Volání divočiny

Moje kroky vedú na sever, no jasný cieľ nemám. Aj keď poznám miestne lesy, viem, že čoskoro sa krajina začne meniť, a ľahko sa môže stať, že v nových neznámych oblastiach zablúdim. Už len z tej predstavy sa cítim dezorientovane. Čo by povedal dědeček Haru? A pri tej otázke mi v mysli ihneď vyvstane tvár staručkého elfa ako mi už po stí krát opakuje: ,,Cesty zeme sa všemožne križujú a klikatia, vždy ťa niekam dovedú, avšak zpravidla mieria len od mesta k mestu. Keď sa chceš držať nejakej cesty, hľadaj ju vo svojom srdci, viac dôveruj väčne premenlivému tvaru krajiny a jasnej hviezdnej oblohe, než tomu čo vybudovali Kwendi či Atani." A po stí krát si len nepatrne povzdychnem a poďakujem za "odpoveď neodpoveď".

Budem sa teda držať cesty, ktorá aspoň zdanlivo mieri na sever. Miestnych sa pre istotu opýtam či po tej ceste zvyknú prichádzať obchodníci zo Strugie, prípadne koľko dní je to k najbližšej osade či mestu. Radšej by som to vzal krížom cez panennské pralesy, no na ceste môžem skôr stretnúť náhodného pocestného, ktorý by sa so mnou mohol podeliť o svoje skúsenosti s miestnym krajom.

 

"Snad, doufám, že se jim nic v lesích nestalo a jsou taky v pořádku ve vesnici," rychle přikývnu. Ještě to by tak chybělo, aby se jim něco přihodilo poté, co unikli té ohnivé zkáze. S tichým povzdechnutím zkřížím pod židlí nohy v kotnících, zatímco si dokonala a dokola vlivem vlastní nejistoty a nervozity mnu prsty a zápěstí.

"Ah, omlouvám se, pa..." spolknu provinile to zakázané slovíčko a rychle se pousměji jako by to snad mělo napravit tu chybu, co jsem udělala, dám si na to pozor," slíbím tak zodpovědně. Nicméně poté se dozvím informaci, která mě trochu chytí u srdce a zabolí, dokonce ani nedokážu skrýt svůj udivený výraz.
Na půl roku dopředu? Ale... To ale...
Proč by to mistr dělal, pokud by nevěděl, že bude pryč tak strašně dlouho...Po zádech mi přejede nepříjemné mrazení. Co když mi to řekl? Nebo poslal vzkaz, nebo cokoliv a já husa hloupá si to jen nepamatuji nebo... Nebo... Ne, ne, určitě neříkal půl roku! Vždyť to je celých šest měsíců, tak dlouho by mě samotnou nenechal... Ne?

"Do hostince?" okamžitě zpozorním a má tvář nečekaně ožije. "To... To vůbec nevadí, třeba si mistra budou pamatovat, když tam nechodil den co den a... Já se tam musím aspoň zkusit zeptat," navzdory varování Aidy se nadějí nevzdávám a doufám. O to více, když mi Pielle prozradí i jméno toho, na kterého bych se mohla obrátit!

"Ah, a kde toho pana Hur’eka najdu? A nevadí... Prosím, nevadilo by vám, kdybych šla zeptat hned? Já... Moc si vážím toho, jak jste mi pomohli a pomáháte, určitě se vám odvděčím! Můžu... Můžu tu uklidit nebo pomoci s vařením... Tedy ne, že by to tu bylo špinavé! To ne, máte to tu moc hezké a čisté, jen... Chci říci, že vám ráda s čímkoliv pomůže, jen... Jen to potřebuji vědět," spustím rychle, přesně tak rychle a překotně, jak mistr neměl rád a vždy mě za to pohlavkoval - teda, možná proto ke konci jedné z mnoha vět náhle zaváhám a trochu se mimoděk přikrčím, než se nadechnu a pokračuji dál trochu volněji a méně... Rozrušeně a nadšeně zároveň.

Vlastně pro tu chvíli snad i zapomenu, že to sedím jen v té dlouhé haleně a s rozpuštěnými vlasy, které se mi nyní pletou snad úplně všude, jak na to nejsem příliš zvyklá. Nejraději bych hned vyrazila namísto sezení u stolu.

Vesin, Vlandia
26. května 1084, odpoledne

Při tvém ohrazení, že nejsi vrah se jen slabě uchechtne. Chvilku si tě prohlíží, pohodlně rozvalena na posteli. ”Ale kdeže, mě určitě ne. Dětem přeci,” tajemně se usměje a začne si hrát s pramínkem vlasů.
”Ale máš pravdu, nic jiného bys z toho neměl. Vlastně bys neměl vůbec nic,” tentokrát jde za jejím úsměvem vyčíst cosi nebezpečného. ”Odstraň ho pro mne a o jejich bohatství se rozdělíme. Má toho dost na to, abys mohl nechat toho…” neurčitě ukáže na celou tvou maličkost, ”všeho. Nebo tebe to snad baví? Plížit se po nocích, vystavovat se nebezpečí a s nejistotou, jestli budeš mít další den co jíst… pít? Jsi mladý, máš se toho ještě spoustu co učit, tak proč to zahazovat tímhle… nebezpečným životem?”

Tonda se tajemně usmál, pak se zvedl od ohně, posbíral nádobí a odnesl jej do domu. Když se vrátil zpět, nesl s sebou toulec plný šípů. Mávl na tebe a jakmile ses k němu připojila, zamířili jste blíže k lesu. ”Vidíš ten strom?” ukáže ti na strom asi dvacet metrů od vás. Jedná se o poměrně široký dub s větvemi poměrně vysoko. Když se na něj pozorněji zadíváš, všimneš si, že v kmeni trčí několik zlomených šípů. ”To je tvůj terč. Začneme v kratší vzdálenosti, ať to nejdříve dostaneš do ruky. Střelba z luku není nic jednoduchého, pokud máš trefit. Chce to sílu a velkou míru soustředění.” Ujdete ještě nějakých deset metrů, než se zastaví, odloží toulec na zem a pokyne ti, abys k němu došla.

”V první řadě, tvůj postoj. Pokud chceš střílet z luku, takhle stát nemůžeš. Kterou rukou krájíš? Pravou? Výborně, takže chyť luk do levé, levou nohu dopředu, tak, pravou dozadu a postav se bokem, přesně tak,” obchází tě a lehkými pošťouchnutími tě nutí stoupnout si do správného postoje. ”Výborně. Teď chyť pravou rukou tětivu. Jen dvěma prsty. Ukazovák a prostředník. Ano, přesně tak. Natáhni co to jde a drž,” znovu tě obejde, přičemž ti lehce přizvedne pravý loket. Už začínáš pomalu cítit tíhu luku a pravá ruka se ti začíná třást nezvyklou námahou.
”Pusť tětivu,” řekne po chvilce, kdy už je třes viditelný. ”Budeš muset hodně trénovat, abys vydržela déle,” promne si bradu, pak vezme jeden šíp a podá ti ho. ”Takhle si ho chyť,” ukáže ti, jak jej chytit, ”a tenhle výřez zasaď do tětivy. Pak, stále šíp drž mezi prsty, natáhni a zamiř. Miř trochu výše, šíp si přidrž u lučiště prstem. Tak a vypusť ho.” Šíp opustí tětivu a hned na první dobrou se zarazí do stromu. Ovšem během toho tě vracející se tětiva bolestivě praští do vnitřní strany paže. ”Hezké. Zkus další. Teď ale drž správně ten loket a ruku trochu víc vykloň. Přesně tak.” Vypustíš druhý šíp, ten ale ani nedoletí ke stromu. ”Málo jsi natáhla, nevadí, zkus další.” Třetí šíp letí vstříc stromu, ale o pěkný kus nahoru a pořádný kus vlevo ho přeletí. Tětiva tě opět praští do vnitřní strany ruky. ”To už bylo lepší. Miř pomocí prstu levé ruky a loket drž trochu výše. Znovu.”[/] Už se ti pomalu začínají třást ruce a začínáš v nich cítit slabost. Ovšem i další šíp natáhneš a vypustíš. A ten cíl opět zasáhne. Sice se do stromu nezabodne, ale slyšitelně o něj klepne, což Tonda uznalým kývnutím ocení.
”Pěkné. Pokud to takhle půjde dál, do konce týdne se mnou budeš moci chodit na lov a dokonce i něco trefíš.”

Pokud chceš střílet dál i přes únavu, klidně můžeš,
hoď si ale na každou střelu dvakrát 6k. První hod je šance zásahu (1-3 mimo, 4-6 zásah),
druhý hod je šance zranění o tětivu (1-3 žádné, 4-6 tětiva tě zasáhne)

Pioter se na tvůj pozdrav jen začervenal a zmizel kdesi ve stodole.
”Kdo by čekal, že z něj bude takovej stydlín,” zasměje se Robert. ”Ale kdeže, děvče. Jsi náš host. Navíc, nevypadáš zdejší, takže asi budeš na cestách, nebo?” Zamíříte spolu do domu. Dům je to poměrně velký, na tak malou vesničku. Hned vzápětí ale pochopíš proč. Vejdete přímo do hlavní místnosti domu, která slouží jako kuchyně, obývací prostor i místnost na spaní. Z ní vedou dvoje další dveře, oboje zavřené. Ovšem ne na dlouho, jedny se totiž otevřou a z nich vyjde paní domu, Anka s velkou nůší v náručí a v ní spousta zeleniny, masa a pár kousků pečiva. ”Vítej děvče,” usměje se na tebe a podívá se na manžela, ”Robe, na půdě je volné lehátko. Je tam teplo, dobrý vzduch, tam se holce bude líbit.” Manžel přikývne a ukáže ti k druhým dveřím. Když je otevře, naskytne se ti pohled na dlouhou chodbu, která končí dalšími dveřmi, jak ti po chvilce dojde, vedou nejspíše do většího chlívu, kde je přes zimu uschován dobytek.
”Tak, tady je žebřík, panenko. Nahoře je teplo a je tam dost prostoru. Budeš tam mít soukromí. My ostatní chrápeme vedle. Je fakt, že tam občas spí i Jolka, to když mi jde moc vzduchu do nosu,” zasměje se, když naznačí, že občas chrápe.

”Teď poď, jdeme zpátky,” zamíříte spolu zpět do světnice a když už začínáš mít pocít, že tvou otázku zapomněl, zastaví se uprostřed místnosti a podívá se na svou ženu. ”Anko, babka Kostová se už vrátila?”
”A to mám jak vědět? Viděl bys mě snad, že bych byla na návsi? A vůbec, neruš, jestli nechceš mít rozvařený maso,” odbije ho a on na se na tebe podívá s pobaveným výrazem.
”Máme tu akorát babku kořenářku, ta se trocha vyzná, ale zastihnout ji bývá zázrak. Možná Jolka bude vědět. Ta běžela někam do vsi, tak až se vrátí, zeptej se jí,” s tím tě nechá ve světnici a zamíří kamsi ven, nejspíše pokecat s bratrem.
”Dědek zvědavej,” uleví si Anka, ”ukázal ti aspoň kde můžeš složit hlavu?”

Rodný hrad za tvými zády pomalu mizel a před tebou se otevírala zasněžená krajina severu. Do Sibiru to trvalo minimálně tři dny. Pokud jsi jel jen s minimálními přestávkami. A minimální přestávka znamenala jen ta na spaní. Od obchodníků, kteří se na vašem hradě občas zastavili, jsi věděl, že nejlepší cesta do Sibiru je přes Omor, dále přes vesnici zvanou Yangutum a dál, podél hory do Ushogu, kde by ses měl stočit na sever do Tyalu a potom přímo do Sibiru přes vesničku Kvol. Taková byla ideální cesta, která však zabrala minimálně čtyři a půl dne a minimálně jednou bys musel nocovat v divočině, nebo nějakém zájezdním hostinci. Pokud by sis ale chtěl cestu zkrátit, musel bys vynechat zastávku v Omoru (cca půl cesty od hradu Ov) a pak i v Tyalu a minimálně dvakrát přespat v divočině.
Nakonec tu byla ještě jedna cesta, ale ta byla obtížná a ve výsledku by tě mohla stát více, než jen pár dní navíc. Byla to cesta přes vrcholky Strugijských hor. A nebo se pokusit najít cestu skrze prastará trpasličí města, která by se měla v horách schovávat.

Zvol si cestu, klidně si vyber svou vlastní. Akorát mi prosím napiš, jestli chceš popisovat den po dni, nebo se spokojíš s nějakým shrnutím.
Pokud popis každého dne, tak si prosím třikrát hoď k6 a k10 (tu jen pokud u k6 hodíš 1-3).
Hody k6 jsou na náhodná setkání (1-3 bude, 4-6 nebude), k10 je na vážnost setkání, kdy 1 je přátelské setkání a 10 nepřátelské.

Šplouchanec vody je dost velký a hlasitý na to, aby jej slyšely i lidé z okolních domů. Voda je vlažná, příjemná a osvěžující a zatímco ty se cachtáš, začnou se otevírat okenice okolních domů a z nich vykukovat lidi.
”Voda!”
”No jo, tam je voda!”
”Vidíte to taky?”
”Jo, voda!”

Netrvá dlouho a okolo kašny se začne shromažďovat dav lidí. Po chvilce tě chytnou dva páry rukou a vytáhnou z vody. ”Smahej kluku, ještě ji znečistíš!” urve se na tebe nějaký chlápek. Za tebou už lidé horečnatě nabírají vodu do kýblů a jiných nádob.
Ani nevíš jak, ale najednou se ocitneš na okraji davu lidí, kteří se stále tlačí ke kašně, jen aby si urvali trochu vody pro sebe. Nikdo si tě už moc nevšímá, všem jde o vodu. V tu chvíli, kdy jen tak postáváš a sleduješ ostatní, jak se pomalu začínají prát o vodu, si uvědomíš, že se ti už nějakou chvíli ozývá žaludek. Stačí krátký pohled na nebe, abys hned zjistil, že se přiblížil čas oběda.

Domů se dostaneš trochu uřícený a už z dálky cítíš vůni jídla, které tvá matka připravila. Vešel jsi do domu, zamířil do kuchyně a tam už seděl otec i matka. Bratr nejspíše spal, když tu seděli oba dva. Jen co jsi vešel, otec zvedl pohled: ”Jdeš pozdě.” To byla jediná slova, která i řekl. Pak jen mlčky ukázal na prázdnou židli.

”Jak si přeješ, Vib,” řekne ti ještě strýc, než se vaše cesty rozdělí. Zatímco on a Jule vyjdou z lesa, ty zůstaneš, abys obešla pasti. Netrvá ti to až tak dlouho, vždyť značnou část z nich jsi sama roznášela. První byla prázdná, do druhé se dostal zajíc a třetí byla zničená. Po chvilce pátrání jsi zjistila, že se do ní muselo pustit něco většího, už jen proto, že jsi na ní nalezla krev a místy i kusy kůže. Podle stop, které najdeš okolo pasti to odhaduješ na vlka, nebo přinejmenším lišku, i když ses ještě nikdy nesetkala s tím, že by nějaké zvíře zničilo past, i přes to, že byla plná.
Kdyby ses rozhodla jít dál po stopách, dovedly by tě dál do lesa, podle směru jsi mohla odhadovat, že vedli kamsi dál, směrem k Omoru. Jenže co teď? Sledovat stopy, a zjistit, co zničilo past, nebo se vrátit zpět, říci to strýcovi a dál se o to nezajímat?