”Zničená? To je po druhé v tomhle týdnu. Něco se nám motá po okolí. No nic, s tím si nedělej starost Vib, zítra se na to podíváme,” pro teď nad tím mávne rukou a převezme si od tebe zajíce, aby jej mohl později zpracovat. Poté mávne na Juleho, aby mu šel asistovat s přípravou kance. Vidíš, jak ho, stejně jako kdysi tebe, učí kam má mířit svůj šíp, kudy pak má vést řez a na co si dát pozor. Sleduješ je, jak se do výkladu úplně ponořil, stejně tak Jule ho hltavě poslouchá. Na bratra musíš proto zavolat dvakrát, aby ti věnovali pozornost.

”Uh.. co to?” nervózně tě obejme, nevěděje, co se děje.
”Vib dnes odchází,” ozve se Jule, kterému dojde, že strýc o tom neví. Ten se na vás překvapeně podívá, hlavně pak na tebe a velmi pozorně si tě prohlíží. Pak jen kývne a kamsi odejde. Překvapí tě to, chvilku zmateně postáváš, než tě Jule zatahá za ruku a přinutí tě jít domů. Sotva ale otevřeš dveře, dopadne ti na rameno strýcova medvědí ruka a jedním plynulým tahem tě otočí. Znovu tě obejme, tentokrát pevně, rozhodně.
”Tady, bude mi ctí, když to budeš mít u sebe. Snad ti to poslouží jako kdysi mě,” podá ti balíček. Poměrně těžký, ale ne až tolik. Ovšem je tak dobře zabalený (je dlouhý asi jako tvá ruka - od ramene ke špičce prostředníčku - a široký jako tvé předloktí), že nejde poznat, co v něm je. ”A už běžte, nebo mě Corvi zabije, že jsem vás zdržel od oběda,” s tím vás vystrčí ze dveří a hned je zavře.
”Co to bylo?” překvapeně zamrká Jule a začne pokukovat po balíku, který ti strýc dal.

Oběd zprvu probíhá v tichosti, každý si hledí svého talíře, tedy alespoň do chvíle, než promluvíš. Při zmínce, že jsi spadl do kašny se na tebe ani nepodívají, jen se pousmějí, otec trochu zavrtí hlavou. Když ale promluvíš tom, že je v kašně zase voda a že za to může čarodějka, přestanou jíst a podívají se na sebe. Když pokračuješ, jejich pohled sklouzne na tebe a ve tvářích se jim rozlije nevěřícný výraz.
”Nějaká čarodějka jen tak, nezištně obnovila vodu v kašně?” zeptá se tě nedůvěřivě otec, pomalu jakoby přeslechl, či snad ignoroval poslední slova, která jsi řekl.
”A ty bys chtěl jít?” naopak matka tě slyšela velmi dobře a ty v jejím hlase zaslechneš obavy.

Rozhodl ses kroky svého koně směrovat tou bezpečnější cestou, která vedla přes Omor, kolem Yangutumu, přes Ushog, Tyal, Kvol a končila v Sibiru. Byla to sice ta delší cesta, ale zase bezpečná, hlavně nejvíce využívaná obchodníky i vesničany.
Do Omoru ses dostal zhruba tři hodiny po obědě a i když jsi jedl něco při cestě, nebylo to úplně ono. Věděl jsi, že bys mohl klidně pokračovat dál, dokud bylo světlo, ale správně jsi tušil, že noc by tě zastihla někde v půli cesty a tos nechtěl moc riskovat. Proto ses rozhodl strávit zbytek dne v Omoru a hned z rána jej opustit a pokračovat. Našel sis levný hostinec kde ses mohl najíst, složit v něm hlavu a ustájit koně. Za to vše jsi zaplatil třicet dva denárů (15 za nocleh, 7 večeře a pití, 10 ustájení koně bez další péče).
Druhý den jsi vyrazil hned s prvním světlem, do Yangutumu to bylo daleko. Na cestě jsi potkal obchodnickou karavanu odněkud z jihu, jež tě, po krátkém přesvědčování, nechala aby ses k nim připojil. Při nejmenším část cesty jste měli společnou. Oni mířili do hradu Kranirog a odtamtud dál až někam k Ortongardu, takže pro téměř polovinu cesty jsi měl o zábavu postaráno.

Když jste k večeru druhého dne dorazili do Yangutumu, vůdce karavany přikázal, abyste se utábořili na druhé straně vesnice, zatímco on sám zamířil za starostou vesnice, aby to domluvil. Vrátil se o půl hodiny později v doprovodu několika dalších lidí a už z dálky křičel, aby obchodníci karavany připravili své zboží. Díky tomu se ti naskytl pohled na zboží, které je v těchto krajích poměrně vzácné. Ovšem co tě nejvíce zaujalo, bylo těžké válečné kladivo, u kterého jsi hned na první pohled poznal, že je trpasličího původu. Ovšem nedokázal jsi zjistit kdo jej mohl vyrobit (runy na kladivu jsi nepoznával). Až večer, u táboráku, ti majitel zboží, ve kterém se kladivo nacházelo, prozradil, že jej nalezl daleko na jihu, u Aseraiského pohoří (pokud ho chceš koupit, stojí 200 denárů).

Třetího dne se karavana sbalila hned zrána, krátce po snídani a vyrazila na další cestu. Jeli jste skoro celý den, všiml sis, že i obchodníci jsou zvyklí jíst za jízdy. K večeru, v době, kdy se slunko začínalo pomalu sklánět za obzor, karavana zastavila na křižovatce čtyř cest. V tu chvíli si tě přivolal vůdce karavany (jmenuje se Sirien Muhden, původem z Aserai) a ukázal ti hrad tyčící se na obzoru. Byl to Kranirog Castle, místo, kam mířili za obchodem. Také ti prozradil, že když se vydáš cestou vlevo (na sever), brzy narazíš na malou vesničku jménem Ushog. Tam ti doporučil přespat a dalšího dne ráno vyrazit přímo do Sibiru. Sice pojedeš kolem Tyalu, ale když se mu vyhneš z východu, zkrátíš si cestu o nějaký ten čas a do večera budeš v Sibiru. Ještě než jste se rozdělili, nabídl ti práci, abys je doprovázel jako jejich ochrana, když jsi ale odmítl, nenaléhal. Jen ti řekl, že kdyby sis to rozmyslel, můžeš ho najít v Sanale, nebo při nejmenším tam budou vědět, kde ho hledat.

Nakonec ses řídil Sirienovými radami a následujícího dne večer jsi konečně spatřil hradby města, jež bylo zčásti zapuštěné do skály. Města tak velkého, že jsi nebyl schopen dohlédnout ani na jeden z jeho konců. Věděl jsi, že Sibir byl v dávné minulosti hlavním městem trpaslíků, ještě dávno před příchodem nordů a následující válkou. Taky jsi věděl, že když válka mezi nordy a trpaslíky skončila, vznikl Tyal, město nordů a Sibir se začal pomalu a jistě rozlézat i do okolí hory, ze které vyrostl. Nyní bylo město směsicí nordské a trpaslické architektury, nedotčené lidskými staviteli. Snad to bylo tím, že město řídil sám Rutor Blackhammer. No, to teď vlastně nebylo důležité. Důležitější bylo, že tě nikdo u brány města nezastavil a i přes pokročilou hodinu, město bylo stále plné života. V cíli jsi byl, nyní ti zbývalo nalézt toho, jež z tebe má udělat muže… tedy trpaslíka. Však si rozumíme.

”Jsem mohla čekat, žebřík ukáže, ale aby tě tam vzal, to ne,” povzdechne si Anka. ”Mě můžeš říkat Anko,” usměje se na tebe a pozorně si tě prohlédne, zatímco si utírá ruce do zástěry.
”Tak pojď, holka. Už jsi někdy krájela zeleninu?” přikývne a trochu uvolní místo u stolu, aby ses vedle ní vešla. ”Tady máš nůž, tu zelenina. Mrkve na kostky, cibuli na půl, pórek na proužky,” podá ti nůž, ukáže zeleninu a sama se pustí do přípravy.
”Ukaž… ty kostky můžeš trochu větší. Už jsi někdy jedla dušené vepřový s domácími chlebovými placky?”

”Mamko, jsem doma. Na návsi je pěkný pozdvižení. Starej Routek odmítl pustit syna, Tomáše, víš kdo to je ne? No a zbrojní mu dali za vyučenou. Tak se seběhla skoro celá ves a div nedošlo ke krveprolití. Naštěstí se objevil pán z Charasu a zabránil tomu,” zaslechneš hlas dívky, ne o moc mladší než jsi ty. O chvilku později i vejde do světnice a ty v ní poznáš dívku, kterou jste s Arturem potkali na návsi.
”Oh… buď zdráva,” překvapeně zamrká, když tě uvidí a pak se usměje.
”Kde furt lítáš Jolko. Nevidíš, máme hosty. Strýc přijel i tady s děvenkou. Tak nečum a pusť se do přípravy placek, dneska bude dušené.”
”Jistě. Už jdu na to. A kde je strýc?”
”Venku, nejspíš drbe s otcem. Chlapi, vždycky si najdou způsob jak se vyhnout práci. Jo děvče, nikdy se nevdávej, budeš z toho nešťastná,” povzdechne si Anka, koukne kamsi z okna (spatříš tam Artura a Roberta jak pokuřují a nad něčím vášnivě debatují) a pak s dalším povzdechem vezme hrnec a zamíří ven.
”Vůbec jí neposlouchej, má své dny, tak je trochu podrážděná,” přitočí se k tobě Jolka, aby si pobrala potřebné věci a mohla se pustit do přípravy placek. ”Mě říkají Jolka.” představí se ti ještě s drobnou úklonou.

Tonda na tvé rozhodnutí pokračovat nic neřekl, jen kousek poodstoupil a nechal tě, abys střílela.
”Hezké,” uznale kývne a když ho obejmeš, překvapeně zamrká. ”Ještě než půjdeš, chvilku vydrž,” řekne ti ještě a jakmile posbíráš šípy, zamíří k domu. Chvilku mu trvá, než zase vyjde, když se tak stane, drží v ruce malou dřevěnou krabičku a kousek kůže. Dojde až k tobě a oboje ti podá. V kůži poznáš nátepník a když otevřeš krabičku, do nosu tě praští silný odér.
”Tou mastí si namaž ruku, pomůže ti od bolesti a modřina nebude tak velká. A příště až půjdeme střílet, vezmi si ten nátepník. Zabrání dalšímu zranění,” usměje se na tebe. ”A teď bys už měla běžet, brzy bude čas večeře.”

V současné chvíli vyvstává otázka.
Chceš si ten týden výcviku odehrát,
nebo to celé přeskočíme a vydáš se rovnou na cestu?
Samozřejmě ti popíšu jak výcvik probíhal
a co vše se dělo, pokud se rozhodneš pro druhou variantu.

Jen se na tebe usmívala, čekala až domluvíš. Když ses k ní přiblížil, neodtáhla se. Dokonce ani neucukla, když ses jí pokusil políbit. Ovšem ani ti nevyšla vstříc. Nechala tě, abys jí dal polibek, i když jsi cítil, jakoby se trochu, nepatrně odtáhla.
”Ano, v lovu je cosi… krásného. Ale to najdeš i v přepychu, v blahobytu. A když tě to přestane nudit, prostě uspořádáš lov. Co na tom, že lovnou zvěří budou oni?” pořád ten tajemný úsměv, ten trochu těkavý pohled, kterým si tě prohlíží, jakoby hodnotila. A pak se vaše oči na kratičký okamžik střetnou a ty v jejích očích spatříš něco, co se špatně vysvětluje. Něco, co křičí po změně, něco co vypadá jako tužba a strach zároveň. Ale taky něco, co ti prozradí, že vzhled klame. Nejsi upírem dlouho a krom toho jednoho jsi ještě žádného jiného nepotkal, ale i tak tušíš, že před tebou sedí upírka, která si pamatuje minimálně čtyři předešlé císaře.
”Ptáš se na záruku. V pravém křídle, v místnosti jen dvoje dveře od hlavního schodiště, je pokoj strážců. Jeden strážný tam spí, druhý je vzhůru a prochází chodbami. Asi za hodinu se budou střídat. Než se ale druhý dostane do chodeb, uběhne dalších půl hodiny. Budeš mít tedy více než půl hodiny klidu na svou práci. Dveře, které tě zajímají jsou až na konci chodby. Jsou magicky zamčené, ale když se dotkneš správných plošek ve správném pořadí, otevřou se ti. Za těmi dveřmi nalezneš to, co tě zajímá,” mluví tiše, oči stále upřené do tvých a ty, už jen ze zkušenosti, poznáš, že mluví pravdu.
”Slib mi, že se zbavíš obchodníka a já ti prozradím kombinaci.”

KONEČNĚĚĚĚ JUPÍÍÍÍ

Lindorn, Battania
26. května 1084, odpoledne

Vyschlá kašna

Lyakis, Aserai
26. května 1084, poledne

Na Severu je zima

Hrad Ov, Strugia
26. května 1084, dopoledne

Pod rouškou tmy

Jalmarys, Západní Impérium
25. května 1084, noc