Je tomu již více než tisíc let, co zanikl mocný řád lidských rytířů, jež se zasloužili o konečný mír mezi lidským královstvím a elfí a hobití aliancí. Řád, kdysi známý jako Legie Úsvitu, byl nyní již jen legendou v lidských a elfích kronikách, oslavován i haněn, obdivován i nenáviděn. Historie řádu tak stará, že ani nejstarší z elfů si jej již nepamatují se postupně ztratila v proudu času, skoro jakoby si někdo přál, aby byla vymazána. Snad to bylo proto, že se řád stal hrozbou vládnoucí kastě, možná proto, že se nenechal ovládat nikým než představenými řádu. A možná to bylo jen z čiré závisti. Do dnešních dnů se tradují historky, že legendární řád rytířů měl ve svém držení obrovské poklady, které jsou stále někde ukryté. A v průběhu let se vždy našel někdo, kdo narazil na zmínku o dávno ztraceném řádu a jeho pokladech a jal se je hledat. Žel bohům, nikdy se nic nenašlo. Snad jen stará tvrz, či spíše jen nejasné obrysy kdysi, jako malá vesnice velké tvrze v zemi.

Čas byl neúprosný. Nemilosrdný, nelítostný a nevybíravý. Bral bez rozdílů. Tam kde před tisíci lety stávala mocná tvrz velká jako menší vesnice, nyní nic nebylo. Jen hluboký les, o němž se tradovalo, že v něm straší. Kdysi krásné prapory, jež vláli na pláních Seononských, již dávno čas roztrhal a pozřel. Stejně tak i kámen, ze kterého byla Sluneční tvrz postavena, pozbyl své krásy a slávy, když jej pozřelo rozrůstající se město a vzkvétající provincie. Na Seononských plání se už dávno neproháněli skupinky mladých rytířů v leskle černých zbrojích se zlatým sluncem v černém poli na hrudi. Těmto dnům bylo již dávno konec.
Trvalo téměř dvě stě let, než Sluneční tvrz padla a zmizela z povrchu Caldarijského. Dalších tři sta let, než na jejím místě vyrostl hustý les. A dalších sto než se úplně zapomnělo na kdysi mocný řád. Pak už to byl jen okamžik, kdy i staré knihy a kroniky zapadli na policích knihoven a nikdo, krom prachu a času na ně již nesáhl.


Místnost byla tmavá, vlhká a studená. Nic nerušilo její klid. Dokonce ani všetečné nožky pavouků, nebo pískání myší. Kobka byla absolutně bez života. Tak dlouho pohřbená a ukrytá před světem, že i hmyz a jiná havěť zapomněla, kde vlastně leží. A přesto se tichou místnosti ozvalo tiché vrzání kovu o kámen. Lehké zašustění látky a tiché zaskřípění. Pak se ozval drásavý zvuk, jako když někdo přejede kovem po kameni. A vrzání a skřípání bylo stále častější a častější. A pak se ozvalo zaskřípání kamene o kámen, hluboké zadunění a závan dlouho drženého vzduchu. Nakonec zadunění bylo ještě hlasitější, stejně jako když kamenná deska padne na kamennou podlahu. Další chvíli se nic nedělo ani se nic neozývalo. Až po notné chvilce se ozvalo zavrzání starých kostí, zaskřípání rozpadajícího se brnění.

Na podlahu tiché a temné hrobky dopadla noha v rozpadající se kožené botě a o chvíli později ji následovala druhá, kostěná noha bez boty. Ve tmě, před kamenným sarkofágem stanula vysoká postava ve staré rozvrzané zbroji, z níž se již dávno oloupala černá lesklá barva. Tabar, jež zbroj překrýval a jež nesl znak zlatého slunce v černém poli, sotva držel ve svých spojích. Tichou kobkou se ozvalo tiché zavrzání kostí, jež dlouho ležely. Kostěné prsty v kovových rukavicích zavrzali, stejně jako zbytek zbroje, který vrzal v každém pohybu.
Postava se rozhlédla po temné místnosti, nic ale neviděla. Nic než neproniknutelnou tmu. I tak ale byla schopna najít východ. Dveře, jež bránili vstupu se již dávno rozpadli. Ve starých zrezivělých pantech visely zbytky prken, jež kdysi byly mohutnými dubovými dveřmi. Postava jimi prošla, zmatená a ztracená. Netušila kde je, proč tam je.


Stanul jsi na kamenném, z části zasypaném schodišti. V mysli ti probíhali tvé poslední vzpomínky na poslední souboj. Na krev řinoucí se z tvé hrudi, na palcát, hluboko zaražený v krku tvého protivníka, jež se pomalu rozpadal v prach. Pamatoval sis, jak světlo pomalu mizí, mění se v temnotu. Dokonce jsi ještě slyšel ryk svých přeživších druhů. Snad jsi i vnímal jejich přítomnost. Ale teď, byl jsi sám, na schodišti, jež se zdálo, že nejlepší časy má už dávno za sebou. V hlavě, krom vzpomínek, jsi měl zmatek.
Postupoval jsi schodištěm, procházel jsi dlouhou temnou chodbou, kde jsi narazil na další schodiště. Nezbývalo nic jiného, než vyjít i to. A pak ještě jedno. A opět chodba, dlouhá, temná, chladná a vlhká. A pak další schodiště. Jenže toto bylo také zasypané. Ovšem toto bylo zasypané kompletně. Vrátil ses, pátral jsi po jiné cestě, ale žádnou jsi nenacházel. Zdálo se, že jediná cesta pryč vedla přes ono zasypané schodiště. Vrátil ses k němu a začal jsi se pomalu prohrabávat ven.

Trvalo to dlouho. Jak dlouho jsi ale nebyl schopen říci. Neměl jsi podle čeho měřit čas. Až pak, najednou, se nad tebou objevil volný prostor. Podařilo se ti dostat se konečně ven. Ale kde to jsi? Nepoznával jsi to místo. Všude kolem tebe byly stromy, tak hustě na sobě, že nešlo vidět nebe. Poznal jsi ale, že je slunný den. Viděl jsi, jak se hýbou větve, slyšel jsi vítr. Dokonce jsi i cítil vůni lesa, kterou k tobě nesl. Ale necítil jsi ho. Necítil jsi ho ve vlasech ani na tváři. A tak jsi zvedl ruku, aby sis sundal kovovou rukavici. To co jsi spatřil tě vyděsilo. Tam, kde měla být tvá silná ruka, byla ruka kostlivce s kusy seschlého masa. Stejné to bylo i u druhé ruky, pak i u nohou. Dotkl ses tváře, ale nic jsi necítil. Jen jsi slyšel zvuk kosti klepající o kost. A pak jsi uslyšel něco jiného.
”Ardeene, já tam nechci,” ozval se dívčí hlas. Nerozuměl jsi ale ani slovu.
”No tak, Kaťo, vždyť tady nic není, jen stromy” oponoval ji veselý chlapecký hlas.
”Barbara říkala, že tu straší.”
”To určitě. Sama sem chodí s Fredikem, uvidíš, za chvíli tam budeme.”
”Ardeene.”
”Neboj, já tě ochráním.”

A pak jsi zaslechl šustění větví. Jen o chvilku později se kousek od tebe objevili dvě děti, chlapec a dívka. Oběma mohlo být tak deset, možná dvanáct. Oba byli v prostých šatech venkovanů. Chlapec se zrovna díval na dívku, pomáhal jí, dostat se skrz vysoké křoví, takže to nebyl on, kdo tě jako první spatřil. První byla ona. Viděl jsi, jak její tvář zbělala, jak se její výraz změnil z vystrašeného na vyděšený. Zprvu jen němě zvedla ruku, ukázala prstem na tebe a zalapala po dechu. Skoro se až zdálo, že z toho děsu omdlí, pak ale vzduch prořízlo pronikavé ječení.
”Co j--” vydechl chlapec a jen se otočil a spatřil tě, začal ječet také. Sotva dva nádechy jim trvalo, než se otočili a začali zběsile utíkat pryč.

Čarodějka se s lovkyní a malou dívkou opět setkala kdesi na půli cesty k moři. Poté, co si vyměnily informace, začala čarodějka ztrácet naději, že kdy ještě Siatru nalezne. Vibeke ovšem naději neztrácela. Věřila, že ji čarodějka nalezne, i kdyby to mělo trvat o něco déle. Dokonce i provedla menší rituál, aby se optala na cestu. Sice se jí nedostalo odpovědi, kterou očekávala, ale dozvěděla se, že se léčitelka teprve toho dne dostala do svého cílového města. Sice to nebylo moc, ale Vibeke mohla vědět, že pokud by vyrazily co nejdříve a koňmo, mohly by ji dohnat ještě než město opustí.

Dívky se ovšem rozhodly nějakou dobu zůstat v Omoru. Morganu totiž napadla jedna myšlenka, kterou si chtěla ověřit a vyzkoušet. A jelikož se týkala Vibeke, lovkyně s tím souhlasila. Byla to vcelku neobvyklá a dalo by se i říci že radikální myšlenka. Ještě ten den spolu probíraly detaily, plánovaly co dál.

Druhého dne ráno se Morgana vydala do města, zatímco Vibeke s malou Turid zamířila do nedalekého lesa.

První zastávka mladé čarodějky byla v místní knihovně, vedená starým, byť stále dobře vypadajícím mágem, jménem Darideon. Když mu Morgana přednesla svou myšlenku, zatvářil se vcelku překvapeně, ale nezdálo se, že by to chtěl čarodějce vymlouvat. Ba naopak, sám začal po knihovně pátrat a snášet všechny knihy, které se zmiňovali o nemocech a krvi, o odstřeďování látek a dokonce i čarodějce poradil, kde ve městě najde alchymistu, jež se tímto zabývá.
Pročítání knih bylo velmi náročné, zvláště pak hledání věcí, které byli pro dívku důležité. Žel bohům, moc užitečného nenašla. Tedy alespoň ne ohledně nemocí vázaných na krev. Snad jen, že existuje ještě další, které se říká vampirysmus a má zhruba podobný průběh jako lykantropie. Bohužel vše byly jen domněnky a nic z toho se nedalo pořádně použít.
Ale abychom nezmiňovali jen negativa. Dozvěděla se například jak účinně zastavovat krvácení, jak podpořit tvorbu krve i jak kontrolovat její tlak. Respektive jak jej zvýšit, nebo naopak snížit. Také se dozvěděla, jak moc je krev pro živé tvory důležitá. Dokonce i narazila na velmi starý text, který hovořil o různých krevních typech.

Zatímco Morgana trávila první den zavřená v knihovně, Vibeke pobíhala s malou Turid po lese a učila ji, jak rozlišovat různé pachy. Jak se zdálo, dívka měla přirozený talent a učila se mnohem rychleji než samotná lovkyně. Ke konci dne již byla schopná rozlišovat a dokonce i potlačovat různé pachy. Ale nepředbíhejme.
Mimo pachů, dívky trénovaly i orientaci v přírodě. Vibeke dívce ukazovala podle čeho se orientovat ve dne, učila ji, nespoléhat jen na čich, protože ten, jak sama věděla, může klamat. V tom dívka už tak dobrá nebyla, ale šlo vidět, že jí zaměstnání baví, že se ráda učí a s chutí poslouchala vše, co jí Vibeke říkala. Když se pak obě dostali hlouběji do lesa, daleko od lidí, malá Turid se změnila. Narozdíl od Vibeke, byla její vlkodlačí podoba nerozeznatelná od malého vlčete. Jistě, jakési náznaky, že se brzy postaví na zadní a získá vzhled podobný lovkyni tam byl, ale zatím jen nepatrně. Pro lovkyni ale bylo velmi zajímavé sledovat malou dívku, jak svou vlčí podobu zvládá. Když se pak vrátila zpět do lidské podoby, byla na ní vidět jistá únava.

Dalšího dne (7. července) se Morgana rozhodla zamířit k onomu alchymistovi. Alchymista se jmenoval Torsten a pracoval v lazaretu, ve kterém byla i Siatra. Když za ním čarodějka přišla, překvapivě zjistila, že na ní Torsten již čekal. Již měl na pracovním stole rozloženo několik knih, mnoho sešitů i svitků a dokonce i připravenou alchymistickou stanici, aby mohli provádět nějaké pokusy.
”Dari mi dával vědět, že přijdete, slečno,” uvítal dívku a ukázal jí místo na sezení. ”Vaše idea selekce virů a patogenů z krve je vskutku zajímavá. Pár pokusů jsem již zkoušel, žel bohům, neúspěšně. Destilování se ukázalo jako neúčiné, teplo, které se k destilaci používá krev srazí a většinu patogenů zahubí. Ovšem věřím, že jste na správné cestě, pojďte, podívejte se na toto,” pustí se do úvodu a pak dívku pobídne k dalšímu z mnoha stolů, na kterém se nachází jakýsi složitý přístroj. Přístroj se skládá z mnoha čoček různých tlouštěk a velikostí (středověká obdoba mikroskopu).
”Říkám tomu zvětšovadlo,” hrdě napne hruď a skoro až samolibě se usměje. ”Sám jsem jej navrhl a za pomoci místního skláře a právě Darideona jej sestavil. Různé nastavení čoček mi umožňuje různě přibližovat či oddalovat pohled a dovoluje mi tak nahlédnout i za hranice viděného. Prosím, podívejte.” vybídne čarodějku, která, když se nakloní nad kukátko, uvidí v něm malé červené kroužky, jak se pohybují v jakési tekutině (krvinky v plasmě).
”Toto je prosím krev zdravého člověka. Ty červené kolečka, to jsou krvinky, ty bílé jsou, jak věřím, něco jako jejich ochrana,” vysvětlí, pak vybídne dívku, aby se oddálila a cosi přidá do krve.
”Krev, kterou jste viděla patří sestře Amildě, místní ošetřovatelce. Teď jsem tam přidal svou, prosím, podívejte se,” opět dívku pustí k mikroskopu. Tam spatří, jak bílé krvinky napadají jiné bílé a dokonce i červené krvinky. ”Jistě jste v knihovně narazila na svitek o krevních typech,” začne mluvit, zatímco Morgana sleduje “představení” v mikroskopu ”toto dokazuje, že autor toho svitku měl pravdu. Má krev napadá sestřinu krev a naopak. Tudíž by nebylo dobré, kdyby se naše krev ve větším množství smísila,” vysvětlí. Po této ukázce se vrátí zpět do svého křesla a čarodějce ukáže protější židli.
”Už jsem takto i sledoval krev nemocného člověka a krom červených a bílých buněk tam byly i další, které ty bílé napadali. Vypadali jinak, skoro jako řemdich,” začne, pak se opět odmlčí a začne se přehrabovat ve svitcích. Když konečně najde ten, co hledal, posune jej před čarodějku. Je na něm umě vyvedená kresba.
”Tohle je, jak věřím,” ukáže na “špičaté” kolečko, ”virus, který způsobuje nemoc.”


A nyní se podíváme do lesa, kde Vibeke a malá Turid trénují to, co se předešlého dne naučily. Ovšem nyní má lovkyně i malý luk s deseti šípy a i když dívenka snažně prosí, aby si jej mohla vyzkoušet, lovkyně vytrvale a s úsměvem odmítá. Stále spolu míří hlouběji do lesa, daleko od lidí a nechtěných pohledů, zatímco spolu hledají místo, které by bylo vhodné pro jejich výcvik. Zhruba po půl hodině chůze se Vibeke zastaví, rozhlédne se a usměje. Turid, v očekávání, co přijde, ji sleduje a nejistě přešlapuje. Poté jí Vibeke připomene určitou mýtinku, kterou předešlého dne nalezly. Jakmile si dívka rovzpomene, řekne jí lovkyně, aby je tam dívka dovedla, ale bez použití čichu. Turid se zprvu zatváří rozpačitě, ale pak se zhluboka nadechne a přikývne. Začne se rozhlížet kolem sebe, tu a tam přejde k nějakému stromu, tu a tam se sehne k zemi a když se zdá, že už neví jak dál, najednou se rozejde jedním směrem.
Turidin postup je pomalý, chvílemi i váhavý a jednou za čas se pokusí i získat od Vibeke nějakou radu, ale ta ji jen následuje a usmívá se. Chvílemi se i zdá, že to dívenka vzdá, ale nakonec vždy najde něco, co ji vlije novou naději do žil. A ač jim hledání mýtinky trvá déle, než předešlého dne, nakonec ji najdou. Turid je na sebe náležitě hrdá a dává to jasně naodiv. A Vibeke se jen usmívá, ví totiž, že to bylo spíše dílem náhody, než Turidiným orientačním smyslem. Je ale pravda, že v několika případech měla dívka dobře našlápnuto.

Jakmile mýtinku nalezly, daly se do výcviku střelby z luku. To malou holčičku tuze bavilo. Tak moc, že si vůbec nic nedělala z toho, že polovinu šípu střílela úplně jinam, než měla. Nadšení pro cvičení měla a to bylo hlavní. A ta radost, když se konečně trefila.
Bylo dlouho po poledni, když se malá Turid sklesle usadila na zem. ”Vib, já mám hlad,” zakňourá dívka. K smůle obou, nordka zjistí, že své zásoby již snědly. Pak ale malá dívenka zpozorní, nasaje zhluboka vzduch nosem a hlavu stočí jedním směrem. V tu chvíli se onen pach, který Turid zachytila, dostane i do nosu Vibeke. Vůně králiččí srsti.

Rána to nebyla nijak extrémně hluboká, ale omezila hybnost paže a vyžadovala alespoň menší pozornost, přinejmenším alespoň zastavení krvácení. Prcek, nadšen svým zásahem, si ani nevšimne, že na něj letí trpaslíkovo kladivo. Než si to stihne uvědomit, hlava mu odskočí, ozve se mlaskavé křupnutí a pravé oko opustí svůj důlek. Stella se ihned, po tom, co dostane zásah, ožene zpět svým mečem, který svůj cíl najde. Hlavně pak díky Torrakově kladivu. Špice meče projede prckovo krkem, jakoby to bylo máslo a jeho okolí pokropí rudou krví. Hned na to se prcek sveze na zem, dusící se vlastní krví.
V tu chvíli se kolem elfky a trpaslíka rozhostí krátká chvíle klidu (šance na napadení - 25%) a oba dva se tak mohou rozhlédnout po bojišti. První, koho zahlédnou je Rigon, jak zápasí s jiným nordem. Rigon v rukách třímá své sekery a máchá s nimi jak divoký. Stelle dojde, že se právě propadl do berserkra, takže nejlépe co kdo mohl udělat, bylo vyhýbat se mu. Jeho protivník měl štít a sekeru a aktuálně se jen bránil zběsilým úderům. Rigon, ač útočil zuřivě, nebyl schopen nordovu obranu prolomit (5+2+2), ovšem ani nord nebyl schopen Rigona účinně odrazit (4). Zdálo se, že je to patová situace. Jenže nord se nevzdával, Torrak i Stella si mohli všimnout, jak zprudka ustoupil o dva kroky, vyrazil štítem před sebe a máchl sekerou (4 a 7). Bohužel promáchl, dokonce i sekerou. Rigon toho využil a znovu, zprudka zaútočil. Pravou sekerou švihl zvrchu (18+2+2) a hluboce ji zarazil nordovi do ramene, zatímco druhou míříl odspod na bradu (17+2+2). Sekera projela nordovo lebkou jakoby to bylo zralé jablko a ten se sesunul v krvi na zem. Rigon nijak nemeškal a pustil se do dalšího souboje.

A boj postupoval dál. Nájezdníci se stále tlačili uvolněným prostorem, Torrakův plán zatím vycházel. Tedy, přesně do chvíle, než se ozvala hlasitá rána na druhé straně palisády. Zdálo se, že si chtějí prorazit další cestu do středu.

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
19. července 1084, večer

Jugrinova kumpanie

Sibir, Strugia
19. července 1084, večer

Hledání cesty

Omor, Strugia
05. července 1084,
dopoledne

Hledání cesty

Hledání cesty

Omor, Strugia
05. července 1084,
dopoledne

Hledání cesty

Hledání cesty

Omor, Strugia
05. července 1084,
dopoledne