Smrt strážného byla rychlá a svým způsobem čistá. Jistě, čepel dýky jej probudila, ale to jsi očekával, proto jsi ho musel držet, aby se necukal. Brzy však bylo po všem. Krev vytékala z rány a tys cítil, jak tebou proniká síla. Smysly jakoby se ti zostřili, hned jsi slyšel i viděl mnohem lépe, dokonce i čich byl citlivější. Když jsi chvilku tak stál a přemýšlel, uvědomil sis, že nedaleko od pokoje cítíš něčí přítomnost. Otočil ses tím směrem a po krátké chvilce soustředění jsi spatřil rudě svítící a velmi rozmazanou siluetu. Netrvalo ti dlouho, abys pochopil, že to, co vidíš je životní energie muže, který obchází chodbu.

Druhý strážný zašel za roh, když jsi vyšel z místnosti a zamířil ke dveřím o kterých ti řekla upírka. Už jak ses přibližoval, cítil jsi, že je v okolí silná magie. Sice jsi netušil jakého typu, ale věděl jsi, že pokud bys udělal chybu, draze bys za to zaplatil. Dveře vypadaly honosně. Dubové dřevo, bohatě vyřezávané v pozlaceném rámu s dalšími zlatými prvky po celé ploše. Kousek pod mistrně tepanou klikou se nacházela malá klíčová dírka s krytkou, která na první pohled vytvářela iluzi, že tu žádná klíčová dírka není. Z ní byla magie cítit slabě, ale něco ti našeptávalo, že tam bude právě ta nejsilnější. Ovšem to, co tě zajímalo více, byl erb uprostřed dveří. Erb jako takový byl rozdělený na čtyři pole. V pravé, horním poli se nacházela kočka v útoku, v levém horním poli byl pes v sedu, v levém dolním poli se nacházel havran v letu a v pravém spodním poli byl sedící lev. Uprostřed dělení pak byl vyřezán žalud.

I z erbu jsi cítil magii. Tady ale byla silnější než u zámku. Z toho, co ti říkala upírka jsi věděl, že kdybys zmáčkl špatný znak, dopadlo by to pro tebe špatně. Rozhodneš se počkat si na strážného. Netrvá ti dlouho zjistit, kde je. Stále ho vidíš, byť pro vzdálenost a překážky mezi vámi, velmi slabě. Ale míří tvým směrem. Ovšem problém je v tom, že v chodbě, ve které aktuálně stojíš, není kam se schovat.
Chodba je dlouhá, na jedné straně jsou okna, na druhé jsou dveře (celkem troje). Všechny okna jsou zavřená a zapečetěná magií, zatímco z trojice dveří jsou magií zapečetěné jen ty, u kterých stojíš. Jedny, ty nejdál od tebe, vedou do pokoje strážců, druhé, ty uprostřed, vedou do nějakého pokoje. A strážný se pomalu blíží k rohu chodby.

”Strýček je hodnej, rád pomáhá. Vždycky tvrdí, že tím splácí nějaký dluh,” usměje se Jolka, zatímco hledá nějaké deky.
”Večer si popovídáme, budu spát s tebou na půdě,” slíbí ti a pak konečně narazí na deku, kterou hledala. Podá ti ji, načež z malé truhlice vytáhne i péřový polštář. ”Tohle by mohlo stačit. Tak pojď, připravíme ti lože,” zachichotá se, sfoukne lucerničku a spolu zamíříte ke vstupu na půdu. Když procházíte kuchyní, zahltí vás neodolatelná vůně domácích chlebových placek a bublajícího dušeného. Anka se v kuchyni ohání jako tanečnice na parketu a ani si nevšimne, že jste prošly kolem ní. ”Teď nemá smysl na ní mluvit, jakmile vaří, není dobré ji rušit,” zašeptá ti dívka, když projdete a rychle tě popostrčí k žebříku na půdu.

Vylezete spolu nahoru a tobě se naskytne pohled na poměrně rozlehlou a útulně zařízenou půdu. Už na první dobrou poznáš, že tu občas někdo přebývá. ”Vítej v mém království,” rozpřáhne se smíchem ruce a protočí se kolem své osy. Půda je prostorná a ve středové části je střecha dost vysoko na to, aby ses mohla narovnat. Asi tři metry od vstupu uvidíš poměrně velkou postel pokrytou čerstvým senem, které je překryté širokým plátnem. Na posteli se pak ještě nachází polštář a jedna deka. Kousek od ní je pár skříněk, nějaká ta truhlice a jedna malá skříňka s poličkami. Vše je plné různých věcí, od knih, přes sušené bylinky, sušenou zeleninu a různé nástroje.
”Slouží to tu hlavně jako odkladiště, ale občas sem utíkám spát. Hlavně ve chvílích, když se tatík napije. To pak večer strašně chrápe,” zasměje se a přejde k posteli. ”Nebude ti vadit, že budeme spát na jedné posteli, že ne?”

Chlapec si tě chvilku prohlíží, nejspíše přemýšlí, jestli ho nechceš podvést, ale nakonec přikývne: ”Pán Stormhail tu dnes večír ještějc nebyl, ale jeho chlapi tu už sou, takže by se tu měl taky vobjevit. Kdy, to vám nepovím.” Pak natáhne ruku s nadějí v očích, že mu v ní přistane denár. ”Když dáte denáry dva, řeknu vám keří to sou. Za tři vám je ukážu,” v očích se mu zaleskne a ve tváři se objeví drobný úsměv. Chlapec se zdá jako zkušený obchodník.
V tu chvíli zaslechneš klapot kopyt a frkání koně, které je provázeno cinkání postrojů. ”Elene, co taj zase provádíš? To ti starej Borak platí málo, že si přivyděláváš prodejem informací?” ozve se hrubý hlas patřící podmračenému trpaslíkovi. Elen se viditelně přikrčí a bez dalšího slova přiběhne ke koni trpaslíka, aby ho vzal za uzdu a odvedl jej do stájí.
”Koukej se o něj dobře postarat, nebo ti zlámu hnáty,” zavrčí trpaslík, když seskočí z koně (je stejně vysoký jako chlapec) a pak se podívá na tebe. ”A ty tu na co čučíš, čekáš na pozvánku, nebo až z nebe začnou padat trakaře?”

”Mistře si nech pro ty dědky z univerzity, já jsem Eleanor, ale můžeš mi říkat Leno, nebo Elo,” zasměje se čarodějka a jen co vám brány města zmizí za zády, zvolní krok a podívá se na tebe. ”Těší mne, Erronrione,” usměje se na tebe.
”Hm… potkal ses s ní prvně. V tom případě začneme zlehka hned u oběda. Teď ale pojďme, chtěla bych ujít co nejdál, než udeří vedra.”
Eleanor vybrala cestu na sever, či spíše na severovýchod. Věděl jsi, že ta cesta vede do Razihu, jednoho z přístavních města u jezera Perasos. Do oběda jste došli na hranici Lyakiské oblasti, kde čarodějka nalezla stín pod širokým převisem, kam se usadila.

”Tak, nejdříve se najíme a pak začneme s výukou,” usměje se, načež ze své brašny vytáhne kousek chleba a čutoru s vodou. Jen co dojíte a schováte své věci, podívá se na tebe.
”Kousek odtud je malý pramen. Je příliš malý na to, aby mohl zásobovat nějakou vesnici, nebo aby mohl poskytnout dost vláhy pro život rostlin. Ovšem pro naše účely je dostatečný a hlavně, je čistý,” osvětlí ti a ty si všimneš, že její oči lehce světélkují. Dojde ti, že ona přesně ví, kde ten pramen je. ”Po tobě teď chci, abys ten pramen našel. Ne, ne takhle,” zarazí tě, když se začneš zvedat, ”najdi ho pomocí magie. Zavři oči, uvolni se. Přesně tak. Zhluboka se nadechni a představ si malý pramínek vody. Představ si jak se voda prodírá skrze kámen, představ si zvuk, který voda vydává, když dopadá na zem. A teď si představ ten pocit, když jí necháváš dopadat na ruce. Cítíš jí?” Její hlas je tichý, melodický, uklidňující. Děláš jak ti říká, představuješ si malý čůrek chladivé vody. Slyšíš zvuk, který vydává, když dopadá na zem, úplně se do něj ponořuješ. A pak ucítíš něco, co jsi ještě necítil.

Najednou stojíš před malým pramínkem čisté vody. Vidíš, jak vytéká ze skály, dopadá na zem, kde se vzápětí vypařuje vlivem horka. Zároveň cítíš, jak pramínek proudí v tobě samotném a máš pocit, jako bys ho dokázal ovládat. ”Cítíš ho?” uslyšíš vzdálený hlas Eleanory. ”Vidíš ho? Rozhlédni se kolem, popiš mi, co vidíš.” Rozhlédneš se, ovšem není toho moc, co popisovat. Vidíš skálu, ze které pramen vytéká, je součástí masivu, v jehož stínu se schováváte. Také vidíš suché keře, krčící se ve stínech. A pak v dálce zahlédneš mračno zvednutého prachu a pochopíš, že tam někde je cesta, po které jste šli. ”Jdi trochu dál od pramene.” Poodejdeš a spatříš dvě postavy krčící se pod převisem. Ovšem nejde ti se na ně zaměřit, ať se snažíš jak chceš. Vidíš je rozmazaně. ”Výborně, Erronrione. Našel jsi pramen. Teď se vrať zpět.” zaslechneš ženin klidný hlas. ”Woho, pomalu, chlapče, opatrně.” Otevřeš oči a trochu se zamotáš, Eleanor sedí u tebe, drží tě a usmívá se.
”Kde je ten pramen, chlapče?”
[/justify

Loren jen s tichým pousmáním pokývá hlavou a pustí tě. ”Dávej na sebe pozor, děvče, svět je nebezpečný,” slyšíš ho říci, když se ale ohlédneš, už je pryč. Vydáš se na cestu, zprvu lesy, které znáš. Do půlnoci dojdeš na hranice Omorské a Ovské državy. Ovskou državu i hrad Ov vlastní, jak víš, trpaslíci. Pánem hradu je Bronzebeard, o kterém jsi akorát slyšela, že je velmi přísný.
Lesy pomalu řídly, až nakonec přešly ve vřesoviště a ty se nakonec přeměnili na rozlehlé louky. Tu a tam bylo ještě vidět sníh a díky tomu byla noc vcelku mrazivá, tedy ne, že by to zrovna tobě nějak vadilo. Vzhledem k čisté obloze a měsíci, jež byl téměř plný (do úplňku zbývaly, dle tvého odhadu, tři až čtyři dny), bylo poměrně dobře vidět a proto jsi mohla zahlédnout siluetu vzdáleného hradu. Byla to ale spíše jen představa, než skutečná silueta. Co bylo ale důležitější, byla únava, která se tě pomalu a jistě začínala zmáhat.

V hospodě je nějakou chvíli ticho, většina si tě prohlíží, dívají se i na Piella, který už tou chvílí sedí u baru a taky si tě zvědavě prohlíží. Když se narovnáš, jakoby se zvuk hospody vrátil zpět a ta zase ožila hovorem.
”Ingolfa, říkáš?” zeptá se tě hrubým hlasem ork, zatímco před Piella pokládá korbel s nějakým pitím. ”Něco mi to říká, ale…” poklepe se na hlavu a omluvně pokrčí rameny.
”Znáš ho, dědku. Před třemi měsíci se tady zastavoval, mluvil s tebou,” pronese Pielle, jakmile se napije z korbelu a utře si ústa od pěny.
”Tři měsíce zpátky? Sakra, kdybych si měl pamatovat co bylo tři měsíce zpátky, musel bych mít hlavu jako vesnická sýpka,” odmávne ho a poodejde za další objednávkou.
”Promiň holka,” omluvně se na tebe podívá elf a znovu se napije.

Volání divočiny

Pod rouškou tmy

Jalmarys, Západní Impérium
25. května 1084, noc

Blížíme se k cíli

Sibir, Strugia
30. května 1084, večer

Vyschlá kašna

Lyakis, Aserai
27. května 1084, brzké ráno