Obchůzky

Venku - J, Mrchožrout

Okolí benzínky bylo sice překvapivě zelené, obehnané stromy a vůbec to tu vypadalo spíš jen jako lidstvem opuštěná budova, která již neměla žádný užitek, no nerostlo tady nic, co by se dalo použít k léčení. Dokonce jste si byli jistí, že cokoliv co tu roste byste neměli vůbec strkat do blízkosti úst. Ostatní to možná neviděli, ale jakmile jsi obešla čelní část budovy, která se na vás smála se svým rozpadlým nápisem a prostřílenou výlohou, spatřila jsi obrovskou pavučinu. Táhla se od vrcholku jednoho stromu až k střeše této smutně postávající benzínky. Uprostřed natažené sítě byl tunel, který dost možná vedl pod zem, což ti došlo podle úhlu, kterým se tunel stáčel kamsi do neznáma. Slyšela, i jsi již měla tu čest spatřit osminohé obyvatele pustiny, kteří se v nejrůznějších barvách proháněli skrz pískové duny, nazelenalé louky i rudé lesy. Žádný z nich nebyl větší než tvé předloktí, a přesto jsi teď stála před pavučinou, jejíž tunel byl zhruba dvakrát tak velký, co ty.
A snad jen z čiré zvědavosti jsi nevzala nohy na ramena, možná se ti to vyplatilo, když jsi za bílým povlakem spatřila něco, co by dost možná mohla být menší kůlna u vraku auta. Byla otevřená a už z té dálky se na tebe smálo nářadí všelijakého druhu. I bylo v docela hezké kondici, alespoň na tu dálku jsi na něm neviděla žádnou rez.

Mrchožrout nevidí pavučinu, alespoň ne hned. Pro to, aby se dostal na střechu budovy ani nemusí chodit daleko. Jen co se Rayn dostane do budovy, všimneš si menšího žebříku, který leží pod vzdálenějším vrakem. Jestli někdo vybrakoval obchod, s žebříkem se mu asi táhnout nechtělo, a proto ho nakonec nechal ležet tam, kde jsi jej našel ty. V mizerné kondici, ale s trochou zručnosti ses po něm na střechu dostal. Nebylo to však nic hezkého, ani vítězného. Byla ve špatném stavu, což sis plně uvědomil v okamžik, kdy se pod tebou střecha částečně propadla. Nespadl jsi, ale tvá pravá noha byla až po koleno uvězněna v díře, kterou jsi došlapem vytvořil. Vytáhnout se není nic náročného, a když tak učiníš, mohl bys přísahat, že jsi v té temné díře zahlédl, jak se něco pohnulo a rychle zmizelo. Nebo ti zkrátka hrabe, obě možnosti byly v tomto světě poměrně na denním pořádku.
A když zvedneš hlavu, spatříš obrovskou bílou pokrývku, která se lepí na okraje střechy. Na rozdíl od Jaq, ty vidíš něco, co bylo pod pavučinou docela pohřbeno, obaleno a ponecháno osudu. Z tvého úhlu ti to až nápadně připomíná, jako kdyby tu něco velkého chytilo člověka, pečlivě ho obalilo a na střeše schovalo na horší časy. Pokud by ses chtěl přesvědčit, musel bys překonat několik metrů po nestabilní střeše.

Uvnitř budovy - Rayn

Snad ti srdce vyskočí z hrudi, jak se lekneš, když na zem dopadne několik prken, prachu a opravdu staré montážní pěny. Mrchožrout se musel dostat na střechu a ty teď vidíš, jak se nad tebou kroutí jeho noha, dost vysoko na to, abys ji nahmátla a pomohla mu se dostat z té ďoury. Ovšem ve chvíli, kdy se tvé srdce uklidní si všimneš rychlého pohybu v temném koutě krámku. Ačkoliv se nad tebou už nesvíjí noha tvého nového společníka, můžeš jen pochybovat o tom, že by se dostal takhle rychle na druhý konec střechy, aby vyprovokoval nějaký další "sesuv sutin" ze stropu.
Kdybys sebrala odvahu a šla do těch míst, kde jsi zahlédla cosi se mihnout, objevila bys cestu po schodech dolů do suterénu. Překrytou jednou laťkou, která kdysi mohla být součástí komplexnějšího zavírání. Všimneš si, že schody jsou v docela dobrém stavu, a že se na nich usadila vrstva prachu. Na první pohled nijak porušená.

Jdeme na dobrodružnou výpravu!

Před příchodem nájezdníků

Zbytek večera se nese v klidném duchu. Jaq nám donese pití, které si od ní s poděkováním vezmu. Ne, že bych byla fanda alkoholu, ale mezi námi, ono vám občas na tomhle místě nezbývá nic, než se občas opít do němoty a zapomenout na všechny malomocné, na všechny bolesti a na to, jak je svět tam venku krutý.
Opíjení do němoty se ovšem nekonalo. Jaq jsem pro jistotu dovedla domů, protože jsem si nebyla úplně jistá, jestli by sama trefila. Ujistila jsem se, že si lehne do postele a ne na zem nebo do dřezu, a pak jsme s Dortíkem zamířili k sobě.

Ráno vstanu brzy. Ujistím se, že mám v batohu i na kapsičkách u opasku všechno potřebné, přihodím balíček sušeného masa, který nás v případě nouze aspoň na chvíli zachrání, a zase jednou si vezmu starý dobrý Glock. Tři náboje. Povzdechnu si. Střílím nerada a přednost dávám mírovému řešení, a když to nejde, tak jakékoli jiné bojové metodě - ale i já musím uznat, že tři náboje... to není mnoho.
Vezmu navíc jediný prázdný kanystr, který jsem našla a vypadá jakž takž čistě, abych do něj nabrala tu vodu (:-P), o které Jaq včera mluvila.
Když jsem připravená a Dortík je najedený, připevním mu na záda jeho batůžek, zkontroluju, že mám poklizeno a v rámci možností čisto - můj malý rituál vždycky před odchodem, na dveře vyvěsím ceduli "Ordinace z důvodu mé nepřítomnosti dnes zavřená", a vydám se směrem k roubence naší Lady J.

"Dobrý ráno," pozdravím oba přítomné a vesele zamávám. Mám dobrou náladu. Rozhodla jsem se, že dnešní den přinese jen samá pozitiva.
Stejně jako Mrchožrout se i já držím cesty, kterou pro nás Jaq prosekává, snažím se dávat pozor na okolí a v případě potřeby J nabídnu, že ji vystřídám. Nemá smysl, aby se unavila, ještě než dojdeme do cíle. Dort si cestu užívá - už dlouho jsme nebyli na celodenním, ne-li vícedenním putování, a ta potvůrka moc dobře ví, že dneska je skvělá příležitost se pořádně proběhnout.

Benzinka. Nebylo to zrovna to, co jsem si představovala, když J řekla "ruiny", ale co. S mírným zklamáním zjistím, že bylinky se tu asi moc nekonají - přesto se ale, než půjdeme, po nich ještě pro jistotu podívám.
Počkám, až Mrchožrout skončí se svým popichováním, ale kupodivu má mezi ironií i dobré tipy. Ten kluk možná úplně marnej nebude.
Poté, co zjistíme, že hlavním vchodem se dovnitř nedostaneme, se Mrchožrout dá do zprůchodňování okna. Netrvá mu to dlouho. Jaq vypadá, že chce nejdřív zhodnotit okolí, Mrchožrout si taky jde po svém - a na mě zbývá vrhnout se dovnitř. Nevypadá to, že by tady kdokoli byl - člověk nebo zvíře. Přesto neuškodí postupovat opatrně. "Čekej," řeknu Dortíkovi. Nerada bych, aby se uvnitř zranil o střepy z oken - a kdo ví, co za hnus by našel a slupnul, než bych mu v tom stihla zabránit. "Jdu dovnitř, Dorta nechávám venku," houknu na ty dva dostatečně hlasitě, abych si byla jistá, že mě slyší. "Kdyby něco, budu řvát," oznámím jim ještě, než se opatrně protáhnu oknem tak, abych se pokud možno neřízla.

Uvnitř je šero. Trochu zalituju, že jsem si neudělala z kusu klacku, hadru a kapky smůly, která by se v lese jistě našla, pochodeň, ale už je to jedno. Jednu ruku mám na noži, kdyby ve zdánlivě opuštěné budově přeci jenom něco číhalo, a oči mám na stopkách.
Na první pohled tady toho není moc: pár konzerv, džemy, zkažený párky. "Je tu nějaký jídlo," zavolám směrem ven a doufám, že mě aspoň jeden z nich uslyší. Když ale jako první odpověď uslyším nadšené štěknutí a o chvíli později vidím Dortovu hlavu, jak se už už chystá si pro "nějaký jídlo" dojít, varovně zvednu ukazováček. "Dortíku, ne," řeknu důrazně a abych dodala celé situaci vážnost, zamračím se. "To není pro pejsky. ČEKEJ." Funguje to. Prozatím. "Pašák."

Snažím se najít cokoli, co by se nám kromě těch potravin mohlo hodit: hledám zásoby benzínu a nafty, materiály, o kterých včera Jaq mluvila, ale také zbytky léků nebo obvazového materiálu, nástroje, munici. Zbraně, ale v ty radši ani nedoufám. Do potemnělých koutů si posvítím aspoň zapalovačem, ale při tom jsem stále ve střehu a připravená, že na mě může každou chvíli něco vybafnout. Kdyby nic jiného, tak aspoň džemíky tu máme. To si dáme. A s trochou štěstí nebudou ani plesnivý, libuju si.
Když však uvidím nohu - SAMOTNOU nohu - rozvernost mě přejde. "Je tady lidská noha," informuju ty dva venku, pokud se ke mně ještě nepřipojili. Kde je ten zbytek... pajdá si někde venku, nebo taky najdeme jenom kosti? napadne mě. "I s teniskou. A s ponožkou. Kdo chce nový botičky?" dodám směrem ven v chabém pokusu o vtípek.
Zbystřím po tomhle nálezu ještě víc - nepředpokládám, že by všechen ten hluk, co jsme nadělali, nevylákal cokoli živého nebo neživého, co se tu může skrývat, ale trochu mě trápí, že kostra vypadá... ohlodaně. Ať je tu dlouho, jak chce, než zbyde jen a pouze kost, trvá to desítky let. Tím spíš, když je to uvnitř, ne venku. Mohly to být krysy, ale co když ne? Brala bych, aby se ke mně ti dva připojili, bleskne mi hlavou, zatímco se vrátím k hledání užitečností.
Držím se ale už, pro všechny případy, blízko okna, kterým jsem vlezla.

Čas vypadnout

Nebylo nic co by mě táhlo do toho baru, snad sem chtěl být zase chvíli sám, přeci jen tady je to na mě moc stísněné...
Dlouhá historie, spíš k večernímu ohni než se o tom bavit zde, třeba se to jednou dozvíte ale dneska bych to neřešil...
Odbyl sem výzvědnou otázku na mou přezdívku, je jasné že se dívky budou asi zajímat o něco když mě berou sebou, ale pořád...moc osobních informací je taky vcelku využitelná zbraň...

Vytratil sem do do toho dle této osady "pokoje" ze kterého sem ještě vyšel sehnat co bylo třeba, byl sem ze svého ubytování zde asi tak nadšený jako beznohý z nových bot...a ráno už v "plné polní" dalo by se to tak nazvat, i když k mému standartnímu vybavení to mělo daleko. No můžu být rád že sem tenkrát nepřišel o kejhák a zbraně a oblečení, ale je fakt že dostat se k těm věcem, byl bych klidnější.

Lano, lucerna, sekyrka, dvě menší pochodně, šperháčky sem měl své, kleště, ty se hodí vždy..šroubovák co měl místo rukojeti už jen provázky omotanou střenku...nadšený sem nebyl, ale pracovat se musí s tím co zrovna je. Vydali jsme se na cestu, která ovšem díky vegetaci byla delší než bylo milo. A jelikož sem si nechtěl tupit kukri, využíval sem cestu co prosekávala mačeta oné kovbojky která to celé zpunktovala.

Když jsme konečně stanuli u cíle, lehce sem našpulil rty...
Benzínka, no co se dá dělat, třeba tam bude mapa, čitelná, která by ukázala bývalý vojenský prostor, nebo něco hodnotnějšího, ale je pravda že i tady se dá sehnat dobrý odpad na výrobu...

Ano, staré chemikálie, plíseň, pár drobných, autobaterie, ovšem vybité, ale pokud máte v osadě destilační přístroj a zdroj jiného napětí, dají se dobýt, budou li tam i startovací kabely...nějáké věci v dílně, pokud zde byla, a možná i použitelná nafta a benzín, a vzhledem k těm dírám po střelbě bych řekl že tam něco jako zbraně nenajdeme, ti co vyhráli to jistě vybrali, pokud tedy neskončili v bliknutí a nevypařili se...

Ano znělo to kousavě, sarkasticky, ale tak já prostě mluvím, hodně mých "dočasných" společníků mě za to nesnášelo. Ale pokud mi něco šlo tak čmucchat...

Vypadá to že se dovnitř budeme muset dostat tudy...
Odvětil sem J na její poznámku o hlavním vchodu a sekyrkou ukázal na okno, rychle sem ho zbavil střepů, tak aby jsme mohli prolézt dovnitř, dal sem si vcelku záležet, přeci jen sekyrkou to šlo dobře. Zároveň sem tím udělal dost hluku na to aby na nás připadně vyběhlo nějáké to zmutované svinstvo a tak sem byl celou dobu ve střehu. Jeden nikdy neví jaká zmutovaná zvířena si tamní temno zvolí za doupě.

Po dičištění okna se snažím najít cestu na střechu oné benzínky, přeci jen bude dobré se porozhlédnout z vyššího bodu jsou li součástí i nějáké další budovy v okolí přilehlém, ovšem otázka je zda budou rozpoznatelné vzhledem k bujnosti vegetace...

Dobrodružství

Před příchodem nájezdníků

Uršulin zpěv pomalu utichl, její představení bylo u konce, alkohol se schoval pod pult a lidé pomalu začínali vycházet ven. Caleb u dveří jen neochotně zahlučí, protože ho ustupující dav donutil jít několik metrů s nimi, teď měl jistotu, že si v baru ani nikam nesedne. To vás tři, a psa, však nemuselo zajímat. Všichni jste se shodli na tom, že si uděláte menší výlet za vidinou zisku. Věděli jste, že má osada jen jednu průzkumnickou jednotku, takže tu byla velká šance, že v místech, do kterých míříte, ještě nikdo nebyl. Svým způsobem to bylo vzrušující, a děsivé zároveň. Smrtelné dobrodružství.
Po domluvě jste se každý rozešli do svých domovů, nebo míst, kde jste přespávali. Pro J a Rayn to bylo jasné, Mrchožrout se na noc musel usídlit v nejpříšernějším hotelu, kde se sotva dalo dýchat, jak to všude bylo cítit zatuchlinou. Matrace byla v hrůzostrašném stavu, nikde možnost rychlé sprchy a její varianta, což byla voda, kterou ses měl ráno ošplouchnout, byla velice diskutabilní. Možná bys i přísahal, že co jsi kolem ní dvakrát prošel, pokaždé změnila barvu. Co si ale taky přát v osadě malomocných a za docela obyčejnou skleněnku, kterou jsi zaplatil hned první den svého příchodu.

Do konce dne se nic zajímavého nestalo. Ti z vás, kdo byli v pozdní hodinu ještě vzhůru, si mohli všimnout zářivě světélkujících brouků, kteří vyplnili ulice osady. Každý jednotlivý brouk se do ranní hodiny stihl vytratit. Vás přivítal nový den a podle plánu jste se všichni setkali na předem domluveném místě. Pomalu se vás zmocňoval duch dobrodružství, když jste oficiálně ztratili různorodou osadu z dohledu a vydali se směrem k lesu. Sluníčko mezitím stihlo nabrat na síle, takže jste vidinu lesního stínu vítali s otevřenými náručemi.
Les samotný nebyl kdovíjak velkolepí. Jehličnany v něm chytaly rudou barvu jehlic a mezi každým stromem byl náležitý rozestup, někdy i několika metrů, než jste viděli další strom. Tyto jednotlivé mezery vyplňovalo křoví, husté a kolikrát nezdolatelné. Mnohdy se v něm ukrývali pavouci velcí jako předloktí, kteří ale raději utekli, než aby poměřili síly svých kusadel s ostřím vašich zbraní, protože prosekávání se bylo jedinou příjemnou volbou, jak se nepřátelského křoví, které dosahovalo do výše vašeho pasu, zbavit.

Po zhruba polovině dni cestování, nejprve skrz pláň, následně lesem, jste došli na místo, o kterém jste si teď byli docela jistí, že tu před vámi dlouho nikdo nebyl, ale nějaké známky cizí přítomnosti jste přehlédnout nemohli. Nebyly to docela ruiny, ale opuštěný plácek uprostřed nezdravého lesa, na jehož kraji byla menší budova. Vedle ní bylo několik stojanů, z větší části pokrytých hustými pavučinami, a plno poházených cedulek a tabulí s nápisy. Tohle byla stará, hodně stará, benzínka. Okna budovy byla z větší části vytlučená, ve vzácných případech byla ještě na svých místech, ale byla tak špinavá, že se skrz ně nedalo nahlédnout dovnitř. Kolem tohoto místa dokonce rostla i tráva, na první pohled snad i zdravě zelená. Několik odvážných trsů dokonce bylo vidět i na střeše budovy. Nejspíš tudy kdysi vedla cesta, ale po Válce se to tu stalo opuštěným místem a když kolem vyrostl les, nebyl tu nikdo, kdo by si na tohle místo vzpomněl.

Benzínka samotná byla ve špatném stavu. Zeď byla na jednom místě plná otvorů od střelných zbraní, rezivějící zbytky jednoho vraku byly všude, kam oko dohlédlo, před hlavními dveřmi byl natlačen těžký kontejner. Nápis nad vchodem opadal, velká písmena byla buď zničená, nebo ukradená a jen pár jich zůstalo na svém místě: „R.O.D.I." na zemi pak leželo písmeno „S". Co za hloupý název to mohlo být, to jste se mezi sebou mohli jen dohadovat.
Skrz dveře cesta nevedla, kontejner se nehnul ani za použití hrubé síly. Naštěstí zde byla ještě snadno přístupná okna. Skrz ty se dovnitř dalo dostat snadno, jen si člověk musel dávat pozor na střepy, které ani po tolika letech neztratily na své ostrosti. Sklo bylo všude, a uvnitř, na rozpraskaných dlaždičkách, bylo složité se mu vyhýbat, něco vám ale říkalo, že vyčuhující drátky jsou větším problémem, než střepy.
Uvnitř je poměrně tma, okolní světlo se sem neproniká tak dobře, abyste nestáli v šeru, ve vzdálenějších koutech budovy dokonce ve tmě. Bylo tady několik regálů, většinou prázdných. Ti, co tu byli před vámi nejspíš nestihli pobrat všechno, protože se vám podařilo najít různé množství poházených konzerv rajčatového protlaku, zavařeniny, marmelády a párků z pochybného masa.
Za pultem se starou kasou jste objevili poslední lidskou nohu, která na toto místo vkročila dlouho před vámi. Doslova. Na zemi ležela kostra celé lidské nohy, ještě navlečená ve staré tenisce.

Před barem

Týpek se hned proaktivně začne zajímat, co všechno má vzít s sebou. Trochu překvapeně se na něj podívám. Klídek, prosim tebe. Nikdo z nás tady nepotřebuje školení o tom, co si má vzít na průzkumnou výpravu. Ubráním se protočení očí a jsem ticho. O tom, že Dort taky zvládne něco utáhnout ve svém batohu, radši mlčím - ty se nechceš svěřovat, tak já taky ne. Ostatně se to dozví zítra.
V reakci jeho poznámku ke mně se na něj podívám trochu zkoumavě. "To doufám, právě jsi mě obral o většinu mýho jmění za pár tabletek, tak by se mi hodilo neprodělat," prohodím napůl žertem - zaprvé jsem s obchodem souhlasila, a za druhé o skleněnky nouzi většinou nemám, a když jo, dřív nebo později se všechno v dobré obrátí. Vím, co to je, mít nouzi o jídlo a muset se na čas uskrovnit - vždycky jsem to přežila, přežila bych i teď, kdyby na to přišlo.

Chvíli uvažuju, jestli se mám vůbec pokoušet o rozhovor, když moje předchozí otázky na jeho osobu dopadly katastrofálně, ale zvědavost nakonec zvítězí. Nakonec, ráda bych vytáhla z našeho nového společníka něco, co nám může napovědět, co je to zač. "Proč ti teda říkají Mrchožrout, když ne kvůli obírání mrtvol?" nadhodím.

A je ruka v rukávě

Vyšlo to, hezký...)
Spokojně sem se pousmál a zadíval kolem sebe, ano byla to díra, jak by ne, nikdy sem těmto osadám nepřišel na chut, ale bez těchto děr by naše povolání taky nemělo dost příležitostí. A jak se říká, nikdy neříkej nikdy...Občas člověk narazí na trosky které stojí za to, hlavou se mi začalo honit dost věcí, když sem ji podal ruku na stvrzení naší malé dohody.

Ano myslím že sem už viděl něco jako loveckou chatu, takže platí, ted jiná otázka, svítilny, lana, karabiny? Hodí se sekyra, také něco jako páčidlo...nejvíc věcí v toskách leží až v nejspodnějších patrech sklepů, sice si něco ještě z toho seženu, ale každý by měl mít své, pro případ uvíznutí, je lepší se připravit na vše...a je li to takový kousek jak říkáš, a bude li tam víc věcí, dopravní prostředek na koříst bych řešil až v případě že jí bude tolik aby to stálo za utracení za něj...

Nyní ze mě již mluvil čistě profesní duch, ano můžeme najít velký kulový pod papírem k tomu, ale také tam může toho být víc než by se dalo pobrat ve třech lidech, ale utrácet za půjčení nějáké káry nemá smysl před tím než budeme vědět co tam bude...

Neměj strach doktorko, na mě ještě nikdo neprodělal, otázkou je co naše parta najde...
Promluvím i k druhé dívce, přeci jen nemám ve zvyku ignorovat lidi, nejsou li až moc otravní nebo pokud je nechci víc naštvat aby se mnou mluvili.

Také by bylo dobré aby o tom kdy a kam půjdeme vědělo co nejméně lidí, i stěny můžou mít uši, obvzláště při půjčování káry, bude li třeba...
Přemýšlím co vše by by se ještě mohlo hodit, světlo, lana, nářadí, vaky...

Pohádka o třech prasátkách

Ať se mi ten týpek líbí, nebo ne, musím uznat, že má pravdu. Pokud by plánoval nějakou kulišárnu, bylo by jednodušší nás prostě sledovat a ve vhodné chvíli přepadnout. Není zrovna džentlmen, ale taky si nemyslím, že by to byl podrazák. Nechám Jaq, aby rozhodla - přeci jen to byl její nápad jít na výpravu. Když se po mně koukne, téměř neznatelně na ni kývnu.
Snad i moje nepatrné gesto jí utvrdí v jejím rozhodnutí, abychom toho černokabátníka vzaly s sebou. Zatím nevím, jestli je to moc fajn, nebo jestli toho nakonec opravdu budeme litovat. Necháme se překvapit. "Vítej v partě," odtuším směrem k "Mrchožroutovi", jak mu prý říkají, poté, co si ti dva podají ruce.

Jaq pak navrhne, abychom sehnaly někoho, kdo nám pomůže s barely s vodou. Upřímně? Nechce se mi. Mám ráda svůj klid. Mrchožrout sám řekl, že nehledá kámoše, a o Jaq vím, že když na ni nebudu mluvit, ona časem taky přestane. Ale čtyřčlenná posádka je na mě moc i v případě, že budou všichni ticho.
"Ale no jo," zahučím však nakonec. Je mi jasné, že pokud Jaq opravdu našla zdroj pitné vody, čím víc jí budeme schopni přinést zpátky, tím líp.
"Počkám tu," sdělím Jaq, pokud to vypadá, že se zvládne do baru vecpat. Moc lidí, moc hluku, moc zahulíno. Navíc se mi nechce nechávat tady Dortíka s tím cizím týpkem, a dovnitř ho tahat taky nechci.

Kulička ke kuličce...

Pohlédl sem na obě dívky před sebou a musím se pousmát...zakloním na chvíli hlavu dozadu a poposunu si klobouk na hlavě....
Nestačí vám jako záruka to že sem se vám nabídl jako doprovod?

Zeptám se klidně, přeci jen bych mohl protočit oči a jít si po svém, ale tady bych chcípl nudou do večera...
Co pořád máte s tím jménem? Očividně mám jako obranu to že nikdo komu nevěřím své jméno neříkám...a teď už vám mohu říct další vymyšlené jméno, ukonejšit vás tím a budeme na stejném bodě jako před chvílí, tedy ne, uvěříte mi a vezmete mě sebou...ale i tak ho znát nebudete...

Opravdu jsem neměl nyní náladu dělat si kamarádky, tak jako ony nevěřili mě, já až tak nevěřil jim...

Obchodní čest? Když najedeme něco cenného samo sebou že se rozdělíme, moc kuliček může přilákat nechtěnou pozornost, a vzhledem k tomu že pár hodin odsud máte tábor nájezdníků...
Pokrčím rameny, možná že je ještě víc naštvu, ale i to je riziko dohod s cizinci...mezitím si ukořistěné skleněnky schovám do malého váčku, jednoho z mnoha co mám u sebe, byla by pošetilost mít je všechny v jednom...

Těší mě, ale jak sem řekl, jména nejsou důležité, už sem navrhl jak mi máte říkat, ptáš se co mi zabraní vám vrazit kudlu do zad, tak uvažuj, nyní tu stojím a dohaduji se s vámi, kdybych vás chtěl oddělat, měl sem raději počkat až vyrazíte, sledovat vás, nechat vás udělat špinavou práci, pak vás zabít a ještě si projít to co jste přehlédli, bylo by to přeci logičtější než se nechat vidět a možná i slyšet o této výpravě? Co myslíš J? Nebylo by to pro mě výhodnější? Možná mi říkají Mrchožrout, ale né pro to že bych obíral mrtvoly, navíc ženy...

Dokouřím a odhodím nedopalek do nedaleké strouhy s vodou, je to vcelku zajímavé jak i odhozený vajgl dokáže takovou osadu během chvíli zahltit plameny...

Můžeme se tady dohadovat, o jméně a důvěře, nebo prostě si plácnout a chvíli si věřit...