U Skákavého poníka

Na Tarlisovu otázku hostinský jenom rozhodí ruce a vybryndá při tom trochu pálenky. "Ke mně nechodí, takže o tom nic nevím a nejspíš o tom kdy dorazí a kdy ne ví jenom oni sami," odpoví a postaví láhev zpátky na do police.
"Jak jsem říkal, čas od času tu na ulici některého z nich můžete zahlédnout, ale rozhodně tu nejsou pořád nebo pravidelně. Přijdou, odejdou, jak se jim zlíbí. Problémy nedělají, nebo jsem o tom nikdy neslyšel, takže je sem přes bránu pustí, ale s nikým se moc nebaví. Nové členy pro tu svojí skupinu také nehledají takže je získávají asi jinak. Možná k nim promlouvají ve snech, slyší volání nebo něco takového. Jestli o nich chcete vědět něco víc tak se budete muset vypravit k nim," uzavře svou řeč a znovu si Tarlise pečlivě změří pohledem a pak jenom zavrtí hlavou. Svět je velké místo a je v něm spousta divných osob.

Kočka na dohled

Krol se projevil asi tak, jak se dalo čekat, a mě pod vousy zacukaly koutky do úsměvu. Jasně kámo, dostaneš tolik kořisti jako ti, co počítat umí…
Jenomže pak mě překvapí a já se chvíli nezmůžu na slovo. On umí počítat! Umí počítat dokonce do tří! Jsem tak v šoku, že vysvětlování třetí ruky se ujme někdo jiný.

Mezitím se k nám přibatolí hostinský s nějakou tou informací, ale nepřijde mi, že by v té snůšce obecných keců bylo něco použitelného.

Plechovka mi ale o problému zvracení vnitřností odpovědět neumí, a když to zkusí potetovanej, vyslouží si zamyšlený pohled jak zkoumám, jestli si ze mě nedělá šoufky.
„Zjistíš, možná, až budeš trochu starší, že nepouštět povídačky jedním uchem dovnitř a druhým ven, ti přinese dlouhý život, človíčku.“
Vím, že mého věku se moc lidí nedožije a to jsem mladík v nejlepších letech, hehe. S tímhle jejich přístupem ale celkem chápu proč tomu tak je.

A následuje ženština, která si to k nám přicupitá a vypadá to, že se bojí, abychom ji neukousli.
Náležitě důležitě si upravím knír, který by mi Oblaf mohl závidět, seskočím ze stoličky a bokem strčím do potetovanýho, abych se dostal k něžné ručce, když už ji na můj vkus drží příliš dlouho. Pevným, ale ne drtivým stiskem ji chytím a přitáhnu si ji ke rtům.
„Tís, k vašim službám… a nebojte, se mnou vám nic nehrozí, klidně se můžete přidat a…“
Zaváhám. Mám pocit, že lidské ženy akorát rodí děti a vaří.
„A těch jeho slov o smrti si nevšímejte – stíny mu lezou na mozek.“
Zašklebím se vítězoslavně, když přijdu na nezávadné dokončení věty.
Koutkem oka mrknu po hostinském jestli tentokrát nepřispěje nějakou užitečnou informací. Minimálně bychom si mohli ozkoušet jak je to s tím zvracením.

Tvořící se skupina
Jiryn, Meredith, Olaf, Grull a Tiel

Slétl jsem očima k trpaslíkovi, kterému bylo očividně nepohodlné, že na nás musí koukat nahoru a tak nás dorovnal stoličkou. Zachoval jsem si klidnou tvář, měl jsem pochopení pro jeho potřebu alespoň znatelně stejné výšky.
"Máte-li na mysli lezoucí vnitřnosti. Pak ne nevíme, jestli jsou to schopni zopakovat. Vlastně ani nevíme, jestli to kdy byli schopni opravdu provést, nebo jen někdo něco přikrášlil. Snad byste se nebál povídaček mistře trpaslíku."
Můj tón byl věcný a klidný. Nebylo na něm nic urážlivého. Snažil jsem se podat jen fakta, která jsme měli k dispozici. Dívka, která se osmělil a chtěla k nám přidat napřáhla ruku do prostoru v naději, že jí někdo pravicí potřese. Nevypadalo to, že by se k tomu někdo měl. A měl jsem jistou obavu že kdyby se toho chopil krol nebo trpaslík, mohla by také dopadnout s rozdrcenými prsty. Proto jsem plynulým pohybem chytil její ruku a mírně sevřel.
"Buď zdráva. Jak již bylo řečeno. Každá ruka navíc se bude hodit. Zvláště pokud je kultistů opravdu tolik, jak praví pan hostinský."
Mírně jsem se usmál, leč jsem tomu, co mi řekl hostinský moc nevěřil.
"Vlastně mi neřekl vůbec nic nového, nebo nápomocného."
Odtušil jsem v duchu a pár okamžiků ještě podržel dívčinu ruku a zkoumavě jsem se na ní zadíval.
"Mmmm zajímavé. Smrt ti vyměřila čas prazvláštně."
Prohodil jsem tak, jako by se nechumelilo a dlaň dívky opět pustil. Když jsem se setkal se zkoumavými pohledy pokrčil jsem mírně rameny.
"Jen pocit, nic víc. Nečekejte, že vám sdělím kdy a jak zemřete. Neudělal bych to, ani kdybych to věděl. Pouze Smrt přináší toto poznání."
Vysvětlil jsem s výrazem člověka, pro kterého je něco takového naprosto přirozené.
"Pane hostinský chodí sem ta kultistická cháska nějak pravidelně? Neblíží se třeba den, kdy by se zde měli opět objevit?"
Ohlédl jsem se s naději na muže, který věděl o zdejším okolním dění nejvíce. Bylo by lepší odchytnout si nějakého jejich příslušníka zde, než se rovnou hnát na to jejich neznámé doupě.

Vytvoření družiny

Jako první se ozval potetovaný, který je podle všeho uctívač Smrti. Ne že by to zrovna skrýval. “No, většinou když někoho zabiješ, tak umře. Takže nemám problém jestli si Smrt vezme jejich duše.”

Dál promluví trpaslík. Ten se zeptá o schopnosti kultistů a ještě to vizuálně podkreslí svou gestikulací. Následně si ještě vyleze na židli, což rozhovor trochu usnadní. “Bohužel ne. V magii se v podstatě vůbec nevyznám.”

Trpaslíka následuje velice energicky kroll. Trochu se musím zamyslet, abych mu pořádně porozuměl, ale nakonec na to tak nějak přijdu. “Ano, kořist. Jen si ji musíme najít v ruinách.” Když se zeptá trpaslíka o rukách a zbraních. Já se rychle na ně podívám a zase promluvím. “Ty máš dvě ruce a zbraň.” Ukážu na jeho ruce a kývnu na jeho kyj. “Já mám taky dvě ruce a zbraň. Stejně tak i trpaslík.” Během mluvení zvednu svoje ruce a poukážu na svůj meč. Ke konci ještě přikývnu k trpaslíkovy. “Čím víc zbraní a rukou co je umí používat, tím lehčí zabíjení. Čím lehčí zabíjení, tím dřív bude kořist. Rozumíme si?” A tázavě na něho kývnu.

Hned co domluvím tak k nám přijde mladá dívka, kterou za chvilku poznám jako Meredith. Ta se nás zeptá jestli se k nám může přidat. “Já proti tomu nic nemám. A když jsme u toho, já jsem Olaf.”

Yalrejash Belprax

Karia samozřejmě počká když jí zaplatíš. Není z těch, kdo by si vzal peníze a frnkl. Ani na tržišti není problém sehnat všechno co je na cestu pryč z města potřeba. Svíce, lampy, lana, krumpáče, zrcátka, tyče, jídlo. Všechno tohle, a mnohem víc, je k dostání za rozumné ceny. Stačí jenom nakoupit a jde se.
Žoldnéřka má potřebné věci u sebe, tak se ničím nezdržuje. Je zvyklá chodit připravená a může tedy hned jít tam kam si její zaměstnavatel žádá. Tímto je tedy Yalrejash Belprax první kdo opouští hradby města a míří za dobrodružstvím. Kam asi jeho kroky zamíří.

Přátelé staří i noví

Olaf, Jiryn, Tarlis, Grull aTiel

Pořád jsem se rozmýšlela co dál, když se najednou dveře Skákavého poníka znovu otevřely a vešel někdo velmi vysoký. Tak vysoký, že se musel trochu sklonit, aby prošel dveřmi. Kroll, došlo mi vzápětí. Otec mi o jejich národu vypravoval, ale nikdy jsem žádného sama nepotkala. Raději jsem mu uhnula z cesty, aby mohl lépe projít. Kroll mířil k výčepu a u hostinského si objednal.
Ještě jsem se dívala na krolla, když do hostince vešel trpaslík. I on si ihned objednal pivo, krkl si a pronesl do davu něco o fráternících. Domyslela jsem si, že mluví o Kodrathových dětech. Další osoba, která proti nim jde? To mám ale štěstí ani jsem nemusela hledat dlouho.

Najednou mi někdo lehce zaklepal na rameno. Trochu jsem nadskočila leknutím, protože jsem byla tak ponořená do scény u výčepu, že jsem si nevšimla, že se ke mně někdo přiblížil. Musím si dávat víc pozor. Napomínala jsem se v duchu a otočila se na osobu. K mému překvapení to byla dívka, půlefka dle mého odhadu. Byla mi zvláštně povědomá. Nedokázala jsem si ji honem zařadit, ale pak řekla své jméno a já si okamžitě uvědomila proč mi je tak povědomá. ,,Jiryn? Jsi to opravdu, ty? Já jsem Meredith, vzpomínáš si?'' Neviděla jsem ji od dětství, od té doby co se odstěhovala. Změnila se, ale to já taky. Na tváři se mi okamžitě objevil široký úsměv. Tak ráda tě vidím. Co tě přivádí do Alvertonu? Slyšela jsi o Kodrathových dětech?

Během rozhovoru s Jiryn přišel do hostince další člověk. Poznala jsem ho podle hlasu. Olaf, se kterým jsem utekla jedněm nebezpečným otrokářům. Zajímavé, že v jediný den potkám dva známé, Dokonce na tom samém místě. Bohové hrají zvláštní hry. I Olaf mluvil o Kodrathových dětech. Báječné. To už nás bylo dost na výpravu. Teď ještě překonat tu poslední vzdálenost a promluvit s nimi.

Muž v tmavém hábitu a trpaslík zdá se souhlasili s Olafovým nápadem. Pokud jsem se k nim chtěla připojit, teď byl ten správný čas. Mávla jsem na Jiryn a doufala, že mě bude následovat. Zhluboka jsem se nadechla, připravila si co řeknu a došla k výčepu a tvořící se skupině. Trpaslík zrovna naznačoval zvracení. To zvládneš, Meredith. Buď sebevědomá. Bylo zvláštní, že jsem se nebála vyrazit proti nebezpečnému kultu uctívačů bohové vědí koho, ale obyčejný rozhovor byl téměř nad moje síly. Trochu ironie.

,,Ehmm... D-dobrý den. Slyšela jsem, že se chystáte vyrazit proti Kodrathovým dětem? Taky jsem plánovala něco podniknout? Mohu se připojit k vaší družině?'' Rychle jsem to ze sebe vysypala a doufala, že alespoň trochu srozumitelně. Podívala jsem se na Olafa. Snad si mě bude pamatovat. ,,Mimochodem... Já jsem Meredith. Ráda vás poznávám. Dodala jsem s trochu ostýchavým úsměvem. Napřáhla jsem před sebe pravačku v případě, že mi s ní bude chtít někdo potřást.

*****

Jsem mladá žena, věkem lehce přes dvacet. Mám dlouhé tmavě hnědé vlasy a zelené oči. Měřím něco kolem 158 cm. Na sobě mám obyčejnou halenu a koženou zbroj. Na opasku mi z pravé strany visí toulec se šípy a z levé dýka. Luk - momentálně bez tětivy držím v ruce. Na zádech mám hnědý kožený batoh a zespoda k němu mám připevněnou srolovanou pokrývku.

U Skákavého poníka

Hostinský poslouchá o čem se tam lidé a ostatní baví a zkušeným okem je odhaduje. Tohle rozhodně není první skupina, kterou tady viděl tvořit a domlouvat se. Při tom všem ještě hbitě nalévá pivo do korbelů a bere ze železného roštu plátky masa a zeleniny aby to rozdal hladovým hostům. Je v jedno kole a tak to chvíli trvá než si najde chvilku a zastaví se u Tarlise.

"Tak Kodrathovy děti, říkáte. No jak myslíte," utře si ruce do zástěry, která už zažila mnohem lepší časy a v duchu odhaduje koho ještě uvidí a koho už ne jestli se na ně skutečně vypravíte.
"Moc se toho o nich neví. Uctívají Kodratha," oznámí kdyby to snad nebylo někomu jasné. "Čas od času tudy projdou. Vymění zboží a zase se vrací. Ani není jisté kolik jich je. Třicet? Možná víc. Třeba i sto. Já tam na tom kopci, kde stojí ta jejich věž nikdy nebyl, ale prý je už z ní větší část zbořená. Kdysi to nejspíš byla velkolepá stavba, ale ty časy už dávno minuly." Na chvíli se odmlčí než připraví další objednávku a pak se znovu opře a lokty ohlazený pult.
"Kodrathovy děti jsou tu už pěkně dlouho. Když jsem já byl ještě dítě tak jsem o nich také slýchával a to už bude pěkná řádka let," zachechtá se tomu, pak pokrčí rameny a vrátí se k práci. Už nemá co víc říct.

Hostinec U skákavého poníka

Pivo chladí v žaludku a po bradě mi stéká pěna.
Do šenku přibude další a další zákazník a jeden z nich je dokonce menší než je obvyklé.
Ha.. Dwarf. Hmm... Tupaslík vidět málo.
Když se začne vyptávat, chvíli mi v hlavě zní slovo fáterník.
Co to, u Groma, je?
Ale na další slovo, tentokráte pronesené mužem v brnění už zareaguji.
Kořist!
Pronesu hrubým hlasem spíše pro sebe.
Kde kořist? Grull rád hodně kořist.
Na chvíli se odmlčím.
Grull přidat, pak víc kořist a víc piva Grull.
Prohlédnu si postavu v tmavém plášti.
Co ty zač?
Pak ještě promluví trpaslík, ale nějak nechápu co to povídá.
Víc rukou držet zbraň? Jedna dva ruka držet zbraň, ty tři ruka co držet zbraň?

U Skákavého poníka

I když mohli být žoldnéři netrpěliví, po vyslechnutí jejich nabídek jsem si musel zajít pro mapu a začít vše plánovat skutečně zodpovědně. Gorionovi, válečníkovi v rudém plášti, a Holfssonovi, zřejmě trpasličímu berserkerovi, jsem se slušně omluvil. "Díky za Vaší nabídku, pokud se nebudete zlobit, najdu Vás před další výpravou a domluvíme se za lepších okolností a kdybyste mě snad Vy sami chtěli znovu vyhledat, měl bych být do 6-ti dnů zpátky." Neodmítnou-li, potřesu si s nimi rukama a tím to pro teď s jejich gáží a dovednostmi hasne.

Orana, starce v otrhané košili jsem si prohlížel snad celou dobu. Vypadal jako někdo, v jehož přítomnosti nechcete usínat bez ozbrojené stráže, na druhou stranu mluvil rozumě a neřekl si o moc víc než o jídlo a stravu. Pokud se navíc tímhle živil tak dlouho a dožil se tak úctyhodného věku, třeba není úplné ořezávátko. Ten člověk kolem sebe měl prostě příliš mnoho otazníků. Co si o něm myslet? "Díky za nabídku, najmul bych Vás někdy jako nosiče, nebo šerpu. Stavte se za 6 dnů." Potřesu rukou i jemu. Rukavici si na to ovšem nesundám.

Zbytek musím již probrat rychle. "Dobrá, zůstane tu Karia, ostatním děkuju a hodně štěstí na Vašich cestách." Vypasaného Huga a rozhodně nepodezřele vyhlížejícího Yoratha vyprovodím pohledem. Zůstane tu tak bojovnice s páskou přes oko. Ta alespoň vypadá, že se živila rukama, i když s lukem jí to už asi moc nejde. "Jen si skočím pro tornu a můžeme vyrazit. Zabaleno mám už dávno. Všechno ti vysvětlím po cestě." Ošiju se z toho jak se hostinec během dopoledne začíná plnit a tak se propletu ke schodišti a za chvíli se vrátím s tornou a štítem uvázaným na zádech a mečem u pasu s nadějí, že tu žoldačka ještě čeká. Vyzvednu ji u stolu a vyrazíme na trh, před cestou na západ to jistě bude chtít nějaké zásoby pro tento zvláštní účel.