Vesin, Vlandia
26. května 1084, pozdní odpoledne

Volání divočiny

Vyschlá kašna

Lyakis, Aserai
26. května 1084, poledne

Na rozložité drevené terasy postavené vysoko v korunách prastarých stromov začali skrz sýtozelené listy nežne dopadať prvé lúče vychádzajúceho slnka. Schválne som si privstal, aby mi neunikla táto nádherná scenéria. Je to totiž posledné obývané miesto môjho ľudu, ktoré v najbližších mesiacoch možno aj rokoch mám príležitosť uchovať si v pamäti. Ďalej na severe je už len zrúcanina starého hradu postaveného dávno pred tým, než vznikla kultúra lesných elfov tak ako ju poznáme dnes. Včera podvečer mi o nej rozprávala skupinka miestnych detí.

Toľko som sníval o chvíli, kedy budem môcť vyraziť do sveta, a keď konečne nastal ten okamih, zrazu mi je zaťažko opustiť tieto lesy, ktoré pre mňa odjakživa boli domovom a bezednou studnicou poznania. Nemá však význam sa v tom zbytočne vŕtať. Svoje rozhodnutie nezmením. Svet tam vonku ma neprestane priťahovať, pokiaľ ho konečne nepreskúmam.

Hodím do seba poslednú hrsť nedávno nazbieraných korienkov, upravím si opaskové brašny a vykročím k okraju terasy, kde vysí spustený rebrík. Naposledy sa ešte obhliadnem a na drevenú podlahu dopadne jedná slza. Potom zleziem dole, a keď sa moje bosé nohy dotknú mäkkej lesnej pôdy, s ktorou som tak silno spätý, unikne mi druhá slza. Prstami pevne uchopím ramená cestovného vaku, a vyrazím priamo na sever, kde by sa onedlho mala objaviť cesta vedúca k zrúcanine Atrionského hradu.

Okolo obeda už z diaľky uvidím jedinú holú vyvýšeninu v okolí a na nej prastarú ruinu, napriek svojmu stavu ešte stále impozantne pôsobiacu.

Až dorazím k hradu, najskôr si ho potichu a opatrne celý obzriem, keď uvidím, že je bezpečný a opustený, zvalím sa v jeho tieni do trávy, kde si zdriemnem, kým slnko trochu nepoklesne.

Haru mi často rozprával, že na podobných miestach sa "pozorným spáčom" zvyknú v snoch zjavovať útržky príbehov z dávnych čias, s týmito miestami spojených. S malou nádejou v kútiku duše sa preto odovzdám snovému svetu.

Hody: k6 - 3
k10 - 8

Vesnici jsi opustil krátce po snídani a vydal ses cestou přímo na sever. Chvilku jsi šel jen tak lesem, protože z vesnice samotné žádná cesta na sever nevedla, ale místní chlapci ti prozradili, že zhruba půl dne cesty přímo na sever se nachází starý hrad, kam si občas chodívali hrát. Taky ti řekli, že zhruba po třech kilometrech bys měl narazit na cestu, která tě k hradu dovede.

Ukázalo se, že chlapci měli nakonec pravdu. Opravdu jsi po nějaké chvíli narazil na cestu, která tě opravdu dovedla až ke starému hradu. Spíše než hrad to byla jen zřícenina staré hlásky, ještě z dob prvních elfů. Ovšem díky tomu jsi věděl, že ses dostal na hranice lesa a vlastně i na hranice Severního impéria. Věděl jsi, nebo spíše jsi tušil, že za hláskou bude lesů ubývat. Však věž byla dost vysoká na to, aby ses mohl v klidu rozhlédnout, nehledě na to, že hláska byla postavená na snad jedinné vyvýšenině v okolí.

”Klid děvče, klid,” překvapeně tě začne uklidňovat elf, zatímco nechápavě koukne na svou ženu. Ta jen zavrtí hlavou, položí mu ruku na rameno a podívá se na tebe.
”Ale jistě, vždyť tě tu nikdo nedrží,” usměje se na tebe smířlivě Aida, pak se od srdce zasměje, když začneš překotně plácat jedno přes druhé. ”Hlavně v klidu děvče. Pojď, najdeme ti něco na sebe. Tvé věci jsem vyprala, takže budou ještě mokré a takhle do hostince jít nemůžeš. Pielle pak půjde s tebou,” zvedne se od stolu a zatímco na ní Pielle vrhá nesouhlasný pohled, dojde k tobě, jemně tě vezme za ruku a namíří si to i s tebou do vedlejší místnosti.

”Chvilku tu počkej, jen najdu něco, co by ti mohlo být,” s tím se vrátí zpět do hlavní světnice a ty, ještě než se zavřou dveře, spatříš Piella, jak cosi hledá.
Ani si nestihneš prohlédnout místnost, když se dveře opět otevřou a v nich spatříš Aidu s několika šaty v náručí. ”Něco jsem našla. Možná ti to bude trochu větší, ale to když tak vyspravíme. Chvilku tě tu nechám, vyber si, co se ti bude líbit a až budeš připravená, přijď za námi, Pielle půjde s tebou do hostince,”

Přinesla celkem čtvery šaty, všechny obyčejný vesnický střih a různých barev.
Můžeš si je popsat všechny.

”Zničená? To je po druhé v tomhle týdnu. Něco se nám motá po okolí. No nic, s tím si nedělej starost Vib, zítra se na to podíváme,” pro teď nad tím mávne rukou a převezme si od tebe zajíce, aby jej mohl později zpracovat. Poté mávne na Juleho, aby mu šel asistovat s přípravou kance. Vidíš, jak ho, stejně jako kdysi tebe, učí kam má mířit svůj šíp, kudy pak má vést řez a na co si dát pozor. Sleduješ je, jak se do výkladu úplně ponořil, stejně tak Jule ho hltavě poslouchá. Na bratra musíš proto zavolat dvakrát, aby ti věnovali pozornost.

”Uh.. co to?” nervózně tě obejme, nevěděje, co se děje.
”Vib dnes odchází,” ozve se Jule, kterému dojde, že strýc o tom neví. Ten se na vás překvapeně podívá, hlavně pak na tebe a velmi pozorně si tě prohlíží. Pak jen kývne a kamsi odejde. Překvapí tě to, chvilku zmateně postáváš, než tě Jule zatahá za ruku a přinutí tě jít domů. Sotva ale otevřeš dveře, dopadne ti na rameno strýcova medvědí ruka a jedním plynulým tahem tě otočí. Znovu tě obejme, tentokrát pevně, rozhodně.
”Tady, bude mi ctí, když to budeš mít u sebe. Snad ti to poslouží jako kdysi mě,” podá ti balíček. Poměrně těžký, ale ne až tolik. Ovšem je tak dobře zabalený (je dlouhý asi jako tvá ruka - od ramene ke špičce prostředníčku - a široký jako tvé předloktí), že nejde poznat, co v něm je. ”A už běžte, nebo mě Corvi zabije, že jsem vás zdržel od oběda,” s tím vás vystrčí ze dveří a hned je zavře.
”Co to bylo?” překvapeně zamrká Jule a začne pokukovat po balíku, který ti strýc dal.

Oběd zprvu probíhá v tichosti, každý si hledí svého talíře, tedy alespoň do chvíle, než promluvíš. Při zmínce, že jsi spadl do kašny se na tebe ani nepodívají, jen se pousmějí, otec trochu zavrtí hlavou. Když ale promluvíš tom, že je v kašně zase voda a že za to může čarodějka, přestanou jíst a podívají se na sebe. Když pokračuješ, jejich pohled sklouzne na tebe a ve tvářích se jim rozlije nevěřícný výraz.
”Nějaká čarodějka jen tak, nezištně obnovila vodu v kašně?” zeptá se tě nedůvěřivě otec, pomalu jakoby přeslechl, či snad ignoroval poslední slova, která jsi řekl.
”A ty bys chtěl jít?” naopak matka tě slyšela velmi dobře a ty v jejím hlase zaslechneš obavy.

Rozhodl ses kroky svého koně směrovat tou bezpečnější cestou, která vedla přes Omor, kolem Yangutumu, přes Ushog, Tyal, Kvol a končila v Sibiru. Byla to sice ta delší cesta, ale zase bezpečná, hlavně nejvíce využívaná obchodníky i vesničany.
Do Omoru ses dostal zhruba tři hodiny po obědě a i když jsi jedl něco při cestě, nebylo to úplně ono. Věděl jsi, že bys mohl klidně pokračovat dál, dokud bylo světlo, ale správně jsi tušil, že noc by tě zastihla někde v půli cesty a tos nechtěl moc riskovat. Proto ses rozhodl strávit zbytek dne v Omoru a hned z rána jej opustit a pokračovat. Našel sis levný hostinec kde ses mohl najíst, složit v něm hlavu a ustájit koně. Za to vše jsi zaplatil třicet dva denárů (15 za nocleh, 7 večeře a pití, 10 ustájení koně bez další péče).
Druhý den jsi vyrazil hned s prvním světlem, do Yangutumu to bylo daleko. Na cestě jsi potkal obchodnickou karavanu odněkud z jihu, jež tě, po krátkém přesvědčování, nechala aby ses k nim připojil. Při nejmenším část cesty jste měli společnou. Oni mířili do hradu Kranirog a odtamtud dál až někam k Ortongardu, takže pro téměř polovinu cesty jsi měl o zábavu postaráno.

Když jste k večeru druhého dne dorazili do Yangutumu, vůdce karavany přikázal, abyste se utábořili na druhé straně vesnice, zatímco on sám zamířil za starostou vesnice, aby to domluvil. Vrátil se o půl hodiny později v doprovodu několika dalších lidí a už z dálky křičel, aby obchodníci karavany připravili své zboží. Díky tomu se ti naskytl pohled na zboží, které je v těchto krajích poměrně vzácné. Ovšem co tě nejvíce zaujalo, bylo těžké válečné kladivo, u kterého jsi hned na první pohled poznal, že je trpasličího původu. Ovšem nedokázal jsi zjistit kdo jej mohl vyrobit (runy na kladivu jsi nepoznával). Až večer, u táboráku, ti majitel zboží, ve kterém se kladivo nacházelo, prozradil, že jej nalezl daleko na jihu, u Aseraiského pohoří (pokud ho chceš koupit, stojí 200 denárů).

Třetího dne se karavana sbalila hned zrána, krátce po snídani a vyrazila na další cestu. Jeli jste skoro celý den, všiml sis, že i obchodníci jsou zvyklí jíst za jízdy. K večeru, v době, kdy se slunko začínalo pomalu sklánět za obzor, karavana zastavila na křižovatce čtyř cest. V tu chvíli si tě přivolal vůdce karavany (jmenuje se Sirien Muhden, původem z Aserai) a ukázal ti hrad tyčící se na obzoru. Byl to Kranirog Castle, místo, kam mířili za obchodem. Také ti prozradil, že když se vydáš cestou vlevo (na sever), brzy narazíš na malou vesničku jménem Ushog. Tam ti doporučil přespat a dalšího dne ráno vyrazit přímo do Sibiru. Sice pojedeš kolem Tyalu, ale když se mu vyhneš z východu, zkrátíš si cestu o nějaký ten čas a do večera budeš v Sibiru. Ještě než jste se rozdělili, nabídl ti práci, abys je doprovázel jako jejich ochrana, když jsi ale odmítl, nenaléhal. Jen ti řekl, že kdyby sis to rozmyslel, můžeš ho najít v Sanale, nebo při nejmenším tam budou vědět, kde ho hledat.

Nakonec ses řídil Sirienovými radami a následujícího dne večer jsi konečně spatřil hradby města, jež bylo zčásti zapuštěné do skály. Města tak velkého, že jsi nebyl schopen dohlédnout ani na jeden z jeho konců. Věděl jsi, že Sibir byl v dávné minulosti hlavním městem trpaslíků, ještě dávno před příchodem nordů a následující válkou. Taky jsi věděl, že když válka mezi nordy a trpaslíky skončila, vznikl Tyal, město nordů a Sibir se začal pomalu a jistě rozlézat i do okolí hory, ze které vyrostl. Nyní bylo město směsicí nordské a trpaslické architektury, nedotčené lidskými staviteli. Snad to bylo tím, že město řídil sám Rutor Blackhammer. No, to teď vlastně nebylo důležité. Důležitější bylo, že tě nikdo u brány města nezastavil a i přes pokročilou hodinu, město bylo stále plné života. V cíli jsi byl, nyní ti zbývalo nalézt toho, jež z tebe má udělat muže… tedy trpaslíka. Však si rozumíme.