Nebudem se bát vlka nic

Kouknu na člověka, který pohovoří a krátce se zamyslím, než rázně kývnu. Rovným a rovnějším, ideálně pochopitelně nepřímo úměrným k výšce by mohlo stačit, ale na tuto debatu bude času jistě dost. A mrtvý svoje díly také nepotřebují, že? Ne tedy, že bych někomu přál něco ošklivého.
Než stihnu ale promluvit sám, ozve se další člověčisko a z těch jeho plků mi naskočí husina. Hříšné duše, jo? A kdo tu rozhoduje, které jsou hříšné?
„Počmáranej má recht, víc rukou udrží víc zbraní…“
A pochopitelně je i víc vnitřností, které mohou opustit majitele před těmi mými. Což mě přivádí k otázce.
„Když už mluvíme o smti a tak… ví tu někdo, jestli ten nechutnej trik umějí použít víc než jednou?“
Naznačím zvracení, aby nebylo pochyb o čem hovořím, a rozhlédnu se po ostatních. Moc mě nebaví vzhlížet ke všem nahoru, tak věnuji chvíli tomu, abych se vydrápal na nějakou stoličku. Pitomí lidi, nevědi, že všichni nejsou čahouni jako oni?

Tvořící se skupina
Jiryn, Meredith, Olaf, Grull a Tiel

Jeden by se ani nenadál a najednou je plná hospoda dobrodruhů. Skutečně jsem nečekal, že se zde objeví tolik osob, kterým leží dle všeho kultisti v žaludku.
"Jak se zdá věru jsem na správném místě."
Upil jsem ze svého korbelu a přleétl pohledem, trpaslíka, krola i muže, kterého bych určil nejspíše, jako rytíře, který se prvný ohodlal navrhnout, že bychom mohli utvořit skupinu. Zalétl jsem k němu pohledem. Jak se zdálo můj zjev ho neděsil. Nejspíše jsem nevypadal zase tak neobvykle. Chápal jsem, že asi větší pozornost stahuje obrovský krol vedle mě.
"Věru to tak vypadá. Proti tomu jít ve skupině nic nemám. Víc rukou odvede více práce. Jediné, co požaduji je, že jejich hříšné duše patří Smrti. Smrt rozhodla, že nadešel jejich čas."
Prohlásil jsem s naprostým klidem. Stále jsem však také poslouchal, co mi řekne hostinský. Na druhou stranu, i kdyby nic klodného z něj nevypadlo, mám tady kolem zdá se dost potencionálních společníků, kteří mají zájem na tom kultisty pobít.

Noví a staří známí

Netrvá mi dlouho a dorazím ke Skákavému poníkovi. Na nic nečekám a vejdu dovnitř. Místnost si pořádně prohlédnu a trochu se zaposlouchám do probýhajících konverzací. Většinu osob co je tady neznám, ale najde se jedna povědomá tvář. Od těch výraznějších co tady jsou je slyšet že mají dost možná v plánu to stejné co já.

Dojdu k baru, objednám si korbel piva a rovnou zaplatím. “Co slyším tak to zní že máme stejný cíl. Šel jsem sem se podívat po někom, kdo by měl zájem jít se mnou. Podle všeho ti kultisti používají magii, takže není od věci jít ve skupině. Tak co, máte zájem? Samozřejmě, všechnu možnou kořist si rozdělíme rovným dílem.” Řeknu všem u baru s úsměvem na tváři, zatímco popíjím svoje pivo.

Jsem člověk průměrné výšky a zdravé postavy, ne moc svalnatý ani moc hubený. Vlasy sčesané dozadu mi sahají skoro po ramena a na obličeji mám poměrně hustý plnovous. Na sobě mám hnědou prošívanici a plátový kyrys. Na levé straně u pasu mi visí jeden a půl ruční meč a na pravé mám připoutanou dýku. Na zádech mám ještě hozený batoh, ke kterému je přivázaná přikrývka a malá dřevorubecká sekera.

Povědomá dívka

Když přicházím do města můj krok je lehký a já mám neobvykle dobrou náladu. Od té doby co jsem se vydala na cesty už uplynul něaký ten čas a já jdu zase doplnit své zásoby. Nejprve se stavím na trhu a vyslechnu tam pár znepokojivích historek. Je tu prý něaký kult v čele kterého je něaká záhadná věc co si říká Kodrath. Pak jsou tu ještě další dvě zajímavé historky o trpaslících a duších. Duchů bych se raději vyvarovala a trpaslíci jsou asi ještě horší cházka než ti namyšlení elfové co se mnou jednali tak hrubě. Ale dost urážení rasy z které pochází má matka. Je čas se občerstvit. A tak vyrazím do nejbližšího hostince . V hospodě vidím spoustu zajímavích lidí i záhadných postav. Kontaktu a těmito postavami bych se raději vyhnula. Co mě však zaujme je dívka co postává kousek od výčepu. Přijde mi povědomá. Dojdu k dívce a lehce jí zaťukám na rameno aby se na mě otočila. "Dobrý den,omlouvám se že vás obtěžují. Jmenuji se Jiryn. Přijdete mi povědomá, není možné že se známe?" Zeptám se jí tiše tak aby to slyšela jen záhadná dívka.

Nová příležitost v Alveronu

Krátkým nohám spěch příliš nesvědčí, ale když se trpaslík musí rychle vypakovat z města, nic jiného holt nezbývá. Už pár dní se živým pouze veverkami a vránami, takže když se konečně objeví další vesnice, i když lidi by asi řekli město, docela se těším, že se pořádně najím a třeba si i odpočinu v měkké posteli. Alespoň jednu noc by to chtělo.

Na trhu si koupím nějaké sušené maso a když uspokojím chuťová pohárky něčím nespáleným, sednu si na schody a při broušení dvou břitů mé sekery poslouchám cvrkot. Hmm, vypadá to, že se tady toho děje celkem dost, jenomže ve dvou případech ze tří v tom hrají roli mrtví. Fuj. Voda fuj a mrtvý příbuzný taky potkat nepotřebuju, alespoň zatím ne, i když bych řekl, že v dolech by mohla být slušná kořist. To ale jistě i v rozvalinách toho řádu, pokud to tedy nejsou nějací žebráčtí mniši. Ty jsem nikdy nepochopil. A hostinec u skákavého poníka, to zní dobře.

Upevnil jsem svoji zbraň bezpečně na široká záda a vyrazil hledat krčmu. To šlo dobře. Akorát tedy postava, co právě vešla do dveří přede mnou byla bez mála dvakrát tak velká, co já, a to počítám i vysoké číro na mé hlavě. Chvilku počkám a pak vejdu. Rychle se rozhlédnu a zamířím k baru, na který hlasitě udeřím, abych k sobě dolů přilákal pozornost.
„Pivo, a ať je dobrá míra!“
Zabasuji zespodu a musím se nepohodlně natáhnout, abych si mohl tuplák vzít. Rychlým pohybem shodím část pěny a zhluboka se napiju. Mocným krknutím snad přilákám nějakou tu pozornost a když si otřu vousy do dlaně, vyzývavě se rozhlédnu kolem.
„Sem slyšel, že tu máte nějaký divný fláterníky…?“
Nadhodím otázku směle do davu a pohledem hodnotím, kdo by mi tak při téhle výpravě mohl pomoct. Nebudem si lhát, takovéhle věci většinou nedělám, ale tady se mi líbí a chvíli bych pobyl, tak není dobré si kadit tam, kde chci spát, že.

Jsem klasicky rozložité postavy, skoro širší než delší, jak se na správného trpaslíka patří. Trup mi kryje kožené brnění, ale svalnaté paže mám holé a opálené. Výškou atakuji 120 centimetrů, ale to jen díky ohnivým vlasů, které mám upravené do vysokého číra. Vousy mám spořádaně upravené do copánků. Na zádech se mi houpe dvoubřitá sekera, jediná zbraň, kterou je takto vidět. Nevypadá to, že bych se často usmíval a na tváři se mi začínají tvořit vrásky.

Město Alverton

Vyjdu z bran žaláře a nastavím slunci tvář. Po pár dnech v chládku je to příjemný pocit. Pak se ozve žaludek a tak se rozhlédnu po okolí, kde bych se mohl najíst. Nejsem tu tak dlouho, abych se tu moc vyznal, ale být vysoký je dost výhodné. Vyrazím vpřed a malý lidé mi uhýbají v cestě.
Pozor jít. Prominout, Grull jít. Opatrno pozor...
Sem tam do někoho strčím, tak jim snažím omluvit a rychle se od nich vzdálit. Nechci se pod zem vrátit moc rychle.

Trh obejdu hodně opatrně, možná si na mě ještě pamatují, i když tu bábu nevidím a ohořelé stánky jsou již opravené.
Hospodu poznám, když ji uvidím. Hmm... Ucítím je lepší slovo.
Zastavím se před budovou a pozoruji vývěsní štít na němž je namalovaný kůň.
Úň Grull rád. Moc moc chutnat.
Sehnu se na vstoupím do příšeří uvnitř. S hlavou skloněnou vyrazím k pultu, kde vidím korbele a za pultem sudy s pivem.
Zalovím v měšci a položím na pult několik mincí.
Pivo do dva ... hrnek velký... ukážu na korbel. Tady medový peníze, Grull platit jo?
Jeden korbel ve mě zmizí naráz, druhý již upíjím pomaleji.
Přejedu pohledem osazenstvo hostince, vesměs to vypadá na lidí z města a jen pár jich vypadá, že nejsou zdejší.
Třeba maník vedle mě, celý v tmavém. A holka s ohnutým klackem, klukem...

Popis Postavy

Něco přes 230 coulů vysoký a hodně široký kroll, delší hnědé, neupravené vlasy. Barva kůže je opálená do světle hněda, něco z toho je má přirozená barva, něco má na svědomí slunce a zbytek prach a špína z cest. Nos zažil již několik rvaček a ty mu neprospěly, je několikrát zlomený a pravé ucho mám trochu ukousnuté.
Oděný je trochu špinavé hnědé košili, plátěné kalhoty stejné barvy s několika záplatami, okopané kožené boty a široký kožený opasek pobitý nýty.
Vrchní část těla, ramena a část silných paží mu chrání kožená zbroj taktéž opatřená nýty.
Za opaskem zastrčený jednoruční kyj s kovovými ostny a tesák co je spíše než velký nůž spíše malým mečem.
Na zádech si nese koženou tornu s několika mastnými fleky a pod ní připevněnou hnědou přikrývku. Z torny koukají konce pochodní a na jejím boku je připevněná velká pánev.

Celkově vypadá jako by dlouho nemyl, prach a kousky slámy má i ve vlasech.

Nové dobrodružství

Kdokoli, kdo je U Skákavého poníka

V Alvertonu nikdy nebyla nouze o práci. Byla jsem zpátky ve městě jen den a už jsem na tržišti odposlechla tři různé povídačky. Nejvíce mě znepokojovaly řeči o Kodrathových dětech. Nikdy jsem o tomhle kultu neslyšela, ale jeho členové prý obývají ruiny věže několik dní od města. Podle jednoho prodejce ryb, který zapáleně hovořil s nějakým elfem, se ta věž jmenuje Kodrathova věž nářků a sám Kodrath v ní přebývá. Dokonce propůjčuje svou údajnou moc svým uctívačům.

Přemýšlela jsem nad tím o jakou moc se tak může jednat a vzápětí došla k závěru, že to snad ani nechci vědět. Stačilo mi slyšet, že přinutili bandity, co je přepadli, vyzvrátit svoje vlastní vnitřnosti. Rozhodně se jednalo o něco temného.

V ten moment jsem se rozhodla. Tenhle kult může být nebezpečný. Nikdo neví jistě, co Kodrath vlastně je. A neví se ani co jeho uctívači provádějí v těch ruinách. A třeba Kodrath své děti jen ovládá a oni sami nemají ponětí co vlastně dělají. Tak či tak, dobrý člověk by místním lidem pomohl. A já samu sebe za dobrého člověka považovala. Ale sama to nedokážu.

A tak jsem odhodlaně obrátila své kroky k hostinci U Skákavého poníka, kde jak jsem věděla, se scházeli téměř všichni dobrodruzi z okolí. Pokud se někdo chystal vyrazit proti Kodrathovým dětem, určitě ho najdu tam. Odhodlanost mi vydržela asi do tříčtvrtin cesty k hostinci. Došlo mi totiž, že pokud se chci k někomu přidat, budu s tou danou osobou muset promluvit. A pokud se nechci znemožnit hned na začátku, budu si muset připravit jasnou strukturu toho co řeknu, abych jen neplácala páté přes deváté jako jsem to měla ve zvyku. Zbytek cesty jsem tedy strávila vnitřním dialogem sama se sebou a zkoušela si různé možnosti toho co bych mohla říct.

Zastavila jsem se na druhé straně ulice od vchodu do Skákavého poníka a stoupla si někam na stranu, abych nepřekážela ostatním. V duchu jsem se snažila dodat si odvahy prostě přejít ten poslední úsek, vzít za kliku a vejít dovnitř. No tak, Meredith. To zvládneš. Ve Skákavém poníkovi už jsi byla. Jen vejdeš dovnitř, nikdo si tě ani nevšimne. Porozhlédneš se a poslechneš si o čem se mluví. Chceš přece zastavit ten kult. Bez mluvení s dalšími lidskými bytostmi to bohužel nepůjde.

Odjakživa jsem byla velmi nesmělou a uzavřenou osobou a navazovat hovor mi dělalo problém pořád. Stiskla jsem v ruce svůj luk (nyní bez natažené tětivy) pro uklidnění a už už se chystala vykročit. Můj zrak ale najednou upoutala blížící se postava v tmavém dlouhém hábitu a s holí v ruce. Osoba mířila směrem ke Skákavému poníkovi. Na krátký okamžik mě napadlo, že patří ke Kodrathovým dětem. Hned jsem si ale uvědomila, že ti (alespoň podle zaslechnutých zvěstí) nosí tmavě modré hábity, ne šedé až skoro černé. Oddechla jsem si.

Počkala jsem až neznámá osoba zmizí v útrobách hostince, a pak jsem se i já konečně vydala ke dveřím. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, konečně vzala za kliku a vstoupila do Skákavého poníka. Ustoupila jsem blíž do lokálu, aby mě ten, kdo případně přijde po mně, nepraštil dveřmi. Interiér hostince byl stejný jako jsem si pamatovala. Ze své nevelké výšky jsem se rozhlédla po lokále a hledala někoho známého, koho bych nebyla tak nervozní oslovit. U výčepu jsem spatřila osobu v hábitu jak se baví s hostinským. Zaslechla jsem jen útržek jejich hovoru, ale... mluvili o Kodrathových dětech.

Skvěle. Teď jen sebrat dost odvahy promluvit s touhle zcela neznámou a děsivě vypadající osobou. Snadné jako facka. Pomyslela jsem si s notnou dávkou ironie a udělala několik dalších kroků vpřed směrem k výčepu. Jestli mě teď někdo pozoruje, jako že určitě ano, musí si myslet, že jsem naprostá blbka.

Město jenž vítá Smrt

Olaf

Na cestách jsem byl již nějakou dobu. Nespěchal jsem. Nic mne nehnalo, čas hrál v můj prospěch. Nikdy jsem nechápal lidi, kteří se museli pořád za něčím nesmyslně hnát a spěchat. Vždyť každému z nás byl vyměřen čas, se kterým jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. Když se kolem mě prohnal zběsile vůz nějakého obchodníka div mne neporazil jen jsem zavrtěl hlavou. S holí v ruce jsem si to štrádoval dál k městu. V poslední vsi, kterou jsem před pár dny navštívil jsem se dozvěděl, že se toto místo jmenuje Alverton. Nepřišlo mi, že se nějak extrémně liší od jiných míst, která jsem navštívil.
Na okamžik jsem se na dohled města zastavil a zadíval jsem se na něj.
Do tváře mi zavlál vítr a já se zadíval tím směrem.
"Takže jsem zde správně. Znamení jsou jasná."
Potřásl jsem hlavou a kráčel dál. U brány jsem se jen v rychlosti doptal na nejbližší hostince a stejně zamířil na tržiště, abych doplnil zásoby po cestě. Nějaké jídlo, čerstvá voda. Nic moc víc potřeba nebylo. Navíc trhovci jsou vždy velice sdílní i když si u nich jeden nic nekoupí. Spoustu toho navykládají, takže není divu, že jsem se záhy dozvěděl hned o třech semeništích hříchů. Z tržnice směrem do hostince U Skákavého poníka jsem kráčel se zamyšleným výrazem.
"Jak se zdá Smrt opět jednou dostane svůj díl."
Zastavil jsem se až u vývěsního štítu krátce si ho prohlédl a pak jsem vstoupil do hostince. Celý v tmavě šedém až černavém hábitu s nataženou kapucí a holí v ruce. Z rukávu mi vyčuhovala ruka potetovaná mnohačetnými symboly. Zamířil jsem k výčepu za hostinským a sundal si kápi, abyh odhalil krátkou rozcuchanou kštici havraních vlasů. Uhlovýma očima jsem vyhledal hostinského a kývl mu na pozdrav.
Můj zjev mohl být pro mnohé děsivý, nebo zvláštní, protože nebyl snad kousek kůže na těle, z toho co bylo vidět, který by nezdobily další ornamenty černavé barvy, která kontrastovala se světlou kůží. Vzhledem jsem vypadal, jako mladík, postavou průměrně vysokou a od pohledu nijak svalnatou, leč hábit mohl v mnohém klamat.
"Buď zdráv krčmáři. Načepuj mi korbel ať spláchnu prach z cesty. A pověz, co se ještě povídá o těch Kodrathových dětech. Co je to za sektu? Vyskytují se často ve městě?"
Položil jsem na pult několik měděných minci za pivo a pár dalších za informace. Svůj hlas jsem nijak zvláště nemírnil. Nezajímalo mne zdali mne někdo uslyší. Stejně tu o nich kolovaly zvěsti.

Nový den, nová výprava

Už je to pár dnů co jsem zpátky v Alvertonu. Ty jsem strávil odpočinkem, doplňováním zásob a posloucháním místních drbů. Z nichž mě nejvíc zaujmuly tři. První je nějaká legenda o magickém kopí v řece, které kdysi patřilo nějakému princovy. V řece se dost špatně bojuje, natož proti duchům co tam prý jsou a to kopí hlídají. Takže to prozatím odpadá.

Dál jsem něco zaslechl o trpasličích dolech s živými mrtvolami. Trpasličí doly nejsou úplně dělané pro normálně velké lidi a tenhle ještě k tomu musí být hodně starý, takže dost možná i nestabilní. A zrovna moc se mi nechce uvíznout maličké vzduchové kapse.

Pak poslední jsou Kodrathovy děti. Fanatici se kterými jsem už měl tu čest se setkat. Nebyli moc nadšení když jsem jim řekl, že jejich bůh pravděpodobně neexistuje, protože kdyby opravdu existoval, tak není uvízlý v nějaký ruině. Sice jsem se kvůli tomu jak mě naháněli pár dnů pořádně nevyspal, ale pořád si stojím za svým.

Nakonec se rozhodnu že stojí za to prozkoumat ty kultisty trochu víc a ideálně si při tom i něco vydělat. Jenže je tu jeden menší problém. Tohle zrovna není výprava na kterou je dobrý nápad jít sám a hlavně bez nějakého kouzelníka.

Proto než vyrazím z města, zajdu do Skákavého poníka podívat se po nějakých dalších dobrodruzích.