Hledání jídla

Omorská oblast, Strugia
7. července 1084, podvečer

"Tak dobře." usměju se na dívku a vnitřně mě těší, že to chce zkusit po mém. Nechám ji převzít iniciativu a sem tam ji malinko popíchnu, kdyby působila příliš zatraceně. Ale nadšení jí tedy nechybí.

Králík je nalezen a Turid se chystá střílet. Úplně nečekám úspěch podle předchozího tréninku, ale štěstí je na její straně. Brada mi málem spadne až na zem. "No, Turid!! Skvělá střela!" zasměju se vesele a poplácám ji po rameni. Záhy se musím kousnout do jazyka, protože mi málem vylétlo, jak by na ni její rodiče byly pyšní. Vydechnu.

"Výborně, dojdi pro něj. Ukážu ti, jak ho stáhnout a zbavit vnitřností. Potom rozděláme oheň." ihned ji zaúkoluju. Úspěšnou střelou lov nekončí, naopak začíná práce. Ale odměnou nám bude plný žaludek.

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
19. července 1084, večer

Prcek byl mrtvý a my si mohli na chvilku odpočinout nebo spíše vydechnout a přeskupit. Stella se dává dokupy, což po těch ranách co dostala chápu. Neptám se. Její stav vidím a spousta lidí nenese dobře, když se musí před někým svěřovat se svými bolístkami. Při obhlížení si všimnu Rigonova zápalu. Podle všeho je v nějakém stavu, kdy moc okolí nevnímá, což mi potvrdí i Stella.

"Jo koukám na to. Upřímně bych nechtěl stát před ním, když se dostane do tohohle stavu."

Občas by se to hodilo nebudu říkat, že ne. Taková poslední záchrana ve chvíli, kdy naděje pohasíná. To by si myslím byla dobrá záchranná brzda a nebo rozloučení se světem. Možná se budu muset zeptat jak se to dělá. Tohle mě celkem láká, ale zpět do přítomnosti. Budoucnost necháme budoucnosti. Pořád jsme se nevysekali z těhlech hoven tady.

"Jdeme na ně."

Uvědomuju si možnost, že nepřátelé prorazí, ale prvně se tam musíme prosekat a když u toho zabijeme nepřátele tak jenom dobře. Nechám první rány na Stelle, ale ta podle všeho po všech těch úderech není úplně ve formě.

"Hej ksichte!"

Houknu na našeho nepřítele, který by se tím mohl rozptýlit a Stella by se zatím mohla srovnat. Zaútočil jsem kladivem v rychlém výpadu s cílem se toho zmetka co nejdříve zbavit. (20+4) Kladivo dopadlo někam mezi tvář a rameno. Takže mu rozdrtilo čelist a něco v krku. Tam skončil náš společný nepřítel.

"Musíme se probít támhle. Chtějí tam prorazit!"

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
19. července 1084, večer

Prcka jsme společně s Torrakem zlikvidovali vcelku rychle. Rychle se rozhlédnu, jestli se na nás neřítí další protivník, a když vyhodnotím, že je aspoň pár sekund klid, tak skloním meč.
Bleskově se začnu shánět po něčem, čím bych si mohla ránu stáhnout a konečně se mi přestala řinout krev po celé paži. Pokud nenajdu nic jiného užitečného, tak musím vzít za vděk kus vlastního oděvu. Ale ať už tak či tak, provizorní bandáž je na světě. Teď už jen ránu pořádně stáhnout a zastavit krvácení.
„Lepší…“ Poznamenám spíš sama pro sebe. Zkusím paži protáhnout a cvičně zatknout několikrát ruku v pěst. No hýbat se s ní dá, ale žádné kouzla už s ní nepředvedu. Nevadí, pořád je to jenom levačka.

V naší blízkosti zahlédnu Rigona, který se divoce ohání svými sekyrami. Pokud se Torrak plánuje k Rigonovi připojit, tak ho rychle chytnu za rameno a stáhnu zpátky.
„Teď by to nebyl dobrý nápad, ještě bys jednu sekyrou schytal i ty…“ Poznamenám suše. „Když se dostane do tohohle stavu, tak si moc nevybírá.“
Otočím hlavu dalším směrem, tentokrát k palisádě.
„Musíme je zkusit zatlačit zpátky, nic jiného nám už nezbývá.“ Do pravačky uchopím pevně svůj meč. „Tak jdeme? Ve dvou nám to docela šlo.“ Naznačím krátký úsměv a kývnu směrem k blížícím se nepřátelům.
Jakmile dostanu jen slabé pokývnutí, tak se rozběhnu směrem k palisádě, abych se vrhla na první útočníka, který se mi dostane pod ruku (4+4=8). Ale buďme upřímní, ta rána na levačce mě pořád mírně rozhazuje, jako bych se od ní nedokázala odprostit. Takže můj útok není, tak přesný, jak bych čekala. Snad moje obrana na tom bude trošinku lépe (2+2=4). Dobře, začínám si říkat, že bych si asi měla jít spíš odpočinout. Ale snad budu fungovat aspoň jako slušné rozptýlení a Torrak ho zvládne dorazit.

Hledání léku

Poslouchám co Torsten říká a přikyvuji. Má pravdu. Sama Siatra do teď s lékem nepřišla. Léčivá magie je velmi užitečná a určitě bych se jí chtěla také naučit. Ale mnohem raději bych byla když bych zvládla obojí, magii i medicínu. Člověk neví kdy by se jedno či druhé mohlo hodit.

S mým nápadem Torsten souhlasí, což mně opravdu těší. Ale má pravdu, něco takového by bylo velmi složité. I když základní myšlenku bych už měla.

"Prvně bychom musely najít někoho kdo by měl stejnou krevní skupinu jako nemocný.. Pak jsem si říkala, že by se do nádoby postupně od zdravého člověka odčerpávala krev. Ta by se samozřejmě musela nějak chladit, aby se nesrazila.. Nemocný by byl na lůžku. Z každé strany nádoba, jedna se zdravou krví a jedna prázdná. Krev nemocného by odtékala do prázdné nádoby a po určité době by se do těla začala pouštět krev zdravá.

Bylo by ovšem třeba vymyslet jak tu krev do těla dostat.. Napadlo mě že by se nemocnému napojily žíli do skleněných trubiček, které by vedly z nádob do rukou nemocného.. Říkal jste že tu máte šikovného skláře, že?" Zauvažuji a zároveň navrhnu jediný postup který mi přijde že by to s ním mohlo jít.

Zpět do života

-------- -------, -------
--. -------- ----, ----

Tma. Všude kolem je tma. Malátně jsem se rozešel s napřaženýma rukama před sebou. Kde to jsem? Vyvstala mi v hlavě myšlenka, která se tam jen tak vznášela a marně čekala na odpověď. Mé ruce pátraly po zdi, až našly zbytky dveří. Ztrouchnivělé dřeno nekladlo žádný odpor a zcela se poddalo lehkému zatlačení. Zbytky prostě plácly na kamennou podlahu a opět nastalo ohlušující ticho občasně přerušované skřípěním zbroje, když jsem kráčel temnou chodbou.

Oči propadlé v důlcích. Sliny smíšené s tmavou krví vytváří odkapávající sliz na pokřivených ústech kdysi pyšného tvora. Chrčí na mě. Ztěžka. Oplácím mu podobným šklebem. Cením na něj krví zbarvené zuby a více jsem zatlačil na palcát v jeho krku. Odpovědí mi bylo zesílení stisku na mém boku, kdy se drápy prodraly ještě hlouběji do mé hrudi. Někde za mnou slyším zaříkávání kněží. „Zhyň… stvůro!“ procedil jsem skrze zuby, když stisk zeslábl a netvor se začal rozpadat. Jeho stisk povolil a já spadl na zem. Někdo ke mně běžel. Hlasy se nesly ale jako by byly strašně daleko…

Až jsem se musel opřít o stěnu. Ano, to si pamatuji. Toho netvora i jeho spoušť. Ale proč jsem tady? A kde jsou všichni? Opatrně jsem pokračoval po schodech nahoru do neznáma. Byla tam chodba. Temná a dlouhá. Po stranách výklenky, některé již propadlé. Dohořelé louče v držácích na stěnách chodby. Co je tohle za místo? Následovalo dalších schodiště. Po něm chodba a další schodiště. Stoupám vzhůru. To jediné vím pevně. Ostatní věci vůbec nedávají smysl. Stále se to opakuje. Vlhké temné chodby a schodiště. Občas mi pod botami něco zavrzá hlína nebo kamení. Je to tu staré. Velmi staré. Zdi sotva drží pohromadě, místy už propadly do chodby, ale neuzavřeli je úplně. Další schody. Jenže tyhle jsou zavalené. Zkusil jsem znovu chodbu za mnou, jestli jsem nepřešel nějakou odbočku či místnost. Ale ne. Jen holé zdi s výklenky. Nezbývalo tedy nic jiného než hrabat.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Odhazoval jsem kámen za kamenem, několikrát se spustil menší sesuv. Vypadalo to, že se odtud nikdy nevyhrabu. Jako zázrakem na mě skrze škvíru vykouklo denní světlo. Posledních pár kamenů a vznikl průlez dostatečně velký, abych se jim protáhl ven. Jenže místo odpovědí přišly další otázky. Les. Velmi hustý les. Nikde kolem nebylo nic jiného, než jen stromy. Dolehlo ke mně štěbetání ptáčků ve větvích a já chvíli jen tak stál a pozoroval okolí. To nedává smysl. Kde jsou mí druhové? Kde je kdokoli z řádu? Proč tu kolem nic není? Pak mi došla jedna věc, po které se mi prohnal mráz po zádech. Slyším vítr. Vidím, jak se větve stromů hýbou. Ale necítím nic. Zvedl jsem ruku a další mrazivé překvapení. Má zbroj je úplně sešlá až zrezivělá. Rukavice drží na posledním kousku kožného pásku. Povolil jsem jej. Rukavice s cinknutím dopadla na zem. A já zalapal po dechu. Místo ruky na mě koukal kostěný pařát. Rychle jsem shodil i druhou rukavici, doufajíce, že tam bude má ruka. Během toho, co jsem s ní divoce máchal, aby rukavice spadla, jsem si všiml, že i má noha je kostěná. To ne… to ne, to ne, tonetonetonetone… znělo mi v hlavě. Prsty jsem si projel po obličeji a necítil nic. Jen škrábání kosti o kost jsem slyšel. Padl jsem na kolena s rukou stále připláclou k obličeji. Co se to děje? Než jsem ale stihl cokoli vymyslet, nebo se aspoň trochu vzpamatovat, něco jsem uslyšel. Hlasy. Dva. Zřejmě děti. Jdou ke mně. Stihl jsem se akorát postavit, když prolezli houštím a začal křik. Nedivím se jim. Mám chuť udělat to samé. Začít křičet a utéct. Jenže to mi v momentální chvíli nijak nepomůže.

Sebral jsem ze země své rukavice, které už dávno ztratily svou hrdost a znovu si je nasadil. Čím míň toho ze mě půjde vidět, tím spíše se dočkám nějaké odpovědi. Dle reakce těch dětí, chodící kostra stále není obvyklou věcí. Jenže… do města nemůžu, okamžitě by se na mě vrhli. I když… podíval jsem se dolů na svou hruď. Symbol slunce tam stále byl. I když místy potrhaný a tak tak držel pohromadě. Radši odtud zmizím, než tu někoho přitáhnou. Jenže kam? Nejlepší asi bude opačná strana, než kudy zmizely ty děti. S tím jsem se rozešel do hloubi lesa. Potřebuju odpovědi… musím zjistit kde to jsem a kde je tvrz Legie…

Hledání

Omorská oblast, Strugia
7. července 1084, podvečer

Dny s Turid v lese byly moc fajn. Opravdu mi to hodně připomínalo časy s mým bratříčkem. Měla jsem tedy pro dívku dost trpělivosti a pochopení. Je mi jasné, že některé věci jí půjdou lépe a jiné hůře. Hlavní je, že má snahu se učit. A taky se musí naučit na sobě pracovat s pilovat své dovednosti. Je žádoucí, aby pochopila, že člověk nemůže všechno umět a všemu ihned rozumět. Trpělivosti. Vytrvalost. Touha. Poctivost. To jsem se jí snažila vštípit.

A taky se budu cítit líp, když se něco naučí, co se jí bude v budoucnu hodit. Kdo ví, jak to s námi dopadne. Kdyby byla obyčejná, možná by se jí někdo ujal. Ale není. Cítím se za ni tedy dost zodpovědná. A když mi ukázala svou vlkodlačí podobu, tak skutečnost, že je to opravdu ještě jen malé dítě, byla tak nějak jasnější a bolavější. Skoro mě to až dojalo.

Bavím se tím, jak s nadšením střílí z luku, ale vůbec nemíří. Ale když jí to udělá radost. Potom se ozve její hladový žaludek.

Nasaju vzduch. "Chceš ho zkusit vystopovat? S lukem nebo bez?" zeptám se dívky. Vlastně jí tím nabídnu, že by jej mohla ulovit ve vlčí podobě.

Hledání... léku

Omor, Strugia
07. července 1084,
podvečer

Bylo toho hodně.. Snažila jsem se zbytek dne odpočívat a moc nemyslet, ale.. já jsem já. Takže i když jsem se snažila odpočívat, večer dopadl tak, že jsem usínala se svým herbářem na hrudi. Vím že to následující dny hude těžké a snažím se připravit jak to jen jde, na fyzickou, ale spíše hlavně psychickou únavu která mně jistě čeká. I z toho důvodu jsem poprosila hostinskou ať nám zatím drží ten pokoj co máme, minimálně ještě na tři dny.

Ano, Siatra mi uteče a svým způsobem mě to štve. Ale, tohle je důležité, strávila jsem hledáním léčitelky skoro čtvrt roku. Takže pár dní navíc mně už netrápí. Navíc, opravdu se mi jí už nechce nikde nahánět, takže až bude čas, budu moci zamířit třeba rovnou k ní domů...

S Vib a Turid jsme se ráno rozloučily, s tím že se potkáme u večeře, a samozřejmě jsem dodala, ať jsou opatrné. Kdyby cokoliv, tak ví kde mně najít.. Byl to dlouhý den. Ke konci jsem byla unavená a usnula jsem poměrně rychle. To mi však nevadilo ani na jediný okamžik. Jednak, jsem poznala Darideona, který byl velmi nápomocný, i když jsem si ze začátku nebyla jistá jak bude reagovat, naštěstí to dopadlo dobře. Rozhodla jsem se že o nemoci jako takové mluvit budu, vlastně asi i budu muset, ale o holkách neřeknu nikomu ani slovo.

V knihovně jsem nenašla odpověď jako takovou, ale návštěva se i tak vyplatila. Informace které jsem se dozvěděla mohou být životně důležité a Darideon mi poradil kde najdu schopného alchymistu.. Večer jsme si s Vib a Turid daly něco k jídlu a krátce jsem jí řekla.. no, vlastně jsem ji nechtěla moc nudit, a tak jsem řekla že jí řeknu více zítra a spíše jsem poslouchala jak se měly ony. Další den jsem vyrazila hledat onoho alchymistu.

Ten se jmenuje Torsten a trošku mě překvapilo že o mně už ví. Ale evidentně mu to řekl Darideon, tak hádám že to je v pořádku. I tak jsem Torstenovi podala ruku a představila se jako Morgana. Měla jsem na něj dost dotazů a chtěla jsem ho i poprosit zda by mi pomohl s vylepšením lektvarů které již umím a mám. Ale to vše šlo stranou když začal mluvit a ukazovat mi různé věci.

Každý již jistě někdy potkal někoho, kdo mu prostě sedl, jak se říká. Někoho koho by jste mohly poslouchat hodiny, mluvit s ním a ani by vám nedošlo kolik uběhlo času. To se teď stalo mně.. Je vidět že Torsten bude zkušený alchymista a navíc, rozumí tomu o co se snažím a ještě více mně utvrzuje v tom, že jsem vybrala správnou cestu. No a když mi Torsten ukáže ten svůj vynález, stanou se dvě věci. Jednak, jsem tím zcela fascinována a nesnázím se to nijak zakrýt. Něco takového se nevidí každý den.. A pak.. Něco se ve mně změní. Cítím to. Touhu, odhodlání.. Mysl se mi přepíná na myšlenku že to zvládnu, že do toho dám veškeré své úsilí a vyplatí se to. Já, Morgana le Fay, najdu způsob jak vyléčit lykantropii a zapíšu se do dějin!


No tak, uklidni se.. Výdech, nádech.. Jsi na správné cestě, ale ještě jsi to nezvládla.. Snažím se uklidnit, ale i tak je mé nadšení zjevné.. "Zvětšovadlo.." Zopakuji spíše sama pro sebe a když mně Torsten vybídne, podívám se do toho kukátka. U všech bohů! Tak tohle mají lidé v sobě? Je jasné že krev není jen obyčejná tekutina kterou mají lidé v sobě, ale je to velmi komplexní, složitá a teď i fascinující, věc.

Obzvlášť když mi Torsten ukazuje pokus s krví. Jeho a jisté ošetřovatelky.. Myslím že to začínám chápat. Jak bylo řečeno a i psáno na onom svitku, lidé mají krevní typy, což znamená, jak Torsten demonstroval, že krev jednoho, reaguje na krev někoho jiného.. Když se Torsten vrátí k židli, oddálím se od zvětšovadla a zadívám se na něj. "Znamená to.. že by někdo mohl mít i stejný typ krve? To je úžasné! Pomyslete na ta využití!" Ranění vojáci v boji, místo toho aby vykrváceli se odnese stranou, tam by dostal krev od někoho zdravého, bylo by více času na jeho ošetření.. To by mohlo pomoci tolika lidem!


V hlavě mi víří bouře. Tolik myšlenek, tolik nápadů.. I tak se ale posadím a poslouchám Torstena. Pozorně se pak zadívám na svitek který mi ukazuje. "Virus.. Taková malá potvůrka.. Tohle tedy nějak poškozuje ty bílé a červené buňky a způsobuje nemoc? Dávalo by to smysl.." Pronesu uznale a podívám se na Torstena. "Musím pochválit vaše zvětšovadlo. Je to opravdu úchvatný vynález. Velice ráda bych měla také takový.. třeba i menší verzi". Usměji se.

Na chvilku se odmlčím a zauvažuji.. "Takže virus.. Možná by bylo něco co by jej zničilo.. Nebo něco co by posílilo ty bílé buňky aby se bránily sami.. Škoda že tu už není Siatra.." Řeknu s pousmáním, napůl vtipem. I když je možné, že zrovna ona by o něčem věděla.. Natahuji ruku po svém měchu abych se napila, pak mně však něco napadne.. Pohlédnu na Torstena.

"Ty krevní skupiny.. Myslíte.. Pokud.. Pokud by byli dva lidé. Jeden nemocný a jeden zdravý, oba se stejným typem krve.. Když by se špatná krev dostala z nemocného člověka a ten by pak dostal krev od zdravého člověka, dříve než by se mu něco stalo.. Myslíte že by to mohlo proti nemoci zabrat?!"