Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Caldaria
Družina
| |||
 | Probouzení jiskry Razihská oblast, Aserai
| ||
| |||
| Trpaslík na cestách Sibir, Strugia
| ||
| |||
 | Trpaslík dorazil po cestě Sibir, Strugia Moje podezření de mi potvrdí dřív než se mi Jugrin představí. Ta mluva a to vystupování to prostě jenom potvrdí. "V tom případě mě těší!" Potřesu mu též, ale musím uznat, že se mnou celkrm zacloumal. Má sakra velkou sílu. To, že jsem podobnej otci vím, ale nějak se tím nezaobírám. "Pokud jsem mu podobnej, tak se aspoň ruší to, že otec je vždy nejistý ne?" Pokrčím rameny a nechám ho, ať sype hromy a blesky na kluka. Tohle by mělo zajistit, že se mu dostane té nejlepší péče. Asi lepší než bych si mohl zaplatit. Následoval jsem starého trpaslíka do hospody a vše si nechal až tam. Rozhodně je tam příjemnějc než venku. Vevnitř byl Jugrin populární asi jako venku. Držel jsem se za ním a prohlížel si okolní tváře. Hlavně ty co bručely nebo měly problém a pak ty úplně tichý. To jsou potencionální potížisti. Každopádně nikdo nešel donpřímé konfrontace a tak jsem jen mávnul hostinskému na pozdrav a tlačil se dál do lokálu. Rozhrneme závěs a tam je celkem pestrá směsice. Nevím proč jsem čekal, že Jugrin má v kumpanii jenom trpaslíky a navíc podle všeho i ženy. Zdravím ve spolek!" Zahlaholím, když vejdu a na mě se i tak sype hromada otázek. Tam právě i zjišťuji tu ženu trpaslici. Maskovaná a chráněná je líp, jak kterej těžko oděnec to se jí musí nechat. "Torrak. Těší mě!" Řeknu nahlas tak, aby slyšeli všichni. Byl jsem trošku zaskočený. Pochopil jsem, že otec sem poslal nějakou zprávu, ale doma nevypadal, že by sem něco posílal nebo vůbec nad tím přemýšlel. "Otec posílal zprávu? Na Ovu vypadal, že se mě s nadšením zbavil." Zeptám se přímo Jugrina, ať vím na čem vlastně jsem. | ||
| |||
 | Probouzení jiskry Razihská oblast, Aserai Pohledem visím na každém jejím slově. O to víc, když řekne, že mám talent. Že bych to jednou mohl i někam dotáhnout. Já, největší jelito světa. Já, na kterého se lepí jenom smůla. Já, kterého se chce každý hned zbavit. Nejspíš i proto dělám poslušně všechno, co mi Eleanor řekla. Napil jsem se, aniž bych se udusil a pak odpočíval. A cítil se přitom hrdě. Což byl pocit pro mne naprosto nový a neprobádaný. Ale zjišťoval jsem, že se mi navýsost líbí. Nicméně i toto má své ALE. Naštěstí takové, kterého se netřeba obávat. Mým problémem není nedostatek snahy, ale její nadbytek, jak občas říkal můj bývalý mistr. Přesto Eleanor kývnu. budu se snažit ji nezklamat. Nezklamat i sám sebe. A tak s nadšením, které jen obtížně krotím, pokračuji v další lekci, které se mi dostalo v tak krátkém čase. Lehnu si a zavřu oči. Vnímám její hlas, který promluví vždy, kdy se dostanu na hranici spánku. Nadechuji se, že jí odpovím, ale zastaví mne. Kývnu tedy na souhlas, že jsem se opět ponořil k tomu prameni. Vidím ho. tentokrát se blahem přímo tetelím. kleknu si k prameni, natáhnu ruce a... ...a je to tady. okamžik, na který jsme všichni čekali. "Ne." pronesu zklamaně. Necítím nic. Vůbec, ale vůbec nic. Zřejmě jsem se tentokrát nesnažil? Nebo příliš? Nebo snad moje nadšení? Může za to ono? Nebo mě opět dohnala má pověst? | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Pod rouškou tmy Jalmarys, Západní Impérium Velice snadno chytím strážného a mírným krokem, během kterého se mi snaží vykroutit (roztomilé) se s ním vydám k magicky zabezpečeným dveřím. Trochu se mi zkřiví nos, jako kdyby dveře odporně páchly, ale řekněme, že nejsem úplným obdivovatelem magických zámků, které nelze prolomit klasickým šperhákem. "Ale klid," řeknu konejšivě a přitlačím ho ke dveřím, je to snad i chvilka mé nepozornosti, když se vysmekne a během chvíle je z něj prach. Sakra, pomyslím si, tohle je opravdu silný magický zámek. "Sleduješ mě dlouho?" Zabručím rozmrzele na upírku, zatímco sleduji magické dveře, jako kdybych se snažil přijít na to, jak je odemknout. "Nejspíš mi nic jiného nezbyde," otočím se na ženu s novinou, že tedy nejspíš vyhrála a já opravdu netuším, jak jinak se dostat dovnitř. | ||
| |||
 | "Rodinná" večeře Vesin, Vlandia S lehce cukajícími koutky úst sleduji Jolku jak se elegantně klaní a mluví o sobě. Vše opravdu pozorně poslouchám a snažím se si to zapamatovat. Jak ji tak poslouchám, přijde mi že je mezi námi mnoho podobností, tedy až na ty vdavky. Otec vždy chtěl aby se vdala hlavně sestra. Jistě bude chtít aby si i bratr našel nějakou ženu, ale na to je ještě čas. "Ani slůvko". Usměji se a prsty naznačím jako bych si klíčkem zamykala rty. Najednou je Jolka u mě a bere mě za ruce. Zadívám se na ni a poté co řekne se spokojeně usměji. Opravdu mě to moc těší. A to jak se mi dívá do očí, je to.. zvláštní. Musím dávat pozor abych neuhnula pohledem. Možná se při tom i lehce červenám. Přijde mi to jako by se na mě díval můj milý, který mě chce políbit. Naštěstí to netrvá příliš dlouho.. Anka volá že večeře je hotová. Chystám se udělat krok ke vchodu, ake to se na mě Jolka opět zadívá. Tentokrát jinak. "Já vím.. Nerada bych je urazila. Měla jsem spíše na mysli nějakou drobnost. Škoda že sem si z Aserai nepřinesla aspoň nějaké vzácné koření". To by mohla Anka i ocenit jestliže ráda vaří. S úsměvem na tváři následuji Jolku a nechám se vést až ven. Když to vidím, ten stůl a všechno, přijde mi to velmi hezké aby takto rodina stolovala. Jen mě trošku překvapuje počet talířů, zřejmě ještě neznám všechny. Arturovi věnuji milý úsměv a pukrle, pak se posadím vedle Jolky. Hned na to přichází Robert i s další společností. Rozhodně na ně nechci zírat, ale všechny si chci prohlédnout, obzvláště když o nich Jolka začne vyprávět. Takže.. Jsou jako nevlastní sestry? A já se bála že by tu Robert jen s Piotrem neměl dostatek pomoci. "Dobrý večer. Já jsem Morgana, ráda vás poznávám". Představím se s milým úsměvem i ostatním. Jsou zde všichni a tak se může začít jist. Já však nechci být neslušná a tak chvíli čekám než si naberou ostatní. Jídlo bude jistě velmi dobré a tak jej pak Ance a Jolce (dělala placky) pochválím. Jistě se u stolu rozproudí nějaká konverzace, ale já jsem zatím zticha. Jen jím, mile se usmívám a přemýšlím o tom, co mi říkala Jolka. | ||
| |||
 | Hledání ztraceného mistra Goleryn, Západní Impérium Asi je to ode mě neslušné, když tu místo útraty chrlím jen otázky, ale... Je to vážně důležité. A... A určitě si něco objednám potom, abych tu snad mistrovi nezanechala nějaký špatný dojem, že mě zle vychoval nebo... Nebo něco. Láme mi srdce, když se nepřihlásí nikdo, kdo by s mistrem mluvil nebo znal pana Golddusta, já... Doufala jsem, že... Rychle se otočím za tenkým hlasem, div si nezapletu nohy do sebe a nespadnu na zem. Zamrkám, pohled upřený hobita - opravdový živý hobit! - a vzápětí nadšeně poskočím a sprásknu ruce, div u toho i radostně nezavýsknu. Nejraději bych hobita, co se mi představí jako Matěj Zelenka (takové zvláštní jméno!) samou radostí obejmu a bohové ví, že k němu i udělám rychlý půlkrok než se zarazím - to když ke mně napřáhne ruku a... To gesto mě trochu zmate, avšak v další chvíli zatěkám pohledem mezi Matějem, jeho rukou tou druhou, která ukazuje k tak moc různorodé skupině osob, až se mi z toho málem zatočí hlava. Všichni vypadají tak... Přátelsky. A asi mě i zdraví! A někteří i zvláštně. Zvláště ti vysocí, ti... Nordové! Vlastně Matěj stačí sotva vyslovit svoji nabídku, když ho chytím oběma svýma rukama za dlaň, samozřejmě jemně, opatrně, nemám ve stisku žádnou sílu a namísto potřesení se k jejímu hřbetu skloním v děkovné úkloně div se jí nedotknu čelem. "Určitě. Tedy určitě děkuji a ráda, moc ráda se k vám přidám. Slibuji, že rozhodně zaberu málo místa, klidně půjdu pěšky, jen když mě vezmete sebou," vyhrknu sotva se narovnám. "Septima, služebnice mistra Ingolfa a moc... Moc mě těší pane Matěji Zelenko," usmívám se. | ||
| |||
| Hledání ztraceného Goleryn, Západní Impérium
| ||
| |||
| Toulky Strugií Oblast Ov, Strugia
Výhled z kopce  Jižní cesta podél úpatí kopce Severní cesta podél úpatí kopce | ||