Slunko příjemně pálilo, navíc jsi byl i trochu znaven po cestě sem (šlo se převážně do kopce), takže sotva jsi ulehl do stínu zříceniny, začal ses propadat do říše snů. Ovšem na to, aby se ti zdálo něco o minulosti tohoto místa jsi buďto narazil na špatné místo, nebo jsi ještě nebyl tak “pozorný spáč”. To ale neznamená, že se ti nic nezdálo, jen s tímto místem to nemělo nic společného. Spíše to byla směsice vzpomínek, nedávných zážitků a přání, která jsi měl. Jednoduše řečeno, obyčejné sny.

Zrovna jsi byl v polovině snu, ve kterém jsi se stal nejváženějším druidem, kterého znal a uznával celý svět, když tě něco najednou ze sna vytrhlo. Byly to zvuky kroků a tiché hlasy.
”Držte huby, nebo ho vzbudíte!”
”Myslíte, že něco bude mít?”
”Tak zavři kušnu, nebo to nezjistíme!”
Nemusel jsi dlouho přemýšlet o tom, kdo to je. Stačilo ti se jen lehce pootočit, trochu nastevřít jedno oko a spatřil jsi tři otrhané chlapíky. Jeden byl člověk, druzí dva skřeti. Byly od tebe ještě daleko, ovšem ne tak, aby tě dobře neviděli. Šli pomalu, snažili se našlapovat co nejtišeji, šeptali, že by je kdokoliv jiný neslyšel. Tomu, že sis jich všiml jsi mohl vděčit jen a jen svému elfímu sluchu (a taky hodu PJky - 31%).

Nemusíš si házet v každém příspěvku. Stačí vždy na začátku každého dne, nebo když řeknu :)

Pod rouškou tmy

Jalmarys, Západní Impérium
25. května 1084, noc

Cestou necestou!

Sibir, Strugia
30. května 1084, večer

Vesin, Vlandia
26. května 1084, pozdní odpoledne

Volání divočiny

Vyschlá kašna

Lyakis, Aserai
26. května 1084, poledne

Na rozložité drevené terasy postavené vysoko v korunách prastarých stromov začali skrz sýtozelené listy nežne dopadať prvé lúče vychádzajúceho slnka. Schválne som si privstal, aby mi neunikla táto nádherná scenéria. Je to totiž posledné obývané miesto môjho ľudu, ktoré v najbližších mesiacoch možno aj rokoch mám príležitosť uchovať si v pamäti. Ďalej na severe je už len zrúcanina starého hradu postaveného dávno pred tým, než vznikla kultúra lesných elfov tak ako ju poznáme dnes. Včera podvečer mi o nej rozprávala skupinka miestnych detí.

Toľko som sníval o chvíli, kedy budem môcť vyraziť do sveta, a keď konečne nastal ten okamih, zrazu mi je zaťažko opustiť tieto lesy, ktoré pre mňa odjakživa boli domovom a bezednou studnicou poznania. Nemá však význam sa v tom zbytočne vŕtať. Svoje rozhodnutie nezmením. Svet tam vonku ma neprestane priťahovať, pokiaľ ho konečne nepreskúmam.

Hodím do seba poslednú hrsť nedávno nazbieraných korienkov, upravím si opaskové brašny a vykročím k okraju terasy, kde vysí spustený rebrík. Naposledy sa ešte obhliadnem a na drevenú podlahu dopadne jedná slza. Potom zleziem dole, a keď sa moje bosé nohy dotknú mäkkej lesnej pôdy, s ktorou som tak silno spätý, unikne mi druhá slza. Prstami pevne uchopím ramená cestovného vaku, a vyrazím priamo na sever, kde by sa onedlho mala objaviť cesta vedúca k zrúcanine Atrionského hradu.

Okolo obeda už z diaľky uvidím jedinú holú vyvýšeninu v okolí a na nej prastarú ruinu, napriek svojmu stavu ešte stále impozantne pôsobiacu.

Až dorazím k hradu, najskôr si ho potichu a opatrne celý obzriem, keď uvidím, že je bezpečný a opustený, zvalím sa v jeho tieni do trávy, kde si zdriemnem, kým slnko trochu nepoklesne.

Haru mi často rozprával, že na podobných miestach sa "pozorným spáčom" zvyknú v snoch zjavovať útržky príbehov z dávnych čias, s týmito miestami spojených. S malou nádejou v kútiku duše sa preto odovzdám snovému svetu.

Hody: k6 - 3
k10 - 8

Vesnici jsi opustil krátce po snídani a vydal ses cestou přímo na sever. Chvilku jsi šel jen tak lesem, protože z vesnice samotné žádná cesta na sever nevedla, ale místní chlapci ti prozradili, že zhruba půl dne cesty přímo na sever se nachází starý hrad, kam si občas chodívali hrát. Taky ti řekli, že zhruba po třech kilometrech bys měl narazit na cestu, která tě k hradu dovede.

Ukázalo se, že chlapci měli nakonec pravdu. Opravdu jsi po nějaké chvíli narazil na cestu, která tě opravdu dovedla až ke starému hradu. Spíše než hrad to byla jen zřícenina staré hlásky, ještě z dob prvních elfů. Ovšem díky tomu jsi věděl, že ses dostal na hranice lesa a vlastně i na hranice Severního impéria. Věděl jsi, nebo spíše jsi tušil, že za hláskou bude lesů ubývat. Však věž byla dost vysoká na to, aby ses mohl v klidu rozhlédnout, nehledě na to, že hláska byla postavená na snad jedinné vyvýšenině v okolí.

”Klid děvče, klid,” překvapeně tě začne uklidňovat elf, zatímco nechápavě koukne na svou ženu. Ta jen zavrtí hlavou, položí mu ruku na rameno a podívá se na tebe.
”Ale jistě, vždyť tě tu nikdo nedrží,” usměje se na tebe smířlivě Aida, pak se od srdce zasměje, když začneš překotně plácat jedno přes druhé. ”Hlavně v klidu děvče. Pojď, najdeme ti něco na sebe. Tvé věci jsem vyprala, takže budou ještě mokré a takhle do hostince jít nemůžeš. Pielle pak půjde s tebou,” zvedne se od stolu a zatímco na ní Pielle vrhá nesouhlasný pohled, dojde k tobě, jemně tě vezme za ruku a namíří si to i s tebou do vedlejší místnosti.

”Chvilku tu počkej, jen najdu něco, co by ti mohlo být,” s tím se vrátí zpět do hlavní světnice a ty, ještě než se zavřou dveře, spatříš Piella, jak cosi hledá.
Ani si nestihneš prohlédnout místnost, když se dveře opět otevřou a v nich spatříš Aidu s několika šaty v náručí. ”Něco jsem našla. Možná ti to bude trochu větší, ale to když tak vyspravíme. Chvilku tě tu nechám, vyber si, co se ti bude líbit a až budeš připravená, přijď za námi, Pielle půjde s tebou do hostince,”

Přinesla celkem čtvery šaty, všechny obyčejný vesnický střih a různých barev.
Můžeš si je popsat všechny.