Andor.cz - Dračí doupě online

Práce u konce
David

Hodiny uplynuly a mě to vlastně ani nepřišlo, vypustila jsem z hlavy i přítomnost Davida a to už je co říct. Ani bych se nedivila, kdybych se po boku madam Fierceové dokázala zapomenout i na několik dní, ale to by ze mě ve škole asi neměli radost, ač jsem si jistá, že bych se tu naučila více než ve školní lavici.
Většinu kouzel a mechanismů jsem se vždy učila teoreticky a teď všechny znalosti začínají dávat smysl a dokonale do sebe zapadají. A moje perfektní schopnost mikromanipulace vody se v léčitelství perfektně vyjímá, asi začínám tušit, proč mě to k léčivé magii, tak táhne, i když to není úplně obvyklá disciplína temných mágů. Myslím, že rodiče by byli hrdí na pokrok, který jsem zvládla za takovou chviličku udělat.

Konečně už jsme ale za poslední pacientem. Otřu si jemné kapičky potu z čela. „Děkuji, tohle všechno bylo… Neuvěřitelné…“ Usměju se široce na moji dnešní průvodkyni. „Myslíte, že by nevadilo, kdybych se tu s Davidem stavovala pravidelně? Je tu ještě tolik věcí, co bych chtěla vidět.“
Rozhlédnu se kolem sebe, když mi konečně dojde, že jsem svého společníka neviděla už několik hodin. „Kde vůbec vězí…“ Konečně ho zahlédnu. Sic v nezvyklé poloze, sedícího na lavici a s knihou v ruce. „Omluvte mě.“ Zvednu koutek úst do úsměvu a nenápadně se vydám k Davidovi.

Na okamžik se připojím k hloučku dětí, které aktuálně hrají nějakou variantu karet bez hazardu. Ne že by mě jejich hra tolik zajímala, ale potřebuju je jako krytí. Pomaličku začnu formovat v rukou malou vodní kouli. Až má koule dokonalý tvar i velikost, přesně tak do dlaně, tak zapojím druhou stránku své magie a pomaličku měním vodní kouli na tu sněhovou. Teď už jen kouli pořádně uplácat a…
Mrknu po dětech, které mi začali věnovat více pozornost. Některým klučinům už v očích přeskakují rošťácké jiskřičky, jak uhodli, na co se chystám.
Pomalu vstanu z tureckého sedu a opět ladně zamířím k Davidovi, tak abych se dostala na dostřel.
„Davide?“ Počkám, než na mě zareaguje a zvedne hlavu, a pak bleskově zamířím hodím sněhovou kouli jeho směrem. „Ty aby ses vyhnul práci, tak si i učebnici otevřeš. To je ale silná oběť.“

A cože se učíme?

Alistair

"Susan.. ", začnu, ale pak to odmávnu. "Susan nebudu radši vůbec komentovat." Tak, takhle bych to shrnula, než mi zase zkazí náladu jen to, že o ní mluvím. Ano, já si na ni stěžuji, ale nechodím po celé škole a nevyprávím, jak je hrozná, k ničemu, jak má jen na hrnčířský kruh a podobně. Mrzí mě to, protože jsem se už tolikrát snažila, abychom se k sobě chovaly jako sestry, ale s ní to nemá cenu.
"Jo, Gabi je skvělý." Pousměju se. Mám ho hrozně ráda a poslední dobou jsme si bližší než dřív.
"Hmm, jelikož jediný z tvých příbuzných, o kom jsem slyšela, je tvoje sestra, nemám na odvetnou palbu moc šanci. Promiň. Ještě jsem neměla čas tě stalkovat a zjišťovat všechno o tvé rodině a okolí." Zazubím se na něj. Vlastně je mi to jedno. Mě zajímá on. Já nechci hodnotit jeho podle jeho rodiny. On to nedělá mně a já to nebudu dělat jemu.

"Pff, ty by ses mě chtěl zbavit?" Zeptám se ho naoko uraženě a trochu vyčítavě si ho prohlížím. Docela mě rozhodí, jak najednou mluví a cítím, jak mi rudnou tváře a kousnu se do rtu. "Ehmm.." Uhnu očima, ale rychle se k němu pohledem zase vrátím. "Jo tak spousta?" Proberu se a vytáhnu jedno obočí. "Radši ne, byly by to pěkné kraviny." Vypláznu na něj jazyk. "A napravovat tě nehodlám, spíš tě stáhnu ještě do větších temnot." Prohodím sebevědomě a shrnu si vlasy na záda ve velmi rozmarném gestu.
"Samozřejmě, že ty." Kývnu, jako by to bylo úplně jasné.
"Uf, no doufám, že mě nesežere.." Trochu nejistě se zašklebím. "Ale asi ne, maj mě rádi. Vždycky, když přijdu, hned se se mnou mazlí. To spíš sežerou tebe, když mi ublížíš." Varuju ho, ale potutelně se na něj zazubím.
"Fuj, to se neboj. Rozhodně si tam nebudu nechávat mrtvoly." Zašklebím se a otřesu se odporem. Jen si představím to mrtvé hnijící tělo a všechny ty mouchy a tak. Ble. "Stačí mi tam jedna chodící smrt." Popíchnu ho a po očku ho sleduji. Baví mě ho provokovat, ani nevím, proč to dělám. Nikdo jiný ve mně takové tendence nevyvolává. Asi má pravdu a opravdu se mi líbí, jak vlastně může být nebezpečný.
"Jsi i odhadce počasí? Zeptám se ho, když se vydrápu na zídku vedle něj a zadívám se na nebe. "Rozpustíš se?" Zadívám se na něj, "Nebo si dáme hodinu venku bez ohledu na počasí?"

Pouliční ošetřovna

Liz

"Blázen? V životě možná trochu musíš být, ne?" odpověděl jsem a úsměv vrátil.
Mezitím, co si Madam Fierceová vzala Liz k sobě, zamnou dorazilo pár dětí, které pracovaly jako očka pro Cech.
"Myslíte, že pro vás něco mám? Zkuste to najít. Schoval jsem to někde tam v chodbě."
Děti se nadšeně rozutekly na chodbu a započaly lov odměn. Když jsem přišel, většinou jsem jim něco donesl a hrála se tahle hra.

Liz už se vrhla mezi zraněné. Když jsem ji sledoval, nemohl jsem se ubránit úsměvu.
Očividně to nebyl až tak hloupý nápad...
Rozhodně toho na údajného "začátečníka" věděla dost. Pozoroval jsem, jak si poradí s různými zraněními. Za chvíli mě z pozorování vytrhla.
"Už se hrnu," odvětil jsem a pomohl jedné ošetřovatelce s přenosem chlapce, který se momentálně nemohl hýbat.

V ošetřovně jsme pomáhali snad hodinu nebo dvě. Dětí tam momentálně bylo opravdu hodně a tak se jakýkoliv problém protahoval. Tam jsem někoho pomohl přenést, tamhle jsem podával Liz a Fierceové věci, tam jsem zase předváděl elektrické kraviny pro partu dětí. Po dvou hodinách jsme se dostali na konec ošetřovny. O některé pacienty už bylo samozřejmě postaráno dávno předtím, než jsme dorazili, ale Madam Fierceová chtěla, aby se Elizabeth přiučila ode všeho trochu.
"A když tady jednoduchým kouzlem zpomalím tok krve, zabrání to šíření," poučovala Liz a ukazovala jí různé triky. Fierceová byla pro Liz vhodnou učitelkou, protože její léčivá kouzla na bázi vody byla v ošetřovně vyhlášená.

Sedl jsem si na lavici a z kabátu vytáhl knihu z knihovny.
Elektřina v přírodě
"Tak se na to mrkneme..."

Výlet do města
David

Zavrtím hlavou, když David okamžitě zavrhne, že by mě bral do té jejich základny. „Promiň, já zapomněla, že jste profesionálové.“ Slovo profesionálové schválně důrazně protáhnu, ale víc už to nekomentuji.

S Davidem držím krok a prostě ho slepě následuji kamkoliv se mě to snaží vzít. Nejdříve ven z knihovny, následně pes školní pozemky, až ke vstupní bráně a dále do města. Když už začíná domů kolem přibývat a zdi Akademie ztrácet za našimi zády, tak můj krok poněkud znejistí. Ano, ve městě už jsem párkrát byla, většinou tedy s Davidem nebo v doprovodu někoho jiného, ale pořád mi ta velká koncentrace lidí a domů nedělá příliš dobře. Většinu svého života jsem byla zvyklá žít na samotě, pouze ve společnosti mé náhradní rodiny. Mezi lidi jsem se dostala až při nástupu na Akademii a tam mám aspoň pocit, že ty podivné zdi kolem pozemků mě mohou částečně ochránit, ale ve městě je to jiné. Zvědavost a strach se mísí dohromady.

Pohlédnu na Davida a bezeslova kývnu. Mírně křečovitě položím ruku na vlastní brašnu. Ne, že by teda na mě měli, co ukrást, pokud zrovna netouží po peru, deníku se školními zápisky a knize vypůjčené z knihovny.
Snažím se na sobě zbytečně nedávat znát, jak mi přítomnost cizích lidí nedělá dobře. Vlastní strach se snažím rozptýlit sledováním stánků s prodejci. To na mě většinou vždycky zabralo. Tolik různých věcí, vůní. Tam ovoce, vedle zase kuchyňské nože, sem tam i nějaké to voňavé pouliční jídlo.
V rukou mi přistane malý balíček. „Davide!“ Zavrtím hlavou a balíček tedy dle pokynů schovám. „A už je ze mě kumpán, no to jsem dopadla.“

Když David zaklepe na nenápadné dveře, tak v tichosti stojím za ním. Prohlédnu si ženu, která nám přijde otevřít.
„Dobrý den.“ Tiše vyklouzne z mých úst pozdrav, ale než se stihnu vzpamatovat, tak už mě David táhne dovnitř. Klinika. Nebo spíše ošetřovna. V nosu ucítím štiplavý zápach dezinfekce. A pak již zaslechnu dětské štěbetání. Ošetřovna pro děti. Začíná mi pomalu docházet veškeré souvislosti a drobně se usměju.
„Jsi blázen… Děkuju.“ Věnuji mu překvapený úsměv a pomalu se rozejdu opět za ošetřovatelkou.
Mezitím si prohlížím děti na lůžcích. Některé sužují silné horečky, některé čeká sádra, část dětí trpí podvýživou a některé mají modřin, že by je mohli rozdávat.
Od ženy převezmu čisté plátno na obklady, lavorek se studenou vodou a zamířím k prvnímu lůžku. Opatrně si sednu na postel k dítěti. Pokusím se drobně usmát.
„Mohu?“ Natáhnu se po ručníku a jemně otřu chlapci zpocené čelo. „Bude to trochu studit. Ale pomůže to.“ Drobně se usměju a opatrně navlhčím plátno a obratně z něj umotám obklad. Zlehka ho chlapci dám na čelo, jednu ruku nechám na čele, druhou uchopím chlapce za paži. Srazit horečku ledovou magií, není vůbec problém, spíše jen vystihnout tu míru, kdy je to ještě prospěšné a kdy už pacient mrzne. Naštěstí s tímhle už mám zkušeností víc než dost sama na sobě.
„Za chvíli se ti uleví. Uvidíš.“ Opatrně vstanu. Otočím se na Davida. „Neměl jsi taky pomáhat?“ Zasměju se.

Výuka
Magnolie

„Hmm.. A Susan se nějak doopravdy snaží tě svést zpět na tu správnou cestu? Že jsem si nevšiml. Zatím se vždycky tvářila hůř než Adrian Gruber s mým otcem do kupy. A to je tedy vražedná kombinace. Oproti ní jsme všichni roztomilá hrající štěňátka.“ Poznamenám suše. Ne, že bych se chtěl jakkoliv strefovat do Magnoliiny rodiny, já ji taky nemám zrovna výstavní, ale pověst Susan už přerostla až za hranice zdí Akademie.
„A Gabrielovi fandím. Vlastně co víc si může vaše rodina přát, než hodného Temného v rodině. To přeci dokonale vystihuje aktuální filozofii.“ Pobaveně se musím zasmát. „Dobře, už končím. Promiň. Jsem připraven na jakoukoliv odvetnou rodinnou palbu.“

Pohlédnu ji vážně do očí. „Tak oni se snažili ti mě znechutit? Abys využila svého práva odstoupit od sňatku jo?“ Nasadím ironický tón. „Bohužel ale netušili, že máš masochistickou povahu, a jak vycítíš nebezpečí, tak už se tě nejde zbavit.“
Zastavím se a stáhnu si ji opět k sobě. „Přiznej, že tě ta zvrhlost Temnoty přeci jenom láká, nedá ti spát, v noci se probouzíš zpocená...“ Melodii hlasu změním natolik, že zním jako hlavní hrdina pubertální telenovely. „Ale nemusíš se za to stydět, již spousta mladých nezkušených hodných dívek našemu temnému kouzlu podlehla… K ženám jsem byl vždycky něžný…“ Přiblížím k Magnolii obličej ještě blíž. Pokud by tohle byla opravdu telenovela, tak teď by nastávala ta správná chvíle na dlouhý romantický polibek. Místo toho se ale pobaveně usměju.
„A nebo snad toužíš po mojí nápravě?“ Jemně ji přejedu palcem po paži.
Následně ale propuknu v pobavený smích. „Asi se dám na dráhu autora červené knihovny, myslím, že by mi to šlo. A určitě by to vydělávalo víc, než nekromancie.“

„Já ti kazím pověst?“ Nechápavě na ni pohlédnu a zamrkám. „Jak bych jen mohl. Já takový hodný a tichý muž. Tím to určitě nebude.“
S Magnolií dojdeme až na přilehlé pozemky hradu. Do večeře je ještě spousta času. Navíc se zvedá vítr, možná i bude pršet, takže na pozemcích je jen málo studentů, takže tu máme vcelku klid.
„Liška není nic moc neobvyklého. Zvlášť když sis za domácího mazlíčka nevybrala obyčejnou kočičku, ale nějakou víceocasou potvoru, bůh ví, co přirozeně žere. Třeba jednou sežere i nás dva.“ Zavrtím hlavou. I když liška už je opravdu docela velké zvíře, na taková dvě koťata. „Jen si tam ty nedojezené mrtvolky dlouho nenechávej. Po čase to začíná strašně smrdět a to by se blbě vysvětlovalo. Moje magie sice zavání, ale ne až tak moc.“
Posadím se pohodlně na jednu ze zídek a pohlédnu zpět na Magnolii. „Já mám čas pořád. I teď. Se mnou se moc lidí nebaví, znáš to. A chodím jenom na povinné předměty, víc by mi mohlo políbit záda.“
Zvednu oči k obloze. Vítr se zvedá čím dál více, ale zatím to není nic vyloženě nepříjemného. „Vypadá to na bouřku.“ Natáhnu ruku k obloze. „Tak do hodiny bude lít jako z konve bych tipoval.“

Výlet do neznáma

Liz

Liz mi z ruky vzala jednu knihu a zastrčila ji do brašny.
"Určitě s knížkami i spíš...," ušklíbl jsem se a vrátil zbytek knih do polic. Popravdě jsem ale díky její přednášce dostal nápad.
"Chvíli tu počkej, hned se vrátím!" řekl jsem to dost nahlas, takže jsem si vysloužil zamračené pohledy ostatních v knihovně. Rychle jsem našel odpovídající sekci a začal hledat v knihách.
Kdo řekl, že si nemůžu přečíst knihu...
Když jsem našel knihu, která splňovala požadavky, zastrčil jsem ji do vnitřní kapsy mého starého kabátu a bleskově se vrátil k Liz.
"Srovnání kostí všichni z mých kamarádů umí sami. Bude lepší, když ti to ukážu," promnul jsem si bradu a zachechtal se, když jsem si představil, jak Willie heká a neumí si sám napravit prst. Pokynul jsem hlavou a rozešel se volným krokem z knihovny.
"Jo a mé regenerační schopnosti jsou v rozpacích."

Šli jsme přes školní pozemky směrem do města. Venku bylo docela hezky, příliš mraků nebylo. Scházeli jsme z kopce a po průchodu branou se okolí začalo měnit na městské. V tuto dobu už zde bylo živo a tak bylo i v ulicích plno.
"Hlídej si věci. Většina zlodějíčků mě tu sice zná, ale pouliční děti to zkouší na všechny. Je to skoro jako nějaká soutěž," oznámil jsem Liz, která šla vedle a pohledem sjížděla po všech stáncích.
Vypadá to, že se do města moc nedostala.
Procházeli jsme kolem všelijakých obchodů a pouličních prodejců. Každý nabízel nejrůznější věci od domácích potřeb až po čerstvé ovoce. Když se jeden obchodník nedíval, sebral jsem mu ze stánku malý balíček. Dal jsem ho Liz.
"Neboj, jsou to jen bylinky. Možná se ti to bude hodit."
Pak jsem ještě u jiného koupil nějaké koření a trochu zeleniny.

Došli jsme před větší budovu. Nebyla v příliš hezkém okolí. Zaklepal jsem a ve vchodu se objevila starší žena. Vypadala trochu jako jeptiška, ale nebyla.

"Zdravím. Přinesl jsem vám tu slíbenou zeleninu. A taky mě něco napadlo..."
Přistoupil jsem blíže k ženě a něco jí pošeptal. Liz to neměla šanci slyšet. Žena si ji prohlédla a poté přikývla.
"To by šlo. Nevíme, kam dříve skočit. Ale ty se tomu také nevyhneš, Davide," řekla a pokynula nám dál.
To moc dobře vím...

Zavedla nás do velké místnosti, plné lůžek a provizorních postelí. Téměř na každé leželo nějaké dítě. Jednalo se o ošetřovnu pro děti z ulice. Město se o ni příliš nezajímalo, ale Cech přispíval různými věcmi. Momentálně zde bylo docela plno. Některé pouliční děti měly horečky, jiné zase něco zlomeného. Otočil jsem se na Liz.
"Napadlo mě, že když budeš přímo uprostřed dění a budeš se moct přiučit od zkušenějších, že třeba zlepšíme tvoje schopnosti."

Trochu zatuchlý rytíř
Alistair

"To sice budou, ale právě proto ses mě zastávat nemusel." Pokrčím rameny. "Ale ty to neděláš, abys ty drby zastavil, ale abys hájil mou čest." Vysvětlím mu se sladkým nevinným úsměvem. "Děláš to pro mě, nemysli si, že jsem tě dávno neodhalila." Uculím se na něj vítězně. Naopak to, že to nic nezmění a stejně to dělá, pro mě znamená opravdu hodně. Ví, jak se mě dotýká, když do toho tahají mou rodinu. Navíc se všemi těmi sny, co se mi stále častěji zdají a o nichž jsem si jistá, že se týkají mé matky a otce..Ještě jsem mu o tom neřekla. Třeba to je jen výplod mé fantazie, přesto..
Je to ještě dítě, to nemůžeš! Nemůžeš jí to udělat! Potřesu hlavou, abych tu vzpomínku vyhnala.
"Proč? Protože stojí o konflikt. Stojí o to, aby se mě Susan zase pokusila stáhnout na tu správnou cestu. Aby tu vyvolali další válku, aby ti Michael dal co proto. Aby se Gabe utrhl ze řetězu. Chtějí naši rodinu vyprovokovat a u nich se jim to zatím nepovedlo, tak zkoušejí mě." Nevesele se ušklíbnu. Všimla jsem si, jak se začíná vyprávět, že jsem nestabilní a labilní, že je to jen otázka času, než něco vyvedu a ředitelka si uvědomí, že sem nepatřím a vyhodí mě.
"Navíc to, jak ochotně s tebou trávím čas jim leží v žaludku. A když nedokážou znechutit mně tebe, zkoušejí to opačně." Aby si Alistair uvědomil, že jsem jen ztracené stěně. Navždy levoboček a že by se mě měl zbavit.

Překvapeně vyjeknu, když mě takhle obejme a přitáhne k sobě a docela zaskočeně na něj jen koukám. Když mě pustí, nervózně se zasměju, ale sama cítím, jak se červenám.
"A kdo mě o tu pověst asi tak připravuje, hmm?" Rychle se vzpamatuji a káravě na něj ukážu prstem. Ve skutečnosti mi to nevadí. Oba nás podceňují, snaží se nás vyšoupnout někam na okraj společnosti. Vlastně se k sobě dokonale hodíme.
"No, jen láska jim očividně nestačí. Až podezřele často se mi v ložnici objevují kusy zvířat. Naposledy liška. Liška!" Ano, jedno z mých nemrtvých koťat ulovilo velkou lišku.
"Já vím. Promiň." Rozpačitě sleduji špičky svých bot. Napravím to. Kdy máš zase čas?" Domluvíme to raději dřív, než bych se mohla zase začít bát, že se mi to vymkne. Má pravdu, že pod kontrolu to dostanu nejlépe tak, že se naučím svou moc ovládat.

Příjemná společnost
Magnolie

Většina studentů se velice rychle rozptýlila do stran a ještě rychleji nasadila výraz typu, to já ne, já tu vůbec nebyl. Aspoň bud sebezáchovy většina ještě vlastní. Naposledy se rozhlédnu kolem sebe, zklidním vlastní magii, nasadím opětovně dokonalý úsměv a kývnu. „Bylo mi potěšením, tak zase příště.“
Ponechám ztuhlého mladíka rozklepaně stát na svém původním místě a zamířím zpátky chodbou ve svém původním směru.

Po pár minutách za sebou zaslechnu stále se zrychlující kroky. Ke krokům se časem připojí mě velmi dobře známá vůně. Do teď jsem nepřišel na to, jestli je to nějaký oblíbený Magnoliin parfém, či takhle voní naprosto přirozeně, nebo že by snad magie, co ji koluje v žilách? Těžko říct. Vlastně ani nevím, jestli jsem jediný, kdo danou vůni vnímá. Přesto je to výhoda, protože většinou o její přítomnosti vím dříve, než mě sama osloví.

Automaticky s ní srovnám krok. „Není za co. Je to asi to jediné, co pro tebe mohu ze své pozice udělat.“ Krátce na ni pohlédnu. „I když, ono je to spíše z bláta do louže. Drby budou kolovat, ať už se tě budu nebo nebudu zastávat. Ono to vyjde na stejno.“ Pokrčím rameny.
Pokud budu slušný a zůstanu pouze u výhružek, tak časem se najde nějaký otrkaný jedinec, který opět vytáhne to, že mám plnou hubu keců a skutek utek. No, pokud pak takového otrkaného jedince pošlu k zemi, tak zase budou kolovat drby o tom, jak tady vraždím nebohé slušné studenty. Takže tato situace úplně nemá řešení.
„Spíš by mě zajímalo, proč do toho začali tahat tebe. Já myslel, že ty jsi z nás dvou ten svatořečený chudáček pošpinění zásnubami s nekromantem.“ Uculím se pobaveně a krátce uchopím Magnolii kolem pasu a přiměřenou silou si ji k sobě přitáhnu, aby nemohla jakkoliv utéct. „Možná škodí tvé pověsti, že jsi se mnou viděna až příliš často. Jojo, pověst čisté panny se ztrácí až příliš rychle.“ Zasměju se a obratně ji zase pustím, abych se mohl bránit jejímu případnému útoku.

„Co kočičky?“ Bleskově otočím téma hovoru. „Nevykrmila jsi je láskou až k smrti?“ Pousměju se. Stále nechápu, že jí ty dva mazlivý ďáblící prošli a stále na ně nikdo z vedení nepřišel. Ale tak jsou to inteligentní tvorečkové, asi to mají po paní majitelce.
„A co tréninky… Hmm… Nějak nám to flákáš. Potřeboval bych nové květiny do vázy. Na pokoji i v laboratoři už mi uschli. A víš že zahradničení není úplně můj koníček.“

Přednáška o léčitelství
David

„Oprašování základů mohu jen doporučit. Ono se to nezdá, ale jak se moc dlouho člověk utopí v pokročilých technikách, tak ty na první pohled primitivní a automatické naopak ochabují.“ Věnuji Davidovi jednu ze svých standardních učenlivých komentářů, ale nakonec se jen usměju a zavřu knihu před sebou, abych se mu mohla více věnovat.

„Zápasy jsou odložený…“
Že mě to naprosto nepřekvapuje. David je schopen trávit čas kdekoliv jinde, jen pokud je mu jeho milovaná zábava nedobrovolně odebrána.

„No… Prvním temným doktorem bych se opravdu nenazvala. Ono jich v historii je docela dost. Minimálně kvůli tomu, že všechny ty úžasné Temné vznešené šlechtické rody potřebovaly vlastní léčitele. Ty by k sobě Světlého nepustily ani do dveří. Asi aby to tam zbytečně nepošpinil, případně aby se jim nějaké dítko nezamilovalo do někoho jiného vyznání. Ale ano je to vzácné, ale nikoliv nemožné. Spíše mi přijde, že to málokdo chce vůbec vyzkoušet. Prostě takový divný stereotyp, stejně tak, jako že každý Temný musí vraždit nemluvňata a každý Světlý být prakticky svatý.“
S úsměvem zaznamenám další Davidovu otázku a jenom se uculím.
„Jak to dělám? Vlastně jsem spíše vyčuraná, než že bych oplývala nějakou vyšší mocí.“ Zasměju se pobaveně. Poklepu na jednu knihu, která se týká nemagického léčitelství. Takový anatomický a bylinkářský atlas v jednom. „Na rozdíl od Světlých, kteří se na léčení dívají jako na něco magického a nadpozemského, tak já jdu do čistých základů.“ Nalistuju v rychlosti pár doprovodných obrázků z anatomie, abych mohla svůj výklad lépe ilustrovat.
„To že jsem ti schopná vyléčit drobnější krvácivé rány a popáleniny je ve výsledku jen přirozená fyziologie. Ovládání vody, potažmo krve, a chladivý efekt, ti vyřeší spoustu věcí. Takže když to shrnu fyzické zranění nejsou problém, aktuálně hledám řešení spíše pro choroby, nemoci stavy mysli a podobně… To už jen tak neobejdu.“
Nasadím dokonalý parodický výraz jednoho z našich profesorů a naposledy se nadechnu. "Ještě nějaké otázky, studente?"

Pomaličku ještě dolistovávám posledními pergameny, ale začínám s úklidem ještě před tím, než David začne nervózně podupovat nohou. Krátce se zasměju. „No však už to balím, radši mi pomoz ty knihy povracet do polic, ať to máme rychleji.“
Rychle se zamyslím a nakonec jednu z knih, kterou právě David vrací do police, tak mu seberu a strčím si ji do brašny.
„Tahle se bude hodit.“
Kývnu hlavou, jako bych se v tom chtěla ujistit a pak už přehodím brašnu přes rameno.
„Takže jaký máš plán? Nějací tvoji kamarádi potřebují potají srovnat zlomeniny či něco podobného? Jen upozorňuji, že moje léčení není úplně stoprocentní, tebe se léčí snadno díky tomu, že máš perfektní regenerační schopnosti ale u ostatních to může být horší.“

Výpadek paměti

Od toho incidentu na hřbitově, kdy jsem dokázala vrátit život, se Alistairovi raději vyhýbám. Ono ani tak nejde o to vrácení života, jako spíš o to, že jsem ten život musela zase vzít. A ano, já vím, že ředitel byl vlastně už několik staletí mrtvý, ale stejně. Dost nocí za sebou se mi zdálo o tom, že jsem ho musela zabít a mnohdy tedy dost absurdním způsobem. První ráno jsem se vzbudila celá vyděšená, vyklepaná a košili jsem měla propocenou studeným potem. Jenže s každým dalším dnem byl ten pocit ráno lepší a snesitelnější, až jsem se vzbudila s úvahou, jaké další zajímavé smrti by byly možné. Těmihle úvahami jsem se zabývala celou cestu na snídani a ani jsem si nevšimla, jak bledá najednou jsem.

Bez povšimnutí míjím ostatní studenty, zahloubaná ve vlastních myšlenkách. Ani moc nevnímám, co mám k snídani. Jen tak mechanicky žvýkám, dívám se někam do dálky, nevnímám čas ani prostor. Kdybych se na to zaměřila aspoň trochu, mohlo by mě zarazit, že všechno kolem ztrácí barvy a vybarvuje se do hluboké černi a zářivé bílé.
Zvednu se od snídaně a automaticky mířím dál podle svého rozvrhu a švitoření ostatních vnímám jen jako bzučení mouchy a jejich přítomnost jako pouhé šmouhy.
Až jeden hlas se probojuje až k mému vnímání.
Levoboček Eriosiho. Táhne mě to za tím hlasem jako magnet. Čelisti mám pevně sevřené, klouby mi na tvářích natékají a bělají, jak skřípu zuby a tvářím se až děsivě chladně. Jako bych to ani nebyla já. Najednou je tatam ta vřelá usměvavá Magnolie, trochu vyplašená ale za všech okolností laskavá a milá dívka. Jako by tu byla ta z toho světa ve druhé dimenzi. Ta co se nebála nikoho a ničeho, která tahala za provázky a vodila si monstra jako mazlíčky. Mířím za tím, kdo si dovolil o mně takhle mluvit, ale to už slyším i další hlas. Zastavím se a šmouhy, známka přítomnosti dalších studentů, se pomalu rozptýlí do stran, jak se snaží opustit prostor a vyhnout se Madrianovu hněvu. Ten se pomalu formuje z nehmotného obrysu do stále jasnější postavy, zatímco to s hlavou zvědavě nakloněnou do strany sleduji, až můžu konečně rozeznat i blonďaté vlasy a límeček jeho kabátu, jak sleduji jeho záda. Trochu zmateně se rozhlédnu a už i všichni studenti mají své tváře a škola své obrysy.

Ještě chvíli tam stojím, sleduji, jak se ode mě Alistair vzdaluje, ale pak ho rychlým krokem dostihnu.
"Děkuju." Malíčkem se otřu o ten jeho. Vím, jak nemá rád doteky, tak to raději nepřeháním.