Tunel

Jen, co Rayn udeří netvora za hlavou, rozprskne se všude kolem zelená tekutina, která nesmrdí o nic méně než starý známý čpavek. Z úst té potvory se vydere ohlušující, leč smrtelný křik, po kterém přichází krátká křeč a nakonec absolutní strnulost. Je to mrtvé, nebo si to alespoň v tuhle chvíli můžete říct. Nezdá se, že by se kdokoliv z vás měl k tomu, aby té potvoře nahmatal tep, či něco podobného, a proto tohle malé vystoupení musí bohatě stačit k tomu, aby to u vás alespoň částečně vyvolalo pocit klidu.

Prosekávání pavučin jde kupodivu rychleji, než jste obě čekaly. Bylo na nich opravdu cosi zvláštního a tak nějak se nepodobaly těm, na které jste narazily venku. Tyhle, ačkoliv se stále jednalo o pavučiny, o tom nebyl pochyb, nebyly tolik lepkavé, a proto se dalo usuzovat, že neměly sloužit k chycení kořisti, ale jen k rychlejšímu pohybu v tunelu. Dokonce se ani tolik nelepily na podrážky bot, to nejspíš proto se Dortík nikde nechytil, a vy jste jeho štěkání slyšely ze všemožných koutů tohoto zatraceného místa.

K vašemu překvapení, po několika úmorných metrech, kdy vás poměrně slušně bolely z prosekávání ruce, pavučiny zmizely úplně. Stály jste nohama na tvrdé zemi v tunelu, který se lámal do dvou dalších směrů – levá, pravá – a Dortík vám rozhodování moc neulehčoval, neboť jeho štěkání přicházelo odněkud zprostředka.

Mrchožroutovo obhlédnutí místnosti nakonec přineslo své ovoce. Ačkoliv se na první pohled toto jednoduché sklepení jevilo jako obyčejná místnost, která sloužila netvorovy jako domov, bylo tu toho mnohem víc, co stálo za povšimnutí. Jednalo se především o zadní stěnu, po které vedla malá, sotva viditelná, slizová cestička, která se vpíjela do nahrubo, na sebe naskládaných cihel. Nemusel jsi být zedník ani génius, aby ti došlo, že ta zeď není původní, přesto si dal někdo tu práci, aby to vypadalo, že tu stála vždycky a zkrátka značila konec sklepení. I když ti něco říkalo, že zeď není nejpevnější, a pod větším nátlakem se cihly pomalu sunuly dozadu, víc než tohoto se ti dosáhnout nepodařilo. Bude to buď chtít najít jinou cestu, nebo zavolat holky z tunelu a zkusit štěstí ve vícero lidech.

Schody

Thomas

Dingo nevypadá zrovna dvakrát nadšeně, ale alespoň neprotestuje. Jde hned za tebou a raději spolkne myšlenku toho, že by se tady někde v útrobách budovy mohlo cokoliv skrývat. Uklidňovalo ho aspoň to, že kdyby se to tu hemžilo nájezdníky, vypadalo by to tu úplně jinak, přesto nebyl úplně nadšený z toho, že se chystáte přízemí prozkoumat. A snad měl i pravdu, protože když jste sešli schody a prošli kolem rozbité sochy, jejíž kusy byly dávno odklizené stranou, ozvalo se za vašimi zády cvaknutí kohoutu zbraně.

„Ještě jeden krok a ustřelím vám palice,“ ujistí vás ženský hlas. „Odhoďte zbraně, všechny!“ Rozhodně to nezní jako prosba a Dingo je první, kdo na zem položí jak svou věrnou zbraň, tak i malý kapesní nožík. Znovu, kdyby se jednalo o nepřítele, už byste ty hlavy neměli, to moc dobře věděl. Takhle máte pořád šanci vypadnout ven, nějak...

Sklepní epopej

Když vidím jak blbě se mi povedlo hodit sekyru na onoho tvora, skoro si říkám že bych měl víc trénovat, tohle by se stávat prostě nemělo, ač tak nevpadá, může být stále smrtelným nebezpečím. Z mého přemýšlení mě dostane až Ray, která jeho trápení snad bez bolesti pro něj ukončí.
Promnu si obličej a sleduji jak se ty dvě snaží popasovat s pavučinou, jistě bylo snažší ji zapálit a doufat že pes vyběhne jakmile bude v ohrožení, ale také chápu že je pro ní důležitý a nechce ho ohrozit, i když má sám sebevražedné sklony...

tak to nebyl zrovna ukázkový hod...
pronesu pro sebe a když se začnou pasovat s pavučinou, začnu se dívat kolem sebe, přeci jen všichni by jsme se tam jen pletli a tak věnuji čas tomu abych si pořádně prohlédl co zde vlastně zbylo, vezmu to zase zcela mých zásad dost důkladně, a stále se dívám kolem sebe, jeden nikdy neví odkud by mohlo vyskočit něco dalšího. A stále mi vrtá hlavou jak je možné že po těch letech tady funguje proud...

Až budete chtít vystřídat...

Cesta k osadě snů

Thomas

Nakonec je to tedy pravá strana, kterou se vydáváte. Jdeš první, Dingo by tě přeci nemohl připravit o tu radost z pochodu a objevení věcí pro svou potřebu. Ne, Dingo by rozhodně první nešel a to ti došlo ještě dřív, než zůstal stát v chodbě, aby se ujistil, že mezi vámi vznikne tak dvoumetrový odstup. Můžeš si i všimnout, jak křečovitě drží svou zbraň. Na někoho, kdo v pustině žije takovou dobu bys asi čekal, že bude trochu víc ostřílenější a nebojácnější, ale Dingo potvrzoval výjimku.
"Něco tu hrozně smrdí," uslyšíš ho, jak si stěžuje. Ačkoliv jdeš první, trvá nějakou chvíli, než tvůj nos zaregistruje to, co smysly tvého společníka vědí už dávno - neskutečný zápach, kterému se nevyrovná ani čpavek. Ten sílí v momentě, kdy se dostanete na konec chodby, odkud vede (až podezřele) zachovalé točité schodiště do patra dolů. Už to je samo o sobě zarážející, když si uvědomíte, že jste sem vstupovali vlastně v přízemí, takové schodiště bys čekal do prvního patra, ne do podzemí.

Pokud se zastavíš a nasloucháš, poznáš, že se v tom podivně rozlehlém patře pod tvýma nohama ozývají nějaké zvuky. Škrábání a šlapání, kdo je vydává je z vaší pozice nemožné vidět. Žádné hlasy, jen tyhle divné zvuky, které nutí Dinga, aby se nervózně začal rozhlížet po nějakém úkrytu, který by využil v případě nejvyšší nouze...

Tunýlek?!

Po zásahu, který zamotance bohužel nezbaví utrpení, se jen stočí a chrání si hlavu. Tos mu moc nepomohl, chce se mi říct, ale nechám si to pro sebe. Jaq se k dokončení toho, co Mrchožrout začal, nemá, a já mám k dispozici buď tupou lopatu nebo pistoli s žalostně málo náboji. Kouknu se po Mrchožroutovi, a pokud se ani on nechystá mutanta zabít, udělám to já. Nikdo si nezaslouží být uvězněný v takovémhle malém osobním pekle.
Pokud to tedy zbyde na mě, vezmu sekyrku, která dopadla opodál, a snažím se o tom, co se chystám udělat, moc nepřemýšlet. Mlčky zasadím úder ostřím sekerky do zadní části hlavy, která ještě zůstala odkrytá, a snažím se přeseknout míchu. Kdo ví, jestli ho tohle zabije, prolétne mi hlavou těsně před tím, než sekyrka dopadne. Jediné, v co doufám, je, že se tvor přestane hýbat a sténat a já tak budu mít aspoň pocit, že je mrtvý.

Sekyrku vrátím Mrchožroutovi a vydám se konečně za Jaq. Ta mezi tím našla tunel vedoucí do pavoučího království. Na její návrh s ohněm jen zavrtím hlavou, i když si nejspíš podle mačety, kterou drží v ruce, uvědomuje to samé, co já. "Oheň ne. Nerada bych svýho psa ugrilovala," smutně se usměju. Chopím se "své" lopaty a kovovou částí zkouším Jaq pomáhat v prosekávání, jak nejlíp můžu.

Cesta k osadě snů

Thomas

Hlavní hala byla rozlehlá, Dingovi nový kabát očividně padl jako ulitý. Všechny vitríny sice byly nějakým způsobem poškozené, většina původních objektů v nich ale zůstalo. K tvé nelibosti jsi velmi rychle přišel na to, že většina z nich jsou pouhé repliky, a pokud tam bylo něco původního, neslo to známky opotřebení a mnohdy s tím ani nešlo nic dělat - bylo to zrekonstruováno jen na pohled, takže věci sice vypadaly funkčně, ale nebylo tomu tak.
"Dvě cesty, levá nebo pravá?" Uslyšíš Dinga, když se v hlavní síni potkáte. Třetí cesta byla nenávratně zasypaná, takže tu byly jen tyhle dva a ta, kterou jste se sem dostali. Všude bylo navíc ticho, jestli tady něco žilo, nezdržovalo se to v hlavní síni, nebo aspoň ani ne v její blízkosti.
"Já bych se nedělil, rozdělení je první krok do záhuby... takže cesta vpravo?" Navrhne Dingo, který si během řeči upravuje límec kabátu.

Kokon

U tohoto ubožáka to skutečně vypadá na poslední stádium, ať už jde o cokoliv. Jedna ruka schovaná hluboko v pavučinovém vězení, zatímco tou druhou se stále natahuje k vám. Oheň, zdá se, jeho pozornost nepřitahuje. Můžete odtušit, že prázdné důlky, kde dřív možná byly oči, jsou teď nevyužívané a nevypadá to ani na to, že by ho žár nějak ovlivňoval. Stále se plazí dál, stejně pomalou rychlostí. Mrchožrout se toho sice ujme, ale jeho rána nemíří přesně. Ano, nešťastníka zasáhne do hlavy, ale ne tak, jak si představoval. Trefí se úplně přesně mezi prázdné důlky topůrkem sekyry, což zapříčiní, že se nešťastník stočí do spirály a volnou rukou si zakryje hlavu.

Možná to nevypadá nejlépe, ale alespoň po vás už nejde. Ani to nevypadá, že by po vás v příštích momentech jít chtěl, jen tam leží stočený a naříká. Dává vám tím dostatečný prostor k tomu, abyste slezli schody a rozhlédli se po místnosti. Jak rychle pochopíte, tunel tady byl, ukrýval se rovnou pod schody, na kterých jste ještě před malým momentem stáli. Před vstupem je chráněn hustou změtí pavučin, kterou se budete muset buď prosekat, nebo propálit. Druhá možnost je samozřejmě efektivnější, ale pokud pavučiny chytnout stejně rychle, kdoví, co se stane se psem uvnitř tunelu.