Volání divočiny
Skorin, Strugia
26. května 1084, večer
Jak to většinou bývá, když někdo něco očekává, utíká čas pomalu. Ovšem u tebe to bylo jiné. Čas plynul rychleji, nebo se ti to alespoň zdálo. Možná to bylo spíše tím, že jsi pořád něco dělala. Tu jsi otci pomáhala vyspravit sítě (a učila to Juleho), pak jsi zase pomáhala matce s úklidem a nakládáním a konzervováním chycené ryby. Pak si tě na chvíli ukradl Bron, aby ti ukázal své fígle s mečem, které jsi už dávno znala. Nakonec jste skončili s tím, že se ti svěřoval ohledně jedné dívky z vesnice. Dalas mu pár rad, řekla mu na co si dát pozor. Nakonec tě opět získal Jule. Už od chvíle, co jste s otcem vyspravovali sítě, trval na tom, že mu musíš říci jak co nejlépe střílet z luku. I jemu jsi dala pár rad, trochu ho pokárala, když měl špatný postoj, nebo naopak pochválila, když zcela náhodně trefil cíl. Ať už čas ubíhal jakkoliv, s každým jsi chvilku strávila. Všichni se usmívali, radovali se.
S blížícím se večerem se napětí v domě stávalo stále hmatatelnějším. I přes to, že ještě před chvílí jste se všichni smáli, teď jste byli zticha, a ty sis stále všímala těch smutných pohledů. Dokonce jsi i přistihla bratry jak se mezi sebou hádají. Nemusela jsi být vědma, abys věděla proč. Jule tě chtěl od cesty odrazovat, Bron mu v tom bránil.
Nakonec, když už bylo slunce skoro schované za stromy, jste se všichni sešli u večeře. Matka připravila tvé nejoblíbenější jídlo a muselo se nechat, dnes si dala opravdu záležet. Seděli jste proti sobě, všichni tě sledovali a mlčeli.
”Tak dost už. Vib neumírá ani neodchází natrvalo, tak nechte těch smutnejch ksichtů. Vždyť se nám vrátí. Možná ne zítra, nebo za týden, ale vrátí se. Copak chcete aby odcházela s těžkým srdcem?” ozve se nakonec rozzlobeně otec a všichni u stolu provinile sklopí hlavu. Otec si vás všechny ještě nějakou dobu přísně měří a pak si povzdechne. ”Vibeke se nám vrátí. Za nějaký čas, to neříkám, ale vrátí. A až se vrátí, bude nám vyprávět zážitky ze svých cest,” dodá a konečně se pustí do jídla. Je to skoro jakoby pronesl magická slova, tíživá atmosféra najednou zmizí. Všichni se začnou usmívat, kluci se začnou překřikovat a matka je začne napomínat. Skoro jako každý večer. I tak ale cítíš, že je to jiné, než obvykle.
Po večeři otec vyhnal kluky pro dříví, aby ti dali chvilku klid na přípravy a matka se pustila do úklidu. Když slunko zašlo, byla jsi připravená vyrazit. Oblečená v nové zbroji, meč u pasu (solidní ocelový meč, ostrý jako břitva s nádherně vyřezávaným pouzdrem), na zádech luk, toulec a brašna se zásobami a oblečením. Když jsi vyšla ze svého pokoje, dům byl tichý, nikde nikdo. Vyšla jsi před dům a tam všichni stáli, čekali na tebe. Jen co jsi vyšla, skočili na tebe oba dva bratři, pevně tě objali a oba tě políbili na tvář. Když ses vymanila z jejich objetí, přišla k tobě matka. Pořádně si tě prohlédla, provedla poslední úpravy na zbroji, pohladila tě po tváří a také tě objala. Ani polibek nezapomněla. Otec to vše sledoval, ve tváři přísný výraz, ovšem oči ho zrazovali. Viděla jsi, jak se lesknou, věděla jsi, že se přemáhá, aby slza nekápla. Došla jsi k němu, chvilku jste na sebe jen tak hleděli a on ti nakonec podal ruku. Když jsi ji přijala, přitáhl si tě k sobě a pevně tě objal. ”Dej na sebe pozor, holčičko,” řekne tiše, tak abys ho slyšela jen ty. I hlas ho totiž zrazoval. Když tě, po dlouhé chvíli, pustil, pohlédl ti do očí a hrdě se na tebe usmál. Pak sáhl k boku a podal ti váček. ”Není to moc, ale na nějakou chvilku by ti to mohlo vystačit,” dodá už pevným hlasem (chvilku mu trvalo, než to řekl). Už jen podle váhy poznáš, že je v něm něco kolem dvou set denárů. Když ses pak podívala po ostatních, bylo ti jasné, že odmítnutí nikdo z nich nepřijme.
Loučení bylo těžké, Jule tě chtěl jít dokonce vyprovodit, ale matka jej nakonec zastavila. Nakonec ses ale otočila domovu zády a vydala se na svou cestu. Věděla jsi, že budou u domu stát dokud tě uvidí, možná proto ses neotočila a s hlavou hrdě vztyčenou šla dál. Kdo ví, jestli by ses nakonec neotočila a nevrátila zpět.
Vesnici ses šikovně vyhnula, i tak jsi zdálky viděla záři ohňů a zvuky svatební slavnosti. Byly slyšet dokonce i pár desítek metrů za vesnicí, když ses začala pomalu zanořovat do lesů. Ač měsíc nesvítil, vidět bylo stále dobře. Navíc místní lesy neznal nikdo lépe než ty. Snad až na strýce. Netrvalo ti dlouho najít směr, schůdnou cestu a vyrazit za svým cílem.
”Myslel jsem si, že půjdeš tudy,” ozve se odněkud shora strýcův hlas. Když se zastavíš a rozhlédneš, spatříš ho sedět na jedné větvi, pořádný kus nad zemí. Loren s tichým žuchnutím seskočí vedle tebe na zem a pomalu dojde k tobě. ”Myslelas, že tě nechám odejít bez rozloučení?” usměje se na tebe a roztáhne náruč k objetí.