”Ano, to jsme my,” zaslechneš usměvavý hlas Eleanory a jakmile se vrátíš zpět, zachytí tě, aby ses nesvalil na zem. ”Opatrně, poprvé to takové bývá.” Poté se podívá směrem kterým ukážeš a souhlasně přikývne.
”Tvá jiskra je silná, bude z tebe dobrý čaroděj,” obdivně se na tebe podivá a podá ti čutoru s vodou. ”Pomalu, nehltej,” upozorní tě.
”Na tvé poprvé je to velmi dobré. Když budeš hodně trénovat, bude z tebe opravdu dobrý čaroděj. Možná i ten nejlepší,” spiklenecky na tebe mrkne a podá ti malou lahvičku s jasně modrou tekutinou. ”Vypij to. Je to odvar z květů akácie modré. Hodně vzácná rostlina, která roste jen na dvou místech v celé Caldarii. Pomůže ti nabrat energii a uklidnit mysl.” Sama se pak pohodlně rozvalí na zemi, ruce si dá za hlavu a zahledí se na oblohu. ”Lehni si, odpočívej. Beztak teď nemá smysl kamkoliv jít, to horko by nás dříve či později udolalo,” podívá se na tebe a počká, dokud ji nenapodobíš. ”Magie je krásná. A nebezpečná. Ovšem cesta k jejímu porozumění je dlouhá a trnitá, ale ty máš talent, protože kdyby ne, tak ti to hledání pramene trvá mnohem déle a neviděl bys ho tak jasně. Se správným vedením ti to půjde samo. Ale nesmíš usnou na vavřínech, nesmíš se spoléhat jen na to, že máš talent. Pořád budeš muset tvrdě makat,” nakonec se odmlčí a ty si uvědomíš, že tě po celou dobu sledovala.
”Zavři oči, Erronrione. Uvolni se, jako bys ležel ve své posteli a chystal se usnout. Tak, přesně tak. Teď si představ ten pramen. Mělo by to jít jednodušeji,” její hlas je klidný, skoro až uspávající, ale zároveň ti nedovolí usnout. Představit si pramen ti opravdu nedělá problémy, hned ho vidíš. ”Vidíš ho? Nemluv, jen přikývni. Tak, výborně. A teď si představ, že jsi u toho pramene, že u něj klečíš. Máš? Výborně. A teď do něj ponoř ruce, cítíš to?”

Hoď si prosím K%.
0% - 33% - nic necítíš
34% - 66% - cítíš jak ti voda plyne po rukou, ale ruce jsou suché
67% - 100% - máš mokré ruce a rukávy tuniky

Trpaslík si tě prohlédne od hlavy až k patě a zase zpět a pozorně se ti podívá do tváře. Pak se rozesměje. ”A ty budeš nejmladší vejlupek toho morouse Bronzebearda, že je to tak? Podobáš se fotrovi víc, než je ti nejspíš milo,” směje se a pak k tobě napřáhne pravici. ”Jugrin Stormhail v celé své kráse,” mocně ti potřese pravicí, ”tak pojď, chlapče, ostatní už na nás čekají. A ty, Elene, synu Elenův, koukej se pořádně postarat o mýho a tady Bronzebeardího koně, nebo až se budu vracet, zpřelámu ti hnáty a udělám z tebe malej uzlík neštěstí, kterej pošlu tvýmu fotrovi rovnou na strážnici.”
Ještě než zmizíte za rohem, vidíš, jak klučina překotně odvádí koně do stájí, kde se jim začíná věnovat. Zdá se, že Jurgin má ve městě jistou reputaci.
”Jaká byla cesta, mladej? Nebo víš co, nech si to až k pivu a něčemu pořádnýmu k snědku. Počítám, že budeš mít hlad. Já mám hlad, že bych sežral celý prase. Doufám, že mi ty hovada něco nechali,” zabručí a spolu vejdete do hostince, který je naplněný až k prasknutí.
”Zdrávas holoto, hejbněte zadkama, Jurgin Stormhail prochází,” zahuláká na celou hospodu, jen co vejdete. Vnímáš, jak se na vás všichni otáčí, jak se všem ve tvářích objevují různé výrazy, od veselí, přes otrávenost až po zhrození. Zdá se, že Jurgin je opravdu známý.
”Vítej, Divočáku. Chlapci ti už zahřívají místo v salónku. Hned tam pošlu Marionu s pitím a jídlem,” mává na vás krčmář, zatímco se Jurgin prodírá davem. Inu, prodírat není zrovna ten nejlepší výraz. Ten dav se před ním rozevírá jako voda před lodí.

Netrvá dlouho dorazíte do menšího salonku situovaného v zadní části hospody. Salonek je kruhového půdorysu a vstup je krytý těžkým rudým závěsem. Jen co jej poodhrnete a vejdete dovnitř, naskytne se ti pohled na směsku devíti postav. Pět trpaslíků, dva nordi a dva elfové. Jeden vznešený a jeden temný. Pardon, temná. Všichni jednohlasně pozdraví Jurgina a jejich pohled se hned stočí k tobě.
”To je von? Synátor toho starýho mrzouta?” zeptá se jeden z trpaslíků a tobě až teď dojde, že je to žena. Ne, že bys nepoznal ženskou, ale zrovna tahle byla tak dobře zakutá v kožené zbroji a ještě s maskou na tváři, že to prostě nešlo poznat.
”Ano Avo, to je on, mladej Bronzebeard. Jak se vlastně jmenuješ, tvůj fotřík mi to psal v tý zprávě, ale kdo si to má pamatovat.”

Jolka na tebe chvilku ohromeně kouká, nevěděje co říci, ale pak se probere, udělá jeden prudký krok před tebe, uhladí si sukni a vysekne téměř dokonalé pukrle. ”Mé jméno je Jolka, mnohdy zvaná Pšenička, to proto, že naši mají jedno z největších pšeničných polí ve vesnici. Jsem tu již devatenáct zim a strašně ráda bych chtěla cestovat. Ale vzhledem k tomu, že je tu táta jedním z nejváženějších farmářů, očekává se, že se brzy provdám a můj budoucí bude pomáhat s chodem farmy. Nehledě na to, že jsem už měla být dávno vdaná,” zachychotá se. ”Naštěstí má mamka celkem vysoké požadavky, takže jsem tomu zatím unikala,” zubí se jako čertík, co právě vyskočil z krabičky, ”jinak ale chodím často za babkou kořenářkou, která mě potajnu učí čárům. To co jsem ti ukázala v komůrce není jediné, co umím, ale nikomu ani muk.”

Když se narovná z pukrlete, přejde pomalu k tobě a vezme tě za ruce. ”Strašně ráda budu tvou přítelkyní Morgan,” usměje se a podívá se ti přímo do očí. Pak tě pustí a šťastně se protočí, až za ní sukně vlaje.
”Holky, večeře,” zaslechnete najednou ze spodu hlas Anky.
”To ať tě ani nenapadne, něco mamce, taťkovi nebo bráchovi dávat. Jsi náš host a kdybys to udělala, urazila bys je,” znovu se ti podívá do očí, ale tentokrát je v nich varování. ”Oni to nedělají proto, aby něco získali, ale proto, že sami chtějí. Navíc, přijela jsi se strýcem a pokud ti věří strejda, tátovi i mamce to stačí. A teď pojď, nebo nás mamka zabije,” dodá ještě a nakonec tě s úsměvem chytne za ruku a odtáhne ke vstupu na půdu.

Opatrně slezete z půdy, vejdete do kuchyně, ale v ní nikdo. Jolku to nijak nevykolejí, místo toho tě chytne za ruku a vytáhne z domu, kde je už prostřený stůl a na něm položený velký hrnec s dušeným, velká mísa s chlebovými plackami a deseti dřevěnými talíři. U stolu zatím sedí jen Anke a Artur.
”Ah, tady je má společnice,” usměje se a zamává na tebe Artur a Anke se na vás ohlédne.
”Tak šup šup, sedněte. Robert za chvilku přijde i s ostatními,” jen to Anke dořekne, uvidíš jak spoza stodoly vychází její manžel a v závěsu za ním jeho syn a další čtyři osoby. Rozeznáš dva mladíky (odhaduješ 25-30) a dvě mladé ženy (věk podobný).
”To je naše pomocná síla. Jsou to sourozenci. Ten starší,” Jolka ukáže na vysokého hnědovlasého muže s mohutným plnovousem a modrýma očima, ”je Bernard, ten mladší,” ukáže na menšího, také hnědovlasého muže, ale bez vousů, jen s mladickým chmířím, ”je Jan. Ty holky,” ukáže na dvě ženy, které, kdyby měly stejné oblečení, bys od sebe nerozeznala (obě stejně vysoké, brunetky, jedna s vlasy do ohonu, druhá s vlasy do praktického drdolu, ta s drdolem ve tmavě zelených šatech praktického střihu, druhá ve světle modrých stejného střihu), ”jsou Maria a Adriana. Mamka s taťkou je před lety vzali k sobě, když jejich farma vyhořela a rodiče při tom zahynuli.”
”Jolko, neukazuje se,” okřikne dívku Anke a spraží ji přísným pohledem. Ta jen stáhne ruku, jako by ji uhodil blesk a potajnu se na matku zašklebí.
”A neškleb se,” okřikne ji a v jejím hlase jde slyšet náznak smíchu. Na to Jolka zareaguje pohledem typu: “Jak to sakra ví?”.

”Omlouvám se drahá, museli jsme ještě s chlapci zatáhnout pluhy a ustájit volky. A děvčata ještě kontrolovala drůbež,” omluvně se usměje Robert, zatímco se děvčata a oba chlapci přivítají s Arturem a Pioter se usadí vedle matky. Anke se jen usměje a ukáže na připravené jídlo: ”Pusťte se do toho.”

Strážného jsi kompletně překvapil. Jakmile jsi ho chytil a ucpal mu ústa, cítil jsi, jak mu srdce buší jak splašené. Na tvou tichou lež jen sotva znatelně přikývl. Když jsi ho pak dotáhl ke dveřím, začal se poplašeně kroutit. Ovšem tvé síle se nemohl rovnat.
”Já… já neznám… opravdu… prosím věřte mi,” snaží se vykroutit, ale je to stejné asi jako když se moucha snaží vykroutit z pavučiny. Rozhodneš se ho přinutit se dveří dotknout a on se začne vzpouzet ještě více. Vzpouzí se natolik, že se mu dokonce podaří částečně uvolnit z tvého sevření, ale při té příležitosti se loktem dotkne středového znaku v erbu a najednou celý ztuhne. Pak už jen vidíš, jak se, za rudožluté záře, mění v prach.
”Pořád nechceš přijmout mou nabídku?” ozve se tichý hlas z místa kousek za tebou. Upírka tam stojí, opřená o stěnu, ruce nevinně sepnuté za zády, ve tváři mírný úsměv.

Volání divočiny

Skrytý pramen

Lyakis, Aserai
27. května 1084, poledne

Trpaslík doputoval

Sibir, Strugia
30. května 1084, večer

Pod rouškou tmy

Jalmarys, Západní Impérium
25. května 1084, noc

Vesin, Vlandia
26. května 1084,
pozdní odpoledne