Pod rouškou tmy

Jalmarys, Západní Impérium
26. května 1084, půlnoc

Vesin, Vlandia
26. května 1084,
předvečer

Trpaslík v hospodě

Sibir, Strugia
30. května 1084, večer

Probouzení jiskry

Razihská oblast, Aserai
27. května 1084, poledne

Tonda na tvé rozhodnutí pokračovat nic neřekl, jen kousek poodstoupil a nechal tě, abys střílela.
”Hezké,” uznale kývne a když ho obejmeš, překvapeně zamrká. ”Ještě než půjdeš, chvilku vydrž,” řekne ti ještě a jakmile posbíráš šípy, zamíří k domu. Chvilku mu trvá, než zase vyjde, když se tak stane, drží v ruce malou dřevěnou krabičku a kousek kůže. Dojde až k tobě a oboje ti podá. V kůži poznáš nátepník a když otevřeš krabičku, do nosu tě praští silný odér.
”Tou mastí si namaž ruku, pomůže ti od bolesti a modřina nebude tak velká. A příště až půjdeme střílet, vezmi si ten nátepník. Zabrání dalšímu zranění,” usměje se na tebe. ”A teď bys už měla běžet, brzy bude čas večeře.”

V současné chvíli vyvstává otázka. Chceš si ten týden výcviku odehrát, nebo to celé přeskočíme a vydáš se rovnou na cestu? Samozřejmě ti popíšu jak výcvik probíhal a co vše se dělo, pokud se rozhodneš pro druhou variantu.

Matěj překvapeně zamrká a pak se usměje. Spokojeně pokývá hlavou a ohlédne se na své společníky. Nezdá se, že by někdo měl něco proti.
”Stačí Matěj,” zazubí se, ”takže jsme domluveni, slečno Septimo, zítra za úsvitu se sejdeme zde, spolu posnídáme a vyrazíme na cestu.” Ještě nějakou chvilku se na tebe usmívá, pak jen pokyne hlavou a zamíří k baru.
”Hur’eku, nalij mi do džbánku.”
”Už se to blíží?”
”Přesně, chci tam být s ní, kdyby něco, víš jak.”
”Jo jo, tady to máš, dneska to bude pětadvacet.”
”Tady, díky. Eh… Septimo, vrátím se domů, pokud ale chceš, klidně tu ještě zůstaň. V tom případě ale přijď nejdéle do západu slunce, ať pak nebudíš Aidu,” obrátí se na tebe Pielle s džbánkem piva v ruce a lehkým úsměvem ve tváři opustí hospodu.

Jestli budeš chtít, můžeš příspěvek ukončit následujícím ránem.
Samozřejmě ti nebráním v dalších interakcích s NPC.

Sourozenci se ti taky s úsměvem představí a posléze se všichni pustí do jídla. Zpočátku se konverzace omezuje pouze na děkování, prošení aby někdo něco podal, případně chvála kuchařce. Až po chvilce se začne konverzace pomalu rozjíždět. Zprvu Artur vyzvídá od dvojčat jak se jim daří, načež se do hovoru vloží i Robert a velmi brzy se začnou bavit o odhadech na letošní úrodu. Dozvídáš se, že zatímco Jan vše vidí nadějně, stejně tak si to myslí i obě sestry, Robert s Bernadem a Arturem moc pozitivní nejsou. Muži pak mezi sebou začnou rozebírat důvody, což sestry brzy přestane bavit a tak se Adriana pustí do pošťuchování Piotera (poprvé od chvíle co jste dorazili jej vidíš uvolněného a rozesmátého) a Maria zase zapřede hovor s Ankou o vyšívání. Jediná Jolka mlčky vše sleduje a zdá se, jakoby se snažila z každého rozhovoru zachytit alespoň trochu.
”A takhle to tu bývá často,” pozdechne si dívka, ale nevypadá, že by byla nějak nešťastná. Naopak, spokojeně se usmívá a všechny sleduje.
”A co ty se culíš jak sluníčko na hnoji?” promluví na ní najednou jedna ze sester (Adriana). ”Že ty sis našla nějakýho šamstra?” zazubí se na ní a bradu si opře o dlaně. Ta otázka, a hlavně Jolky reakce, zaujme i Piotera, Anku a Mariu. A jak si i po chvilce všimneš, i mladý Jan se poočku na Jolku dívá, byť se snaží budit dojem, že stále mluví s muži o výnosech polí a letošní sklizni.
”Ale houby,” odmávne ji Jolka, ale nezdá se, že by dámské osazenstvo stole nějak uspokojila.
”Nechtěj abych to z tebe tahala,” ozve se Maria a spolu se sestrou se zachichotají.
”Vážně, nikdo takovej není,” odsekne Jolka. Nejde si ovšem nevšimnout, že trochu zrudla.
”Kecáš ségra,” ozve se Pioter a ukáže na ni. ”Zrudla jsi mák.”
”Jolko?” podívá se na ní matka přísným pohledem. Podle cukajících koutků ale poznáš, že přísný výraz jen hraje a vlastně se navýsost baví nervozitou své dcery.
”No tak, Jolko, kterej to je? Neříkej, že je to kovářův syn. Ten… jak se jen jmenuje… no…”
”Myslíš Marka?”
”Přesně, Mark, to je on. Je to fešák a jaký má svaly,” zasní se Adriana a Maria jen souhlasně přikyvuje.
”Ten určitě ne… strašně smrdí a ani neumí pořádně mluvit,” oklepe se Jolka a obě sestry se rozesmějou. To už poslouchají i chlapi.
”Nebo je to ten bylinkářky synovec… Tomáš ne?”
”Ale houby, ten se jmenuje jinak.”
”A jak, ty chytračko?”
”No… vím, že Tomáš to není. Tak se jmenuje rychářův syn.”
”Ten skrček?” Maria se překvapeně podívá na sestru a ta jen vážně přikývne.
”Jmenuje se Michael a ne, nemám žádnýho šamstra,” odsekne jim Jolka a uraženě se od nich odvrátí. Obě sestry se na sebe podívají a pak se rozesmějou. Jolce uražený pohled taky moc dlouho nevydrží a brzy se začne smát celý stůl. A ty si všimneš, jak si Jan nenápadně oddechne.
”Morgan, ty jsi z Aserai, že ano?” najednou na tebe promluví Robert, čímž se pozornost celého stolu obrátí k tobě. ”Řekni nám něco o své zemi. Opravdu je to tam tak nebezpečný jak se říká?”

O Aserai si můžeš vymyslet co chceš,
jen se prosím drž toho, co je v HP.

”Před chvilkou jsem přišla,” usměje se a odloupne se od stěny, aby si mohla prohlédnout hromádku prachu, která zbyla po strážném. ”Nejdříve havrana, vše vidí a je chytrý. Poté kočku. Dělá si co chce, ale své mladé vždy chrání. Pak lva, krále všech zvířat. A nakonec psa, loajálního přítele a strážce. To vše nakonec potvrď žaludem, znakem toho, čím se živil jeho otec.” Pokud děláš jak řekne, při každém dotyku ucítíš jemné zabrnění, jakmile sekvenci dokončíš, uslyšíš tiché bzučení a pak sérii klapání. Nakonec se ozve kovové cvaknutí a dveře se pootevřou.
”Dál už žádné nástrahy nejsou. Trezor se schovává za obrazem na levé straně, hned za pracovním stolem,” dodá tichým, nezúčastněným hlasem. Cítíš na sobě její pohled a když se na ni podíváš, upřeně ti hledí do očí, jakoby něco očekávala.

Cesta k hradu nebyla nijak obtížná. Vlastně jsi jen sešla z kopce a velmi brzy ses dostala na cestu vedoucí kolem ostružinových keřů. Cesta se postupně rozšiřovala, až jsi nakonec stanula na křižovatce, kterou jsi však prošla rovně.

Po celou cestu k hradu jsi nepotkala jediného živáčka, snad až na pár králíků, tu a tam jsi zahlédla i nějakou tu lišku, ale nic, s čím by sis mohla povídat. Inu, nebylo ani divu, bylo brzké ráno a z toho, co jsi viděla na nebi jsi mohla soudit, že dnes bude krásný den.
Z kopce se hrad zdál blízko, ovšem než jsi k němu skutečně došla, dostalo se slunko dostatečně vysoko. Pomalu se blížil čas oběda, když jsi stanula před branami vysokých hradeb, na jejichž vršku stáli dva trpaslíci v kované zbroji. Další dva trpaslíci stáli u brány, která byla nyní otevřená a umožňovala ti nahlédnout, alespoň částečně, za hradby. Nádvoří hradu bylo plné, ovšem ne tak, jak jsi doufala. Místo stánků a obchodního ruchu tam byli trénující vojáci.
”Hou hou, kampak, kopretinko?” zastaví tě hrubý hlas jednoho ze strážných u brány.