Volání divočiny

Skorin, Strugia
26. května 1084, večer

Cestuju a pořád!

"Och, děkuju," zadrmolím rozpačitě, div se nezačervenám, na kolik mne v první chvíli slova Aidy překvapí. Stále mám pocit, že panu Piellovi se příliš nechce mne někam doprovázet, jen... Jen příliš nechápu, co mu vadí. Něco jsem snad udělala, čím bych mu to znelíbila? Kousnu se do rtu, abych udržela jazyk za zuby - přesně jak se sluší a patří - a jen mlčky přikývnu, načež následuji elfa ven. Mlčení mi ovšem příliš dlouho nevydrží, když k němu v tom upřímném podivení zvednu pohled.
"Jako... Opravdový ork?" vypadne ze mne se směsicí úžasu i bázně. Nikdy jsem nemluvila s orkem! Asi jsem ani žádného živého neviděla... Namísto odpovědi ale pan Pielle mizí zpátky do domu, zatímco já zůstanu poslušně čekat na místě, kde mne zanechal.

Váček s penězi a směnkami je něco, co jsem opravdu nečekala, náhle nabyté jmění mě viditelně znejistí. Můžu si to vůbec vzít? Nebo něco z toho utratit? Jsou to... Jsou to peníze mistra Ingolfa... Už se nadechuji, ovšem sotva těžký měšec dosedne do mé dlaně...

Piellův hlas i dotek - byť nikterak hrubý - mne poleká. S cuknutím měšec upustím, až opožděně mi dochází, že spadl do prachu k mým nohám a pár mincí se z něj vysypalo.
"Omlouvám se!" vyhrknu rychle, naučeně, ze zvyku a krátce se přikrčím než se rychle skloním, abych vše ze země posbírala. Srdce mi buší, myslí prostupuje poznání i šílený zmatek z toho, co se to právě stalo. To... To musely být... Vize! Ale jak... Proč... Ale bylo to skutečné! Muselo být! Vzpomínám si na ten den, kdy se mistr balil na cestu, kdy... Kdy... Jsem ho viděla naposledy. Na půl roku? Mistr přede mnou nemluvil o žádném půl roku! Uvědomění střídá úzkost, zatímco sbírám mince, co mi kloužou z ledových prstů. Mám pocit jako bych nezvládla další mistrovu zkoušku. Hloupá a neschopná k tomu, prolétne mi hlavou.

Nicméně...

Musím mistra najít dříve než on objeví tu spoušť. Zachránit, co se dá! Spoléhal na mě, věřil, že zvládnu tak dlouhou dobu bez jeho dohledu...

Ostře se nadechnu a teprve až teď se odvážím podívat zpátky na pana Piella.

"Já... Jsem v pořádku. A... A bude to zní zvláštně, ale... Žije tady pan Golddust? Pan trpaslík Golddust," upřesním to, "myslím... Myslím že on ví, kam se mistr vydal."

Z môjho sladkého šlofíka ma vytrhli šepkajúce hlasy. Nenápadne pootvorím jedno oko a keď spozorujem zakrádajuce sa tri postavy hneď mi je jasné aké majú úmysly. Trochu sa pohnem aby to vyzeralo, že len v spánku mením polohu a presuniem si ľavú ruku pred ústa aby nevideli že šepkám zaklínadlo.

,,Včielky z lesa divoké,
o pomoc vás prosím,
vaša sila ochranná,
nech útočníka skosí."

Opakujem toto zaklínadlo až kým sa z lesa na tri postavy nevyrúti roj rozzúrenych včiel. A až k tomu dôjde opatrne sa postavím zájdem za roh hradného múru, ktorý je ku mne najbližšie tak aby ma nebolo vidieť, a potom sa rozbehnem do lesa kde vyleziem na prvý vysoký strom. Tam sa ukryjem v hustej korune a budem pozorovať ako sa situácia s troma lupičmi vyvynie.

Na tvou odpověď se jen pousměje, nejspíše čekala, že si to budeš chtít nejdříve ověřit. Ve tvém odchodu ti nijak nezabrání, jen ještě koutkem oka zahlédneš, jak se natáhne na posteli a snad i zavře oči. I tvé poslední ohlédnutí ti potvrdí, že se upírka natáhla na postel a dál ti nevěnuje pozornost. Nebo se tak alespoň tváří. Pořád máš totiž pocit, že tě sleduje.

Zamíříš do pravého křídla, projdeš chodbou se schody a jen co narazíš na první dveře na pravé straně, všimneš si strážného. Je sám, zády k tobě a zrovna pomalu míří ke konci chodby. Jeden bod pro upírku, strážní nechodí ve dvou. Dojdeš až k druhým dveřím a díky svým zesíleným smyslům si hned ověříš, že v pokoji za nimi kdosi spí. Tiše, opatrně otevřeš dveře a před tebou se objeví potemnělá místnost. Stačí ti jen zlomek vteřiny, aby ses šeru přizpůsobil. Místnost to není bůh ví jak velká a stále je dost velká na to, aby se v ní nacházeli čtyři palandy, příslušný počet truhlic a nevelký stůl pro čtyři i s židlemi.
Nedělá ti problém ihned spatřit spícího strážného. Leží hned na první palandě, ve spodní části. Přijdeš o trochu blíže a všimneš si, že má na sobě jen halenu a plátěné kalhoty. Je jen otázkou chvilky a strážný se již neprobudí.

”Naštěstí dobře. Pán Charasu udělil mladýmu Routkovi výjimku, takže nikam jít nemusel, ale pod podmínkou, že neopustí vesnici. On totiž starej Routek v jedný bitvě před dvaceti lety přišel o nohu a tak to má teď těžký a mladej mu se vším hodně pomáhá. Navíc je to jedináček,” rozpovídá se Jolka, zatímco připravuje těsto na chlebové placky.
”Hmm,” souhlasně přikývne, ”babku Kostovou tu zná každej. Pokud máš nějaký neduhy, skoč za ní, pomůže ti. Nebýt jí, tak by mi tu už běhali caparti.” Při těch slovech se poplašeně rozhlédla, jestli není někde v okolí její matka. ”Hlavně to neříkej matce, nebo otcovi, by mě zabili,” dodá trochu vystrašeně. V tu chvíli do světnice vejde paňmáma následovaná Pioterem, který funí nad oním hrncem, se kterým Anke odcházela. ”Polož to na plotnu. Opatrně, ať to nevyleješ, nemehlo. A ty se nechechtej a zadělávej. Ukaž děvče. Klidně jsi mohla dělat větší kousky, ale to nevadí, aspoň toho bude víc. Piotere, skoč do komory pro vepřový. Vem dvě panenky.” Je jasné, kdo této rodině vládne.

Pioter položil hrnec plný vody na plotnu, kterou Anke zkušeně zapálila, a odběhl kamsi pro maso, jak mu matka nakázala. O chvilku později byl zpět, v rukou dvě pěkné vepřové panenky, obě podávajíc matce. Ta si je převezme a začne je zpracovávat. ”Běž za taťkou a řekni mu, ať se s Arturem podívají na tu kůlnu. Když už je tady, tak ať mu s tím pomůže,” už o něco mírnějším hlasem znovu zaúkoluje chlapce, možná pro to, že si všimla jak se ve tvé společnosti tváří. ”Je to janek, ten náš kluk. Ale je hodnej, pracovitej. Jen z holek má trochu vítr,” vysvětlí ti Anke. ”Rovnou vychřici,” uslyšíš uchechtnout se Jolku a matka se na ní přísně podívá. Jolka jen sklopí hlavu a dál se věnuje přípravě placek. Tobě ale neunikne, jak jí cukají koutky.

Strážný, kterého jsi oslovil byl nord. Nebo spíše jeho míšenec, protože na norda nebyl zrovna nejvyšší a ani tak mohutný. A hlavně, neměl jasně modré oči, jak je čistokrevní mívají.
”Jugrina?” zamyšleně si promne bradu a podívá se na svého kolegu, člověka tmavých vlasů, hustých zrzavých vousů a trochu podsadité tváře. Ten jen pokrčí rameny. ”Zkus se zeptat U ohnutýho kladiva. Většinou tam bejvá. Hospodu najdeš nedaleko západní brány. Když půjdeš touhle ulicí, nemůžeš jí minout,” ukáže ti ještě směr a přestane ti věnovat pozornost.

Ulice, kterou ti strážný ukázal je dost široká na to, aby po ní projel vůz a vedle něj ještě jeden jezdec a i přes pokročilou hodinu, je stále plná lidí. Podél domů tu a tam stojí stánky s různými druhy zboží, od jídla, přes suroviny, nástroje a oblečení až po zbraně a zbroje. Sice to není hlavní ulice města, ale i tak je až s obdivem kolik lidí tu je. A nejsou to jen trpaslíci a nordové, ale i lidé, elfové a tu a tam zahlédneš nějakého hobita (převážně u stánků s jídlem) a dokonce i jednoho, nebo dva orky. Inu, ne nadarmo se říká, že Strugia je jedna z nejtolerantnějších zemí v Caldarii. Tolerantnější je snad už jen Aserai.
Projet ulici na koni bylo poměrně obtížné. Musel jsi postupovat pomalu, abys někoho nesrazil, dávat lidem dostatek času aby uhnuli a ještě ke všemu odhánět pouliční obchodníky. V jednu chvíli se k tobě přitočil i nepříliš velký skřet, který zahlédl tvůj měšec. Dokonce se mu i podařilo měšec chytnout a přiložit k němu dýku (62%)

Hoď si k%.
Více jak 62%, měšec jsi zachránil.
Méně jak 62%, zloděj byl úspěšný.
Přesně 62% nebo 90% - 100%, chytil jsi zloděje a můžeš mu dát za vyučenou

Otec si tě stále prohlíží, stejně tak i matka. Když jim pak odpovíš, pohlédnou na sebe a otec nakonec s lehkým povzdechem kývne. ”Pokud chce jít, ať jde. Možná ho život na cestách naučí více než my. Možná najde něco v čem nebude takové nemehlo,” pronese pak, odsune prázdný talíř a vstane od stolu. Matka jej ještě chvíli sleduje a pak se podívá na tebe. Mile se na tebe usměje, pohladí tě po tváři a pak také vstane. ”Dojez si to,” pobídne tě, sebere prázdné nádobí a zamíří do kuchyně.

Popiš prosím zbytek svého dne až do dalšího rána. Interakci s rodinou nechám plně ve tvé režii.

Jak to většinou bývá, když někdo něco očekává, utíká čas pomalu. Ovšem u tebe to bylo jiné. Čas plynul rychleji, nebo se ti to alespoň zdálo. Možná to bylo spíše tím, že jsi pořád něco dělala. Tu jsi otci pomáhala vyspravit sítě (a učila to Juleho), pak jsi zase pomáhala matce s úklidem a nakládáním a konzervováním chycené ryby. Pak si tě na chvíli ukradl Bron, aby ti ukázal své fígle s mečem, které jsi už dávno znala. Nakonec jste skončili s tím, že se ti svěřoval ohledně jedné dívky z vesnice. Dalas mu pár rad, řekla mu na co si dát pozor. Nakonec tě opět získal Jule. Už od chvíle, co jste s otcem vyspravovali sítě, trval na tom, že mu musíš říci jak co nejlépe střílet z luku. I jemu jsi dala pár rad, trochu ho pokárala, když měl špatný postoj, nebo naopak pochválila, když zcela náhodně trefil cíl. Ať už čas ubíhal jakkoliv, s každým jsi chvilku strávila. Všichni se usmívali, radovali se.

S blížícím se večerem se napětí v domě stávalo stále hmatatelnějším. I přes to, že ještě před chvílí jste se všichni smáli, teď jste byli zticha, a ty sis stále všímala těch smutných pohledů. Dokonce jsi i přistihla bratry jak se mezi sebou hádají. Nemusela jsi být vědma, abys věděla proč. Jule tě chtěl od cesty odrazovat, Bron mu v tom bránil.
Nakonec, když už bylo slunce skoro schované za stromy, jste se všichni sešli u večeře. Matka připravila tvé nejoblíbenější jídlo a muselo se nechat, dnes si dala opravdu záležet. Seděli jste proti sobě, všichni tě sledovali a mlčeli.
”Tak dost už. Vib neumírá ani neodchází natrvalo, tak nechte těch smutnejch ksichtů. Vždyť se nám vrátí. Možná ne zítra, nebo za týden, ale vrátí se. Copak chcete aby odcházela s těžkým srdcem?” ozve se nakonec rozzlobeně otec a všichni u stolu provinile sklopí hlavu. Otec si vás všechny ještě nějakou dobu přísně měří a pak si povzdechne. ”Vibeke se nám vrátí. Za nějaký čas, to neříkám, ale vrátí. A až se vrátí, bude nám vyprávět zážitky ze svých cest,” dodá a konečně se pustí do jídla. Je to skoro jakoby pronesl magická slova, tíživá atmosféra najednou zmizí. Všichni se začnou usmívat, kluci se začnou překřikovat a matka je začne napomínat. Skoro jako každý večer. I tak ale cítíš, že je to jiné, než obvykle.

Po večeři otec vyhnal kluky pro dříví, aby ti dali chvilku klid na přípravy a matka se pustila do úklidu. Když slunko zašlo, byla jsi připravená vyrazit. Oblečená v nové zbroji, meč u pasu (solidní ocelový meč, ostrý jako břitva s nádherně vyřezávaným pouzdrem), na zádech luk, toulec a brašna se zásobami a oblečením. Když jsi vyšla ze svého pokoje, dům byl tichý, nikde nikdo. Vyšla jsi před dům a tam všichni stáli, čekali na tebe. Jen co jsi vyšla, skočili na tebe oba dva bratři, pevně tě objali a oba tě políbili na tvář. Když ses vymanila z jejich objetí, přišla k tobě matka. Pořádně si tě prohlédla, provedla poslední úpravy na zbroji, pohladila tě po tváří a také tě objala. Ani polibek nezapomněla. Otec to vše sledoval, ve tváři přísný výraz, ovšem oči ho zrazovali. Viděla jsi, jak se lesknou, věděla jsi, že se přemáhá, aby slza nekápla. Došla jsi k němu, chvilku jste na sebe jen tak hleděli a on ti nakonec podal ruku. Když jsi ji přijala, přitáhl si tě k sobě a pevně tě objal. ”Dej na sebe pozor, holčičko,” řekne tiše, tak abys ho slyšela jen ty. I hlas ho totiž zrazoval. Když tě, po dlouhé chvíli, pustil, pohlédl ti do očí a hrdě se na tebe usmál. Pak sáhl k boku a podal ti váček. ”Není to moc, ale na nějakou chvilku by ti to mohlo vystačit,” dodá už pevným hlasem (chvilku mu trvalo, než to řekl). Už jen podle váhy poznáš, že je v něm něco kolem dvou set denárů. Když ses pak podívala po ostatních, bylo ti jasné, že odmítnutí nikdo z nich nepřijme.

Loučení bylo těžké, Jule tě chtěl jít dokonce vyprovodit, ale matka jej nakonec zastavila. Nakonec ses ale otočila domovu zády a vydala se na svou cestu. Věděla jsi, že budou u domu stát dokud tě uvidí, možná proto ses neotočila a s hlavou hrdě vztyčenou šla dál. Kdo ví, jestli by ses nakonec neotočila a nevrátila zpět.
Vesnici ses šikovně vyhnula, i tak jsi zdálky viděla záři ohňů a zvuky svatební slavnosti. Byly slyšet dokonce i pár desítek metrů za vesnicí, když ses začala pomalu zanořovat do lesů. Ač měsíc nesvítil, vidět bylo stále dobře. Navíc místní lesy neznal nikdo lépe než ty. Snad až na strýce. Netrvalo ti dlouho najít směr, schůdnou cestu a vyrazit za svým cílem.
”Myslel jsem si, že půjdeš tudy,” ozve se odněkud shora strýcův hlas. Když se zastavíš a rozhlédneš, spatříš ho sedět na jedné větvi, pořádný kus nad zemí. Loren s tichým žuchnutím seskočí vedle tebe na zem a pomalu dojde k tobě. ”Myslelas, že tě nechám odejít bez rozloučení?” usměje se na tebe a roztáhne náruč k objetí.

Zpoza dveří zaslechneš tichý smích a pak výzvu, abys vešla. Když tak učiníš, spatříš usmívající se Aidu a lehce se mračícího Piella. ”Sluší ti to, děvče,” Aida si tě pozorně prohlédne a podívá se na PIella. Ten jen přikývne, zvedne se od stolu a zamíří k jedné ze skříní. Chvilku se v ní hrabe, než z ní vytáhne jednoduchou čepici, kterou si nasadí na hlavu a pak na tebe kývne.
”Můžeme jít?” zeptá se tě a vrhne poslední zoufalý pohled na svou ženu. Ta se na něj jen zamračí.

”Až přijdeme do hostince, nebuď moc překvapená. Hur’ek je totiž ork, tváří se sice nevrle, ale jinak je to celkem milej chlapík a pokud si to bude ještě pamatovat, určitě ti poradí,” vyjdete spolu z domku a sotva ujdete deset kroků, Pielle se zastaví: ”Já hlupák, počkej tu chvilku, hned přijdu.” Opět se vrátí do domu a sotva stihneš napočítat do dvaceti, už z něj zase vychází. Tentokrát ale s váčkem v ruce.
”Tohle jsou peníze, které nám tu nechal tvůj mistr. Měly původně být na jídlo, ale vzhledem k tomu, že už není kam vozit, zbytek ti dám. Myslím, že je využiješ lépe,” podá ti váček, ve kterém je přinejmenším pět set denárů a dvě směnky na dalších osm set.

~ ”Pielle, tady máš platbu na půl roku dopředu. Každý tejden voz zásoby, sluhové si je převezmou.” mistr předává podstatně těžší váček elfovi, který mu přikyvuje. ~ Vidíš, jak váček stojí na stole v pracovně, kterou velmi dobře znáš. Vidíš mistra, jak balí své věci, prohlíží svůj deník, který pak uklízí do šuplíku stolu. ”Vstupte. A, Septimo, to je dobře, že jdeš. Odjíždím na výpravu. Spoléhám na tebe, že vše půjde jako vždy. Až se vrátím, tak se vrátím. A teď zmiz, řekni v kuchyni, aby mi připravili oběd, pak vyrazím.” Vidíš sebe, jak odcházíš s úklonou z pracovny. ~ Okolo je tma. Jen tlumené zvuky dávají znát, že se něco děje. Pak se najednou zprudka rozsvítí. ”Takže směnka na osm set denárů, dva kousky. A tady je tisíc denárů v hotovosti. Jste si jistý, že to unesete?” malá, ale mohutná ruka trpaslíka zvedne měšec a položí jej na stůl. ”To se nebojte, pane Goldduste, mám očarovanou brašnu,” spatříš mistra, jak se ušklíbne. ”A na co tolik peněz, mistře Ingolfe? Většinou jste vybíral sotva desetinu toho, co teď.” zeptá se podsaditý trpaslík s hustým plnovousem ve kterém má vpletené zlaté šperky. ”Odjíždím na půl roku do…” ~

”Halo, děvče, slyšíš mě? Jsi v pořádku?” najednou slyšíš hlas Piella, cítíš jeho ruku na svém rameni, jak s tebou jemně třese.