Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrá otázka

Elizabeth

Za poslední dva týdny se toho moc neudálo. Vše k mé znuděnosti. Trénink mi zabral snad půlku každého týdne, kdy jsem piloval veškeré možné chybičky v mém kouzlu. Řekl jsem si, že tohle budu moct použít spíše v krajních případech, protože kouzlo dosáhlo takové síly, že samo změnilo počasí nad školou. Učitelé hledali příčinu, ale na místě s tak velikou koncentrací magie, jako je tahle škola, to bylo velmi obtížné.

Poslední události vyvolávaly mnohem více otázek, než odpovědí a to mě opravdu štvalo. Momentálně jsem seděl u sebe v pokoji a poklepával nohou do podlahy. Nebavilo mě jen tak sedět. Musel jsem jít něco dělat. Otevřel jsem dveře a vyrazil směrem ke knihovně.

Šel jsem bez přímého cíle. Na zápasy jsem dnes nemohl, protože se tam před pár dny nepohodly dvě skupiny lidí a kus arény byl v rekonstrukci. Otevírat se bude až pozítří. Procházel jsem chodbou, minul partu Světlích a stanul před vstupem do knihovny.
To jsem dopadl. Místo krásy zápasů se budu hrabat ve starých spisech...
Nahoře v patře jsem uviděl známou tvář. Byla to Liz a zase něco četla.
"Ta holka si snad nikdy nedá pauzu..."
Ty zrovna máš co mluvit, Dave.

Opatrně jsem se proplížil nahoru a dostal jsem se za regál s knihami, kde stála. Opřel jsem se o kus dřeva a chvíli Liz pozoroval. Byla do té knihy dost zabraná. Její zapálenost jsem musel obdivovat.
"Přistižena při činu. Ruce nahoru a žádné prudké pohyby!" prohlásil jsem, jako nějaká stráž.

Kde jsme to skončili?

Zase další nudný školní den. Dokonce už mě přestalo bavit i vůbec jen předstírat, že něco z výuky mě zajímá. Vlastně nezajímá. Stejně tak, jako většinu z téhle bláznivé čarodějné smetánky. Všichni ti urození blbečci dostali magické i nemagické výchovy více než dost, takže valná většina se tu prostě jen fláká a zpestřuje si volné chvíle buď parodií na romantické telenovely, případně trapnými souboji nebo přehnaně vyhrocenými spory mezi Temnou a Světlou stranou.

No, dobře, úplně bych neříkal pravdu, že všechno na téhle škole je trapné a nudné. Jedné osobě bych poněkud křivdil. Ano, tahle osoba mě dennodenně přivádí na pokraj šílenství, ale je to poněkud svěží změna od mé každodenní rutiny. Konečně je tu člověk, který dokáže s mými emocemi pohnout, vychýlit tu léty vycvičenou rovnováhu. Člověk, který poprvé viděl i něco víc, než jen ledovou dokonalost, kterou ve mně rodina od malička pěstovala.

„Sám velký Madrian, potomek aktuálního krále Temnoty…“
Vrátím se myšlenkami do reality. Zaostřím do místa, odkud se ozval chlapecký hlas. Že bychom tu měli zase potřebu vyvolávat konflikty. Už by je to mohlo přestat bavit.
„…Tak kdy nám všem ukážeš, kdo je tady pánem. Zatím to vypadá, že jsi jen ustrašený pudlík, který má pouze silné řeči….“
Aniž bych studentovi či jeho slovům dál věnoval pozornost, tak pokračuji dál chodbou.
„... a ještě se tahá s levobočkem Eriosiho…“
Zatuhnu na místě. Že by si místní studenti podporující Gruberovce konečně sehnali jiné drby, které na mě vytáhnout. Gratulace. Aspoň něco se jim začíná dařit, minimálně jsou to dokonalé drbny.

Otočím se na pokřikující osobu. „Ještě nějaký problém? Ať to můžeme vyřešit všechno najednou. Nerad plýtvám vlastním časem.“ Pronesu s ledovým klidem s lehce pozvednutým koutkem do úsměvu.
Nic. Žádná odpověď.
„Ticho?“ Rozhlédnu se po celém hloučku, který se pomaličku a nenápadně rozplynul, až tam zůstal pouze pokřikující mladík.
Rozejdu se mlčky k mladíkovi. „Jméno mojí snoubenky si do huby nikdo brát nebude. Rozuměli jsme si?“ Zastavím se na pár centimetrů od obličeje studenta. Chvíli čekám na odpověď, pokud ta stále nepřichází, tak zvednu ruku do výše jeho obličeje, spíše jen ve výhružném gestu. Mezi prsty sem tam proskočí jiskřička. „Nechtěj, abych se ptal znovu.“ Zavrčím výhrůžně.
Počkám pouze na smířlivé kývnutí a odstoupím.
„Fajn. Komedie je u konce. Děkuji.“
Zamířím opět původním směrem.
Snoubenka. Magnolie Eriosi. Zasnoubení, po kterém ani jeden z nás netoužil a každý se do něj dostal, jako slepý k houslím. Ale pořád tu je. Pořád o něm každý ví, takže jediné, co pro ni mohu udělat je, aby si ji zbytečně kvůli mně nebral do huby každý druhý.

Soukromé jen pro zvané