”Mistře si nech pro ty dědky z univerzity, já jsem Eleanor, ale můžeš mi říkat Leno, nebo Elo,” zasměje se čarodějka a jen co vám brány města zmizí za zády, zvolní krok a podívá se na tebe. ”Těší mne, Erronrione,” usměje se na tebe.
”Hm… potkal ses s ní prvně. V tom případě začneme zlehka hned u oběda. Teď ale pojďme, chtěla bych ujít co nejdál, než udeří vedra.”
Eleanor vybrala cestu na sever, či spíše na severovýchod. Věděl jsi, že ta cesta vede do Razihu, jednoho z přístavních města u jezera Perasos. Do oběda jste došli na hranici Lyakiské oblasti, kde čarodějka nalezla stín pod širokým převisem, kam se usadila.

”Tak, nejdříve se najíme a pak začneme s výukou,” usměje se, načež ze své brašny vytáhne kousek chleba a čutoru s vodou. Jen co dojíte a schováte své věci, podívá se na tebe.
”Kousek odtud je malý pramen. Je příliš malý na to, aby mohl zásobovat nějakou vesnici, nebo aby mohl poskytnout dost vláhy pro život rostlin. Ovšem pro naše účely je dostatečný a hlavně, je čistý,” osvětlí ti a ty si všimneš, že její oči lehce světélkují. Dojde ti, že ona přesně ví, kde ten pramen je. ”Po tobě teď chci, abys ten pramen našel. Ne, ne takhle,” zarazí tě, když se začneš zvedat, ”najdi ho pomocí magie. Zavři oči, uvolni se. Přesně tak. Zhluboka se nadechni a představ si malý pramínek vody. Představ si jak se voda prodírá skrze kámen, představ si zvuk, který voda vydává, když dopadá na zem. A teď si představ ten pocit, když jí necháváš dopadat na ruce. Cítíš jí?” Její hlas je tichý, melodický, uklidňující. Děláš jak ti říká, představuješ si malý čůrek chladivé vody. Slyšíš zvuk, který vydává, když dopadá na zem, úplně se do něj ponořuješ. A pak ucítíš něco, co jsi ještě necítil.

Najednou stojíš před malým pramínkem čisté vody. Vidíš, jak vytéká ze skály, dopadá na zem, kde se vzápětí vypařuje vlivem horka. Zároveň cítíš, jak pramínek proudí v tobě samotném a máš pocit, jako bys ho dokázal ovládat. ”Cítíš ho?” uslyšíš vzdálený hlas Eleanory. ”Vidíš ho? Rozhlédni se kolem, popiš mi, co vidíš.” Rozhlédneš se, ovšem není toho moc, co popisovat. Vidíš skálu, ze které pramen vytéká, je součástí masivu, v jehož stínu se schováváte. Také vidíš suché keře, krčící se ve stínech. A pak v dálce zahlédneš mračno zvednutého prachu a pochopíš, že tam někde je cesta, po které jste šli. ”Jdi trochu dál od pramene.” Poodejdeš a spatříš dvě postavy krčící se pod převisem. Ovšem nejde ti se na ně zaměřit, ať se snažíš jak chceš. Vidíš je rozmazaně. ”Výborně, Erronrione. Našel jsi pramen. Teď se vrať zpět.” zaslechneš ženin klidný hlas. ”Woho, pomalu, chlapče, opatrně.” Otevřeš oči a trochu se zamotáš, Eleanor sedí u tebe, drží tě a usmívá se.
”Kde je ten pramen, chlapče?”
[/justify

Loren jen s tichým pousmáním pokývá hlavou a pustí tě. ”Dávej na sebe pozor, děvče, svět je nebezpečný,” slyšíš ho říci, když se ale ohlédneš, už je pryč. Vydáš se na cestu, zprvu lesy, které znáš. Do půlnoci dojdeš na hranice Omorské a Ovské državy. Ovskou državu i hrad Ov vlastní, jak víš, trpaslíci. Pánem hradu je Bronzebeard, o kterém jsi akorát slyšela, že je velmi přísný.
Lesy pomalu řídly, až nakonec přešly ve vřesoviště a ty se nakonec přeměnili na rozlehlé louky. Tu a tam bylo ještě vidět sníh a díky tomu byla noc vcelku mrazivá, tedy ne, že by to zrovna tobě nějak vadilo. Vzhledem k čisté obloze a měsíci, jež byl téměř plný (do úplňku zbývaly, dle tvého odhadu, tři až čtyři dny), bylo poměrně dobře vidět a proto jsi mohla zahlédnout siluetu vzdáleného hradu. Byla to ale spíše jen představa, než skutečná silueta. Co bylo ale důležitější, byla únava, která se tě pomalu a jistě začínala zmáhat.

V hospodě je nějakou chvíli ticho, většina si tě prohlíží, dívají se i na Piella, který už tou chvílí sedí u baru a taky si tě zvědavě prohlíží. Když se narovnáš, jakoby se zvuk hospody vrátil zpět a ta zase ožila hovorem.
”Ingolfa, říkáš?” zeptá se tě hrubým hlasem ork, zatímco před Piella pokládá korbel s nějakým pitím. ”Něco mi to říká, ale…” poklepe se na hlavu a omluvně pokrčí rameny.
”Znáš ho, dědku. Před třemi měsíci se tady zastavoval, mluvil s tebou,” pronese Pielle, jakmile se napije z korbelu a utře si ústa od pěny.
”Tři měsíce zpátky? Sakra, kdybych si měl pamatovat co bylo tři měsíce zpátky, musel bych mít hlavu jako vesnická sýpka,” odmávne ho a poodejde za další objednávkou.
”Promiň holka,” omluvně se na tebe podívá elf a znovu se napije.

Volání divočiny

Pod rouškou tmy

Jalmarys, Západní Impérium
25. května 1084, noc

Blížíme se k cíli

Sibir, Strugia
30. května 1084, večer

Vyschlá kašna

Lyakis, Aserai
27. května 1084, brzké ráno

Vesin, Vlandia
26. května 1084,
pozdní odpoledne

Jalmarys, Poros a Ortysia, zopakuji v duchu po panu Piellovi ve snaze si jména těch měst zapamatovat, abych zmírnila zklamání z toho, že pan Golddust není z Golerynu. Ale... Ale to nevadí! Mám jméno a... A určitě ho najdu! A on mi pomůže a já pak díky tomu najdu mistra. Tak.
"Ah... Já... Omlouvám se, špatně se to vysvětluje, ale... Myslím, že mistr říkal panu Golddustovi, kam má nemířeno, když si u něj vybíral peníze a směnky," vyhrknu a vlastně mě ani nenapadne zalhat, zatímco si zvědavě prohlížím stavení, u kterého jsme zastavili. "U Vousatýho orka" vypadá jako taková milá a malebná hospoda a vyobrazení na vývěsním štítu mne přiměje pousmát se.

Nijak přede dveřmi neotálíme, pan Piell vchází dovnitř a já ho samozřejmě rychle následuji. A i přes jeho upozornění... Mne tolik hostů přeci jen vyvede z míry. Ovšem zdaleka ne tolik jako sám hospodský! Hur’ek vypadá mnohem víc jako ork, než jak jsem si takového orka představovala a... Je tak obrovský. A ty zuby! A oči a... A... Mechanicky vykročím za elfem k baru, ohromená tím vším, co vidím.
Vystřízlivění přichází brzy, jakmile zazní hrubý hlas orka, lehce sebou trhnu, opožděně mi dochází, co řekl a... Smích, pohledy i nečekaná pozornost příliš mnoho párů očí mne přinutí se mimoděk nahrbit a mírně sklopit hlavu. Ruka mi rychle vystřelí k vlasům, které si nahrnu více před zjizvenou tvář.

"Já... Ah... Uch... Já jsem Septima, služebnice mistra Ingolfa," představím se ostýchavě a rychle se s těmi slovy všem přítomným ukloním. "Pan Piell... Pan Piell byl tak moc hodný a vzal mě sem s sebou, abych... Abych se mohla poptat po mistrovi. Náš dům shořel a já mistra potřebuji najít," pousměji se, když se pokouším věci bezelstně uvést na pravou míru. A vlastně až poté, co domluvím, se teprve úplně narovnám.

Když ses lehce pohnul, abys na návštěvníky viděl, zastavili se, vyčkávali. Jeden ze skřetů dokonce sáhl po malé dýce, kterou měl u pasu, člověk ho ale zarazil a ukázal mu, aby dýku zase schoval. Když se ujistili, že se dál nehýbeš, že to byl jen pohyb ze spánku, v nejvyšší tichosti pokračovali dál. Nevšimli si, že sis něco mumlal.
Přivolat lesní včelstvo nějakou chvíli trvalo, nakonec se ale ukázal roj, ovšem ne tak velký, jak bys očekával. Stačil ale na to, aby partičku zaměstnal a tobě dal čas dostat se do koruny stromu. K tvé smůle si tě ale jeden z nich všiml (62%) a nezapomněl na to upozornit ostatní.
”Říkal jsem vám, kreténi, abyste drželi huby. Jau.. kurva… jau… zasraný včely,” začal nadávat člověk, zatímco skřeti se ze všech sil snažili odehnat včely. I od nich jsi ale slyšel nepříliš slušná slova. ”Kde se tu vůbec vza-jau-li,” dál nadává chlapík. V tu chvíli se jednomu ze skřetů konečně podařilo zbavit se včel, ty se ovšem přesunuly k druhému skřetu, který o chvilku později padl k zemi.
”Ik’hure, co ti je? Brácho,” první ze skřetů přiklekne k padlému a začne s ním třást. ”Ik’hure, slyšíš mě? Ik’hure! Boraku, on se nehýbe!”
”A co já s tím? Au, sakra… zasraný včely, děte už do hajzl-au,” Borak mu jen odsekne, zatímco stále odhání včely. Ty se už moc dlouho nezdržují a za chvilku zmizí v lese. Teprve pak se muž ohlédne ke skřetům a po chvilce váhání přiklekne vedle nich. ”Ik’hure, vstávej, sakra chlape, vstávej, vždyť to jsou jen včely, nic co bychom už nezažili.”
”Je celej oteklej a vypadá že nedýchá. Ik’hure! Bratře!”