Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Apokalypsa²
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 | Sklep Obezřetnosti není nikdy nazbyt, obzvlášť, když se z pavučinové díry ozve nadšený štěkot psa. Je tlumený, takže vám všem rychle dochází, že bude někde docela hluboko, ale prozatím to nezní, že by se ho něco snažilo sníst. Je to alespoň malá naděje pro všechno, kdo si psa skutečně oblíbili. Ozbrojeni vším, co máte zrovna po ruce, vrháte se do budovy. Vytlučeným oknem dovnitř, kde každému z vás přeběhne po zádech mrazivý pocit. Je tu něco hrozně špatně, ale nedokážete s jistotou říct, co přesně to je. Třeba to bude tou ohlodanou nohou za pultem? Odporně vlezlý pocit se vás nepouští ani když přejdete rozpraskanou dlažbu krámku ke schodům, které někdo opatřil primitivní zábranou z prken. Odstranění této překážky vám zabere sotva minutu, a to možná jen proto, že nikdo nechcete udělat zbytečně velký hluk, který by se vám mohl vymstít. Snad se na okamžik zarazíte, abyste se zaposlouchali do jemného dunění psího štěkotu, jak ho vítr nese z hlubin pod vašima nohama. Je vám jasné, že Dortík není v budově, ale ani od ní nemůže být daleko... nebo tedy spíše „pod ní.“ Bordel byl tady uvnitř neskutečný, ale nezdálo se, že by se z toho dalo ještě něco nějak víc zužitkovat, pokud jste neměli v úmyslu brát vyloženě rozbité věci, které by ani po důkladné opravě nebyly pořádně k ničemu. Schody byly ve velice dobrém stavu, až to skoro vypadalo, jako kdyby se tu o ně někdo dennodenně staral. Dokonce ani nevrzaly, když jste po nich scházeli dolů. Vzduch kolem vás byl těžký, špatně se dýchal, skoro jako kdyby vám na hruď něco sedlo a nenechalo vás to se pořádně nadechnout. Takový pocit to byl. K vašemu překvapení, uprostřed místnosti visela jediná žárovka, a když se vám podařilo nahmatat vypínač, dokonce se rozsvítila. To bylo něco, s čím jste nejspíš nepočítali. Jen, co místnost zalilo trochu světla, odlepil se od stěny, kterou doposud zakrývaly schody způsobem, že z vaší pozice nebyla vidět, jeden nebožák. S mlaskavým plácnutím padl na zem, obalen v pavučinách k vám zvedl slepou hlavu a pomalu se za vámi plazil, říkajíc nesrozumitelná slova.
| ||
| |||
| Cesta k osadě snů Thomas Tvá vlastní osada tě již mezi své provizorně postavené zdi nepustí. Jsi vyvrhelem ve světě, kde sám na vlastní pěst přežije jen velmi malá hrstka šílených poutníků, kteří se nebojí smrti. Tobě nikdo na výběr nedal, brány se za tebou zavřely a už se nikdy neotevřou. Snažíš se zůstat optimistický, říká se přeci, že když se jedny dveře zavřou, druhé se zase otevřou. Čím víc písku ti však nalétá do obličeje, tím menší radost z dalšího kroku prožíváš. Po několika dnech se z putování stává něco, co bys nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli. Cesta na slunci byla odporně nepříjemná, teploty nesnesitelně horké, v noci ledově chladné. "Hele, podívej," z přemýšlení tě vytrhne Dingo, který k tobě natáhne ruku s dalekohledem. Nevšední společník, kterého jsi potkal asi týden potom, co ses motal nebezpečně blízko skryté základny Nájezdníků, kteří by ti rozstříleli zadek, kdyby si tě všimli dřív než Dingo. Byl jedním z těch méně šťastných, které radiace už pomalu rozežírala před očima všech. Díky tomu ho potkal stejný osud jako tebe, vykopli ho a od té doby se toulá divočinou se starou mapou, dalekohledem a jasným cílem v hlavě. Vezmeš si od něj dalekohled, který ti strká až pod nos. Naštěstí se ti nesnaží ukázat jen další hříčku přírody v podobě tříhlavého medvěda, kterého ti ukazoval naposledy, teď jsi skrz prasklá skla viděl nejvyšší patro činžáku, který stál někde za vysokým kopcem, který od vás byl taky pořádný kus cesty. "Co myslíš, najdem tam něco užitečnýho?" Vezme si od tebe zpět dalekohled. Za tu dobu, co jste cestovali spolu, ti už stačil namluvit, že abys mohl přijít ke zdi jiné osady, a nedostat kulku mezi oči, musíš být buď bohatý, obchodník nebo být bohatým obchodníkem. Vy jste nebyli ani jedno. Neměli jste peníze a ani zboží, se kterým byste mohli obchodovat, proto se zdálo, že brakování měst, ve kterých oficiálně žádná osada zřízena nebyla, je pro teď to jediné nejlepší řešení, které můžete podniknout. | ||
| |||
 | Hoř pavučinko plápolej Vzplála velmi rychle a velmi efektivně, možná až moc rychle ale nebral asi v tu chvíli v potaz že bude nasáklá radiaci, kdo ví co v sobě ty osminohé svině vlastně mohou mít. Po té co sem se rozkoukal, držel sem pochodeň v jedné ruce a do druhé sem si vzal kukri. Přeci jen je lepší být ve střehu, došli sme do kůlny a začala se dělit koříst. J se vrhla po nářadí, proč také ne, vždy se hodí, Rayn našla krabičku a k mému překvapení nechala náramek ze zlata v ní, jasně o fotku nestojí nikdo, ale zlato se hodí i v této době. Lidstvo sice ztratilo svou dominanci ale rozhodně né svou marnotratnost. Ukořistil sem tedy náramek a ještě cvičně proklepal další prkna zda tam není další dutina, ale sám sem tušeil že z té kůlny už nic nedostaneme... Tak to by bylo... znovu se otočím k té díře ve které zmizel pes a poslouchám zda se z ní něco ozývá či ne... Sklep je dobrý nápad, ale jelikož tam je něco rychlého, tak to bude chtít opravdu obezřetnost... Vypravím se pak do nitra benzínky mnou připraveným oknem bez střepů, a začnu ji důkladně prohledávat, hlavně u kasy a pultu, všímám si každého detailu a zkoušeím poklepávat na místa kde by něco mohlo být schované, ale i na místa do kterých by to nikdo neřekl... Pokud se nepletu, bude tu někde trezor, navíc je tu i možnost najít broky nebo brokovnici, přeci jen obrana obchodů byla před válkou velká, a tady se točilo hodně peněz... Pronesu k těm dvěma a stále se snažíím dobře naslouchat, nerad bych aby mi něco skočilo za krk... | ||
| |||
 | Něco se podaří, něco posere
| ||
| |||
 | Čím dál lepší Ti dva se nakonec shodnou pavučinový komplex podpálit. Nenamítám nic, jenom o pár kroků poodstoupím - jednak proto, že s mým malinkým zapalovačem bych proti Mrchožroutově louči nic moc nezmohla, jednak taky proto, že mám celkem ráda svoje vlasy a obočí a nerada bych si je nechala podpálit. Dortík mezi tím přiběhne, aby se podíval, co to, takže si k němu radši dřepnu a chytnu ho kolem krku, aby třeba samou radostí nevběhl do ohně. Když je po všem, znovu se narovnám. Otevře se nám cesta do kůlny, ale taky do nitra pavoučí nory, která jako by byla nekonečná. A pak to přijde. Dort na nic nečeká, vrhne se dovnitř a zahučí tam. Díra je moc malá na to, abych se tam za ním vlezla, a já jsem v prvním zlomku vteřiny příliš šokovaná na to, abych se zmohla na víc, než na tupé zírání. Ta chvilička ovšem stačí na to, abych svého psa ztratila z dohledu. "Dorte! Dorte, ke mně! K noze!" volám za ním zoufale. Co mu sakra je? Normálně je stoprocentně poslušný, teď jako by ho něco posedlo. Nejspíš nějakej pavoučí démon. V zápětí svému mozku vynadám za to, že jediné, co je schopný v takovéhle chvíli vymyslet, je rádoby vtípek. Otočím se na ty dva a jen stěží zadržuju slzy. "Tak to pojďme prohledat, potřebuju najít způsob, jak odtamtud Dortíka dostat," navrhnu jim, a bez ohledu na to, co dělají oni, vyrazím do kůlny. Nevím, jestli na něco přijdu, ale aspoň ti dva snad najdou, pro co přišli. A já se odsud beztak bez Dortíka nehnu. S pistolí v jedné a nožem v druhé ruce. Pokud se tu přeci jen nějaký ten osminohý hajzl objeví - nebo hůř, pokusí se něco udělat mému nejlepšímu kamarádovi - rozhodně nebudu mít slitování. V kůlně, k mému zklamání, nenajdu zázrakem rozšířený vchod do pavoučího komplexu, do kterého by se vešel člověk a já tak mohla Dortíka odtamtud vytáhnout. Nářadí mě nezajímá a kromě něj tu není nic, co by se mně osobně hodilo, takže interiér kůlny jenom zběžně přejedu pohledem. "Dorte, ke mně," zavolám znovu a párkrát zkusmo dupnu, ale ani sama nevěřím tomu, že by poslechl. Můžu jenom doufat, že pokud potká nějakého pavoučího mutanta, vzpomene si, že ty svoje zuby a drápy nemá jenom na ozdobu. Za čím tam vůbec běžel...? Když zaplaším děsivý obraz Dortíka zabaleného v té jejich hnusné pavučině, všimnu si uvolněného prkna. Skloním se k němu a objevím fotografii něčeho, co kdysi mohla být šťastná rodinka. A nejen to - baterky a zlatý řetízek. Fotku a řetízek nechám, kde jsou - snad z respektu k těm, co tu kdysi žili. Nejsem vykradač hrobů, a pak - kdo by si dneska koupil šperk a nějakou fotku? Baterky ale seberu a nabídnu je Jaq. "Chceš?" rozevřu dlaň a pokud bude chtít, nechám ji, aby si je vzala. Sama je na nic nevyužiju, snad kromě svého stařičkého rádia, které hraje jenom když se mu náhodou chce, a jestli poslouží jí, ať si je s pánembohem vezme. | ||
| |||
| Pavučiny Kolem vás je hrobové ticho, čehož si všimnete po delší chvíli. Žádný zpěv ptáků, žádné bzučení otravného hmyzu, je tu prostě ticho. Slyšíte jen to, co vydáváte vy sami. Proto to i na první pohled vypadá, že vám od pavučiny a její bezedné díry, která se stáčí kamsi pod zem, nic nehrozí. Je to vskutku konejšivá myšlenka, ale v tomhle světě není radno na ně příliš spoléhat. Víte, že když budete vždy počítat s nejhorším, alespoň nebudete nepříjemně překvapeni, když na to skutečně dojde, což se stávalo víc, než by jeden chtěl. Tu se vám zdá, jakoby se pavučina v bezvětří lehce pohnula. Nejprve to nikomu nepřijde divné, ale... bezvětří a pohyb pavučiny? To už do ní Mrchožrout hází zapálenou pochodeň. K velkému překvapení, jemná vlákna začnou hořet. Ať už si s nimi evoluce pohrála jakkoliv, tohle nebyli klasičtí pavouci, kteří vám doma lezli na oknech, a proto ani jejich pavučina nemohla být shodnou s tou klasickou. Možná na tom má svůj podíl všudypřítomná radiace. Pavučina lehce vzplane, ustoupí a začne černat. Po několika okamžicích je téměř celá pryč, zatímco kůlna se stává přístupnou. Snad chvíli čekáte nad dírou v zemi, jestli se něco bude dít. Oheň pomalu zmizí, cáry pavučiny jsou všude, kam se nestihl rozšířit, v opačných případech na zemi leží černé smotky něčeho, co šíleně smrdí. Každopádně, vypadá to, že z díry se na vás nechystá nic vyskočit, ale pakliže se nad ní trochu nakloníte, budete si moci všimnout jistých kokonů, které (alespoň Mrchožroutovi) připadají svým tvarem poněkud povědomé. Jistěže si mrtvoly museli odtáhnout do své nory, která jakoby neměla konce. Jako kdyby se stáčela stále dál a hlouběji do nitra země, kde se napojovala na další tunely těch, kteří trávili své životy v podzemí. Spekulace, samozřejmě, nebo možná..? A v ten okamžik vás zarazil rychlý pohyb, nenadálý skok do rozevřeného chřtánu díry v zemi. Dortík bez jediného zaváhání skočil do pavučinové náruče, odrazil se od jednoho ze zabalených těl, které se probralo k životu, začalo sebou zmítat, zatímco pes uháněl tajemným tunelem dál. Hluchý veškerým povelům, imunní vůči strachu. Na druhou stranu, cesta ke kůlně teď již skutečně byla průchodná. Zdálo se, že kromě kvalitně zachovalého nářadí (kombinačky, kladivo, dva šroubováky, kousek opodál ležela pilka a dokonce i funkční vodováha) je tu i lopata, několik metrů provazu, plno prázdných beden, krmítko pro ptáky, staré igelitové pytle. Pokud tu bylo něco k jídlu, dostali se k tomu hlodavci. Jejich přítomnost je vidět i na stole, který měl rozkousanou jednu nohu a nebezpečně se viklal. Jakmile hlodavci zjistili, že staré dřevo k jídlu moc není, do ostatních podpěr stolu se nepustili. Když už to vypadá, že v kůlně nic jiného není, narazíte na uvolněné prkno v podlaze. Nejspíš se jedná o nějakou tajnou skrýš, protože v plechové krabičce najdete fotografii rodiny (matka, otec a syn), dvě baterie duracell a zlatý přívěsek na krk. Baterie se sem dost možná zakutálely, když se někdo na poslední chvíli snažil vzít co mohl, nebo je shodily krysy. | ||
| |||
| Když pavouka, tak velkého
| ||
| |||
| Plnou prosím... Dostat se nahoru byla vcelku hračka, nečekal sem že bude střecha stabilní, a tak sem se snažil pohybovat spíš u okraje, ale i tak sem skončil s nohou v díře... Merde... Pronesu nahlas a pak slyším Ray jak se ptá zda sem v pořádku... Nic závratného, jen mám pocit že zdejší obsluha se moc nevěnuje údržbě, kafe nám nikdo nenabídl a jak vidím tak na úklid serou taky... Zkonstatuji po tom co vidím tu obří pavučinu a slyším J jak nás varuje o osminožkách.... A já myslel že to tu mají jako stříšku proti slunci... sleduji pavučinu a všimnu si možná nedávno zabaleného těla, to musí být fakt pech skončit jako položka ve spižírně pro tyhle svině... Zase se dostanu dolů, přeci jen, ta pavučina mě zajímá o dost více... Maj tam zablenýho člověka, tak si dávej pozor... řeknu J když slezu dolů a ruku držím na své zbrani, kdyby se některý z těch pavoučků chtěl přiblížit a zkusit rozšířit svou zásobu žrádla... Prosekat? to by nás nalítli hned, navíc by to bylo zdlouhavé a kdo ví zda tu není i velká mamá...tohle je sakra velká pavučina, ale víš co je skoro bez práce? otočím se na ni když zapaluji jednu z menších loučí... Pavučiny samy o sobě nevzplanou, ale oheň je dokáže krásně rozbít, takže není až takové riziko že by to tady celé chytilo, dojdu k J a zadívám se na cestu za jejími poklady... Kolik máš nábojů? Bude lepší když tam půjde jen jeden z nás a ostatní ho budou krýt... podotknu a sleduji okolí, zda se k nám už nějáká ta mrchy s kusadly neskouší nenápadně dostat... To samé platí pro tu rychlou svini vevnitř, je lepší si krýt záda, než skončit v zámotku a pak jejich kusadlech... | ||
| |||
| Překvápko Uvnitř budovy, poté venku "Kurvadrát!" neudržím se, když se Mrchožrout nade mnou jednou nohou propadne a v důsledku toho spadne pár prken. V klidu, v pohodě. Nádech, výdech. Nádech. "Jsi v pořádku?" zavolám nahoru pro jistotu, i když vidím, že se mu nohu podařilo vysvobodit. Slyším volat Jaq něco o osminožkách - a sakra velkejch - a v zápětí na to zaznamenám koutkem oka pohyb v jednom z tmavých zákoutí. Netrvá mi dlouho spojit si dohromady Jaqino houknutí a mihnutí, které jsem viděla. A z té jednoduché rovnice mi vyjde, že není moudré se tu moc dlouho zdržovat bez toho, aby mi někdo kryl záda. V jednotě je síla, říkávali nám při průzkumnickým výcviku. Nebo je to z nějaký knížky...? Nevim. To je jedno. Každopádně mi to nedá, abych se tichounce nepřesunula k místu, kde jsem pohyb zahlédla. Schody. Dolů. A nevypadá to, že by se pod průměrným dospělým měly propadnout. Mohlo by tam být něco cennýho - ale rozhodně ne pro samotnýho člověka, který by se tam odvážil. Moc riskantní. Zjištění je to nicméně užitečné. Stejně tiše se zase vytratím směrem k oknu, ze kterého vyskočím ven, a rozhodnu se nabídnout pomocnou ruku jednomu ze svých společníků. Hodím letmý pohled na Mrchožrouta na střeše, který nic moc nedělá, a tak je má volba jasná. Po chvíli najdu Jaq, jak se snaží obejít veliké pavučiny vytvořené našimi osminohými přáteli. "Co to zkusit prosekat?" navrhnu po chvilce pozorování, když je zřejmé, že Jaq na cestu kolem nejspíš nenarazí. Je to nepříjemný, ale nezdá se, že by existovala jiná cesta - a je mi jasné, že kůlnička plná nářadí je pro mou společnici příliš cenná na to, aby to zkrátka vzdala. "Uvnitř benzínky jsem něco zahlédla," informuju ji. "Nevím co, bylo to moc rychlý. Ale šlo to směrem dolů, po celkem zachovalých schodech. Možná by stálo za to to pak prozkoumat," nadhodím. | ||
| |||
| Benzina a pavučiny
| ||