Andor.cz - Dračí doupě online

Výlet do neznáma

Liz

Liz mi z ruky vzala jednu knihu a zastrčila ji do brašny.
"Určitě s knížkami i spíš...," ušklíbl jsem se a vrátil zbytek knih do polic. Popravdě jsem ale díky její přednášce dostal nápad.
"Chvíli tu počkej, hned se vrátím!" řekl jsem to dost nahlas, takže jsem si vysloužil zamračené pohledy ostatních v knihovně. Rychle jsem našel odpovídající sekci a začal hledat v knihách.
Kdo řekl, že si nemůžu přečíst knihu...
Když jsem našel knihu, která splňovala požadavky, zastrčil jsem ji do vnitřní kapsy mého starého kabátu a bleskově se vrátil k Liz.
"Srovnání kostí všichni z mých kamarádů umí sami. Bude lepší, když ti to ukážu," promnul jsem si bradu a zachechtal se, když jsem si představil, jak Willie heká a neumí si sám napravit prst. Pokynul jsem hlavou a rozešel se volným krokem z knihovny.
"Jo a mé regenerační schopnosti jsou v rozpacích."

Šli jsme přes školní pozemky směrem do města. Venku bylo docela hezky, příliš mraků nebylo. Scházeli jsme z kopce a po průchodu branou se okolí začalo měnit na městské. V tuto dobu už zde bylo živo a tak bylo i v ulicích plno.
"Hlídej si věci. Většina zlodějíčků mě tu sice zná, ale pouliční děti to zkouší na všechny. Je to skoro jako nějaká soutěž," oznámil jsem Liz, která šla vedle a pohledem sjížděla po všech stáncích.
Vypadá to, že se do města moc nedostala.
Procházeli jsme kolem všelijakých obchodů a pouličních prodejců. Každý nabízel nejrůznější věci od domácích potřeb až po čerstvé ovoce. Když se jeden obchodník nedíval, sebral jsem mu ze stánku malý balíček. Dal jsem ho Liz.
"Neboj, jsou to jen bylinky. Možná se ti to bude hodit."
Pak jsem ještě u jiného koupil nějaké koření a trochu zeleniny.

Došli jsme před větší budovu. Nebyla v příliš hezkém okolí. Zaklepal jsem a ve vchodu se objevila starší žena. Vypadala trochu jako jeptiška, ale nebyla.

"Zdravím. Přinesl jsem vám tu slíbenou zeleninu. A taky mě něco napadlo..."
Přistoupil jsem blíže k ženě a něco jí pošeptal. Liz to neměla šanci slyšet. Žena si ji prohlédla a poté přikývla.
"To by šlo. Nevíme, kam dříve skočit. Ale ty se tomu také nevyhneš, Davide," řekla a pokynula nám dál.
To moc dobře vím...

Zavedla nás do velké místnosti, plné lůžek a provizorních postelí. Téměř na každé leželo nějaké dítě. Jednalo se o ošetřovnu pro děti z ulice. Město se o ni příliš nezajímalo, ale Cech přispíval různými věcmi. Momentálně zde bylo docela plno. Některé pouliční děti měly horečky, jiné zase něco zlomeného. Otočil jsem se na Liz.
"Napadlo mě, že když budeš přímo uprostřed dění a budeš se moct přiučit od zkušenějších, že třeba zlepšíme tvoje schopnosti."

Trochu zatuchlý rytíř
Alistair

"To sice budou, ale právě proto ses mě zastávat nemusel." Pokrčím rameny. "Ale ty to neděláš, abys ty drby zastavil, ale abys hájil mou čest." Vysvětlím mu se sladkým nevinným úsměvem. "Děláš to pro mě, nemysli si, že jsem tě dávno neodhalila." Uculím se na něj vítězně. Naopak to, že to nic nezmění a stejně to dělá, pro mě znamená opravdu hodně. Ví, jak se mě dotýká, když do toho tahají mou rodinu. Navíc se všemi těmi sny, co se mi stále častěji zdají a o nichž jsem si jistá, že se týkají mé matky a otce..Ještě jsem mu o tom neřekla. Třeba to je jen výplod mé fantazie, přesto..
Je to ještě dítě, to nemůžeš! Nemůžeš jí to udělat! Potřesu hlavou, abych tu vzpomínku vyhnala.
"Proč? Protože stojí o konflikt. Stojí o to, aby se mě Susan zase pokusila stáhnout na tu správnou cestu. Aby tu vyvolali další válku, aby ti Michael dal co proto. Aby se Gabe utrhl ze řetězu. Chtějí naši rodinu vyprovokovat a u nich se jim to zatím nepovedlo, tak zkoušejí mě." Nevesele se ušklíbnu. Všimla jsem si, jak se začíná vyprávět, že jsem nestabilní a labilní, že je to jen otázka času, než něco vyvedu a ředitelka si uvědomí, že sem nepatřím a vyhodí mě.
"Navíc to, jak ochotně s tebou trávím čas jim leží v žaludku. A když nedokážou znechutit mně tebe, zkoušejí to opačně." Aby si Alistair uvědomil, že jsem jen ztracené stěně. Navždy levoboček a že by se mě měl zbavit.

Překvapeně vyjeknu, když mě takhle obejme a přitáhne k sobě a docela zaskočeně na něj jen koukám. Když mě pustí, nervózně se zasměju, ale sama cítím, jak se červenám.
"A kdo mě o tu pověst asi tak připravuje, hmm?" Rychle se vzpamatuji a káravě na něj ukážu prstem. Ve skutečnosti mi to nevadí. Oba nás podceňují, snaží se nás vyšoupnout někam na okraj společnosti. Vlastně se k sobě dokonale hodíme.
"No, jen láska jim očividně nestačí. Až podezřele často se mi v ložnici objevují kusy zvířat. Naposledy liška. Liška!" Ano, jedno z mých nemrtvých koťat ulovilo velkou lišku.
"Já vím. Promiň." Rozpačitě sleduji špičky svých bot. Napravím to. Kdy máš zase čas?" Domluvíme to raději dřív, než bych se mohla zase začít bát, že se mi to vymkne. Má pravdu, že pod kontrolu to dostanu nejlépe tak, že se naučím svou moc ovládat.

Příjemná společnost
Magnolie

Většina studentů se velice rychle rozptýlila do stran a ještě rychleji nasadila výraz typu, to já ne, já tu vůbec nebyl. Aspoň bud sebezáchovy většina ještě vlastní. Naposledy se rozhlédnu kolem sebe, zklidním vlastní magii, nasadím opětovně dokonalý úsměv a kývnu. „Bylo mi potěšením, tak zase příště.“
Ponechám ztuhlého mladíka rozklepaně stát na svém původním místě a zamířím zpátky chodbou ve svém původním směru.

Po pár minutách za sebou zaslechnu stále se zrychlující kroky. Ke krokům se časem připojí mě velmi dobře známá vůně. Do teď jsem nepřišel na to, jestli je to nějaký oblíbený Magnoliin parfém, či takhle voní naprosto přirozeně, nebo že by snad magie, co ji koluje v žilách? Těžko říct. Vlastně ani nevím, jestli jsem jediný, kdo danou vůni vnímá. Přesto je to výhoda, protože většinou o její přítomnosti vím dříve, než mě sama osloví.

Automaticky s ní srovnám krok. „Není za co. Je to asi to jediné, co pro tebe mohu ze své pozice udělat.“ Krátce na ni pohlédnu. „I když, ono je to spíše z bláta do louže. Drby budou kolovat, ať už se tě budu nebo nebudu zastávat. Ono to vyjde na stejno.“ Pokrčím rameny.
Pokud budu slušný a zůstanu pouze u výhružek, tak časem se najde nějaký otrkaný jedinec, který opět vytáhne to, že mám plnou hubu keců a skutek utek. No, pokud pak takového otrkaného jedince pošlu k zemi, tak zase budou kolovat drby o tom, jak tady vraždím nebohé slušné studenty. Takže tato situace úplně nemá řešení.
„Spíš by mě zajímalo, proč do toho začali tahat tebe. Já myslel, že ty jsi z nás dvou ten svatořečený chudáček pošpinění zásnubami s nekromantem.“ Uculím se pobaveně a krátce uchopím Magnolii kolem pasu a přiměřenou silou si ji k sobě přitáhnu, aby nemohla jakkoliv utéct. „Možná škodí tvé pověsti, že jsi se mnou viděna až příliš často. Jojo, pověst čisté panny se ztrácí až příliš rychle.“ Zasměju se a obratně ji zase pustím, abych se mohl bránit jejímu případnému útoku.

„Co kočičky?“ Bleskově otočím téma hovoru. „Nevykrmila jsi je láskou až k smrti?“ Pousměju se. Stále nechápu, že jí ty dva mazlivý ďáblící prošli a stále na ně nikdo z vedení nepřišel. Ale tak jsou to inteligentní tvorečkové, asi to mají po paní majitelce.
„A co tréninky… Hmm… Nějak nám to flákáš. Potřeboval bych nové květiny do vázy. Na pokoji i v laboratoři už mi uschli. A víš že zahradničení není úplně můj koníček.“

Přednáška o léčitelství
David

„Oprašování základů mohu jen doporučit. Ono se to nezdá, ale jak se moc dlouho člověk utopí v pokročilých technikách, tak ty na první pohled primitivní a automatické naopak ochabují.“ Věnuji Davidovi jednu ze svých standardních učenlivých komentářů, ale nakonec se jen usměju a zavřu knihu před sebou, abych se mu mohla více věnovat.

„Zápasy jsou odložený…“
Že mě to naprosto nepřekvapuje. David je schopen trávit čas kdekoliv jinde, jen pokud je mu jeho milovaná zábava nedobrovolně odebrána.

„No… Prvním temným doktorem bych se opravdu nenazvala. Ono jich v historii je docela dost. Minimálně kvůli tomu, že všechny ty úžasné Temné vznešené šlechtické rody potřebovaly vlastní léčitele. Ty by k sobě Světlého nepustily ani do dveří. Asi aby to tam zbytečně nepošpinil, případně aby se jim nějaké dítko nezamilovalo do někoho jiného vyznání. Ale ano je to vzácné, ale nikoliv nemožné. Spíše mi přijde, že to málokdo chce vůbec vyzkoušet. Prostě takový divný stereotyp, stejně tak, jako že každý Temný musí vraždit nemluvňata a každý Světlý být prakticky svatý.“
S úsměvem zaznamenám další Davidovu otázku a jenom se uculím.
„Jak to dělám? Vlastně jsem spíše vyčuraná, než že bych oplývala nějakou vyšší mocí.“ Zasměju se pobaveně. Poklepu na jednu knihu, která se týká nemagického léčitelství. Takový anatomický a bylinkářský atlas v jednom. „Na rozdíl od Světlých, kteří se na léčení dívají jako na něco magického a nadpozemského, tak já jdu do čistých základů.“ Nalistuju v rychlosti pár doprovodných obrázků z anatomie, abych mohla svůj výklad lépe ilustrovat.
„To že jsem ti schopná vyléčit drobnější krvácivé rány a popáleniny je ve výsledku jen přirozená fyziologie. Ovládání vody, potažmo krve, a chladivý efekt, ti vyřeší spoustu věcí. Takže když to shrnu fyzické zranění nejsou problém, aktuálně hledám řešení spíše pro choroby, nemoci stavy mysli a podobně… To už jen tak neobejdu.“
Nasadím dokonalý parodický výraz jednoho z našich profesorů a naposledy se nadechnu. "Ještě nějaké otázky, studente?"

Pomaličku ještě dolistovávám posledními pergameny, ale začínám s úklidem ještě před tím, než David začne nervózně podupovat nohou. Krátce se zasměju. „No však už to balím, radši mi pomoz ty knihy povracet do polic, ať to máme rychleji.“
Rychle se zamyslím a nakonec jednu z knih, kterou právě David vrací do police, tak mu seberu a strčím si ji do brašny.
„Tahle se bude hodit.“
Kývnu hlavou, jako bych se v tom chtěla ujistit a pak už přehodím brašnu přes rameno.
„Takže jaký máš plán? Nějací tvoji kamarádi potřebují potají srovnat zlomeniny či něco podobného? Jen upozorňuji, že moje léčení není úplně stoprocentní, tebe se léčí snadno díky tomu, že máš perfektní regenerační schopnosti ale u ostatních to může být horší.“

Výpadek paměti

Od toho incidentu na hřbitově, kdy jsem dokázala vrátit život, se Alistairovi raději vyhýbám. Ono ani tak nejde o to vrácení života, jako spíš o to, že jsem ten život musela zase vzít. A ano, já vím, že ředitel byl vlastně už několik staletí mrtvý, ale stejně. Dost nocí za sebou se mi zdálo o tom, že jsem ho musela zabít a mnohdy tedy dost absurdním způsobem. První ráno jsem se vzbudila celá vyděšená, vyklepaná a košili jsem měla propocenou studeným potem. Jenže s každým dalším dnem byl ten pocit ráno lepší a snesitelnější, až jsem se vzbudila s úvahou, jaké další zajímavé smrti by byly možné. Těmihle úvahami jsem se zabývala celou cestu na snídani a ani jsem si nevšimla, jak bledá najednou jsem.

Bez povšimnutí míjím ostatní studenty, zahloubaná ve vlastních myšlenkách. Ani moc nevnímám, co mám k snídani. Jen tak mechanicky žvýkám, dívám se někam do dálky, nevnímám čas ani prostor. Kdybych se na to zaměřila aspoň trochu, mohlo by mě zarazit, že všechno kolem ztrácí barvy a vybarvuje se do hluboké černi a zářivé bílé.
Zvednu se od snídaně a automaticky mířím dál podle svého rozvrhu a švitoření ostatních vnímám jen jako bzučení mouchy a jejich přítomnost jako pouhé šmouhy.
Až jeden hlas se probojuje až k mému vnímání.
Levoboček Eriosiho. Táhne mě to za tím hlasem jako magnet. Čelisti mám pevně sevřené, klouby mi na tvářích natékají a bělají, jak skřípu zuby a tvářím se až děsivě chladně. Jako bych to ani nebyla já. Najednou je tatam ta vřelá usměvavá Magnolie, trochu vyplašená ale za všech okolností laskavá a milá dívka. Jako by tu byla ta z toho světa ve druhé dimenzi. Ta co se nebála nikoho a ničeho, která tahala za provázky a vodila si monstra jako mazlíčky. Mířím za tím, kdo si dovolil o mně takhle mluvit, ale to už slyším i další hlas. Zastavím se a šmouhy, známka přítomnosti dalších studentů, se pomalu rozptýlí do stran, jak se snaží opustit prostor a vyhnout se Madrianovu hněvu. Ten se pomalu formuje z nehmotného obrysu do stále jasnější postavy, zatímco to s hlavou zvědavě nakloněnou do strany sleduji, až můžu konečně rozeznat i blonďaté vlasy a límeček jeho kabátu, jak sleduji jeho záda. Trochu zmateně se rozhlédnu a už i všichni studenti mají své tváře a škola své obrysy.

Ještě chvíli tam stojím, sleduji, jak se ode mě Alistair vzdaluje, ale pak ho rychlým krokem dostihnu.
"Děkuju." Malíčkem se otřu o ten jeho. Vím, jak nemá rád doteky, tak to raději nepřeháním.

Knihovnice Liz

Liz

Ten zatracený třetí schod...
Liz jsem v tomhle musel dát za pravdu. Měl bych do knihovny chodit častěji.
"Ach... Úplně jsi mi podupala ego. Teď abych šel někam do kouta, lízat si rány," prohlásil jsem naoko zdrceně a přejel pohledem po stole za ní. Byl napěchovaný knihami.
"To abych nechal tréninku magie a vrátil se k základům plížení. Očividně to potřebuju."
Je pravda, že poslední dobou jsem na obyčejné základy neměl čas.

Když mi Liz zkoušela teplotu, jen jsem protočil očima.
"Horečku už jsem dlouho neměl. Je to překvapující, ale jsem tu z vlastní vůle. Zápasy jsou odložený...," dodatek o zápasech jsem řekl velmi tiše.
"Nicméně, díky za péči," usmál jsem se.
Mezitím se přesunula k onomu stolu. Udělal jsem totéž a vzal do ruky jeden ze svitků.
Pojednával o nějaké staré vodní technice pro Temné. Celý obsah stolu byl plný věcí o léčení pro mágy s temným zaměřením.
"Z tebe se nakonec stane první temný doktor v zemi. Až budeš úspěšná, snad nezapomeneš na svého prvního pacienta," zašklebil jsem se a vzal si do ruky jinou knihu. Popisovala dopodrobna léčení magií a vše kolem toho.

"Jak to vlastně děláš? Většina temných mágů neumí takhle léčit."
Docela mě zajímalo, jak to vlastně provádí, protože tohle nebylo úplně obvyklé. Taky bylo možné, že to moc temných kouzelníků nezkouší a proto jim přijde, že pro ně léčení není.
Nedivil bych se, kdyby existovala nějaká zapomenutá léčebná kouzla pro všechny lidi.
Ať už to bylo s magií tak či tak, viděl jsem díky tomu Elizabeth v trochu jiném světle. Rozhodně si zasloužila mnohem větší respekt, než jí většina přisuzovala. Sice jsem se hojil hodně rychle sám, ale několikrát mi zachránila ten můj pouliční zadek.

Nechtěl jsem Liz nějak moc rušit od jejího studování, ale po krátké chvíli čtení knihy, která mě příliš nenadchla, jsem začal cukat s nohou.
"A nebyla by pro tebe lepší spíše praxe, než jen čtení?" S nadějí v očích jsem se díval na Liz.
"Jako rozhodně se tady toho dozvíš spousty, ale knihy léčit nepotřebují," ukázal jsem kolem dokola na všechny staré spisy, které tak pravděpodobně zůstanou ještě několik desítek let.
Mám lepší nápad, jak jí zlepšit léčivé schopnosti.
"Co takhle menší výlet? Slibuju, že nejde o žádný další můj trénink a poté léčení jeho následků. Rozhodně by ses ale něco z léčivé magie mohla přiučit."
Měl jsem menší plán, jak jí pomoct v tomhle oboru magie, ale samozřejmě mohla zůstat u svých knih. Napřímil jsem se na židli.
"Takže jak to bude, paní knihovnice? Jdeme, nebo máte jiné plány?"

Vetřelec
David

Davidovo zapálení pro praktické tréninky a neustále zdokonalování jeho bleskového majstrštyku je sice obdivuhodné pro někoho i nakažlivé, ale bohužel se naprosto nespojuje s mojí spíše defenzivní povahou. Vlastně více než obdiv nad jeho uměním ve mně vždycky trnuly všechny svaly v těle, když jsem sledovala, jak obrovská smršť energie Davida vyčerpává téměř na pokraj sil, a to ani nemusím zmiňovat četné popáleniny či zranění z jeho milovaných pěstních soubojů, na které už si začínám pomalu zvykat. Ale občas si jen tak zazapásit, slovy Davida zablbnout, je osvěžující změna od školní rutiny.

Tentokrát jsem ale zvolila místo, ve kterém jsem naopak silná já. Je to prostředí, ve kterém znám každý kout, poznám na dálku každičký zvuk, a dokonce už začínám dle ozvěny kroků poznávat, o kterého pravidelného návštěvníka knihovny se jedná.
V knížkách jsem nalezla klid a volně dostupné informace, které mi pomáhají ve vlastním zdokonalování mikromanipulace vody. Vlastně jsem začala knihy upřednostňovat i nad samotnou výukou místními profesory. Knihy totiž vždy říkají jen podstatné informace, nemají potřebu kolem toho vytvářet dvouhodinovou pohádku, vychvalovat sami sebe, případně srážet ty, co s nimi nesouhlasí, jako někteří profesoři na této škole. Ale tak zase bych je neměla všechny házet do jednoho pytle, že ano.

Na schodech uslyším známé kroky. Ale nevěnuji jim žádnou pozornost. Přetočím stránku a pokračuju ve čtení obsahu. Stále se nemohu rozhodnout, jestli tato kniha stojí za to, nebo raději šáhnout po jiné.
Po několika minutách se ozve důležitý rozkaz. Oči od knihy nezvednu a jenom se pousměju.
„Myslíš, že tě nepoznám? Kdybys sem chodil častěji, tak bys věděl, že třetí schod od vrchu docela hlasitě vrže. Navíc tvůj styl plížení jsem si už zvládla naposlouchat, nepřepadáváš mě poprvé.“
Zaklapnu knihu a vrátím ji do regálu.
„Co ty v knihovně. Nemáš horečku?“ Dojdu k němu se starostlivým výrazem a položím mu dlaň na čelo. „Nebo abys náhodou spíš z té návštěvy knihovny neonemocněl. Musíš začínat malými krůčky, abys nepřepálil začátek.“ Uculím se.

Rychle odběhnu, než stihne jakkoliv zareagovat a vrátím se ke studijnímu stolku, na kterém mám roztahané další svitky, pergameny, knihy, zápisníčky, vlastně se tam najde kdoví co. Všechno na téma léčivé vodní magie v rukou Temných mágů. Vlastně mě k tomuhle tématu přivedl sám David, protože zrovna jemu by se osobní léčitel hodil.

Dobrá otázka

Elizabeth

Za poslední dva týdny se toho moc neudálo. Vše k mé znuděnosti. Trénink mi zabral snad půlku každého týdne, kdy jsem piloval veškeré možné chybičky v mém kouzlu. Řekl jsem si, že tohle budu moct použít spíše v krajních případech, protože kouzlo dosáhlo takové síly, že samo změnilo počasí nad školou. Učitelé hledali příčinu, ale na místě s tak velikou koncentrací magie, jako je tahle škola, to bylo velmi obtížné.

Poslední události vyvolávaly mnohem více otázek, než odpovědí a to mě opravdu štvalo. Momentálně jsem seděl u sebe v pokoji a poklepával nohou do podlahy. Nebavilo mě jen tak sedět. Musel jsem jít něco dělat. Otevřel jsem dveře a vyrazil směrem ke knihovně.

Šel jsem bez přímého cíle. Na zápasy jsem dnes nemohl, protože se tam před pár dny nepohodly dvě skupiny lidí a kus arény byl v rekonstrukci. Otevírat se bude až pozítří. Procházel jsem chodbou, minul partu Světlích a stanul před vstupem do knihovny.
To jsem dopadl. Místo krásy zápasů se budu hrabat ve starých spisech...
Nahoře v patře jsem uviděl známou tvář. Byla to Liz a zase něco četla.
"Ta holka si snad nikdy nedá pauzu..."
Ty zrovna máš co mluvit, Dave.

Opatrně jsem se proplížil nahoru a dostal jsem se za regál s knihami, kde stála. Opřel jsem se o kus dřeva a chvíli Liz pozoroval. Byla do té knihy dost zabraná. Její zapálenost jsem musel obdivovat.
"Přistižena při činu. Ruce nahoru a žádné prudké pohyby!" prohlásil jsem, jako nějaká stráž.

Kde jsme to skončili?

Zase další nudný školní den. Dokonce už mě přestalo bavit i vůbec jen předstírat, že něco z výuky mě zajímá. Vlastně nezajímá. Stejně tak, jako většinu z téhle bláznivé čarodějné smetánky. Všichni ti urození blbečci dostali magické i nemagické výchovy více než dost, takže valná většina se tu prostě jen fláká a zpestřuje si volné chvíle buď parodií na romantické telenovely, případně trapnými souboji nebo přehnaně vyhrocenými spory mezi Temnou a Světlou stranou.

No, dobře, úplně bych neříkal pravdu, že všechno na téhle škole je trapné a nudné. Jedné osobě bych poněkud křivdil. Ano, tahle osoba mě dennodenně přivádí na pokraj šílenství, ale je to poněkud svěží změna od mé každodenní rutiny. Konečně je tu člověk, který dokáže s mými emocemi pohnout, vychýlit tu léty vycvičenou rovnováhu. Člověk, který poprvé viděl i něco víc, než jen ledovou dokonalost, kterou ve mně rodina od malička pěstovala.

„Sám velký Madrian, potomek aktuálního krále Temnoty…“
Vrátím se myšlenkami do reality. Zaostřím do místa, odkud se ozval chlapecký hlas. Že bychom tu měli zase potřebu vyvolávat konflikty. Už by je to mohlo přestat bavit.
„…Tak kdy nám všem ukážeš, kdo je tady pánem. Zatím to vypadá, že jsi jen ustrašený pudlík, který má pouze silné řeči….“
Aniž bych studentovi či jeho slovům dál věnoval pozornost, tak pokračuji dál chodbou.
„... a ještě se tahá s levobočkem Eriosiho…“
Zatuhnu na místě. Že by si místní studenti podporující Gruberovce konečně sehnali jiné drby, které na mě vytáhnout. Gratulace. Aspoň něco se jim začíná dařit, minimálně jsou to dokonalé drbny.

Otočím se na pokřikující osobu. „Ještě nějaký problém? Ať to můžeme vyřešit všechno najednou. Nerad plýtvám vlastním časem.“ Pronesu s ledovým klidem s lehce pozvednutým koutkem do úsměvu.
Nic. Žádná odpověď.
„Ticho?“ Rozhlédnu se po celém hloučku, který se pomaličku a nenápadně rozplynul, až tam zůstal pouze pokřikující mladík.
Rozejdu se mlčky k mladíkovi. „Jméno mojí snoubenky si do huby nikdo brát nebude. Rozuměli jsme si?“ Zastavím se na pár centimetrů od obličeje studenta. Chvíli čekám na odpověď, pokud ta stále nepřichází, tak zvednu ruku do výše jeho obličeje, spíše jen ve výhružném gestu. Mezi prsty sem tam proskočí jiskřička. „Nechtěj, abych se ptal znovu.“ Zavrčím výhrůžně.
Počkám pouze na smířlivé kývnutí a odstoupím.
„Fajn. Komedie je u konce. Děkuji.“
Zamířím opět původním směrem.
Snoubenka. Magnolie Eriosi. Zasnoubení, po kterém ani jeden z nás netoužil a každý se do něj dostal, jako slepý k houslím. Ale pořád tu je. Pořád o něm každý ví, takže jediné, co pro ni mohu udělat je, aby si ji zbytečně kvůli mně nebral do huby každý druhý.

Soukromé jen pro zvané