Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Caldaria
Družina
| |||
 | Vyschlá kašna Lyakis, Aserai Cítím v místnosti lehké napětí, které vygraduje otcovými slovy. Moje nadšení rychle opadá. NEmusí to říct nahlas, abych i z toho mála pochopil jeho zklamání. Mnou. Mou žádostí odejít. Jako bych je snad chtěl opustit a nevrátit se. Ale... já to chci udělat hlavně pro ně! Pro Noda! Nadechuji se v odpověď, ale otec vstane. Jeho mizející záda jsou pro mne další studenou sprchou. Jeho mínění o mě kleslo tak hluboko, že už mu nestojím ani za posečkání. Zklamaně se podívám do své nedojezené misky. Z černých myšlenek mě vytrhne matčino pohlazení. Vzhédnu k ní, čekaje pochopení. Na krátký okamžik zadoufám, vida její úsměv. Místo pochopení, dostanu věcnou žádost. Diskuze je u konce. V jejich očích je opouštím. Jako nevděčník, který si snad neváží všeho, co pro mě udělali. Na jídlo mě přešla chuť, ale se sbezapřením ho sním. Vím, že by matka nic neřekla, ale trápilo by ji to. A já jim nikdy nechtěl působit víc starostí, než už sami měli. Mlčky se vydávám do patra, kde máme pokoje. Zastavím se před Nodeldrynovým pokojem. Nadechnu se, vydechnu, zavřu oči a vyčistím si hlavu. Pak tiše zaklepu a nahlédnu. Nespí. Usměju se a vejdu. "Errore!" Rozzáří se bratr. Je vidět, že je mu dnes lépe, než obvykle. "Neříkej mi tak," na oko se urazím. V odpověď je mi jen jeho smích. "Ale no tak. Říkají ti tak všechny holky v okolí," rýpne si a tentokrát se zasměju i já. "Co ty o tom tak můžeš vědět," sednu si k němu na postel a prohrábnu mu čupřinu vlasů. Ožene se, ale netrefí. Rozesměje ho to natoli, až se rozkašle. Starostlivě se na něj podívám, ale zadrží mě pohybem ruky. "To nic, jen mi zaskočilo. Jsem v pohodě," ale i jeho smích je pryč. "Co se stalo?" zeptá se a je to on, kdo teď bedlivě zkoumá můj výraz. "Ale... jako vždycky. Byli jsme sbírat bylinky, zapomněl jsem pokrývku hlavy, pak se říznul, něco poničil, spadl do..." začnu výčet svých vcelku obvyklých nehod. "Dobře víš, že na to jsem se neptal," přeruší mě. Jeho pohled je tak upřímný, že ho nevydržím a jako provinilý kluk sklopím pohled. Vím, na co se Node ptal. A nemá smysl mu zapírat. Zvykle jsem si, že měl dar vždycky přesně vědět, jak se věci mají. I když jsem se to snažil zamaskovat sebelíp. "Myslím, že se naši na mě zlobí," povzdechnu si. "Proč by to dělali?" "Chci odejít. Teda... začnu hned vysvětlovat, když vidím úžas a zděšení v jeho očích. "Ne jako z domu napořád, ale učit se. Potkal jsempo návratu jednu ženu. Představ si, že pohybem ruky vrátila do naší kašny vodu a... mě uzdravila pořezanýž prst. A bylo ochotná mě vzít do učení!" začnu chrlit svoje zážitky, div se Nodemu netočí hlava. Ale na jeho očích je vidět, jak visí na každém mém slově. "Jenomže to má velký háček. Cestuje a musel bych jít s ní." Zase sklesle složím ruce do klína. "Naši tě nechtějí pustit?" Zeptá se bratr, neboť si nedovede představit, proč bych měl být jinak smutný. "To zrovna neřekli..."Zavrtím hlavou. "Sice souhlasili, ale... otec to pronesl jako bych byl nevděčníkem, kteýr si neváží toho, co má. A zase mě nazval nemehlem." Node mi položí ruku na tu mou. Oba víme, že jsem největší nešika na světě. A ačkoliv mě tak nazývali mnozí, přehlížel jsem to, smířil se s tím. Ale jen Node věděl, jak bolelo, když to řekl otec. "Proč s ní chceš skutečně jít," bratr nikdy nebyl hloupý a věděl, jak se ptát. Dokázal chápat a vnímat i slova schovaná za slovy. Nevyřčenou pravdu. "Je to kvůli mě?" Pohybem ruky mě přinutí zvednout pohled. "Ano i ne," nikdy jsem mu po tomhle nedokázal lhát. "S mistrem chodím na bylinky každý den, ale ať umíchá cokoliv, nikdy tě to neuzdravilo. Dneska jsme sbírali jednu jejiž jméno si už nepamatuju, ale zítra z ní chce namíchat další lektvar. Ale... já už ztrácím naději, že to bude fungovat. Chci zkusit něco jiného. A i když řekla, že ona by tě uzdravit nedokázala, možná mi ukáže místo, kde bych se to mohl dozvědět, najít někoho takového, nebo to dokonce zvládnul sám. A možná by mi to mohlo vážně jít." Opět ve mě dokáže zažehnout ten plamen nadšení. "Pak bys měl jít. I když si možná myslíš, že ti to rodiče budou mít za zlé. Možná o tebe jen mají strach. A možná jsi v jejich slovech viděl víc, než bylo," teď to je zase on, kdo mě šťouchne přátelsky do ramene. "Ale měl bys to jít říct mistrovi. Aby zítra zbytečně nečekal." Což byla důležitá věc, na kterou jsem málem zapomněl. "No jo!" A vystřelím tak, že se přerazím o židli u jeho postele. Nad hlavou slyším jeho smích. "Nezapomeň se přijít rozloučit a... Errore. Když budeš na pochybách, vzpomeň si vždycky na to, cos mi řekl. Na ty skutečné důvody." Usměju se na něj, slíbím a pak vystřelím z domu. Rovnou za mistrem. "Mistře!" Vletím do jeho domu. Je s podivem, že mistrovi v té chvíli nevypadne z rukou skleněná baňka. "Erronrione! Kolikrát jsem ti říkal, že když přijdeš, máš nejdříve zaklepat a pak se ohlásit! takhle z tebe budu mít infarkt," osočí se na mě mistr a raději odloží baňku na bezpečné místo. "Co potřebuješ? Přitížilo se snad tvému bratrovi?" Přejde k praktičtější stránce věci. Zavrtím hlavou. "Přišel jsem se... rozloučit," polknu. "Zítra odcházím s jednou čarodějkou. Je ochotná mě učit léčitelskou magii. Nebo aspoň ví, kde mě to naučí."S napětím jsem čekal na kázání a hořekování, ale mistr jen nakrabil čelo a chvli mlčel. "Má to co dočinění s tou ženou, co sem dnes zavítala s způsobila poprask s kašnou?" drby se městem šíří opravdu rychle. "Ano." "Hm... a seš si tím jistý?" I na tohle přikývnu. "Pak tedy budiž. Sbohem chlapče a snad ti tvé rozhodnutí přinese štěstí teď i v budoucnu." A po těch slovech mě nečekaně objal. "A teď už jdi, mám mnoho práce." Načež mě odehnal. Ale jen proto, abych neviděl jeho pohnutí. Nicméně se mi od něj dostalo více pochopení, než od rodiny. Rozloučil jsem se s ním a vrátil se domů. Po zbytek dne jsem se připravoval na odchod nebo jsem byl k ruce matce. Ale od oběda se mnou toho moc nenamluvila. I večeře byla i na naše poměry velmi tichá. Než jsem šel spát, stavil jsem se za bratrem, jak jsem slíbil. Trochu jsme si popovídali, než jsem se rozloučil a šel si lehnout do své postele. Ráno jsem vstával časně. I přes to jsem našel u dveří připravený šátek s jídlem na cestu, vodu a šátek na hlavu. Usmál jsem se. Matčino vřelé gesto na rozloučenou. Byl čas vyrazit na místo setkání. | ||
| |||
 | U přípravy jídla Vesin, Vlandia "Tak to je dobře". Potvrdím Jolce když mi vysvětlí co se dělo. Chudák stará.. Bez nohy a ještě by mu chtěli odvést syna. Jsem ráda že to dopadlo takhle a nemuselo dojít ke krveprolití. I když do zítřka je stále času dost, než se vydáme na cestu, mohlo by se stát cokoliv. Budu si muset venku dávat pozor. Najednou se Jolka zmíní mimo jiné o tom, že už málem měla děti. Překvapeně se na ni podívám. Nikdo o ničem neví.. Nepřijde mi jako nějaká koketa která má ráda muže. Ale na druhou stranu, takřka ji neznám, takže kdo ví. Třeba má nějakého milého a drží to v tajnosti protože je to někdo, koho nemají rodiče v lásce. S úsměvem se na ni podívám a chci se na něco zeptat, ale to už do světnice vchází Anka se synem. A tak raději mlčím a opět si hledím své práce. Jak to tak poslouchám, je mi Piotra trochu líto. Chudák nemá ani chvilku na odpočinek. Ale asi je dobré že pomáhá a nedělá hlouposti jako Jolka.. Mile se na Piotra usměji když odchází za otcem a pak pohlédnu na Anku. "Dospívá, jistě se brzy osmělí". Pousměji se a dodělávám svou práci. Mám takřka hotovo a nějak nevím co bych měla dělat pak, takže se zeptám Anky zda mohu udělat ještě něco. Docela se na tu večeři těším, ale to i na to až s Jolkou půjdeme ven. | ||
| |||
 | | ||
| |||
 | Cestuju a pořád! Sibir, Strugia Nord a člověk. Ideální kombinace na stráže, když z nich potřebuje něco vymámit trpaslík. Naštěstí z nich vypadne pro mě použitelná odpověď. "Díky! Snad to najdu." Slušně poděkuju strážnému a z měšce vyndám 3 denáry a hodím mu je. Za všechno se ve světě platí a mít dobré oko u podobných lidí se taky hodí. No lidí. Je to Nord..., ale nemůže za to jak se narodil. Už tak musí trpět, že ho takhle smíchali. Ulice byla dost prostorná a těch všech zvuků a bytostí okolo bylo opravdu hodně. Nikam jsem nechvátal. Koně jsem vedl pomalu,teda ne že by to šlo rychlejc, a rozhlížel jsem se po okolí a ruchu celého tohohle města. Bylo to poměrně osvěžující. Ne, že by na Ovu bylo málo bytostí všech druhů, ale prostě tam nevládl takový ruch jako tady. Hobita jsem neviděl už dlouho a ork? To bylo na Ovu skoro sprosté slovo. Takže tohle bylo fakt fajn, ale to se mi taky stalo trošku osudným, protože jsem nedával pozor. "Ne nechci sušenou rybu! Vypadám jako někdo, kdo jí sušené ryby?!" Zavrčím na menšího člověka, který má na prutě nabodnuté jakési ryby a cpe mi je až pod nos. Možná byl se skřetem domluvený a možná ne, ale rozhodně to pomohlo k tomu, že se ke mě ten malý parchant mohl přitočit a dostat se až k mému měšci. Problém toho skřeta byl, že já jsem si toho všimnul. Nejsem nějaký idiot, co přijel z venkova. "Ty zvyjebanče!" Zařvu na celou ulici a do skřetova překvapeného ksichtu letí pata mojí boty. Něco tam pěkně křuplo, což s povděkem kvituju. Seskočím z koně, ale držím ho furt za uzdu. Nechci, aby se mi poplašil. Na toho sráče stačím i nohama. Navíc, když si drží nos, ze kterého mu valí krev. Věnuju mu dva kopance do břicha. "Dobře si zapamtuj, jak vypadám. Aby jsi věděl, od koho se máš příště držet dál parchante! Ještě jednou mě zkus okrást a vyhodím Tě na kusy přes hradby!" Ještě jednou si kopnu a myslím, že jsem mu asi zlomil i nějaké to žebro. Prošacuju ho a zabavím mu to píchátko, kterým mi chtěl odříznout měšec. Uplivnu si k němu a vylezu zpátky do sedla a zamířím dál svou cestou. Pohledů okolí si fakt nevšímám. Na tu hýkající věc na zemi se ani nepodívám. Už jsem říkal, že jsem vzorově klidný a vyrovnaný trpaslík? (98%) | ||
| |||
 | Hledání ztraceného mistra Goleryn, Západní Impérium "Och, děkuju," zadrmolím rozpačitě, div se nezačervenám, na kolik mne v první chvíli slova Aidy překvapí. Stále mám pocit, že panu Piellovi se příliš nechce mne někam doprovázet, jen... Jen příliš nechápu, co mu vadí. Něco jsem snad udělala, čím bych mu to znelíbila? Kousnu se do rtu, abych udržela jazyk za zuby - přesně jak se sluší a patří - a jen mlčky přikývnu, načež následuji elfa ven. Mlčení mi ovšem příliš dlouho nevydrží, když k němu v tom upřímném podivení zvednu pohled.
Piellův hlas i dotek - byť nikterak hrubý - mne poleká. S cuknutím měšec upustím, až opožděně mi dochází, že spadl do prachu k mým nohám a pár mincí se z něj vysypalo. | ||
| |||
 | Sloboda, poklad nad poklady Atrion Castle, Z môjho sladkého šlofíka ma vytrhli šepkajúce hlasy. Nenápadne pootvorím jedno oko a keď spozorujem zakrádajuce sa tri postavy hneď mi je jasné aké majú úmysly. Trochu sa pohnem aby to vyzeralo, že len v spánku mením polohu a presuniem si ľavú ruku pred ústa aby nevideli že šepkám zaklínadlo. hod na kúzlo 47% | ||
| |||
 | Kápě v temnotě Jalmarys, Západní Impérium
| ||
| |||
| Volání moře Vesin, Vlandia
| ||
| |||
| Trpaslík na cestách Sibir, Strugia
Hoď si k%. | ||
| |||
| Vyschlá kašna Lyakis, Aserai
Popiš prosím zbytek svého dne až do dalšího rána. Interakci s rodinou nechám plně ve tvé režii. | ||