Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Apokalypsa²
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci. Bimba | ||
| |||
| Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. | ||
| |||
 | Jejich pohledů si moc nevšímám, je mi jedno, co si myslí, prostě chci vědět co to bylo za idioty. Chci vědět o tom, kdo se motá kolem osady. "Takže kostel, dobrá," přikývnu a všimnu si, že Jack se už pomalu vydal na cestu. "Jen zjistíme kdo to je a půjdeme dál," pronesu klidně a zamířím po stopách. | ||
| |||
 | Oba muži se na tebe otočí, jako kdyby sis snad měla dělat srandu. Vymění si pohledy, a pak Libor vytáhne mapu, do které pečlivě zakresluje všechny lokace, kterými jste doposud prošli. Chvíli váhá, jestli ti mapu podat, pak překročí plechovku a nakonec se i s kusem papíru nakloní nad tebe, přeci jen, na svou mapu je patřičně hrdý. "Nejvíc významný je tu starej kostel a hřbitov. Vedla kolem toho vlaková trať, ale jak asi tušíš, už nevede." Pokrčí rameny. Ve starém kostele jen těžko najdete něco, co byste zužitkovali doma. Jack jen protočí oči, ale nevypadá, že by byl nějak výrazně proti. "Budu upřímnej, v okolí je velký hovno, ale jestli někam ta banda dementů šla, bude to právě tam. Kam jinam taky..." Jack si odplivne na zem, upraví si oděv a i když neví, jestli půjdete, šouravým krokem se vydá právě směrem, kterým Libor na mapě označil kostel. "Aspoň uvidíme, co za blázny to je," pokrčí mladík rameny, sehne se pro plechovku, kterou narve do svého již tak přeplněného batohu a rozběhne se za jeho hnijícím přítelem. Možná se ti trochu zvedne žaludek, když si uvědomíš, že plechovka nebyla úplně prázdná a její obsah se teď musel rozlít po všech věcech, které Libor s sebou tahá. Nejspíš bude lepší si od něj nic nebrat. | ||
| |||
|
| ||
| |||
| Jack se zamračí, čekal hodně věcí, ale tohle zrovna ne. Chvíli stojíte v tichu, kdy se ani ptáci v korunách neodváží vydat jediný skřek. "No," ozve se Jack po chvíli, "nemáme nic a já se s prázdnou vracet nechci." Je to rozsudek, o kterém jsi doufala, že nepadne. Libor taky nevypadal zrovna dvakrát nadšeně, ale on byl venkovní typ, nerad trávil čas v rušných ulicích vašeho odpadlického tábora. To byl snad jediný důvod, proč byl ticho, jen pobalil své věci a byl připraven k cestě. "Neboj se, s nájezdníkama nikdo bojovat nechce. Jen omrknem situaci dole, abychom měli něco, s čím nám v táboře nenakopaj zadky. Znáš to, s prázdnou se nevracejte." Váš zaměstnavatel byl ohledně těchto věcí dost stručný a přímý. Ať už s nadšením nebo bez něj, pomalu jste sešli kopec, který vás od té pohromy dělil. Naštěstí pro tebe (tvoji spojenci (a především Jack) byli lehce zklamaní) na vás nečekal nikdo v okolí. Nebyla to léčka, jen pomalu umírající oheň někoho, kdo si tak hodinu před vámi tady dal starou plechovku fazolí. "Takže nájezdníci? Spíš nějakej dement, co teď sere někde v keři, tohle bych nesnědl ani za nic," Jack zuřivě kopne do staré plechovky, jejíž datum spotřeby bylo někdy před desítkami let. "Takže kam teď? Na sever je tu nějaké koryto řeky, možná se tam někdo usadil, nestálo by to za průzkum? Nebo pak můžeme jít na severozápad, tam je prý taky něco nového." Libor otáčel mapu sem a tam, snažil se udat směr, kterým byste se vydali, ale Jack nebyl úplně spokojený. Doufal, že tady najde něco přelomového a bude se moct v klidu vrátit, i když vám řekl něco docela jiného. Rozhodnutí, zdá se, bylo na tobě. Směrů bylo hodně, zpráv málo. Také jste dost dobře mohli stopovat ty (při bližším ohledání místa zjistíte, že tu byly nejméně tři osoby), kteří tu bez okolků rozdělávají ohniště a žerou prošlé konzervy. | ||
| |||
| Něco, co bych radši zapomněla
| ||
| |||
| Vzpomínky téměř zapomenuté Máš neklidnou noc. Poslední noci se stále vracíš do dní, kdy jsi necestovala sama, ale po boku ti stáli dva věrní přátelé: Mrchožrout, kterého jsi ten osudný den potkala jen několik málo hodin před tím, než se všechno podělalo, a Rayn se svým psem, Dortíkem. Některé detaily máš zahaleny v temné mlze, jiné vyvstávají napovrch jako zářivé majáky v dáli. Tvé kroky nejsou plynulé, trhají se a každý takový záškub tě posouvá v čase o několik vteřin. Nejdřív stojíš před zelení zarostlou benzínkou, v dalším kroku sleduješ mizejícího Dortíka, v tom dalším už stojíš uvnitř rozpadající se budovy. Rayn na tebe mluví, ale její slova zanikají ve větrném průvanu, který kolem sebe cítíš. Je tak silný, že tě donutí položit plechovku nakládaných rajčat a jít dolů do suterénu, kde už dávno stojí Mrchožrout a sleduje umírající kokon s lidskou tváří. V několika příštích okamžicích míříš do tunelu, ze kterého vychází psí štěkot. Zaváháš, Rayn proběhne kolem tebe, Mrchožrout zůstane stát za tvými zády. Pokračuješ pomalu, nejistě se proplétáš mezi trnitými větvemi, zasazenými do pavučinového království, jen abys o několik chvil později zjistila, že se tak docela nejedná o větve. Chlupaté pavoučí nohy se začnou pohybovat. Tvůj zrak spočine na Rayn, která objímá Dortíka, nadšeného z dobrodružné výpravy, na první pohled nezraněného. Scéna jako z hororu, kdy se kolem obou začnou stahovat pavoučí nohy, za nimi se rozzáří několik řad rudých očí a obrovitá pavoučí kusadla se přiblíží k Rayn, jež celá k této podívané sedí zády. Přimrzneš k zemi, nedokážeš se hnout. Do zmatečné reality tě vytrhne náhlý náraz Mrchožroutova ramene, který proběhl kolem tebe a pochodní se začal ohánět po pavoučích kusadlech. Hrdinný čin, který by ani jedna z vás od někoho, jako je právě on, nečekala. A přeci. Rayn doběhne k tobě, tvá ruka pomalu směřuje ke zbrani, ale dívka tebou škubne. Snad instinktivně se k pavoukovi otočíte zády a spěcháte pryč. Poslední pohled na kreaturu v tunelu tak zůstává na Mrchožrouta, který mrštil svou pochodeň proti citlivému oku dravce, otočil se zády a běžel za vámi. Tvá vlastní reakce tě uchránila před krvavou lázní, kterou se proléval zběsilý křik. Mrchožrout nebyl tak rychlý, aby se spolu s vámi dostal ven. S Rayn jste se sice dostaly ven, ale už to nikdy nebylo takové, jako kdysi. Mrchožrouta jste neznali moc dobře, ale jeho hrdinná smrt vámi otřásla. Místo toho, aby vás tahle zkušenost sblížila a semkla, stal se přesný opak. S Rayn jste se odcizily, nechodily na žádné další výpravy a nakonec jste se sotva pozdravily v Osadě na prašné cestě. Rayn měla své práce až nad hlavu, což ty ostatně taky. Abys vydělala nějaké ty skleněnky, které byly nezbytné pro koupi nejrůznějšího vybavení, nechala ses přesvědčit k příležitostným průzkumům nových oblastí. Nikdy jsi nechodila sama, na tyhle akce se chodilo vždy minimálně ve třech lidech. Nemuseli jste být přátelé na to, abyste si chránili zadky. Venku v terénu tě navíc netížila minulost, bylo tu tolik věcí k pozorování, že nebyl čas na výčitky. Práce průzkumníků byla různorodá, většinou měl jeden ze skupiny mapu, do které zakresloval důležité body, druhý byl mistr přes zbraně a dokázal v divočině přežít bez potížích tak dlouho, jak jen to byla potřeba, no a třetí člověk se staral o ten zbytek. * * * „Tohle vypadá na pořádnou průtrž sraček,“ Libor, váš chlapík pro všechno, se právě zastavil na vrcholku kopce, sledujíc dění někde v dáli pod ním. Už jste byli zvyklí na jeho nezvykle hloupý smysl pro humor, takže jste se nikdo neobtěžovali zvednout hlavu od rozdělané práce. „Lidi, tohle je fakt vážný.“ „Jako byl vážný ten tvůj údajný shoggoth nebo co?“ Jack měl všech výstřelů až po krk. Byli jste sakra v divočině, kde vás mohlo zabít i vlastní kýchnutí, to rozhodně nebyl kraj, do kterého se hodí kanadské žertíky. Nakonec jsi to byla ty, kdo vstal a šel se podívat, co je tak hrozná věc. Když tvůj zrak spočinul na doutnajícím táboráku kdesi v dáli, věděla jsi, že to nejspíš určitě nevěstí nic dobrého. Průzkumníci byli chytří, rozdělávat oheň v otevřeném prostoru, kde jsou každému na ráně se rovnalo jisté smrti. Ne, tohle nemohl být nikdo z jiné osady... „Nájezdníci?“ Libor se netváří, že by ho vlastní slova nějak překvapovala. Již před třemi týdny se po osadě rozkřiklo, že jsou o nich po okolí nějaké zmínky, ale nic jako přímý důkaz... až doteď. | ||
| |||
 | Tunel Spolu s Jaq prosekáváme pavučiny a já mám v nose stále ještě ten hrozný smrad z mutanta, kterého jsem před chvilkou zbavila utrpení. Mám pocit, že na mně pár kapek přistálo, jinak není možný, aby to byla taková síla - ale situace je taková, že se zkrátka nemůžu starat o to, abych voněla jako růžička. Dobrá zpráva je, že Dortíka stále slyšíme. Jen není jasné odkud. "Dorte! Dorte, ke mně. K noze!" volám občas, ale vlastně ani nečekám, že by sám od sebe přiběhl. Bylo by to pěkné. Především se chci ale ujistit, že ví, že jsem tady a hledám ho. Ve chvílích ticha ale špicuju uši, abych zaslechla případný pohyb něčeho... jiného, než je můj pes. Dostaneme se k rozcestí. Podívám se na Jaq. "Hm," brouknu a přikývnu. Není mi do mluvení. Čím jsme hlouběji v tunelu, tím víc toužím co nejrychleji popadnout Dorta a vyběhnout zpátky na světlo. Chvíli se dívám na levou odbočku, pak na pravou a snažím si všimnout něčeho, čehokoli, co by mi napovědělo, kam se vydat. "Ne, to ne," zavrtím hlavou na Jaquin nápad, že se rozdělíme. Nechci na tomhle hnusným místě být sama, chce se mi dodat, ale mlčím. Na co svou nervozitu přenášet i na Jaq? "Pojďme doleva," rozhodnu po chvíli poměrně marného uvažování a vydám se tam jako první. "Snad to nebude obrovskej labyrint," neodpustím si poznámku, která vyzní o něco víc ustrašeně, než by se mi líbilo. Když tu bude víc odboček, budeme si značit cestu, rozhodnu se v duchu. To by byla teprve třešnička na dortu, kdybychom se tu ztratily i my... | ||
| |||
| Hurá do tunelu
| ||