Andor.cz - Dračí doupě online

Trocha bolestivé historie

Liz

Elizabeth se začala ptát na to, jak to vlastně vypadá u Gruberů a u toho mi oplácela šťouchání loktem.
"Dobrá dobrá. Pro někoho jako jsem já, to bylo dost zvláštní. Díky zápasům a Cechu jsem se neměl tak špatně. Samozřejmě jsem byl stále na ulici a neměl úplně stálý domov a přepych, ale vyhovovalo mi to. Najednou se vrátil Sebastian a navrhnul mi bydlení u nich, plus tuhle školu."
Podíval jsem se na Liz a pokrčil rameny.
"Když jsem přijel k nim, okamžitě jsem věděl, že tam tak úplně nepatřím. Sebastianova matka ze mě nebyla moc nadšená, ale on ji nakonec přesvědčil. Stejně je to tam všechno v podstatě jeho," mávl jsem rukou.
"Zlaté záchody nemají, ale stříbrných příborů celou kuchyň. Na příkaz jeho matky jsem dostal dřevěné, jen pro jistotu," protočil jsem očima a zasmál se nad Sebastianovou matkou.
Kdybych je chtěl ukrást, nikdo by mi v tom stejně nezabránil...

"Další věc bylo služebnictvo. Zbytečně moc poskoků. Měli na mě dávat pozor, kdybych náhodou přešel ke svému pouličnímu umu. Tak jsem si z toho udělal hru, kdy jsem se jim neustále schovával a dělal naschvály. Sebastian mi s tím často pomáhal."
"Nicméně jsem rád, že jsem se dostal sem. Koneckonců bych jinak nepotkal pár zajímavých osobností," ušklíbl jsem se.

Když byla řeč o Sinardě a já o tom řekl své, poslechl jsem si Elizabethin názor na celou věc.
"Ještě že nejsem z takové rodiny. Jestli bych byl alespoň z části stejný jako teď, pravděpodobně bych utekl a vydal se někam jinam."
Liz zmínila Susan Eriosi jako mou fiktivní snoubenku. Jelikož jsem se s jejich rodinou potkal jen na chodbě, neměl jsem o nich příliš informací. Ovšem věděl jsem, že jsou z privilegovaného světlého rodu a to mi pro začátek stačilo. Navíc mi z Lizina tónu neuniklo, že to má být spíše výsměšné.
"Nějak o nich moc nevím. Teda kromě toho, co snad ví každý. Ale ne, díky. Kdybych se zajímal o tyhle rodiny, asi bych ti tu Susan i vrátil," zakroutil jsem s úsměvem hlavou.
"Ale takový školník Peter by nebyl špatná partie. Má celou školu pod palcem," opět jsem lehce použil loket.
Peter byl starý nevrlý mužík, který se staral o čistotu školy. Sám to zvládl jen díky kouzlům, ale i tak se s ním moc řeč vést nedala.

Když jsem se pak u placek zeptal Liz na její rodinu, měl jsem obavy, jaká bude její reakce. Když se rozpovídala, zamyšleně jsem poslouchal.
Byl to docela tragický příběh, s občasnými světlými stránkami. Byl jsem ale rád, že mi to byla ochotná říct.
Zapřemýšlel jsem se nad celou situací. Zvažoval jsem vše, co jsem slyšel, co jsem věděl o jihu a těch ostrovech. Nebylo toho moc, ale něco přece. Pak jsem se rozhodl. Když jsem začal mluvit, stiskl jsem Liz ruku, aby se alespoň trochu uklidnila.
"Sice nemůžu vrátit to, co se ti stalo tehdy, ale můžu ti pomoct teď. Až se vydáš vykopat sestřenku ze svého domova, půjdu s tebou. Přezdívku Bàs Dealanaich jsem si nedal sám a jelikož budeš potřebovat pomoc, máš ji mít. Nemůžu tě tam nechat jít samotnou a všechny ty boje nechat tobě," usmál jsem se na ni a zatnul pěst.
Nechtěl jsem se chvástat, ale bojovat jsem musel celý dosavadní život.
"Takhle se ti z roků stal tak měsíc. Když připočítám cestu tam."
Samozřejmě až bude připravená svojí sestřenici čelit...

Abych prolomil ticho a přiměl Liz myslet na něco pozitivnějšího, zvedl jsem se a hlavou kývnul do města.
"Připravená podniknout ještě něco?"

Temná stránka osobnosti
David

Musela jsem se pousmát, když do mě David dloubnul loktem. Ano, pokud se člověk oprostí od všech těch pitomých kategorizací a hierarchie, tak stejně se dostane do bodu, že je to vždy jen o lidech. O nikom jiném. Není důležité, jakou magii používáte, ale jak ji používáte. Stačí změna jednoho slova větě a získáte úplně jiný význam.
„Vlastně mi nikdy nedošlo, že ty a Sebastian jste si takhle blízcí. Řekni, jak to funguje v takovéhle aristokratické rodině?“ Zvědavě do něj šťouchnu. „Přeháněj!“ Nepřestávám do něj šťouchat, dokud z něho něco nevypadne. „Víš, jestli tam mají armádu služebných, zlaté záchody, stříbrné příbory, nebo tak něco…“ Rozesměju se a zavrtím nad tím hlavou. Teda tak jsem si to aspoň vždycky představovala, ač je to tedy až komická představa.

Zadívám se na Davida nevěřícně. „Opravdu? Jsi si jistý, že to nebude žádný rozdíl? Uvěřím až to uvidím. U tebe totiž vždycky platí, že cokoliv nového musíš vyzkoušet na plno, i kdybys u toho měl umřít.“
Zaposlouchám se do krátkého shrnutí, o čem že to ta jeho učebnice je. Souhlasně pokývu hlavou. „Tohle ti schvaluju. Hledat vlastní živel v přírodě, je vždycky nejsilnější zbraň. Tobě to ušetří práci a zůstane ti energie na zbytek daleko zajímavějších kouzel.“

Na Davidovi poznámky o utržené končetině, téměř nereaguju. „Buď klidný, já jsem přeci lékař. To bych dala do kupy.“ Zasměju se, ale nakonec ho tedy pustím, aby chudák doopravdy nebyl bez ruky.
Spokojeně se usadím na lavičce s plackami v ruce a pustím se do nich. „Dobře, asi jsem v tomhle městě nenašla zatím jediné špatné jídlo. Začíná se mi tady líbit.“ Pousměju se.

V tichosti poslouchám informace o Sinardě. Souhlasně kývnu. „Máš pravdu. Na to, že je to legendární ledová královna, tak má srdce méně zkažené než někteří naši vysoce postavení mírotvorci. Při všech těch posledních událostech, jsem začala mít i pocit, že nás má vlastně ráda, ač je nerada, kdyby se to dostalo na veřejnost. Přeci jen zkazili bychom ji pověst.“ Zasměju se nad tím. Ano, pověst je věc, které se jen tak zbavit nechcete, když jste ji budoval horkotěžko tak dlouho.
„Stejně je to celé blázinec. Dokážeš si představit, že by ti v dětství vnutili budoucí manželku? To je horší než ve starých pohádkách. A ještě je to navíc politický sňatek. Isabelle Ambrose se Sebastianem Gruberem. Magnolie Eriosi s Alistairem Madrianem. To jsou kombinace, to ti povím. By mě zajímalo, koho bych dostala na krk já, nebo třeba ty, kdybychom byli v obdobné situaci.“ Zamyslím se nad volnými nezadanými osobami, co se pohybují na Akademii. „Mám pro tebe dokonalou volbu, Susan Eriosi. Hmmm?“ Spolknu poslední sousto, abych byla připravena na jakoukoliv odvetnou palbu.

„Ne to. Nevadí, že se ptáš. Jsi asi teprve první člověk, kterého to nějak více zajímá. Ono je to poněkud komplikované.“
Zavrtím hlavou, abych si utřídila vlastní myšlenky. Vlastně už jsem si zvykla na to, že nikomu nemusím nic vysvětlovat, že polovina lidí, neví, kdo jsem, natož co je zač můj rod, a ta druhá polovina si zase myslí, že jsem natolik bezvýznamná, že vlastně nestojím ani za otázku.
„Thube, byl… ne vlastně pořád je… silný rod ovládající jižní souostroví. Mořský izolovaný rod, žijící podle vlastních pravidel. Nikoho jsme neohrožovali a oni za to neohrožovali nás. Řekněme neutrální postoj. Rodiče tomu rádi říkali, dobrovolná izolace, díky které jsme si prostě mohli dělat, to co jsme sami pokládali za správné.“ Dívám se před sebe se zamyšleným výrazem.
„Byla jsem jedináček, takže asi si dokážeš představit, že se rodiče velmi zajímali o to, aby ze mě vyrostla inteligentní diplomatická žena, která jednou převezme rodinné sídlo. Jsme samozřejmě čistokrevný Temný rod, přes to asi vlak nikdy nepojede, ale máma ta zkoušela proniknout do tajů Světlé magie. Vždycky mi vštěpovala, že tyhle dvě strany musí být v rovnováze, jinak tě jedna nebo druhá magie zničí.“ Musím se pousmát nad tou dobou. Byl to vlastně ráj, ve kterém jsem o nějakém politickém boji mezi Světlou a Temnou stranou neměla ani potuchy.
„Jenže ráj nebývá trvalý. Nikdy není vše, natolik růžové, jak se vlastně zdá. Idylky a jakési nepřipravenosti a následně i chaosu, kolem nově vzniklé války na pevnině, využila moje sestřenice. Nejen že svrhla moji rodinu z vládnoucí pozice, ale také ji vyvraždila do posledního člena. Tedy… Až na mě.“ Prsty mačkám papír, který sloužil jako tácek pro placky. „Moje chůva mě dostala pryč spolu se svým manželem. A od té doby jsem žila s nimi. Místo izolace uprostřed moře, jsem byla izolovaná lesy tady na pevnině. Vlastně bydlení na samotě, mi taky možná zachránilo život.“ Zmačkám papír úplně a vyhodím ho do koše.
„To, že jsem přežila, si sestřenka za rámeček doopravdy nedá…“ Dopovím znechuceně. Za normálních okolností, jsem plná úsměvů a pozitivní nálady. Poslední věty ale jsou podmalovány temnotou. „Ale… To je boj na dlouhé roky. Bohužel.“

Ano, jídlo!

Liz

Sněžný mrak by byl rozhodně efektivnější.
Musel jsem se nad tím pousmát.
"Řeknu to jednoduše a zkráceně, protože osobně taky nemám rád, když někdo hodiny žvaní o politice, hierarchii a takových kravinách. To, že je jedna strana nazvaná Temná a druhá Světlá z nich automaticky nedělá to, čím by podle představ lidí měly být. Na každé straně jsou parchanti, ale i lidi, co chtějí pomoct," při tomhle jsem do ní dloubl loktem, aby věděla, že mluvím například o ní.
"Každá strana se ve výsledku snaží špinit tu druhou a hrají o jakousi kontrolu nad tímhle světem. Nikdy jsem se o jejich hraní nezajímal, pokud mi to přímo nezasahovalo do mých záležitostí. I když mi Sebastian a jeho rodina pomohli a mohl jsem u nich nějakou dobu bydlet, stejně mi tohle tahání o moc přijde směšné a nehodlám se v něm angažovat."
Sebastiana budu chránit za to, co pro mě udělal, ale tím to končí. Nehodlám tu poskakovat a plnit rozkazy nějaké tmavé, či světlé figurky v pozadí.

Byl jsem rád, když se Liz rozpovídala o léčení v nemocnici. Hlavně mě potěšilo, že se jí tenhle výlet líbil. Měl jsem trochu obavy, že to třeba bude příliš, nebo že jí to přijde divné, ale postavila se tomu jako šampion v ringu.
Na tváři se mi objevil větší úsměv.
"Tak to jsem rád. Jsi tady kdykoliv vítaná."
"Zaprvé se mi líbí, že si už plánuješ hned další dva týdny těžké péče o tohohle nezodpovědného maniaka a zadruhé si nemyslím, že to bude až takový rozdíl oproti nynějšku," usmál jsem se nevinně, jako nějaké dítě v téhle nemocnici a poklepal na knihu skrze kabát.
"Zatím jen některé věci o elektřině v přírodě, ale už teď mám nápady, jak to využit v tréninku a boji. Být ještě efektivnější."

Po nějaké době jsem se zeptal, jestli se nechce jít najíst. Vyskočila, chytila mě za rukáv a táhla mě směrem do města.
"Nadšení ti rozhodně sluší, ale ještě chvíli a utrhneš mi ruku."

Šli jsem uličkami města a Liz vyprávěla o stánku s jídlem, který nedávno viděla.
"Mám jedno oblíbené místo, ale Jim asi ještě nebude mít uvařeno a na zbytky ze včerejška tě brát nebudu. Omrkneme ten stánek," řekl jsem a tentokrát jsem ji za rukáv a ruku táhl já.
Došli jsme ke stánku, který Liz zmiňovala a hned nás do nosu udeřila lahodná vůně placek.
Tady jsem ještě nejedl...

Když jsem koupil dvě placky pro každého, sedli jsme si kousek od stánku, na lavici před menším kostelem. Kostelík byl vyvýšeně a menší prostranství před ním bylo čisté a skoro prázdné.

Placky byly opravdu vynikající.

Když jsme jedli, řeč přešla na Sinardu. Liz se mě ptala, jak to s ní vlastně vypadá.
"Abych pravdu řekl, Sinardě na Sebastianovi záleží víc, než by si sama chtěla přiznat. Je to zvláštní když si pomyslíš, že má reputaci ledové královny. A myslím, že ji pravděpodobně nějakou dobu neuvidíme. Že si ji rodina opravdu odveze ze školy a pravděpodobně to vše budou řešit s Gruberovými. Nemám představu o tom, jak se to ve výsledku vyvine. Pro všechny případy jsem jí dal kontakt na lidi z Cechu, kdyby musela zmizet. Pro případ nouze. Přeci jen ji jednou už do Černo-bílého světa uvěznili," kousl jsem do placky a přemýšlel nad celou situací.

"Ale spíš mi řekni, jak to vlastně bylo s tebou. Nikdy ses o své rodině nezmínila," podíval jsem se na ni se zájmem, ale zároveň jsem měl pocit, že o tom možná nebude chtít mluvit.
"Jestli o tom nechceš mluvit, můžeme přeskočit na jiné téma. Nechci ti u tak skvělých placek kazit náladu," pousmál jsem se a ukázal na zbytek placky.

Jídlo!
David

„Šest bodů z kolika?“ Nasadím tázavý výraz a založím si ruce na prsou. „Příště nebudu ztrácet čas s koulí a rovnou nad tebou vytvořím sněžný mrak. To bude jednodušší a nebudeme mě to stát tolik energie a úsilí.“ Drobně se pousměju a přisednu si k němu na lavici.
„Čím dál více se v tomhle systému Světla a Temnoty ztrácím. Světlí vodní mágové umí léčit prakticky automaticky, je to pro ně jednodušší než lusknout prsty, a stejně tu žádného z těch velevážených dobrotivých rodin nikdy neuvidíš.“ Do hlasu se mi vkrade hořkost a částečně i vztek.
Rozhlédnu se po postelích, co máme před sebou, a následně i po hloučku dětí, které po zjištění, že se další koulovačka konat nebude, vrátili ke kartám. Jediného, koho tyto děti zajímají, je tak možná zlodějský cech, zbytek raději dělá že neexistují. Problém, který není vidět, přeci neexistuje.
„Asi je to tím, že jsem celý život žila odstřižená od reality. Nejdřív na izolovaném ostrově, následně mimo civilizaci na samotě u lesa.“ Zavrtím nad tím hlavou. „Prostě téhle společenské a magické hierarchii naprosto nerozumím.“

Drobně se pousměju a přeladím na jiné téma, které je o poznání veselejší. „Líbily je slabé slovo. Těch pár hodin tady mi daly více než celý rok na Akademii.“
„Ale spíš řekni, co ses naučil z té tvojí učebnice. Ať vím v jakém stavu tě budu vídat další dva týdny, až to budeš v té svojí jeskyni plné bolesti zkoušet…“

Jak zmíní jídlo, tak se rovnou postavím. „Že se ptáš!“ Chytnu ho za rukáv. „Umírám hlady. To kouzlení ale šíleně vyčerpává.“ Zasměju se pobaveně. „Máš nějaké svoje oblíbené místo, nebo mám vybrat něco já? Naposledy jsem viděla ve městě jeden stánek, kde dělali takové tenké placky plněné vejci, vonělo to božsky…“
Se všemi na ošetřovně se rozloučím s příslibem, že se určitě zase velice brzy ukážu a opět se ztratíme s Davidem v městských uličkách.
„Už dlouho jsem se tě chtěla zeptat… Co Sinarda? Trávili jste spolu dost času a teď najednou je fuč. Myslíš, že celá ta komedie kolem zasnoubení, zmizení, návratu Sebastiana Grubera, ji nějak víc zasáhla, nebo spíše její rodinu?“
Je pravda, že už jí více méně nevídám ani na snídaních a začalo se mluvit i o tom, že ji rodina z Akademie stáhne úplně. Ale kolik je na tom drbu pravdy, to už nikdo neví.

Zapálený čtenář

Liz

Kupodivu jsem se začetl do knihy, která se ze začátku zdála, jako nuda. Možná by to i nuda byla, kdyby nešlo o mou snahu spojit kus probádané vědy s tréninkem. Kapitola Výskyt v přírodě byla sice základ, ale i tak vypadala užitečně.
Zajímavé...

Liz mezitím ještě chvíli byla v ošetřovně a pracovala s dětmi. Když jsem předtím odcházel si číst, už jich moc na léčení nezbývalo. Kousek ode mě si hlouček dětí trénoval jednu z populárních karetních her. Navenek to vypadalo jako hra, ve které o nic nejde, ale ve skutečnosti děti hrály o večeři z ošetřovny. Na takovýchto místech se prostě vždy o něco hraje. Koutkem oka jsem u hloučku zahlédl letmý pohyb. Nebylo by na tom nic zvláštního, hlavně když se jedná o skupinku dětí. Ovšem za tímto pohybem byl někdo jiný. Samozřejmě se z hloučku vyloupla Liz, ale dělal jsem dále, že si čtu.
Přece jen je to vzácnost, když takhle otevřu knihu mimo školu.

Když na mě zavolala, zvedl jsem pohled od knihy a viděl, jak mi na obličej letí sněhová koule. Rychle jsem zvedl knihu tak, aby do ní koule narazila. Úspěšně jsem ji vykryl, ale mělo to jeden háček. Sníh ze strany knihy mi spadl do klína a začal se nepříjemně rozpouštět.
Snad to nebude vypadat, jako bych to nestihl na záchod.
"Dávám ti za to tak šest bodů, protože ještě musíš trénovat nenápadnost. Na druhou stranu se mi v klíně rozpouští tuna sněhu...," zasmál jsem se a posunul se na lavici.
"A tady jsi užitečnější víc ty. Léčení magií nikdy nebyla moje specialita. Ale máš pravdu, nenahraditelná oběť," prohlásil jsem a zaklapl knihu kompletně. Otřel jsem ji od zbytků sněhu a vložil zpět do hluboké skryté kapsy kabátu.
"Tak jak se ti dnešní praktické lekce magie líbily?"
Docela mě zajímalo, co si o tom celém myslí. Pozorně jsem ji sledoval.

"Nemáš hlad?"

Zmokneme?
Magnolie

„Docela by mě zajímalo, jak bys mě chtěla stáhnout ještě do větší temnoty, než jsem teď.“ Naprosto vážně se nad tím zamyslím. V aktuální situaci, která panuje ve společnosti, už větší dno než je má osoba naleznout nejde. „Hmm… Možná bych ještě mohl začít nosit černé košile místo bílých. To je pravda, to by ze mě udělalo teprve dokonalého temného nekromanta.“ Ohlédnu se na Mag. „Můžeš mi nějakou koupit k narozeninám. Určitě máš lepší vkus než já.“ Pozvednu pobaveně koutek.

Pohodlně se zavrtím na zídce. „A já snad mám v plánu ti ublížit, že mi vyhrožuješ dvojicí koček?“ Rozesměju se nad jejím potutelným výrazem.
„Je spousta adeptů, kterým by chtěl ublížit, zakroutit jim krkem, zadupovat je deset metrů pod zem…“ Zarazím se uprostřed věty a rychle zaženu hněv stranou. Mag nemusí být vystavena všem mým vlastnostem. Nenápadně uvolním zatnutou pěst a nahodím zářivý úsměv.
„Ale odpřisáhnu ti, že tvoje jméno na tomto seznamu opravdu nefiguruje. Naopak je osamoceno na úplně jiném seznamu, kam se jen tak někdo nedostane.“

Bleskově uchopím Magnolii kolem pasu a stáhnu si ji k sobě do klína, tak aby nemohla utéct. „Chodící smrt? Nějaká moje nová přezdívka?“
Jemně Magnolii přejedu prsty od krku přes paži a zpět. „Na chodící smrt jsem moc sexy.“ Tiše se zasměju v blízkosti jejího ucha.
Prsty kopíruju cévy, které ji vedou paží. Pomalu ale jistě si začínám na cizí dotyky zvykat. No na cizí, to je silné slovo. Spíše jen na ty Magnoliiny. Před měsíci jsem byl schopný přizabít každého, kdo se jen dostal do mojí blízkosti a narušil moje soukromí, a teď sám od sebe blízkost cizího člověka vyhledávám.
Zhluboka se nadechnu a uchopím Magnoliinu levou ruku a schovám ji do své.
„Máš daleko teplejší ruce než já.“ Konstatuju bez jakýchkoliv emocí realitu.

„Mojí druhou podstatou jsou blesky. Takže odhadce ani tak ne, ale cítím bouřku ve všech svých kostech.“ Pokrčím rameny. „Zůstaňme. Aspoň tady nebudou žádní čumilové. Navíc, fyzicky není možné, abychom se rozpustili, takže nám v tom opravdu nic nebrání.“

Práce u konce
David

Hodiny uplynuly a mě to vlastně ani nepřišlo, vypustila jsem z hlavy i přítomnost Davida a to už je co říct. Ani bych se nedivila, kdybych se po boku madam Fierceové dokázala zapomenout i na několik dní, ale to by ze mě ve škole asi neměli radost, ač jsem si jistá, že bych se tu naučila více než ve školní lavici.
Většinu kouzel a mechanismů jsem se vždy učila teoreticky a teď všechny znalosti začínají dávat smysl a dokonale do sebe zapadají. A moje perfektní schopnost mikromanipulace vody se v léčitelství perfektně vyjímá, asi začínám tušit, proč mě to k léčivé magii, tak táhne, i když to není úplně obvyklá disciplína temných mágů. Myslím, že rodiče by byli hrdí na pokrok, který jsem zvládla za takovou chviličku udělat.

Konečně už jsme ale za poslední pacientem. Otřu si jemné kapičky potu z čela. „Děkuji, tohle všechno bylo… Neuvěřitelné…“ Usměju se široce na moji dnešní průvodkyni. „Myslíte, že by nevadilo, kdybych se tu s Davidem stavovala pravidelně? Je tu ještě tolik věcí, co bych chtěla vidět.“
Rozhlédnu se kolem sebe, když mi konečně dojde, že jsem svého společníka neviděla už několik hodin. „Kde vůbec vězí…“ Konečně ho zahlédnu. Sic v nezvyklé poloze, sedícího na lavici a s knihou v ruce. „Omluvte mě.“ Zvednu koutek úst do úsměvu a nenápadně se vydám k Davidovi.

Na okamžik se připojím k hloučku dětí, které aktuálně hrají nějakou variantu karet bez hazardu. Ne že by mě jejich hra tolik zajímala, ale potřebuju je jako krytí. Pomaličku začnu formovat v rukou malou vodní kouli. Až má koule dokonalý tvar i velikost, přesně tak do dlaně, tak zapojím druhou stránku své magie a pomaličku měním vodní kouli na tu sněhovou. Teď už jen kouli pořádně uplácat a…
Mrknu po dětech, které mi začali věnovat více pozornost. Některým klučinům už v očích přeskakují rošťácké jiskřičky, jak uhodli, na co se chystám.
Pomalu vstanu z tureckého sedu a opět ladně zamířím k Davidovi, tak abych se dostala na dostřel.
„Davide?“ Počkám, než na mě zareaguje a zvedne hlavu, a pak bleskově zamířím hodím sněhovou kouli jeho směrem. „Ty aby ses vyhnul práci, tak si i učebnici otevřeš. To je ale silná oběť.“

A cože se učíme?

Alistair

"Susan.. ", začnu, ale pak to odmávnu. "Susan nebudu radši vůbec komentovat." Tak, takhle bych to shrnula, než mi zase zkazí náladu jen to, že o ní mluvím. Ano, já si na ni stěžuji, ale nechodím po celé škole a nevyprávím, jak je hrozná, k ničemu, jak má jen na hrnčířský kruh a podobně. Mrzí mě to, protože jsem se už tolikrát snažila, abychom se k sobě chovaly jako sestry, ale s ní to nemá cenu.
"Jo, Gabi je skvělý." Pousměju se. Mám ho hrozně ráda a poslední dobou jsme si bližší než dřív.
"Hmm, jelikož jediný z tvých příbuzných, o kom jsem slyšela, je tvoje sestra, nemám na odvetnou palbu moc šanci. Promiň. Ještě jsem neměla čas tě stalkovat a zjišťovat všechno o tvé rodině a okolí." Zazubím se na něj. Vlastně je mi to jedno. Mě zajímá on. Já nechci hodnotit jeho podle jeho rodiny. On to nedělá mně a já to nebudu dělat jemu.

"Pff, ty by ses mě chtěl zbavit?" Zeptám se ho naoko uraženě a trochu vyčítavě si ho prohlížím. Docela mě rozhodí, jak najednou mluví a cítím, jak mi rudnou tváře a kousnu se do rtu. "Ehmm.." Uhnu očima, ale rychle se k němu pohledem zase vrátím. "Jo tak spousta?" Proberu se a vytáhnu jedno obočí. "Radši ne, byly by to pěkné kraviny." Vypláznu na něj jazyk. "A napravovat tě nehodlám, spíš tě stáhnu ještě do větších temnot." Prohodím sebevědomě a shrnu si vlasy na záda ve velmi rozmarném gestu.
"Samozřejmě, že ty." Kývnu, jako by to bylo úplně jasné.
"Uf, no doufám, že mě nesežere.." Trochu nejistě se zašklebím. "Ale asi ne, maj mě rádi. Vždycky, když přijdu, hned se se mnou mazlí. To spíš sežerou tebe, když mi ublížíš." Varuju ho, ale potutelně se na něj zazubím.
"Fuj, to se neboj. Rozhodně si tam nebudu nechávat mrtvoly." Zašklebím se a otřesu se odporem. Jen si představím to mrtvé hnijící tělo a všechny ty mouchy a tak. Ble. "Stačí mi tam jedna chodící smrt." Popíchnu ho a po očku ho sleduji. Baví mě ho provokovat, ani nevím, proč to dělám. Nikdo jiný ve mně takové tendence nevyvolává. Asi má pravdu a opravdu se mi líbí, jak vlastně může být nebezpečný.
"Jsi i odhadce počasí? Zeptám se ho, když se vydrápu na zídku vedle něj a zadívám se na nebe. "Rozpustíš se?" Zadívám se na něj, "Nebo si dáme hodinu venku bez ohledu na počasí?"