji vcelku klid.
„Dovol, abych tě přivítala v mém světě.“ Spokojeně se usměju a pomalu přejdu až k hraně jezera. „Tak jdeš nebo tam budeš stát a koukat se.“ Ohlédnu se na Davida a ve stejnou chvíli udělám krok dopředu. Voda jako by přede mnou poslušně couvala. Takže pořád jdu vpřed suchou nohou.
„Nebo sis snad myslel, že tajné místečko na trénování máš jenom ty?“ Otočím se na svého společníka a chvíli jdu pozadu. „Tedy ono vlastně celé jezero je taková moje malá herna. Ale nikomu to neříkej.“
Natáhnu k němu ruce. „Ale já doopravdy nebudu tu vodu držet na uzdě věčně.“ Zasměju se. Jak se ke mně David dostatečně přiblíží, tak ho zase uchopím za rukáv a stáhnu ho k sobě na pár centimetrů, abych se nemusela při kouzlení zbytečně vyčerpávat.
„Ještě jedna poznámka. Dýchat zvolna. Nebýt ve stresu. Jinak by nám taky mohl dojít kyslík, a to nechceme ani jeden.“

Po krátkém poučení se rychle rozhlédnu, jestli jsme tu opravdu sami, a pak zrychlím krok a zmizím v jezeře. Nejde na mě zahlédnout žádná tenze ani cokoliv co by nasvědčovalo tomu, že bych používala magii. Vlastně je to možná sotva po druhé, co mě David může vidět používat magii vody v tak velkém měřítku. Poprvé to bylo v černobílém světě, ale to se moje síla vcelku dobře maskovala za Sinardu.
Udržuji kolem nás tak akorát velkou bublinu, abychom naprosto suší dorazili až na dno jezera. Na pár okamžiků se zastavím a rozhlédnu, abych se zorientovala a mohla pokračovat dál.
Dojdeme k cíli. Jedná se o vcelku prostornou potopenou loď. Neptejte se mě, kde se tu vzala. S největší pravděpodobností ji tu nějaký učitel prostě přičaroval, ale místo je to okouzlující.
„Pojď, pojď. Zábava teprve začíná.“
Dovedu Davida až do prostorného podpalubí. Zavřu oči. Během několika minut kompletně vytlačím vodu z podpalubí a pak za sebou zabouchnu dveře. Opřu se o ně zády. „Fuj. Smrdí to tu čím dál víc shnilotinou. Vlastně když už tu jsi. Nechceš nám tu přivát trochu čerstvého vzduchu? To je věc, kterou ještě nemám úplně vychytanou.“

Opravdu jste si mysleli, že se chci jen vychloubat před Davidem a ukázat mu potopenou pirátskou loď? Ale. To by bylo dost přízemní. Nenápadně projdu kolem Davida rozvláčným krokem. Jako bych se jen procházela bez jakéhokoliv cíle. Ale pak v rychlosti ze země seberu dva staré meče. Mají toho teda už hodně za sebou. Trochu se divím, že se ještě úplně nerozpadly.
„Do… střehu! Nebo jak že se to říká?“ Nabídnu Davidovi jeden meč. „Jsem slyšela, že v aristokratických rodinách se pořád šerm vyučuje, jako kdybychom byli v nějaké dávné minulosti.“ Pousměju se nad představou Grubera a Madriana, jak proti sobě stojí s kordy v ruce a bojují o nadvládu nad Temnou stranou síly.

Zase tak bláznivý ne

Liz

Ještě ve městě mi Liz něco málo řekla o Ankarlantu a jižních ostrovech. Vše co popisovala, od majestátních hor, až po přerkásné vody oceánu, znělo opravdu velmi lákavě. Za celý svůj dosavadní život jsem se na jižní ostrovy nedostal. Lizinu nabídku prohlídky zdarma jsem rozhodně hodlal využít.
"Beru tě za slovo."

Když jsme nakonec stanuli v knihovně Cechu a já dojednal podmínky pro Lizino půjčování knih se strážkyní, rozhlédl jsem se kolem. Liz byla přímo hypnotizovaná všemi knihami. Nutilo mě to se usmívat. Měl jsem obavy, že všechny mé osobní otázky jí budou vadit a možná že jsem i trochu nějaké rány otevřel. Nyní se ale usmívala a byla fascinovaná touto knihovnou, což mě nepřekvapilo. Tahle knihovna byla úžasná.
Po předání vybrané knihy jsem sledoval nevěřícný výraz na Lizině tváři.
"Neukradl jsem ji. Dokonce jsem se zeptal," pronesl jsem u podávání a zazubil se.
"No napadlo mě to. Píše se tam o zajímavých technikách používání léčivé magie. Trošku jsem si stihl přečíst a zjistil jsem, že můžeš vzít bylinky a aplikovat jejich léčivé vlastnosti magií na něčí tělo. Pokročilá a zapomenutá magie, ale hodně užitečná. Ale můžeš si vybrat nějakou jinou, jestli ti to přijde nezajímavé."
Schovala si knihu do brašny.
"Nemusíš mi to nějak oplácet. I když... Mohla by ses víc usmívat a pravidelně dodržovat naše tréninky. To by mohlo stačit," podal jsem jí brašnu ze země a zašklebil se.

Vycházeli jsme jiným východem pryč a bavili se o všemožných tajemstvích, které v knihovně objevíme.
"Musím tě seznámit s Williem. Je to hromotluk, ale velký dobrák. Vždycky je s ním sranda," prohlásil jsem a zasmál se.
Šli jsme směr škola.
"Začneme s tréninkem hned zítra ráno. Musíme jít brzo, protože ještě máme hodiny. Mám pár nápadů, co bychom mohli zkusit. Možná se ti některé nebudou líbit, ale jsem si jistý, že to bude mít výsledky."
Prošli jsme kolem jednoho náměstí.
"Dneska jsem si to fakt užil. A to jsme toho ani moc nestihli. Chceš ještě něco podniknout, nebo si chceš jít číst v té knížce?" zeptal jsem se a povytáhl obočí.
Klidně bych ještě něco podnikl.

Bláznivý den
David

„Postrach školy? Ehm, to asi není úplně nutné. Postrach být úplně nemusím.“ Zavrtím hlavou. Ale slova o postrachu školy následují oznámením, že mi David zkusí sehnat nějaký drsňácký kabát. Začínám přemýšlet nad tím, jestli tohle všechno byl dobrý nápad. Ne. Musím Davidovi důvěřovat.
„Drsňácký kabát? Ty mě začínáš docela děsit. Já jsem docela spokojená s tím, co nosím. Navíc na drsňácké kabáty jsi expert spíš ty a Madrian.“ Drbnu do něj na oplátku i já.
Vstávat brzo. Zničit svoje limity. Dobře už to začínám chápat. Takže Davidovo sebe trýznění a neustálé zranění jsou vlastně součást jeho tréninku. Fajn. Někteří lidé to mají v hlavě asi trochu jinak nastavené. Ale co se mu nedá upřít, tak výsledky jeho tréninky mají. A vcelku rychlé.
„Když tě tak poslouchám, tak mě něco napadlo. Ty mě naučíš jak být drsný čaroděj a já tobě zase předám trochu svoji vyrovnanosti, klidu a koncentrace. Platí?“ Natáhnu k němu pravačku, a pokud moji nabídku přijme, tak mu ji jemně stisknu. „Meditovat se mnou nad miskou vody asi nemusíš, ale měla bych pár nápadů, co by tvým kouzlům přidalo na efektivnosti.“

Nemusí mě pobízet dvakrát. Tahle ta krátká chvilka upřímnosti mi úplně stačila. Takže dělat cokoliv dalšího je vítaná změna.
„Co pro mě máš nachystané tentokrát. Mám pocit, že ty nápady dneska sypeš z rukávu.“
Toulali jsme se uličkami města. Vykládali si o blbostech. David mi ukazoval spoustu domů, uliček, lidí. Ke všemu měl nějaké poznámky, příběhy a drby. Vlastně už ani nevím, co z toho si sám vymyslel a co z toho byla pravda, ale přeci jen to bylo zábavné zpestření dne. Člověk se aspoň chvíli mohl cítit jako normální mladý dospělí a ne jako nějaká politická loutka v příběhu někoho jiného. A já si mohla vytipovat další stánky s dalšími dobrotami, které půjdeme ochutnávat příště.
„Až se jednou dostaneš na jižní ostrovy, nedej bože do Ankarlantu. Máš u mě schovanou jednu prohlídku zdarma.“ Věnuji Davidovi úsměv. „Co si pamatuji, tak tam jsou nádherné hory, spousta jezer a moře. Moře je asi ta nejlepší věc na Ankarlantu. Tak průzračnou vodu jsi ještě neviděl!“

Pokračuji dál ulicí, ale David se najednou zastaví, postaví se čelem k budově a zmizí uvnitř. Oknem podotýkám.
„Davide…“ Na to už vykoukne zpátky ven a natáhne ke mně ruce. „No ty ses zbláznil… Proboha…“
Lehce neochotně chytnu jeho ruce, za které se zapřu a vyšplhám se do okna za ním.
„Takže my už se budeme i vloupávat do opuštěných baráků? To je součást tréninku?“ Poznamenám suše a rozhlédnu se kolem.
Ač jsem stále skeptická, tak Davida poslušně následuju. Rozhlížím se kolem. Ale pro mě celá budova působí, jako by v ní nikdo nebyl už tak sto let.
„Davide, můžeš mi prosím tě vys…“ Nedořeknu už ani poslední větu. Sleduji, jak jeho záda mizí v nějakém temné průlezu.
„Bože…“
Ano, co jiného tě Liz může napadnout, než lézt všude, kam ti David řekne. Supr.
Velice opatrně se protáhnu dovnitř.
„Jestli tohle je nějaká bouda, tak tě… utopím za živa!“ Vysoukám ze sebe aspoň nějakou výhružku, ale pochybuji, že by ji David nějak věnoval pozornost. Nezněla totiž příliš přesvědčivě.

Pak už ale mlčím. Mlčím celou cestu. Začínám si připadat jako v labyrintu. Nejdřív okno. Pak průlez. Pak modrá chodba. Další tunel. Další dveře. Hesla. A pak něco jako hospoda pro třetí cenovou.
Nahnu se k Davidovi a ztlumím hlas. „Proč mám takový pocit, že tady bych jen tak být neměla.“ Zašeptám a pohlédnu krátce k mužům na baru. Ještě pár takových Davidových překvapení a půjdu radši na panáka.
Nechám se odvést až do další místnosti. Knihovna. Ale obrovská knihovna. Daleko větší než je ve škole. Se zájmem se rozhlížím kolem sebe.
„Počkej. Počkej. Ten tvůj cech má i vlastní knihovnu? To je bláznivé…“ Vydechnu naprosto upřímně a dál se rozhlížím. Téměř se bojím čehokoliv dotknout. Některé ty knihy tady musejí mít šílenou hodnotu.

Přistoupím k jedné z polic a prsty přejedu po hřbetě knih. Životopisy. Deníky. Sbírky korespondence. Vědecké knihy. Všechny témata, které by vás jenom napadnuli. Magie života a smrti. Živelná magie. Budování. Kradení duší. Léčení. Nekromancie…
Opatrně vylovím jednu knihu z police a bleskově ji prolistuju. Informace, ke kterým by nás ve škole nikdy nikdo nepustil. Tohle už je poněkud vyšší dívčí. Z fascinace nad knihami mě vytrhne Davidův hlas.
„Co jsi říkal?“ Odložím opatrně knihu opět do police. Přesně tak jako byla předtím.
Převezmu si knihu, kterou mi David donesl. „Doufám, že jsi to neukradl.“ Řeknu šeptem a podezíravě si ho prohlédnu.
Bleskově si pročtu obsah knihy. „Páni… Napadlo tě, že by se mi mohla líbit? Tohle je naprosto perfektní. K takovému typu magie by tě ve škole ani nepustili. To by přeci pro studenty mohlo být zbytečně náročné a nebezpečné. Děkuji.“

Schovám knihu do brašny. Chovám se k ní jako by to byl největší poklad na světě.
„Jak ti tohle všechno můžu oplatit. Řekni si cokoliv.“

Prosba vyslyšena

Liz

Poslouchal jsem její odpověď a musel jsem se pousmát. Představa, že je Liz nějaký geniální manipulátor, byla docela vtipná. Samozřejmě se vždy může stát, že nejméně pravděpodobné je vlastně pravda. V tomhle případě jsem si to ale nemyslel. Zalomil jsem rukama a s povytaženým obočím odpověděl.
"Bojů jsem nikdy v životě nelitoval. A kdyby se nakonec ukázalo, že jsi zlověstný génius a manipulátor, musel bych tě zabít. Ochránit si těch pár zbylých mozkových buněk, co ještě mám ze zápasů."
Lehce jsem pokračoval ve vtipu, ale zároveň jsem říkal pravdu.
Jak už jsem říkal, nechci být něčí loutkou. I když u Liz by to bylo rozhodně těžší. Koneckonců jsme si už něco prožili.

Když přišlo na Liz a její prosbu, soukala to ze sebe. Snažil jsem se pro efekt udržet kamenný výraz, ale jednoduše to nešlo. Neposmíval jsem se, jen jsem se ale nedokázal tvářit vážně. Přišlo mi vtipné, že má Liz takový problém se zeptat na pomoc s tréninkem, když už se nějakou dobu známe. Počkal jsem, až to vše dořekne a pokýval jsem hlavou.
"Je pravda, že naposledy jsi spíše ležela v knížkách, než abys trénovala s námi, ale to nevadí. Myslím, že mám i pár nápadů, jak z tebe udělat postrach téhle školy."
Navíc jsem byl rád, že si díky nemocnici uvědomila, co by chtěla dělat v budoucnu. Já osobně jsem pořád trochu tápal, co bych krom zápasení rád dělal.
Jako správný trenér jsem si ji od hlavy k patě prohlédl.
"Jo, to půjde. Asi ti opatřím i nějaký drsňácký kabát," drbnul jsem do ní a zazubil se.
"Budeš ale muset vstávat brzo a dát do toho všechno. Občas musí člověk zničit svoje limity, aby se zlepšil."
Už zním jako přemotivovaný trénér. Nebo trochu jako Willie.
Ovšem byla to pravda. Kdybych se v tréninku nepřesiloval, nikdy bych takových výsledků nedosáhl.

Malá vsuvka do tajů její magie byla zajímavá. Pravda je, že Liz co znám, byla velmi milá a rozhodně se nepouštěla do nějakých rvaček a rozporů.
"Tak to máš můj obdiv. Já to někdy spíše přeženu. Nicméně bude vše zde řečeno, u tréninku použito proti Vám," prohlásil jsem a poslední větu jsem řekl jako nějaký soudce.
Pokud bude chtít drsnější, bude muset tuhle věc překonat. S takovou by měla proti své sestřenici problém.
"Tímto tě prohlašuji čestným členem Elleyho výcvikového tábora. Peníze nevracíme," řekl jsem a udělal takové to gesto pro pasování na rytíře. Místo meče jsem použil svou ruku.
"Připravená podniknout ještě něco?"

Šli jsme uličkami a já fungoval něco jako průvodce. Občas jsem řekl něco o tamté budově, jindy zase něco málo o někom, koho jsme potkali. Byla to zábava a mohli jsem takhle vymýšlet příběhy lidí, které ani jeden z nás neznal. Zastavili jsme se kousek od jednoho staršího domu. Rozhlédl jsem se kolem očima a poté se vyšplhal do jednoho okna. Natáhl jsem se z něj a vytáhl Liz nahoru.
"Něco ti ukážu."
Celý dům byl na první pohled prázdný a opuštěný. Nevěděl jsem jak Liz, ale dokázal jsem na některých místech zpozorovat oči, pohyb. Byli to členové Cechu. Došli jsme dolů do přízemí. Na jedné ze stěn jsem zamáčkl pár kamenů ve správném pořadí. V podlaze se objevil menší průchod, spíše průlez, který byl temný. Ukázal jsem dovnitř a vlezl tam. Jakmile se za námi průchod zavřel, tunel se rozsvítil modrým světlem. Nebylo všude, jen někde, jako louče.

Na konci byly bytelné, kovové dveře. Zašeptal jsem do nich heslo a dveře se rozplynuly.

Vešli jsme do pochodněmi osvícené místnosti, která vypadala, jako sklípek s tavernou dohromady. Byl tam i malý bar, kde seděli dva členové. Pokýval jsem na ně a s Liz prošel jinou chodbou dále. Prošli jsme skrze ještě jedny dveře s heslem a stanuli v místnosti s modrým nádechem. Všude byly knihy. Velké police plné knih. Bylo zde obrovské množství knih, některé z nich doposud nepřečteny.

Školní knihovna se může zahrabat.
"Co říkáš na tohle? Všechny knihy, které v této části země Cech ukradl, odkoupil, nebo našel v jedné místnosti. Je tady snad téměř vše. Ve škole půlku těchto knih nikdy neviděli."
V místnosti byla jedna členka Cechu. Tmavovlasá žena ve specifickém oblečení pro Opatrovníka knihovny.

Pozdravil jsem a dal se s ženou do řeči. Liz mezitím prohlížela police a jejich obsah. Po nějaké době dohadování a přemlouvání mi Opatrovnice dala jednu knihu. Poděkoval jsem a došel k Liz.
"Tady máš. Tahle kniha se zaměřuje na léčení magií trochu jiným způsobem. Napadlo mě, že by se ti mohla líbit a hlavně hodit. Bylo by fajn to udělat dřív, ale teprve před týdnem jsem dostal přístup sem vůbec vstoupit. Nikomu tu knihu ale neukazuj. Cechu by se to nemuselo líbit. Kdyby něco, je na knize kouzlo, které ji vrátí Opatrovnici. Pojistka pro nepovolané."

"Domluvím to, takže pokud bys chtěla jít číst sem, klidně můžeš. Jen mi budeš muset říct a já ti prozradím hesla ke dveřím. Mění se docela často."

Laskavost a prosba
David

Vděčně stisknu Davidovi ruku, ale pak ho pustím, abych mu ji zbytečně nerozdrtila. Ano, samozřejmě, že jsem ho přesvědčovala, že zlomeniny a utržené ruky nejsou vůbec žádný problém, ale po pravdě, nemám aktuálně tucha, jak něco takového magií spravit.
S drobným úsměvem pohlédnu na Davida, který mi bez zaváhání nabízí pomoc v budoucích plánech. „Abys toho nelitoval. Pak třeba zjistíš, že celou dobu tady s tebou manipuluju a vlastně jsme rodina maniackých sadistů, kteří se vyžívají v mučení a ovládání podřadné rasy.“ Zasměju se nad tou představou. Ano, to jde dokonale k sobě. Sadistická mrcha, která se učí léčivou magii a stará se o sirotky. Ano. Tleskám, Liz. Jsi ta nejlepší manipulátorka a lhářka jakou svět viděl. Můj vnitřní hlas už nemůže být ironičtější

„Ale vlastně je tu věc, se kterou bys mi mohl pomoci už teď. A chtěla jsem tebe i Sinardu o ni požádat už hrozně dávno. Ač teda Sinarda je teď mimo hru.“ Zamyslím se nad vlastními slovy. Snažím se zformulovat myšlenku tak, abych nevypadala jako koktající blázen. „Už dávno jsi mě prokoukl, že útočná magie není úplně moje parketa. Ano, umím použít svoje schopnosti manipulace s vodou a ledem otočit proti nepřátelům, ale… Má to svoje díry a mouchy.“ Odmlčím se.
„Když jsme byli v tom divném černobílém světě, tak… Bylo mi daleko příjemnější stát za tebou a Sinardou a držet vás jako podpora. Taková ta neviditelná ruka, která vás stále a stále zvedá ze země a dodává nové síly.“ Znovu se zhluboka nadechnu, abych získala čas.
„A… Dneska jsem si uvědomila, že léčení je opravdu dráha, kterou bych se chtěla vydat. Je to něco, co mě naplňuje a dělá mě šťastnou.“ Bože Liz, zníš jako nějaký trapný životní kouč. Přejdi k věci. Ticho! Musím se soustředit.
„Ne, promiň. Odběhla jsem od tématu. To se mi stává dost často.“ Mírně zrudnu nad vlastní větou a zavrtím hlavou.
„Nedokázal bys mi pomoci s tím, abych dokázala být trochu drsnější? Útočná magie a tak? Víš, abych byla víc sebevědomá temná princezna než jen bláznivá temná čarodějka s dobrým srdcem?“
Podívám se na Davida opatrně, abych dokázala z jeho obličeje vyčíst, co si o tom všem myslí.
„Já vím, já vím, že bys mi rád řekl, že jsi mě viděl bojovat magií už několikrát. No… Řeknu ti tajemství. Já jsem perfektní ve tvoření takových malých iluzí. Všechna kouzla co dělám, jsou neuvěřitelně efektivní a vypadají destruktivně, ale nikdy jsem neublížila ani mouše.“

Bože Davide, řekni už něco. Řekni aspoň to, jestli jsem se už dočista zbláznila. Nebo prostě něco…