Seznámení

Před zjevením nájezdníků

Přes den se toho většinou moc nedělo. Slunce bez slitování pražilo i ve stínu a na moc náročných fyzických prací nebyla nálada, ačkoliv tu a tam osadou znělo přibíjení hřebíků do rezavého plechu. Všichni věděli, že se tohle teplé počasí dokáže mrknutím oka změnit v ledové jazyky, které vám minulou zimu (asi před pěti lety) zcela jistě zlikvidovaly úrodu těch několika málo klásků kukuřice a strhlo plot na celé západní straně. Dnes jsou sice škody odčiněny, avšak vzpomínky na tuto událost jsou u většiny obyvatel stále až moc živé. Několik malých slámových panenek, které se houpaly na plotu, byly pomníky těm, kteří při té události přišli o život, nebo se je už nepodařilo najít. Něco se v člověku hne, když se dopočítá sedmé postavičky a uvědomí si, že ještě ani zdaleka není u konce.
„Dámy,“ slyšíte drobnou úklonu od Vlada, čtyřicátníka u hlavní brány, nad kterou byl zbudován provizorní posed, na němž celý den vysedává pod děravým deštníkem, popíjí vodu s tuřínem a sleduje krajinu pod městem. Kdyby se cokoliv stalo, on by byl první, kdo by na to upozornil skrz kravský zvon u jeho nohou, a proto vás může těšit, že při pohledu na vás jen lehce kývl hlavou, usmál se bezzubou pusou a vrátil se zpět ke svému dalekohledu a tuřínové vodě. Čtyřicet let. Vlado byl opravdovým dědem, ne všichni v této kolonii mají takové štěstí, aby se mohli pyšnit jeho věkem. Většinou jsou lidé dřív zabiti, nebo je dostane jedna z mnoha nemocí, které se i zkušení lékaři obávají léčit. Možná až teď jste si pořádně uvědomily, že spolu s menším davem, který míří do baru, jdete hned vedle sebe. Dneska se hrálo, pravděpodobně největší kulturní vložka, kterou se osada mohla pyšnit.

U Pajdavého psa

Byl stále ještě prašný den, když jste se všichni vyjma Vlada, stahovali k Pajdavému psovi. Zanedlouho měla vystoupit tajemná Uršula, nový přírůstek do osady. Snad jste s ní ještě ani neměly tu čest prohodit slůvko, ale bylo to nutné? Pokud ano, ne teď. V tuhle chvíli se z podniku nesl k vašim uším její hlas, což pro mnohé bylo v tomto neúprosném světě absolutním vrcholem blaha. Její zázračný zpěv však nebyl to jediné, proč se k Psovi slejzalo tolik lidí. Když měla vystoupení minulou středu, dokonce se u baru objevilo několik láhví starého, velmi kvalitního alkoholu, a pokud vás neláká zpěv, pak vidina alkoholu určitě ano. Je to také možnost jak si zahrát karty, vysomrovat nějakou tu cigaretu a promluvit si s ostatními, kteří se přes týden tváří, že mají moc práce, i když jen celé hodiny čumí na černohřbeté brouky, jak tahají kamínky po cestě.

V podniku bylo k prasknutí. Nebylo moc, kam si sednout. Vlastně bylo úplně plno, ale s trochou štěstí by se vám podařilo ukořistit skleničku whiskey, nebo něco méně kvalitního. Kousek od podniku posedávalo na zemi několik mužů, kteří se dovnitř sice nedostali, ale i v těchto místech byl zpěv slyšet poměrně zřetelně. Dokonce jste míjely jeden pár, který spolu tančil. Bylo milé vidět lidi, jak zapomínají na fakt, že dýchají vzduch, který je pomalu zabíjí a jejich nohy se odrážejí od země, na které už nikdy nic nevyroste.
„No tak to je v pytli,“ zahlučí Caleb, místní dozorce nad pořádkem, když s vámi stojí venku před Psem a škvírou se snaží nahlédnout dovnitř. Pro trochu zručnější lezce by se dalo dostat na menší lešení, které se u Psa nachází. Ve střeše je díra, která je přímo nad pódiem, ale i tady venku jde docela hezky slyšet, co se uvnitř děje.

Kdesi za vyprahlým polem a polorozpadlou dálnicí na severu se nachází menší, drátěným plotem obehnaná osada. Nejedná se o nic přepychového, ale lidé tady si nemohou moc vybírat. Většinu zdejších tvoří psanci, kteří v jiných osadách již nemají místo u stolu, ba dokonce ani u koryta s tříokými prasaty. Druhou část, tu méně početnou, tvoří okolním světem znetvoření jedinci, jejichž tělo se vlivem vysoké dávky radiace pomalu rozpadá. A to jsou pořád ti šťastnější. Následným hrůzným přeměnám na lidskou trosku, nebo „malomocné,“ jak jim jižané přezdívají, se přemění asi jen 5% zasažených, zbytek umírá v příšerných bolestech. První příznaky se dají většinou dobře skrývat, ale jakmile se otevřené rány přestanou hojit a kolem ozářených se začne vznášet hejno much, není s nimi žádné slitování. Pokud taková osoba včas neuteče ze svého vlastního domu, může očekávat odchycení a popravu, které předchází mnoho předsudků a obecný strach z otřesného, pomalu se utvářejícího zjevu.

„Pěkně drsnej popis, co?“ Zasměje se muž, jehož tvář je zakryta rudým šátkem, ale i tak jde poznat, že bude jedním z těch méně šťastných, kteří si nesou známky znetvoření od radiace.
„Ke komu to mluvíš?“ Tmavovlasý mladík se otočí na muže, který právě promluvil do prázdna a který teď několikrát za sebou rychle zamrkal, aby se dostal zpět do hořké reality. Seděl sám u stolu, v až na mladíka prázdné putyce.
„No, to je jedno. Máme nějaký nový zprávy?“
„No... ne,“ mladík se zamyslí, nemůže mu být víc než šestnáct let, „nájezdníci jsou pořád u ústí řeky. Asi vyčkávají.“
„Zmetci. Už tam sedí víc jak tejden!“ Prstem stáhne šátek ze své tváře a odplivne si do směru, ve kterém postává mladík. Pět centimetrů vlevo a byl by to přímý zásah.
„Fíha, to je humus,“ vyjekne mladík při pohledu na zelený hlen.
„Přesně, měli by hejbnout prdelí. Takhle sedět a čekat na co? Až zahřmí? Tady nepršelo ani nepamatuju, natož ňáká bouřka!“
„No... přesně. Starostka navrhuje, abychom dál vyčkávali, že prý nemáme dost koní ani zbraní a že lidi jsou měšťani a né vojáci. Jako... kdo v téhle době není obojí?“
„Ty. Seš dítě.“
„Už prý ne, dokonce jsem dostal tohle!“ Vytáhne vzduchovku a v zaplivaném baru zavládne ticho. Muž si znovu upraví svůj šátek, obejde kluka a vyjde ven. Kolem baru, U Pajdavého psa, stálo kolem dokola asi pět rozapadjících se cihlových domků s provizorně spravovanými střechami, které tvořily podstatnou část provizorně oplocené osady. Vzadu stál z jedné strany pobořený činžák. Ne všechny dostupné byty v něm byly obsazeny. Blíž k centru je několik stánků, kde hledači prodávají své nalezené poklady, vždy jen na nějakou dobu, než zas odtáhnou o osadu dál.
I když to na první pohled tak nevypadá, tohle je oáza pro takové, které společnost mezi sebou nechce. Jiná taková místa jsou většinou podzemí, kde nejsou každému na ráně.

Naneštěstí, teď to vypadá, že si tohle bohem zapomenuté místo vyhlédla skupina nájezdníků - „vikingů nového světa.“ Ačkoliv mají své vlastní město, s radostí se vydávají i na několika týdenní cesty, aby rabovali a dobývali nová území, ze kterých většinou odváží zvířata, zbraně a jiné zásoby. Prázdné osady pak opouštějí, aby se do nich znovu nastěhoval někdo jiný a oni mohli celý proces zopakovat. A teď jsou tak půl dne cesty od vás, neboť i vy, jako psanci světa, jste našli svou cestu právě sem. Tady se vám dostalo druhé šance, které jste se rozhodli chopit po svém.