Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovnice Liz

Liz

Ten zatracený třetí schod...
Liz jsem v tomhle musel dát za pravdu. Měl bych do knihovny chodit častěji.
"Ach... Úplně jsi mi podupala ego. Teď abych šel někam do kouta, lízat si rány," prohlásil jsem naoko zdrceně a přejel pohledem po stole za ní. Byl napěchovaný knihami.
"To abych nechal tréninku magie a vrátil se k základům plížení. Očividně to potřebuju."
Je pravda, že poslední dobou jsem na obyčejné základy neměl čas.

Když mi Liz zkoušela teplotu, jen jsem protočil očima.
"Horečku už jsem dlouho neměl. Je to překvapující, ale jsem tu z vlastní vůle. Zápasy jsou odložený...," dodatek o zápasech jsem řekl velmi tiše.
"Nicméně, díky za péči," usmál jsem se.
Mezitím se přesunula k onomu stolu. Udělal jsem totéž a vzal do ruky jeden ze svitků.
Pojednával o nějaké staré vodní technice pro Temné. Celý obsah stolu byl plný věcí o léčení pro mágy s temným zaměřením.
"Z tebe se nakonec stane první temný doktor v zemi. Až budeš úspěšná, snad nezapomeneš na svého prvního pacienta," zašklebil jsem se a vzal si do ruky jinou knihu. Popisovala dopodrobna léčení magií a vše kolem toho.

"Jak to vlastně děláš? Většina temných mágů neumí takhle léčit."
Docela mě zajímalo, jak to vlastně provádí, protože tohle nebylo úplně obvyklé. Taky bylo možné, že to moc temných kouzelníků nezkouší a proto jim přijde, že pro ně léčení není.
Nedivil bych se, kdyby existovala nějaká zapomenutá léčebná kouzla pro všechny lidi.
Ať už to bylo s magií tak či tak, viděl jsem díky tomu Elizabeth v trochu jiném světle. Rozhodně si zasloužila mnohem větší respekt, než jí většina přisuzovala. Sice jsem se hojil hodně rychle sám, ale několikrát mi zachránila ten můj pouliční zadek.

Nechtěl jsem Liz nějak moc rušit od jejího studování, ale po krátké chvíli čtení knihy, která mě příliš nenadchla, jsem začal cukat s nohou.
"A nebyla by pro tebe lepší spíše praxe, než jen čtení?" S nadějí v očích jsem se díval na Liz.
"Jako rozhodně se tady toho dozvíš spousty, ale knihy léčit nepotřebují," ukázal jsem kolem dokola na všechny staré spisy, které tak pravděpodobně zůstanou ještě několik desítek let.
Mám lepší nápad, jak jí zlepšit léčivé schopnosti.
"Co takhle menší výlet? Slibuju, že nejde o žádný další můj trénink a poté léčení jeho následků. Rozhodně by ses ale něco z léčivé magie mohla přiučit."
Měl jsem menší plán, jak jí pomoct v tomhle oboru magie, ale samozřejmě mohla zůstat u svých knih. Napřímil jsem se na židli.
"Takže jak to bude, paní knihovnice? Jdeme, nebo máte jiné plány?"

Vetřelec
David

Davidovo zapálení pro praktické tréninky a neustále zdokonalování jeho bleskového majstrštyku je sice obdivuhodné pro někoho i nakažlivé, ale bohužel se naprosto nespojuje s mojí spíše defenzivní povahou. Vlastně více než obdiv nad jeho uměním ve mně vždycky trnuly všechny svaly v těle, když jsem sledovala, jak obrovská smršť energie Davida vyčerpává téměř na pokraj sil, a to ani nemusím zmiňovat četné popáleniny či zranění z jeho milovaných pěstních soubojů, na které už si začínám pomalu zvykat. Ale občas si jen tak zazapásit, slovy Davida zablbnout, je osvěžující změna od školní rutiny.

Tentokrát jsem ale zvolila místo, ve kterém jsem naopak silná já. Je to prostředí, ve kterém znám každý kout, poznám na dálku každičký zvuk, a dokonce už začínám dle ozvěny kroků poznávat, o kterého pravidelného návštěvníka knihovny se jedná.
V knížkách jsem nalezla klid a volně dostupné informace, které mi pomáhají ve vlastním zdokonalování mikromanipulace vody. Vlastně jsem začala knihy upřednostňovat i nad samotnou výukou místními profesory. Knihy totiž vždy říkají jen podstatné informace, nemají potřebu kolem toho vytvářet dvouhodinovou pohádku, vychvalovat sami sebe, případně srážet ty, co s nimi nesouhlasí, jako někteří profesoři na této škole. Ale tak zase bych je neměla všechny házet do jednoho pytle, že ano.

Na schodech uslyším známé kroky. Ale nevěnuji jim žádnou pozornost. Přetočím stránku a pokračuju ve čtení obsahu. Stále se nemohu rozhodnout, jestli tato kniha stojí za to, nebo raději šáhnout po jiné.
Po několika minutách se ozve důležitý rozkaz. Oči od knihy nezvednu a jenom se pousměju.
„Myslíš, že tě nepoznám? Kdybys sem chodil častěji, tak bys věděl, že třetí schod od vrchu docela hlasitě vrže. Navíc tvůj styl plížení jsem si už zvládla naposlouchat, nepřepadáváš mě poprvé.“
Zaklapnu knihu a vrátím ji do regálu.
„Co ty v knihovně. Nemáš horečku?“ Dojdu k němu se starostlivým výrazem a položím mu dlaň na čelo. „Nebo abys náhodou spíš z té návštěvy knihovny neonemocněl. Musíš začínat malými krůčky, abys nepřepálil začátek.“ Uculím se.

Rychle odběhnu, než stihne jakkoliv zareagovat a vrátím se ke studijnímu stolku, na kterém mám roztahané další svitky, pergameny, knihy, zápisníčky, vlastně se tam najde kdoví co. Všechno na téma léčivé vodní magie v rukou Temných mágů. Vlastně mě k tomuhle tématu přivedl sám David, protože zrovna jemu by se osobní léčitel hodil.

Dobrá otázka

Elizabeth

Za poslední dva týdny se toho moc neudálo. Vše k mé znuděnosti. Trénink mi zabral snad půlku každého týdne, kdy jsem piloval veškeré možné chybičky v mém kouzlu. Řekl jsem si, že tohle budu moct použít spíše v krajních případech, protože kouzlo dosáhlo takové síly, že samo změnilo počasí nad školou. Učitelé hledali příčinu, ale na místě s tak velikou koncentrací magie, jako je tahle škola, to bylo velmi obtížné.

Poslední události vyvolávaly mnohem více otázek, než odpovědí a to mě opravdu štvalo. Momentálně jsem seděl u sebe v pokoji a poklepával nohou do podlahy. Nebavilo mě jen tak sedět. Musel jsem jít něco dělat. Otevřel jsem dveře a vyrazil směrem ke knihovně.

Šel jsem bez přímého cíle. Na zápasy jsem dnes nemohl, protože se tam před pár dny nepohodly dvě skupiny lidí a kus arény byl v rekonstrukci. Otevírat se bude až pozítří. Procházel jsem chodbou, minul partu Světlích a stanul před vstupem do knihovny.
To jsem dopadl. Místo krásy zápasů se budu hrabat ve starých spisech...
Nahoře v patře jsem uviděl známou tvář. Byla to Liz a zase něco četla.
"Ta holka si snad nikdy nedá pauzu..."
Ty zrovna máš co mluvit, Dave.

Opatrně jsem se proplížil nahoru a dostal jsem se za regál s knihami, kde stála. Opřel jsem se o kus dřeva a chvíli Liz pozoroval. Byla do té knihy dost zabraná. Její zapálenost jsem musel obdivovat.
"Přistižena při činu. Ruce nahoru a žádné prudké pohyby!" prohlásil jsem, jako nějaká stráž.

Kde jsme to skončili?

Zase další nudný školní den. Dokonce už mě přestalo bavit i vůbec jen předstírat, že něco z výuky mě zajímá. Vlastně nezajímá. Stejně tak, jako většinu z téhle bláznivé čarodějné smetánky. Všichni ti urození blbečci dostali magické i nemagické výchovy více než dost, takže valná většina se tu prostě jen fláká a zpestřuje si volné chvíle buď parodií na romantické telenovely, případně trapnými souboji nebo přehnaně vyhrocenými spory mezi Temnou a Světlou stranou.

No, dobře, úplně bych neříkal pravdu, že všechno na téhle škole je trapné a nudné. Jedné osobě bych poněkud křivdil. Ano, tahle osoba mě dennodenně přivádí na pokraj šílenství, ale je to poněkud svěží změna od mé každodenní rutiny. Konečně je tu člověk, který dokáže s mými emocemi pohnout, vychýlit tu léty vycvičenou rovnováhu. Člověk, který poprvé viděl i něco víc, než jen ledovou dokonalost, kterou ve mně rodina od malička pěstovala.

„Sám velký Madrian, potomek aktuálního krále Temnoty…“
Vrátím se myšlenkami do reality. Zaostřím do místa, odkud se ozval chlapecký hlas. Že bychom tu měli zase potřebu vyvolávat konflikty. Už by je to mohlo přestat bavit.
„…Tak kdy nám všem ukážeš, kdo je tady pánem. Zatím to vypadá, že jsi jen ustrašený pudlík, který má pouze silné řeči….“
Aniž bych studentovi či jeho slovům dál věnoval pozornost, tak pokračuji dál chodbou.
„... a ještě se tahá s levobočkem Eriosiho…“
Zatuhnu na místě. Že by si místní studenti podporující Gruberovce konečně sehnali jiné drby, které na mě vytáhnout. Gratulace. Aspoň něco se jim začíná dařit, minimálně jsou to dokonalé drbny.

Otočím se na pokřikující osobu. „Ještě nějaký problém? Ať to můžeme vyřešit všechno najednou. Nerad plýtvám vlastním časem.“ Pronesu s ledovým klidem s lehce pozvednutým koutkem do úsměvu.
Nic. Žádná odpověď.
„Ticho?“ Rozhlédnu se po celém hloučku, který se pomaličku a nenápadně rozplynul, až tam zůstal pouze pokřikující mladík.
Rozejdu se mlčky k mladíkovi. „Jméno mojí snoubenky si do huby nikdo brát nebude. Rozuměli jsme si?“ Zastavím se na pár centimetrů od obličeje studenta. Chvíli čekám na odpověď, pokud ta stále nepřichází, tak zvednu ruku do výše jeho obličeje, spíše jen ve výhružném gestu. Mezi prsty sem tam proskočí jiskřička. „Nechtěj, abych se ptal znovu.“ Zavrčím výhrůžně.
Počkám pouze na smířlivé kývnutí a odstoupím.
„Fajn. Komedie je u konce. Děkuji.“
Zamířím opět původním směrem.
Snoubenka. Magnolie Eriosi. Zasnoubení, po kterém ani jeden z nás netoužil a každý se do něj dostal, jako slepý k houslím. Ale pořád tu je. Pořád o něm každý ví, takže jediné, co pro ni mohu udělat je, aby si ji zbytečně kvůli mně nebral do huby každý druhý.

Soukromé jen pro zvané