Vesin, Vlandia
26. května 1084,
pozdní odpoledne

Jalmarys, Poros a Ortysia, zopakuji v duchu po panu Piellovi ve snaze si jména těch měst zapamatovat, abych zmírnila zklamání z toho, že pan Golddust není z Golerynu. Ale... Ale to nevadí! Mám jméno a... A určitě ho najdu! A on mi pomůže a já pak díky tomu najdu mistra. Tak.
"Ah... Já... Omlouvám se, špatně se to vysvětluje, ale... Myslím, že mistr říkal panu Golddustovi, kam má nemířeno, když si u něj vybíral peníze a směnky," vyhrknu a vlastně mě ani nenapadne zalhat, zatímco si zvědavě prohlížím stavení, u kterého jsme zastavili. "U Vousatýho orka" vypadá jako taková milá a malebná hospoda a vyobrazení na vývěsním štítu mne přiměje pousmát se.

Nijak přede dveřmi neotálíme, pan Piell vchází dovnitř a já ho samozřejmě rychle následuji. A i přes jeho upozornění... Mne tolik hostů přeci jen vyvede z míry. Ovšem zdaleka ne tolik jako sám hospodský! Hur’ek vypadá mnohem víc jako ork, než jak jsem si takového orka představovala a... Je tak obrovský. A ty zuby! A oči a... A... Mechanicky vykročím za elfem k baru, ohromená tím vším, co vidím.
Vystřízlivění přichází brzy, jakmile zazní hrubý hlas orka, lehce sebou trhnu, opožděně mi dochází, co řekl a... Smích, pohledy i nečekaná pozornost příliš mnoho párů očí mne přinutí se mimoděk nahrbit a mírně sklopit hlavu. Ruka mi rychle vystřelí k vlasům, které si nahrnu více před zjizvenou tvář.

"Já... Ah... Uch... Já jsem Septima, služebnice mistra Ingolfa," představím se ostýchavě a rychle se s těmi slovy všem přítomným ukloním. "Pan Piell... Pan Piell byl tak moc hodný a vzal mě sem s sebou, abych... Abych se mohla poptat po mistrovi. Náš dům shořel a já mistra potřebuji najít," pousměji se, když se pokouším věci bezelstně uvést na pravou míru. A vlastně až poté, co domluvím, se teprve úplně narovnám.

Když ses lehce pohnul, abys na návštěvníky viděl, zastavili se, vyčkávali. Jeden ze skřetů dokonce sáhl po malé dýce, kterou měl u pasu, člověk ho ale zarazil a ukázal mu, aby dýku zase schoval. Když se ujistili, že se dál nehýbeš, že to byl jen pohyb ze spánku, v nejvyšší tichosti pokračovali dál. Nevšimli si, že sis něco mumlal.
Přivolat lesní včelstvo nějakou chvíli trvalo, nakonec se ale ukázal roj, ovšem ne tak velký, jak bys očekával. Stačil ale na to, aby partičku zaměstnal a tobě dal čas dostat se do koruny stromu. K tvé smůle si tě ale jeden z nich všiml (62%) a nezapomněl na to upozornit ostatní.
”Říkal jsem vám, kreténi, abyste drželi huby. Jau.. kurva… jau… zasraný včely,” začal nadávat člověk, zatímco skřeti se ze všech sil snažili odehnat včely. I od nich jsi ale slyšel nepříliš slušná slova. ”Kde se tu vůbec vza-jau-li,” dál nadává chlapík. V tu chvíli se jednomu ze skřetů konečně podařilo zbavit se včel, ty se ovšem přesunuly k druhému skřetu, který o chvilku později padl k zemi.
”Ik’hure, co ti je? Brácho,” první ze skřetů přiklekne k padlému a začne s ním třást. ”Ik’hure, slyšíš mě? Ik’hure! Boraku, on se nehýbe!”
”A co já s tím? Au, sakra… zasraný včely, děte už do hajzl-au,” Borak mu jen odsekne, zatímco stále odhání včely. Ty se už moc dlouho nezdržují a za chvilku zmizí v lese. Teprve pak se muž ohlédne ke skřetům a po chvilce váhání přiklekne vedle nich. ”Ik’hure, vstávej, sakra chlape, vstávej, vždyť to jsou jen včely, nic co bychom už nezažili.”
”Je celej oteklej a vypadá že nedýchá. Ik’hure! Bratře!”

Pielle si viditelně oddechne, když se probereš a ujistíš ho, že jsi v pořádku. ”Golddust?” zamyšleně si promne bradu a podívá se na tebe. ”Trpaslík Golddust? Hm, tady ve vesnici žádný trpaslík nežije. Nejblíže, kde bys našla trpaslíka je v Jalmarysu a v Porosu. Možná pak ještě v Ortysii. To jsou ale všechno velká města, tak den, dva cesty odsud.”
Když už si je jistý, že js opravdu v pořádku, pomalu se rozejde směrem k hostinci. ”Proč myslíš, že tenhle Golddust bude vědět, kde tvýho mistra hledat?” zeptá se po chvilce zvědavě. Než mu ale stihneš cokoliv odpovědět, zastaví se před nevelkou budovou s vývěsním štítem nad dveřmi, na kterém je vyzobrazená silueta orčí hlavy s plnovousem a pod ním nápis: “U vousatýho Orka”.

”Touhle dobou bude narváno, tak se nelekni,” upozorní tě elf a vejde do hostince. Pielle měl pravdu, v hostinci opravdu bylo plno. Osazenstvo byli vesměs elfové, jen tu a tam jsi mohla spatřit nějakého člověka (většinou snědé pleti), nebo dokonce i jednoho, či dva hobity. Ovšem co tvůj pohled přitáhlo hned na první dobrou byl vysoký ork stojící za pultem. Už od pohledu jsi mohla říci, že je to již stařík, ale i přes jeho šedé vlasy i vousy byl stále dost mohutný a svalnatý. Velké kly trčící mu ze spodní čelisti i rudě zbarvené oči mu dodávali podmračený a mrzoutský dojem, ale způsob, jakým se bavil se štamgasty u baru svědčil o opaku. ”To je, má milá, Hur’ek,” řekne ti elf a zamíří k baru.
”Buď zdráv, Pielle. Dnes jsi tu nějak brzy,” ork si vás všimne a jeho hrubý a hluboký hlas tě téměř doslova udeří do uší. ”A co to máš sebou za křepelku? Aida ti už nestačí?” Od baru se v tu chvíli ozve skoro až hurónský smích a ty na sobě najednou ucítíš pohledy mnoha očí.
”K čertu s tebou, Hur’eku a váma taky, blbci,” mávne rukou elf a také se zasměje. ”Tohle je… vlastně ani nevím jak se jmenuješ,” teprve až teď si ten drobný detail uvědomí a zkoumavě se na tebe podívá.

”Zase jsi mě prokoukla,” zasměje se a pozorně si tě prohlédne. V jeho očích, i přes ubívající světlo, jde vidět hrdost a spokojenost. ”Jsem rád, že ti sedí. Bál jsem se, že jsem špatně trefil velikost,” viditelně si oddechne.
”Hm, takže projít naši rodnou zemi. Cestu sis vybrala dobrou. Na východ je víc trpaslíků než nordů. Snad jen nad Sibirem, je tam malá vesnička, Radakmed se jmenuje. Co jsem slyšel, je to poslední místo, kde žijou čistokrevní,” řekne zamyšleně. Sama moc dobře víš, že v současné době je už velmi obtížné najít čistokrevného norda. Ty sama, tvůj otec a dokonce i Loren jste toho důkazem. Vždyť i ve vaší vesnici už pomalu čistokrevného nenajdeš.
”Jestli ale půjdeš dál na západ, určitě navštiv Marabrot. Pěšky se tam dostaneš tak za tři, možná čtyři dny. Je to malá vesnice u řeky Balgard. Žije tam můj vzdálený bratranec, Agnus Hrdý. Trochu namyšlenec, ale jinak skvělý lovec s dokonalým instinktem. Nikdy jsem nepochopil, jak to dělá, že mu žádná kořist nikdy neunikla,” poradí ti a pak tě chytne za ramena. Podívá se ti do očí a starostlivě se zamračí. ”Slib mi, že na sebe dáš pozor. Že se nebudeš pouštět do ničeho, co by bylo nad tvé síly. A že pokud se ti bude zdát, že to nezvládáš, spolkneš svou hrdost a vrátíš se domů. Není na tom nic špatného.”

I přes to, že den neprobíhal úplně podle tvých představ, nemohl ses rána dočkat. Sice tě trápila otcova odtažitost i matčino… zklamání (?!?), ale i tak ti něco našeptávalo (a nebyl to jen bratr), že ses rozhodl správně. Mágyně, kterou jsi potkal sice neuměla tvého bratra vyléčit (Mimochodem, napiš mi do životopisu jakou má bratr nemoc prosím.), ale určitě znala někoho, kdo to zvládne, nebo tě to naučí. Nebo ne? Ne, takhle jsi přemýšlet nemohl, musel jsi věřit.

Potichu ses vyhrabal z postele, pobral sis věci, které sis předchozího dne připravil a přeopatrně jsi sešel do spodního patra. V kuchyni jsi nalezl menší dary od matky, vždy tak pozorné ženy. Možná tě trochu potrápila myšlenka toho, že je tu necháváš, ale kdyby ti matka nepřála vše nejlepší, určitě by ti tu nenechala jídlo. Tiše jsi došel ke vchodovým dveřím, otevřel je a vyšel ven. Potichu jsi dveře za sebou zavřel a vykročil.
”Erronrione,” sotva uděláš jeden krok, uslyšíš otcův přísný hlas. Skoro až přepadneš, jak se snažíš jít dál a zároveň zastavit. Otočíš se po hlasu a tam ho spatříš stát. Stále ve spací košili, s oním směšným čapcem na hlavě. I přes to vše z něj jde hrůza. Snad je to tím postojem, možná tím výrazem. A pak se něco změní. Otec se uvolní, těžce si povzdechne, ramena mu trochu poklesnou a ty najednou uvidíš unaveného muže, který se nedokáže vypořádat s tím, že jeho starší syn odchází do světa. Pomalu dojde až k tobě, bez jakéhokoliv slova tě obejme a pevně přitiskne k sobě. ”Dej na sebe pozor, chlapče. Nenech se nachytat, ani přesvědčit k něčemu, co bys sám neudělal. Svět je zlý a ty jsi až moc hodný,” řekne tiše, v objetí. Pak se od tebe odtáhne na délku jeho paže, kterou ti nechá položenou na rameni. Zpříma se ti zahledí do očí a pak se pousměje. ”Najdi to, po čem tvé srdce touží. A až tak učiníš, vrať se nám.” dodá ještě a pak sáhne kamsi za pas, odkud ti podá váček (viz životopis). ”A teď už běž, ať ji stihneš,” jemně tě popostrčí. Otec u dveří domu stojí do chvíle, než zmizíš za rohem.

Dojdeš k bráně akorát ve chvíli, kdy se sluneční paprsky dotknou její horní hrany. Už zdáli však vidíš, že u ní kdosi postává. O chvilku později v postavě poznáš ženu, se kterou ses předešlého dne setkal. Opravdu na tebe čeká a jakmile tě spatří, začne na tebe mávat.
”Přišel jsi,” spíše konstatování, než cokoliv jiného. ”Už jsem si začínala myslet, že sis to rozmyslel.”
Sotva k ní dojdeš, otočí se a vyrazí pryč z města. Musíš trochu popoběhnout, abys ji dostihl.
”Takže se chceš naučit čarovat? Abys mohl vyléčit bratra?” zeptá se tě, na odpověď ale nečeká. ”Nebude to tak snadné, jak si asi představuješ. Nejdříve musíme zjistit, jak je na tom tvá jiskra. Už jsi někdy čaroval?”

Skřetovo překvapení bylo… inu veliké. Byl si příliš jistý, že tě nepozorovaně okrade a tak ani nepočítal s tím, co přišlo. Snad proto se nepokusil vyhnout se tvému kopanci, který ho tvrdě srazil na zem. Okolo tebe to zašumělo, lidé se trochu rozestoupili, ale nikdo se neměl k tomu skřetovi pomoci. Po tvých dvou dalších kopancích se schoulí do klubíčka, jen jednou rukou si chrání hlavu. Mezitím se lidé v okolí opět rozejdou po svém, nikoho evidentně tvá potyčka se zlodějem nevzrušuje. Když ho pak šacuješ, ani se nehýbá, ani nevzdoruje, když jej obereš o dýku. Jen leží a tiše kňourá.

Zbývající kus cesty k hostinci už proběhne poměrně v klidu. Cesta je sice pomalá a tu a tam zahlédneš pár očí, sledující tvůj měšec, ale po té malé přehlídce o pár desítek metrů zpět si nikdo nedovolí se k tobě jen přiblížit.
Konečně zahlédneš hostinec, o kterém prvně mluvil strážný. Tři patra vysoký, mnoha okny osázený dům, z jehož komínu se kouřilo. Před vchodem postávali dvě skupinky lidí (směska nordů, elfů, lidí a trpaslíků), všichni měli v ruce korbel, všichni se o něčem hlasitě dohadovali. Kousek za hostincem byli malé stáje, nyní plně obsazené, takže pár koní bylo uvázaných i u žlabů před nimi. U nich seděl mladý, ušmudlaný chlapec se stéblem trávy v puse a znuděně pohupujíc nohama. Když tě spatřil, seskočil a hned se hnal k tobě.
”Brej čír velkomožný pane. Stáje sou plný, jak vidíte, ale za drachnu se vám vo koně postaram. Vyhřebelcuju, nakrmim i napojim. A taky vohlídám,” vybalí na tebe naučenou písničku a v úsměvu ti ukáže křivé, zkažené zuby.
”A za další drachnu vám povim novinky z města, poradim kde co najdete, možná i kde koho najdete,” jak se zdá, mladík má slušný odhad na lidi.

”Tak ukaž, holka,” přitočí se k tobě Anka, zkontroluje si jak jsi pokrájela zeleninu a se spokojeným pokýváním si prkýnko vezme a vše shrne do hrnce, ve kterém začíná vařit voda. Krátce na to k zelenině přidá i maso.
”Placky jsou v troubě, mami,” ozve se Jolka, kterou akorát spatříš, jak si oprašuje ruce. Anka jen rychle nakoukne do trouby a znovu spokojeně pokývá hlavou.
”Dobře. Vem Morganu, dej jí nějakou deku a polštář, aby se večír měla čím přikrýt a běžte jí připravit místo na spaní.”
”Na půdě?”
”Na půdě.”
”Dobře. Pojď Morgan. Najdeme ti něco, pod čím ti bude teplo,” usměje se na tebe dívka a jakmile se k ní přidáš, zamíříte do dveří, ze kterých před nějakou chvilkou přišla.
”Jak ses vůbec nachomítla ke strejdovi?” zeptá se tě, když vejdete do malé předsíně, ze kterých vedou dvoje další dveře. Jedny bytelnější, nejspíše vchodové, druhé zase chatrnější. Jolka otevře ty chatrné a vejde dovnitř. Když vejdeš s ní, naskytne se ti pohled na menší skladiště s všemožným haraburdím. ”Chvilku to potrvá,” povzdechne si Jolka a začne se rozhlížet kolem. ”K šlaku, nic nevidím,” uleví si, odněkud vyštrachá malou lucerničku, kterou otevře a lusknutím ji zapálí. Pak se podívá na tebe a s tajemným úsměvem si dá před rty ukazovák.

Vyschlá kašna

Lyakis, Aserai
26. května 1084, poledne

Vesin, Vlandia
26. května 1084,
pozdní odpoledne