Nová příležitost v Alveronu

Krátkým nohám spěch příliš nesvědčí, ale když se trpaslík musí rychle vypakovat z města, nic jiného holt nezbývá. Už pár dní se živým pouze veverkami a vránami, takže když se konečně objeví další vesnice, i když lidi by asi řekli město, docela se těším, že se pořádně najím a třeba si i odpočinu v měkké posteli. Alespoň jednu noc by to chtělo.

Na trhu si koupím nějaké sušené maso a když uspokojím chuťová pohárky něčím nespáleným, sednu si na schody a při broušení dvou břitů mé sekery poslouchám cvrkot. Hmm, vypadá to, že se tady toho děje celkem dost, jenomže ve dvou případech ze tří v tom hrají roli mrtví. Fuj. Voda fuj a mrtvý příbuzný taky potkat nepotřebuju, alespoň zatím ne, i když bych řekl, že v dolech by mohla být slušná kořist. To ale jistě i v rozvalinách toho řádu, pokud to tedy nejsou nějací žebráčtí mniši. Ty jsem nikdy nepochopil. A hostinec u skákavého poníka, to zní dobře.

Upevnil jsem svoji zbraň bezpečně na široká záda a vyrazil hledat krčmu. To šlo dobře. Akorát tedy postava, co právě vešla do dveří přede mnou byla bez mála dvakrát tak velká, co já, a to počítám i vysoké číro na mé hlavě. Chvilku počkám a pak vejdu. Rychle se rozhlédnu a zamířím k baru, na který hlasitě udeřím, abych k sobě dolů přilákal pozornost.
„Pivo, a ať je dobrá míra!“
Zabasuji zespodu a musím se nepohodlně natáhnout, abych si mohl tuplák vzít. Rychlým pohybem shodím část pěny a zhluboka se napiju. Mocným krknutím snad přilákám nějakou tu pozornost a když si otřu vousy do dlaně, vyzývavě se rozhlédnu kolem.
„Sem slyšel, že tu máte nějaký divný fláterníky…?“
Nadhodím otázku směle do davu a pohledem hodnotím, kdo by mi tak při téhle výpravě mohl pomoct. Nebudem si lhát, takovéhle věci většinou nedělám, ale tady se mi líbí a chvíli bych pobyl, tak není dobré si kadit tam, kde chci spát, že.

Jsem klasicky rozložité postavy, skoro širší než delší, jak se na správného trpaslíka patří. Trup mi kryje kožené brnění, ale svalnaté paže mám holé a opálené. Výškou atakuji 120 centimetrů, ale to jen díky ohnivým vlasů, které mám upravené do vysokého číra. Vousy mám spořádaně upravené do copánků. Na zádech se mi houpe dvoubřitá sekera, jediná zbraň, kterou je takto vidět. Nevypadá to, že bych se často usmíval a na tváři se mi začínají tvořit vrásky.

Město Alverton

Vyjdu z bran žaláře a nastavím slunci tvář. Po pár dnech v chládku je to příjemný pocit. Pak se ozve žaludek a tak se rozhlédnu po okolí, kde bych se mohl najíst. Nejsem tu tak dlouho, abych se tu moc vyznal, ale být vysoký je dost výhodné. Vyrazím vpřed a malý lidé mi uhýbají v cestě.
Pozor jít. Prominout, Grull jít. Opatrno pozor...
Sem tam do někoho strčím, tak jim snažím omluvit a rychle se od nich vzdálit. Nechci se pod zem vrátit moc rychle.

Trh obejdu hodně opatrně, možná si na mě ještě pamatují, i když tu bábu nevidím a ohořelé stánky jsou již opravené.
Hospodu poznám, když ji uvidím. Hmm... Ucítím je lepší slovo.
Zastavím se před budovou a pozoruji vývěsní štít na němž je namalovaný kůň.
Úň Grull rád. Moc moc chutnat.
Sehnu se na vstoupím do příšeří uvnitř. S hlavou skloněnou vyrazím k pultu, kde vidím korbele a za pultem sudy s pivem.
Zalovím v měšci a položím na pult několik mincí.
Pivo do dva ... hrnek velký... ukážu na korbel. Tady medový peníze, Grull platit jo?
Jeden korbel ve mě zmizí naráz, druhý již upíjím pomaleji.
Přejedu pohledem osazenstvo hostince, vesměs to vypadá na lidí z města a jen pár jich vypadá, že nejsou zdejší.
Třeba maník vedle mě, celý v tmavém. A holka s ohnutým klackem, klukem...

Popis Postavy

Něco přes 230 coulů vysoký a hodně široký kroll, delší hnědé, neupravené vlasy. Barva kůže je opálená do světle hněda, něco z toho je má přirozená barva, něco má na svědomí slunce a zbytek prach a špína z cest. Nos zažil již několik rvaček a ty mu neprospěly, je několikrát zlomený a pravé ucho mám trochu ukousnuté.
Oděný je trochu špinavé hnědé košili, plátěné kalhoty stejné barvy s několika záplatami, okopané kožené boty a široký kožený opasek pobitý nýty.
Vrchní část těla, ramena a část silných paží mu chrání kožená zbroj taktéž opatřená nýty.
Za opaskem zastrčený jednoruční kyj s kovovými ostny a tesák co je spíše než velký nůž spíše malým mečem.
Na zádech si nese koženou tornu s několika mastnými fleky a pod ní připevněnou hnědou přikrývku. Z torny koukají konce pochodní a na jejím boku je připevněná velká pánev.

Celkově vypadá jako by dlouho nemyl, prach a kousky slámy má i ve vlasech.

Nové dobrodružství

Kdokoli, kdo je U Skákavého poníka

V Alvertonu nikdy nebyla nouze o práci. Byla jsem zpátky ve městě jen den a už jsem na tržišti odposlechla tři různé povídačky. Nejvíce mě znepokojovaly řeči o Kodrathových dětech. Nikdy jsem o tomhle kultu neslyšela, ale jeho členové prý obývají ruiny věže několik dní od města. Podle jednoho prodejce ryb, který zapáleně hovořil s nějakým elfem, se ta věž jmenuje Kodrathova věž nářků a sám Kodrath v ní přebývá. Dokonce propůjčuje svou údajnou moc svým uctívačům.

Přemýšlela jsem nad tím o jakou moc se tak může jednat a vzápětí došla k závěru, že to snad ani nechci vědět. Stačilo mi slyšet, že přinutili bandity, co je přepadli, vyzvrátit svoje vlastní vnitřnosti. Rozhodně se jednalo o něco temného.

V ten moment jsem se rozhodla. Tenhle kult může být nebezpečný. Nikdo neví jistě, co Kodrath vlastně je. A neví se ani co jeho uctívači provádějí v těch ruinách. A třeba Kodrath své děti jen ovládá a oni sami nemají ponětí co vlastně dělají. Tak či tak, dobrý člověk by místním lidem pomohl. A já samu sebe za dobrého člověka považovala. Ale sama to nedokážu.

A tak jsem odhodlaně obrátila své kroky k hostinci U Skákavého poníka, kde jak jsem věděla, se scházeli téměř všichni dobrodruzi z okolí. Pokud se někdo chystal vyrazit proti Kodrathovým dětem, určitě ho najdu tam. Odhodlanost mi vydržela asi do tříčtvrtin cesty k hostinci. Došlo mi totiž, že pokud se chci k někomu přidat, budu s tou danou osobou muset promluvit. A pokud se nechci znemožnit hned na začátku, budu si muset připravit jasnou strukturu toho co řeknu, abych jen neplácala páté přes deváté jako jsem to měla ve zvyku. Zbytek cesty jsem tedy strávila vnitřním dialogem sama se sebou a zkoušela si různé možnosti toho co bych mohla říct.

Zastavila jsem se na druhé straně ulice od vchodu do Skákavého poníka a stoupla si někam na stranu, abych nepřekážela ostatním. V duchu jsem se snažila dodat si odvahy prostě přejít ten poslední úsek, vzít za kliku a vejít dovnitř. No tak, Meredith. To zvládneš. Ve Skákavém poníkovi už jsi byla. Jen vejdeš dovnitř, nikdo si tě ani nevšimne. Porozhlédneš se a poslechneš si o čem se mluví. Chceš přece zastavit ten kult. Bez mluvení s dalšími lidskými bytostmi to bohužel nepůjde.

Odjakživa jsem byla velmi nesmělou a uzavřenou osobou a navazovat hovor mi dělalo problém pořád. Stiskla jsem v ruce svůj luk (nyní bez natažené tětivy) pro uklidnění a už už se chystala vykročit. Můj zrak ale najednou upoutala blížící se postava v tmavém dlouhém hábitu a s holí v ruce. Osoba mířila směrem ke Skákavému poníkovi. Na krátký okamžik mě napadlo, že patří ke Kodrathovým dětem. Hned jsem si ale uvědomila, že ti (alespoň podle zaslechnutých zvěstí) nosí tmavě modré hábity, ne šedé až skoro černé. Oddechla jsem si.

Počkala jsem až neznámá osoba zmizí v útrobách hostince, a pak jsem se i já konečně vydala ke dveřím. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, konečně vzala za kliku a vstoupila do Skákavého poníka. Ustoupila jsem blíž do lokálu, aby mě ten, kdo případně přijde po mně, nepraštil dveřmi. Interiér hostince byl stejný jako jsem si pamatovala. Ze své nevelké výšky jsem se rozhlédla po lokále a hledala někoho známého, koho bych nebyla tak nervozní oslovit. U výčepu jsem spatřila osobu v hábitu jak se baví s hostinským. Zaslechla jsem jen útržek jejich hovoru, ale... mluvili o Kodrathových dětech.

Skvěle. Teď jen sebrat dost odvahy promluvit s touhle zcela neznámou a děsivě vypadající osobou. Snadné jako facka. Pomyslela jsem si s notnou dávkou ironie a udělala několik dalších kroků vpřed směrem k výčepu. Jestli mě teď někdo pozoruje, jako že určitě ano, musí si myslet, že jsem naprostá blbka.

Město jenž vítá Smrt

Olaf

Na cestách jsem byl již nějakou dobu. Nespěchal jsem. Nic mne nehnalo, čas hrál v můj prospěch. Nikdy jsem nechápal lidi, kteří se museli pořád za něčím nesmyslně hnát a spěchat. Vždyť každému z nás byl vyměřen čas, se kterým jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. Když se kolem mě prohnal zběsile vůz nějakého obchodníka div mne neporazil jen jsem zavrtěl hlavou. S holí v ruce jsem si to štrádoval dál k městu. V poslední vsi, kterou jsem před pár dny navštívil jsem se dozvěděl, že se toto místo jmenuje Alverton. Nepřišlo mi, že se nějak extrémně liší od jiných míst, která jsem navštívil.
Na okamžik jsem se na dohled města zastavil a zadíval jsem se na něj.
Do tváře mi zavlál vítr a já se zadíval tím směrem.
"Takže jsem zde správně. Znamení jsou jasná."
Potřásl jsem hlavou a kráčel dál. U brány jsem se jen v rychlosti doptal na nejbližší hostince a stejně zamířil na tržiště, abych doplnil zásoby po cestě. Nějaké jídlo, čerstvá voda. Nic moc víc potřeba nebylo. Navíc trhovci jsou vždy velice sdílní i když si u nich jeden nic nekoupí. Spoustu toho navykládají, takže není divu, že jsem se záhy dozvěděl hned o třech semeništích hříchů. Z tržnice směrem do hostince U Skákavého poníka jsem kráčel se zamyšleným výrazem.
"Jak se zdá Smrt opět jednou dostane svůj díl."
Zastavil jsem se až u vývěsního štítu krátce si ho prohlédl a pak jsem vstoupil do hostince. Celý v tmavě šedém až černavém hábitu s nataženou kapucí a holí v ruce. Z rukávu mi vyčuhovala ruka potetovaná mnohačetnými symboly. Zamířil jsem k výčepu za hostinským a sundal si kápi, abyh odhalil krátkou rozcuchanou kštici havraních vlasů. Uhlovýma očima jsem vyhledal hostinského a kývl mu na pozdrav.
Můj zjev mohl být pro mnohé děsivý, nebo zvláštní, protože nebyl snad kousek kůže na těle, z toho co bylo vidět, který by nezdobily další ornamenty černavé barvy, která kontrastovala se světlou kůží. Vzhledem jsem vypadal, jako mladík, postavou průměrně vysokou a od pohledu nijak svalnatou, leč hábit mohl v mnohém klamat.
"Buď zdráv krčmáři. Načepuj mi korbel ať spláchnu prach z cesty. A pověz, co se ještě povídá o těch Kodrathových dětech. Co je to za sektu? Vyskytují se často ve městě?"
Položil jsem na pult několik měděných minci za pivo a pár dalších za informace. Svůj hlas jsem nijak zvláště nemírnil. Nezajímalo mne zdali mne někdo uslyší. Stejně tu o nich kolovaly zvěsti.

Nový den, nová výprava

Už je to pár dnů co jsem zpátky v Alvertonu. Ty jsem strávil odpočinkem, doplňováním zásob a posloucháním místních drbů. Z nichž mě nejvíc zaujmuly tři. První je nějaká legenda o magickém kopí v řece, které kdysi patřilo nějakému princovy. V řece se dost špatně bojuje, natož proti duchům co tam prý jsou a to kopí hlídají. Takže to prozatím odpadá.

Dál jsem něco zaslechl o trpasličích dolech s živými mrtvolami. Trpasličí doly nejsou úplně dělané pro normálně velké lidi a tenhle ještě k tomu musí být hodně starý, takže dost možná i nestabilní. A zrovna moc se mi nechce uvíznout maličké vzduchové kapse.

Pak poslední jsou Kodrathovy děti. Fanatici se kterými jsem už měl tu čest se setkat. Nebyli moc nadšení když jsem jim řekl, že jejich bůh pravděpodobně neexistuje, protože kdyby opravdu existoval, tak není uvízlý v nějaký ruině. Sice jsem se kvůli tomu jak mě naháněli pár dnů pořádně nevyspal, ale pořád si stojím za svým.

Nakonec se rozhodnu že stojí za to prozkoumat ty kultisty trochu víc a ideálně si při tom i něco vydělat. Jenže je tu jeden menší problém. Tohle zrovna není výprava na kterou je dobrý nápad jít sám a hlavně bez nějakého kouzelníka.

Proto než vyrazím z města, zajdu do Skákavého poníka podívat se po nějakých dalších dobrodruzích.

Alverton je město založené na soutoku dvou řek. Je největší v celém širém okolí a tak přitahuje kdejakého hledače štěstí. Z těch, kteří to zkusili ovšem ne všichni ono štěstí nalezli. Někteří to po čase vzdali a vrátili se, jiní se usadili a začali se živit poctivou prací, ten zbytek pak bídně zhynul. Jenže ani osud těchto nešťastníků nedokáže zastavit příliv dalších a dalších dobrodruhů. Je tu zkrátka něco blyštivého, krásného a snového. Něco prostě všechny láká tak, jako můry plamen svíčky. Jenom pozor aby vám neshořela křídla.

Alverton funguje jako dobrá základna pro všechny kdo touží po slávě a bohatství a riskují svůj život aby toho dosáhli. Za patřičný obnos se ve městě dá sehnat takřka cokoli co je potřeba na výpravy do divočiny a dalších nebezpečných míst. Zbraně, proviant, zvířata i lidi, ale hlavně také informace. Ty bývají často to nejdůležitější a často i nejméně dostupné.
Pro začátek tu máte tři. Tři legendy, nebo povídačky, které vás možná zaujmou. Třeba to jsou ty zkazky, které vás do města přivedly. Třeba jste je náhodou vyslechly na tržišti. Třeba jste tvrdě pracovali abyste se je dozvěděli. To už je na vás. Naložte s nimi jak uznáte za vhodné.

"Před několika staletími žil princ, jehož jméno již všichni zapomněli. Toužil po moci a žárlil na každého kdo měl víc než on. Sžíral se tolik, až jeho černá duše přilákala démony. Ti mu nabídli mocnou zbraň, kopí, které ho mělo učinit nezastavitelným a dosáhnout toho co chtěl.
Přišla válka a princ byl nakonec poražen. Stalo se to několik dní cesty směrem na západ. Jeho kosti snad leží v řece, stejně jako kosti dalších válečníků a možná je tam i to kopí, zatím jsem neslyšel o nikom kdo by ho našel, ale několik takových bláznů se ho už vydalo získat. Jenže duchové těch mrtvých tam pořád jsou a nemají rádi když se kolem někdo potuluje. Dejte si na ně pozor pokud se tam vypravíte."

"Kodrathovy děti jsou podivná cháska. Občas je můžete zahlédnout i ve městě. Mají hábity barvy půlnoční modři a přívěsky ve kterých mají kusy zdiva z těch rozvalin, které obývají. Dva nebo tři dny proti proudu Kvílivé řeky se dostanete do kopců a na jednom z nich jsou pozůstatky Kodrathovy věže nářků. Tak tam jsou.
Hmm, teď když nad tím přemýšlím možná se ta řeka jmenuje podle těch ruin, nebo opak. Tohle nevím, ale vím jiné věci. Podle toho co tvrdí a co jsem zaslechl, tak v troskách věže je spící, možná uvězněný, samotný Kodrath, kterého uctívají.
Jestli to byl bůh, nebo démon, nebo obyčejný člověk se ke mně nedoneslo. Třeba je i všechno dohromady, rozhodně těm, kteří ho uctívají a chodí na ta správná místa propůjčuje svou moc. Před nějakou dobou se bandité pokusili okrást několik z jeho dětí a skončili tak, že vyzvrátili svoje vnitřnosti. Teď už si na ně nikdo netroufne."

"Na jihu je staré trpasličí osídlení. Má takový zvláštní název. Výheň Yaliny zhouby, tak se tomu místu říká. Kromě toho jména, toho, že je tam důl a že v něm jsou chodící umrlci se víc neví. Možná nějaký trpaslík by dokázal prozradit víc, ale je otázka jestli se mu bude chtít. Zdá se, že to v nich vyvolává nepěkné vzpomínky, nebo tam ukrývají nějaký svůj poklad a nechce se aby se o tom vědělo a tak rozšířili tuhle povídačku. Někomu kdo je vám sotva do pasu se zkrátka nedá věřit."

Takhle je to. Stačí ještě chvilka vyptávání a dozvíte si kam zhruba jít pokud vás něco z toho zajímá. Třeba se vám podaří odhalit tajemství, která jsou za těmito řečmi ukrytá, ale třeba také ne. Bohové a osud hrávají občas pěkně špinavou hru a nikdy není jisté jak to dopadne dokud se nedokutálí poslední kostka. Odvážíte se vzít do ruky kalíšek?

Vítejte dobrodruzi!

Čeká vás akce, sláva, bohatství, nebo také zmar, utrpení, smrt a šílenství. Stačí si vybrat, máme toho dost pro všechny.