Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Apokalypsa²
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Nováček v zapadákově Před příchodem nájezdníků
| ||
| |||
 | Nová tvář Kutil Jaq hned začne vyjmenovávat, co všechno v ruinách potřebuje. Pokývám hlavou. "Tak jo," rozhodnu věcně. "A když už tam budeme, podívám se po nějakých bylinkách, který bych potřebovala doplnit." Poslední dobou máte sice štěstí, když místo bylinek narazíte na suchou kůru nějakého mrtvého stromu, která se při troše štěstí dá použít na odvar nebo tinkturu - ale kdo ví, třeba budu zítra mile překvapená. Pousměju se, když mi J poví o srně, kterou dneska ulovila - a dokonce o napajedle, která možná bude pitná. "Páni, to je moc fajn," řeknu uznale. "Viktor," kývnu v reakci na její otázku na mého malého pacienta, ale pak pokrčím rameny. "Uvidíme. Dala jsem mu antibiotika a třeba zaberou. Aspoň na čas." Třeba. Možná. Asi. "Já ani pořádně nevím, co mu je," přiznám posmutněle. Jaké to asi muselo být před válkou, když měli lidé veliké nemocnice a možnosti, jak se podívat dovnitř člověka bez toho, abyste ho museli rozříznout - nebo v laboratoři pod mikroskopem zjistit, co někoho trápí za brebery? A lékaři nemuseli jen hádat, co člověka trápí - zkrátka to věděli. Svět byl určitě o tolik jednodušší. Napůl funkční mikroskop sice máme, ale často je rozpoznání mikroorganismů ve vzorku nad moje i Sedmikrásčiny schopnosti. Je toho tolik, co bychom chtěly dokázat - najít lék, který ušetří malomocným utrpení nebo dokonce dokáže zastavit procesy, které v jejich tělech probíhají, je naše nejvíc ambiciózní přání... ale k tomu potřebujeme víc všeho. Víc knih, víc léků, víc času, víc přístrojů... Víc pokusných králíků ve formě pomalu hnijících lidí. Než stačím Jaq povědět o Vikym a jeho soužení víc, objeví se chlápek. A hned s nabídkou. Šest skleněnek je celý moje jmění, frajere. A vůbec, komu jako tykáš? "Slušný lidi se nejdřív představí," odtuším a sjedu ho pohledem od hlavy k patě. "Já jsem Rayn. Vidíš? Jednoduchý," rozhodnu se jít příkladem, i když mám pocit, že týpek už mě zná. Jak jinak by věděl, za kým s nabídkou léků jít? "Ukaž mi ten ibalgin, prosím," požádám, a natáhnu ruku, načež si platíčka prohlédnu. U těchhle typů lidí nikdy nevíte, jestli zázračné tabletky proti bolesti nevyměnili za obarvený cukr - v tom lepším případě. Když mi cizinec lék do ruky nesvěří, nechám ho aspoň, aby mi ukázal, zda jsou platíčka neporušená. Vypadá to slibně - a analgetik je nedostatek vždycky. "Penicilin nechci," rozhodnu se po chvíli váhání a přemítání. "Ibalginy jo. Dám ti za ně čtyři skleněnky, víc nabídnout nemůžu," učiním, podle mého, dostatečně štědrou nabídku. I tak to bude víc než půlka mého skromného bohatství. To abych šla zkusit štěstí dovnitř s místními karbaníky, nebo se taky může stát, že za chvíli budu žrát štěrk. Muž pak přesune pozornost k Jaq. Chce se k nám zítra přidat. Mlčky se podívám na Jaq s nevyřčenou otázkou v očích. Věříš mu? Zatím se rozhodnu zůstat zticha, konec konců se ptal Jaq. Uvidíme, jak se na to naše lovkyně bude tvářit. | ||
| |||
 | Další zavšivená díra Seděl sem za stolem, nohy hozené na něm, vojenské boty ošetřené sádlem, kabát taky dostal kůru když sem ho pár hodin drhnul jemným pískem a také namazal sádlem, které mi ale už došlo, alespoň prozatím. Tahle osada nebyla moc velká, vlastně vypadala podobně jako všechny ty kde bylo do sta lidí. Jen spousta přežívajících duší které se snažili popasovat s každodenní rutinou. Zrovna sem hadříkem leštil závěry na brokovnici, staral sem se o své vybavení jak nejlépe to šlo. Zabalil sem hadřík do ruličky a zasunul ji na své místo ve vojenském batohu pod sebou, spěšně sem se podíval na těch pár věcí které sem hodlal udat nebo vyměnit. Nebylo toho moc, ale pořád lepší než drátem do oka, docházel líh nebo silnější alkohol, a z pozorování zdejších sem dokonce už věděl kdo je tady vlastně doktor...tedy doktorka, dalo by se to tak nazvat. Čas na to něco dělat, nebo tady začnu svítit nudou... Projelo mi hlavou když se zábava v osadě začala rozjíždět, nikdy sem na tyhle společenské akce moc nebyl, jistě čas od času, ale pro mě to bylo opravdu jen zřídka. Obhlédl sem svou zbraň z každé strany a zasunul ji do pouzdra na stehně, zpěv kolem sílil, ale mě spíš zajímala ta flaška co tu vytáhli a začali pít... Tolik škody prolít to vašimi chřtány, bylo by toho dost na pár šrámů... Ze stolu sem vzal klobouk a usadil si ho na hlavu, vstal sem a vzal si batoh, popotáhl sem si rukavice na rukou a vydal se ven ze sondování mezi místními sem už měl jasný cíl který právě se psem stál venku a bavil se s tou lovkyní či kterého šlaka tahle dívka tady zastávala. Možná že ani nebyla zdejší, moc tu nezapadala, ale na rozdíl ode mě nepůsobila jako pěst na oko. Tím víc sem potřeboval začít se shánět po práci. Z toho malého kšeftíku s nájezdníky a pozorováním u nich v táboře sem tušil že se zde brzy zjeví. Byli na tom žalostně, i když pro ně to možná byl standart. A tahle osada měla co nabídnout. Bude to stejné jako všude. Naběhnou sem, udělají kravál, něco shoří, pár lidí zemře a oni si pak vezmou co chtějí...Už sem to viděl tolikrát že to beru asi jako počasí...střídavě oblačno, občas slunce...A to může být obojí smrtelné... Mé kroky zamířili rovnou ke dvojici dívek, když už nic aspoň tyhle dvě jsou k světu, v tomhle zapadákově. chtěl sem se zdejší doktorky zeptat kolik mi dá za dvě plata ibalginu a půl penicilinu, ale cestou k nim sem zaslechl část hovoru oné lovkyně, která se tu nedávno táhla se srnou... Olovo....plech...dráty...hodinu, možná hodinku a půl... pousmál sem se sám pro sebe, přeci jen moc dobře vím co tohle znamená...a to znamenalo jediné, trosky, průzkum, a dárečky ze starého světa...otázkou bylo co vlastně měla v merku...takové štěstí aby to byla stará vojenská základna kde se dostat do sarkofágu se zbrojírnou by nebylo nemožné sem zavrhoval, ale kdo ví.... Došel sem k oběma dívkám, sáhl do vnitřní kapsy a vytáhl ony léky které sem našel, ukázal je oné dívce které říkají Rayn.... 6 skleněnek, ber nebo nech být... V tomhle sem měl docela jasno, každý musí umět prodat co se hodí, a tohle se hodí, vždy.. proto sem si také půl plata penicilinu a pár tabletek nalgesinu nechával pro sebe... Aniž bych čekal na odpověď sem se otočil k oné druhé dívce... Slyšel sem dobře o průzkumu, mohl bych se vám hodit, a to beze srandy...tak trochu se tím živím... Pohlédl sem ji zpříma do očí, z toho jak sem oblečený to možná i jde poznat, vojenský kožený kabát, vojenské boty, taktické popruhy na jednom stehně brokovnice, na druhém kukri, sumky sice prázdné, ale momentálně je tam jiné vybavení než náboje, prášky které si snad už prohlédli zase schovám do kapsy a zapálím si cigáro, opřu se o jakýsi sloupek a čekám na odpovědi, buď mě odpálkují, nebo je to zaujme, kdo ví... | ||
| |||
| Kultura v osadě Před zjevením nájezdníků
| ||
| |||
| Kulturní vložka Před zjevením nájezdníků "Tohohle si ber lžičku třikrát denně celý týden. Sedum dní. Budeš si to pamatovat, Viky?" zadívám se na sotva dvanáctiletého chlapce, když mu podávám pytlík s penicilinovým práškem a drobounkou lžičku, kterou nabere takové množství prášku, které mu při troše štěstí pomůže bojovat s ošklivou infekcí, která se mu namnožila v krku a udělala mu boláky. A bez trochy štěstí... mu to nepomůže vůbec. Penicilin je ale jeden z mála léků, kterého máme většinou relativní dostatek díky tomu, jak snadno se dá pěstovat. Jediný, co potřebujete, je kus starýho chleba. Viktor přikývne a beze slova odejde. Jedno z mála dětí v téhle osadě. Kdysi jich tu bylo víc. A tak je to dobře. Čím míň nevinnejch duší se do tohohle světa narodí, tím líp. Dortík, můj nejlepší kamarád, který se ode mě většinou ani na krok nehne, zvědavě pytlík s antibiotikem očichá. "Dorte. Nech to bejt." Stačí mu jen hlubší tón mého hlasu, aby zbystřil a obrátil se na mě. "Hodnej kluk." To je stejnak debilní jméno. Kdo pojmenuje svýho psa Dort? Zazubím se na huňáče, který se mezi tím uvelebil na zemi. "Ale tobě to nevadí, viď, ty můj kluku ušatej," zašvitořím na nějv návaznosti na své myšlenkové pochody a podrbu ho pod bradou. Viktor byl pro dnešek můj poslední pacient. Poklidím komůrku, kterou jsem před rokem pasovala na ordinaci v pohodlí vlastního domova, aby byla čistá a připravená na zítřek. Dortíček vydatně pomáhá tím, že se mi neplete pod nohy a místo toho si dává šlofíka. Když jsem spokojená, vypravím se konečně ven. "Jdeme se proběhnout," sdělím žertovně Dortovi, ale ten už je na nohou a kouká, už aby se dostal ven. Za jiných okolností bych se stavila aspoň na chvíli za Sedmikráskou, ale dneska je vzácný večer: u Pajdavýho psa se hraje. Pochybuju, že moje mentorka bude v baru, poslední dny jí není dobře a radši odpočívá. Možná bych se za ní přeci jen měla stavit a přesvědčit se, že je dobrá. Aspoň na skok, po večeři, dám si předsevzetí. S tím se rozejdu směrem ven, z osady. Nadýchat se volnýho vzduchu. "Ta procházka přišla vhod, co?" prohodím směrem k Dortíkovi, když se o pár chvil později vracíme zpátky. Už se připozdívá a já chci stihnout představení. Než se naděju, napojili jsme se na dav lidí z osady jdoucí dovnitř. Ne, že bych měla ráda lidi, ale je určitým způsobem hezký po celém dnu s nemocnými vidět lidi, které nic nebolí (nebo už si na bolesti aspoň zvykli natolik, že je neobtěžujou), kterým nikde nic hrůzostrašnýho neraší a kteří se těší na odpočinek po dni stráveném poctivou prací, místo toho, aby se ke mně sotva belhali s pláčem a v křečích. Kývnu na Jaq, která jde shodou okolností vedle mě a která je jedna z mála lidí na světě, se kterými by mi nevadilo strávit víc, než pár hodin v kuse. Je sice o něco ukecanější, než by mi přišlo slušný, ale zato to není žádná fajnová slečinka a umí odvést kus práce. To se mi líbí. "Čauky," oplatím jí pozdrav, ale zbytek cesty jdeme mlčky. Správně. Na dědu Vlada jenom vzhlédnu a usměju se. "Pane," odpovím mu a zvednu krempu neviditelného klobouku. U Psa je narváno. Caleb zhodnotí situaci a já neurčitě zabručím. Bystrej jako vždy. Dortovi se mezi tu spoustu lidí očividně nechce a mně teda taky ne. Jaq vedle mně má nejspíš stejný názor a já se spokojeně opřu o stěnu a následně se sesunu do sedu, abych na chvíli ulevila unaveným chodidlům. "Aspoň, že slyšíme Uršulu," libuju si. Nejspíš se to na první pohled nezdá, ale dokážu umění ocenit. Hezké umění, abychom si rozuměli. A to paní Uršula umí. Mlčky se kolébám v rytmu hudby, když na mě Jaq promluví. Kouknu na ni. Jako kdyby věděla, že mi chybí nějaká akce. To je ale liška mazaná. Navenek ale nedám znát, že se mi její nabídka tuze zamlouvá. Nechci jí přece udělat PŘÍLIŠ velkou radost, všeho moc škodí."Nó," protáhnu a udělám dramatickou pauzu, kterou si náležitě užiju, "Když mi za odměnu prozradíš svoje celý jméno," udělám jí s ledovým klidem nabídku a chvíli ji v tom nechám - ale moc dlouho mi to nevydrží. "...to víš, že půjdu, Džej," zazubím se na ni a zvednu se. I když její jméno bych taky ráda věděla, ne že ne. Už jen proto, že ho nikdo jinej neví a mohla bych machrovat. Na koho... to je otázka. "Že jo, Dortíku? Půjdem tady tetě Jaq pomoct prozkoumat ruiny? Půjdem?" obrátím se na Dorta, který následkem mého nadšeného tónu začne vrtět ocasem a nadskakovat. Trošku zvážním, abych od Jaq mohla vyzvědět, co bude naše zítřejší dobrodružství obnášet. "Co potřebuješ za materiály? A je to daleko?" zajímám se. "A vůbec," načnu další téma, protože mě výjimečně chytla povídavá nálada, snad vlivem hudby linoucí se z putyky, "co dnes na lovu? Přálo ti štěstí?" Rayn a Dortík  | ||
| |||
 | V osadě Mrchožrout Snad tě do této bohem zapomenuté osady přivála náhoda, možná sám osud. Stačilo projít hlavní bránou, stavit se u Starostky a dál se tě nikdo na nic neptal. Tvoje minulost, ani úmysly tady nikoho nezajímaly. Jen jsi musel ukázat předloktí, že nepatříš k nájezdníkům, a když na něm nebyla specifická jizva, nechali tě jít. A vlastně to tu ani nevypadalo tak zle. Procestoval jsi už několik osad, těch lidských, kde by o malomocného nikdo nikdy nechtěl zavadit ani pohledem, a na těch mnohých místech to vypadalo hůř než tady, vyjma těch malomocných, tohle byla primárně jejich osada. Mohl pro to existovat snadný důvod - tohle místo, ačkoliv na severu a přecpané nemocnými, bylo poměrně blízko křižovatce cest. Ano, bylo stále skvěle skryté, takže aby jej cestoval objevil, musel se vydat podél vysychajícího koryta řeky, vyšplhat strmý kopec, ale pak už mu nic nebránilo ve výhledu na tohle místo. Sám jsi tu byl už nějaký ten čas, rozhodně déle než Uršula, jejíž zpěv si právě slyšel. Seděl jsi U Pajdavého psa dost blízko baru, takže se ti i dostalo trochu toho alkoholu, kterým se opravdu šetřilo. Neuniklo ti, že tu začíná být trochu těsněji, jakmile se na pult vytáhla flaška předválečného alkoholu. Mohl jsi dál sedět a poslouchat zpět ženy, která se rozhodně neostýchala a pomrkávala na pány, kteří seděli hned u pódia, nebo zkrátka vyjít ven na vzduch. Viděl jsi Caleba, Starostkou jmenovaného dozorce nad pořádkem v osadě, jak se snaží nahlédnout škvírou dovnitř, a hned za ním, J a Rayn. Už jsi je tady zahlédl, ale doposud jsi s nimi neměl možnost mluvit. Možná bylo načase prolomit ledy, nebo se na to vykašlat a spolu s davem začít žádat o alespoň ještě jednu písničku než představení skončí. | ||
| |||
| Seznámení Před zjevením nájezdníků
| ||
| |||
| Seznámení Před zjevením nájezdníků Přes den se toho většinou moc nedělo. Slunce bez slitování pražilo i ve stínu a na moc náročných fyzických prací nebyla nálada, ačkoliv tu a tam osadou znělo přibíjení hřebíků do rezavého plechu. Všichni věděli, že se tohle teplé počasí dokáže mrknutím oka změnit v ledové jazyky, které vám minulou zimu (asi před pěti lety) zcela jistě zlikvidovaly úrodu těch několika málo klásků kukuřice a strhlo plot na celé západní straně. Dnes jsou sice škody odčiněny, avšak vzpomínky na tuto událost jsou u většiny obyvatel stále až moc živé. Několik malých slámových panenek, které se houpaly na plotu, byly pomníky těm, kteří při té události přišli o život, nebo se je už nepodařilo najít. Něco se v člověku hne, když se dopočítá sedmé postavičky a uvědomí si, že ještě ani zdaleka není u konce. „Dámy,“ slyšíte drobnou úklonu od Vlada, čtyřicátníka u hlavní brány, nad kterou byl zbudován provizorní posed, na němž celý den vysedává pod děravým deštníkem, popíjí vodu s tuřínem a sleduje krajinu pod městem. Kdyby se cokoliv stalo, on by byl první, kdo by na to upozornil skrz kravský zvon u jeho nohou, a proto vás může těšit, že při pohledu na vás jen lehce kývl hlavou, usmál se bezzubou pusou a vrátil se zpět ke svému dalekohledu a tuřínové vodě. Čtyřicet let. Vlado byl opravdovým dědem, ne všichni v této kolonii mají takové štěstí, aby se mohli pyšnit jeho věkem. Většinou jsou lidé dřív zabiti, nebo je dostane jedna z mnoha nemocí, které se i zkušení lékaři obávají léčit. Možná až teď jste si pořádně uvědomily, že spolu s menším davem, který míří do baru, jdete hned vedle sebe. Dneska se hrálo, pravděpodobně největší kulturní vložka, kterou se osada mohla pyšnit.
U Pajdavého psa Byl stále ještě prašný den, když jste se všichni vyjma Vlada, stahovali k Pajdavému psovi. Zanedlouho měla vystoupit tajemná Uršula, nový přírůstek do osady. Snad jste s ní ještě ani neměly tu čest prohodit slůvko, ale bylo to nutné? Pokud ano, ne teď. V tuhle chvíli se z podniku nesl k vašim uším její hlas, což pro mnohé bylo v tomto neúprosném světě absolutním vrcholem blaha. Její zázračný zpěv však nebyl to jediné, proč se k Psovi slejzalo tolik lidí. Když měla vystoupení minulou středu, dokonce se u baru objevilo několik láhví starého, velmi kvalitního alkoholu, a pokud vás neláká zpěv, pak vidina alkoholu určitě ano. Je to také možnost jak si zahrát karty, vysomrovat nějakou tu cigaretu a promluvit si s ostatními, kteří se přes týden tváří, že mají moc práce, i když jen celé hodiny čumí na černohřbeté brouky, jak tahají kamínky po cestě. V podniku bylo k prasknutí. Nebylo moc, kam si sednout. Vlastně bylo úplně plno, ale s trochou štěstí by se vám podařilo ukořistit skleničku whiskey, nebo něco méně kvalitního. Kousek od podniku posedávalo na zemi několik mužů, kteří se dovnitř sice nedostali, ale i v těchto místech byl zpěv slyšet poměrně zřetelně. Dokonce jste míjely jeden pár, který spolu tančil. Bylo milé vidět lidi, jak zapomínají na fakt, že dýchají vzduch, který je pomalu zabíjí a jejich nohy se odrážejí od země, na které už nikdy nic nevyroste. „No tak to je v pytli,“ zahlučí Caleb, místní dozorce nad pořádkem, když s vámi stojí venku před Psem a škvírou se snaží nahlédnout dovnitř. Pro trochu zručnější lezce by se dalo dostat na menší lešení, které se u Psa nachází. Ve střeše je díra, která je přímo nad pódiem, ale i tady venku jde docela hezky slyšet, co se uvnitř děje. | ||
| |||
| Kdesi za vyprahlým polem a polorozpadlou dálnicí na severu se nachází menší, drátěným plotem obehnaná osada. Nejedná se o nic přepychového, ale lidé tady si nemohou moc vybírat. Většinu zdejších tvoří psanci, kteří v jiných osadách již nemají místo u stolu, ba dokonce ani u koryta s tříokými prasaty. Druhou část, tu méně početnou, tvoří okolním světem znetvoření jedinci, jejichž tělo se vlivem vysoké dávky radiace pomalu rozpadá. A to jsou pořád ti šťastnější. Následným hrůzným přeměnám na lidskou trosku, nebo „malomocné,“ jak jim jižané přezdívají, se přemění asi jen 5% zasažených, zbytek umírá v příšerných bolestech. První příznaky se dají většinou dobře skrývat, ale jakmile se otevřené rány přestanou hojit a kolem ozářených se začne vznášet hejno much, není s nimi žádné slitování. Pokud taková osoba včas neuteče ze svého vlastního domu, může očekávat odchycení a popravu, které předchází mnoho předsudků a obecný strach z otřesného, pomalu se utvářejícího zjevu. „Pěkně drsnej popis, co?“ Zasměje se muž, jehož tvář je zakryta rudým šátkem, ale i tak jde poznat, že bude jedním z těch méně šťastných, kteří si nesou známky znetvoření od radiace. „Ke komu to mluvíš?“ Tmavovlasý mladík se otočí na muže, který právě promluvil do prázdna a který teď několikrát za sebou rychle zamrkal, aby se dostal zpět do hořké reality. Seděl sám u stolu, v až na mladíka prázdné putyce. „No, to je jedno. Máme nějaký nový zprávy?“ „No... ne,“ mladík se zamyslí, nemůže mu být víc než šestnáct let, „nájezdníci jsou pořád u ústí řeky. Asi vyčkávají.“ „Zmetci. Už tam sedí víc jak tejden!“ Prstem stáhne šátek ze své tváře a odplivne si do směru, ve kterém postává mladík. Pět centimetrů vlevo a byl by to přímý zásah. „Fíha, to je humus,“ vyjekne mladík při pohledu na zelený hlen. „Přesně, měli by hejbnout prdelí. Takhle sedět a čekat na co? Až zahřmí? Tady nepršelo ani nepamatuju, natož ňáká bouřka!“ „No... přesně. Starostka navrhuje, abychom dál vyčkávali, že prý nemáme dost koní ani zbraní a že lidi jsou měšťani a né vojáci. Jako... kdo v téhle době není obojí?“ „Ty. Seš dítě.“ „Už prý ne, dokonce jsem dostal tohle!“ Vytáhne vzduchovku a v zaplivaném baru zavládne ticho. Muž si znovu upraví svůj šátek, obejde kluka a vyjde ven. Kolem baru, U Pajdavého psa, stálo kolem dokola asi pět rozapadjících se cihlových domků s provizorně spravovanými střechami, které tvořily podstatnou část provizorně oplocené osady. Vzadu stál z jedné strany pobořený činžák. Ne všechny dostupné byty v něm byly obsazeny. Blíž k centru je několik stánků, kde hledači prodávají své nalezené poklady, vždy jen na nějakou dobu, než zas odtáhnou o osadu dál. I když to na první pohled tak nevypadá, tohle je oáza pro takové, které společnost mezi sebou nechce. Jiná taková místa jsou většinou podzemí, kde nejsou každému na ráně. Naneštěstí, teď to vypadá, že si tohle bohem zapomenuté místo vyhlédla skupina nájezdníků - „vikingů nového světa.“ Ačkoliv mají své vlastní město, s radostí se vydávají i na několika týdenní cesty, aby rabovali a dobývali nová území, ze kterých většinou odváží zvířata, zbraně a jiné zásoby. Prázdné osady pak opouštějí, aby se do nich znovu nastěhoval někdo jiný a oni mohli celý proces zopakovat. A teď jsou tak půl dne cesty od vás, neboť i vy, jako psanci světa, jste našli svou cestu právě sem. Tady se vám dostalo druhé šance, které jste se rozhodli chopit po svém. | ||
| |||
|
| ||
