”Jsem mohla čekat, žebřík ukáže, ale aby tě tam vzal, to ne,” povzdechne si Anka. ”Mě můžeš říkat Anko,” usměje se na tebe a pozorně si tě prohlédne, zatímco si utírá ruce do zástěry.
”Tak pojď, holka. Už jsi někdy krájela zeleninu?” přikývne a trochu uvolní místo u stolu, aby ses vedle ní vešla. ”Tady máš nůž, tu zelenina. Mrkve na kostky, cibuli na půl, pórek na proužky,” podá ti nůž, ukáže zeleninu a sama se pustí do přípravy.
”Ukaž… ty kostky můžeš trochu větší. Už jsi někdy jedla dušené vepřový s domácími chlebovými placky?”

”Mamko, jsem doma. Na návsi je pěkný pozdvižení. Starej Routek odmítl pustit syna, Tomáše, víš kdo to je ne? No a zbrojní mu dali za vyučenou. Tak se seběhla skoro celá ves a div nedošlo ke krveprolití. Naštěstí se objevil pán z Charasu a zabránil tomu,” zaslechneš hlas dívky, ne o moc mladší než jsi ty. O chvilku později i vejde do světnice a ty v ní poznáš dívku, kterou jste s Arturem potkali na návsi.
”Oh… buď zdráva,” překvapeně zamrká, když tě uvidí a pak se usměje.
”Kde furt lítáš Jolko. Nevidíš, máme hosty. Strýc přijel i tady s děvenkou. Tak nečum a pusť se do přípravy placek, dneska bude dušené.”
”Jistě. Už jdu na to. A kde je strýc?”
”Venku, nejspíš drbe s otcem. Chlapi, vždycky si najdou způsob jak se vyhnout práci. Jo děvče, nikdy se nevdávej, budeš z toho nešťastná,” povzdechne si Anka, koukne kamsi z okna (spatříš tam Artura a Roberta jak pokuřují a nad něčím vášnivě debatují) a pak s dalším povzdechem vezme hrnec a zamíří ven.
”Vůbec jí neposlouchej, má své dny, tak je trochu podrážděná,” přitočí se k tobě Jolka, aby si pobrala potřebné věci a mohla se pustit do přípravy placek. ”Mě říkají Jolka.” představí se ti ještě s drobnou úklonou.

Tonda na tvé rozhodnutí pokračovat nic neřekl, jen kousek poodstoupil a nechal tě, abys střílela.
”Hezké,” uznale kývne a když ho obejmeš, překvapeně zamrká. ”Ještě než půjdeš, chvilku vydrž,” řekne ti ještě a jakmile posbíráš šípy, zamíří k domu. Chvilku mu trvá, než zase vyjde, když se tak stane, drží v ruce malou dřevěnou krabičku a kousek kůže. Dojde až k tobě a oboje ti podá. V kůži poznáš nátepník a když otevřeš krabičku, do nosu tě praští silný odér.
”Tou mastí si namaž ruku, pomůže ti od bolesti a modřina nebude tak velká. A příště až půjdeme střílet, vezmi si ten nátepník. Zabrání dalšímu zranění,” usměje se na tebe. ”A teď bys už měla běžet, brzy bude čas večeře.”

V současné chvíli vyvstává otázka.
Chceš si ten týden výcviku odehrát,
nebo to celé přeskočíme a vydáš se rovnou na cestu?
Samozřejmě ti popíšu jak výcvik probíhal
a co vše se dělo, pokud se rozhodneš pro druhou variantu.

Jen se na tebe usmívala, čekala až domluvíš. Když ses k ní přiblížil, neodtáhla se. Dokonce ani neucukla, když ses jí pokusil políbit. Ovšem ani ti nevyšla vstříc. Nechala tě, abys jí dal polibek, i když jsi cítil, jakoby se trochu, nepatrně odtáhla.
”Ano, v lovu je cosi… krásného. Ale to najdeš i v přepychu, v blahobytu. A když tě to přestane nudit, prostě uspořádáš lov. Co na tom, že lovnou zvěří budou oni?” pořád ten tajemný úsměv, ten trochu těkavý pohled, kterým si tě prohlíží, jakoby hodnotila. A pak se vaše oči na kratičký okamžik střetnou a ty v jejích očích spatříš něco, co se špatně vysvětluje. Něco, co křičí po změně, něco co vypadá jako tužba a strach zároveň. Ale taky něco, co ti prozradí, že vzhled klame. Nejsi upírem dlouho a krom toho jednoho jsi ještě žádného jiného nepotkal, ale i tak tušíš, že před tebou sedí upírka, která si pamatuje minimálně čtyři předešlé císaře.
”Ptáš se na záruku. V pravém křídle, v místnosti jen dvoje dveře od hlavního schodiště, je pokoj strážců. Jeden strážný tam spí, druhý je vzhůru a prochází chodbami. Asi za hodinu se budou střídat. Než se ale druhý dostane do chodeb, uběhne dalších půl hodiny. Budeš mít tedy více než půl hodiny klidu na svou práci. Dveře, které tě zajímají jsou až na konci chodby. Jsou magicky zamčené, ale když se dotkneš správných plošek ve správném pořadí, otevřou se ti. Za těmi dveřmi nalezneš to, co tě zajímá,” mluví tiše, oči stále upřené do tvých a ty, už jen ze zkušenosti, poznáš, že mluví pravdu.
”Slib mi, že se zbavíš obchodníka a já ti prozradím kombinaci.”

KONEČNĚĚĚĚ JUPÍÍÍÍ

Lindorn, Battania
26. května 1084, odpoledne

Vyschlá kašna

Lyakis, Aserai
26. května 1084, poledne

Na Severu je zima

Hrad Ov, Strugia
26. května 1084, dopoledne

Pod rouškou tmy

Jalmarys, Západní Impérium
25. května 1084, noc

Volání divočiny

Moje kroky vedú na sever, no jasný cieľ nemám. Aj keď poznám miestne lesy, viem, že čoskoro sa krajina začne meniť, a ľahko sa môže stať, že v nových neznámych oblastiach zablúdim. Už len z tej predstavy sa cítim dezorientovane. Čo by povedal dědeček Haru? A pri tej otázke mi v mysli ihneď vyvstane tvár staručkého elfa ako mi už po stí krát opakuje: ,,Cesty zeme sa všemožne križujú a klikatia, vždy ťa niekam dovedú, avšak zpravidla mieria len od mesta k mestu. Keď sa chceš držať nejakej cesty, hľadaj ju vo svojom srdci, viac dôveruj väčne premenlivému tvaru krajiny a jasnej hviezdnej oblohe, než tomu čo vybudovali Kwendi či Atani." A po stí krát si len nepatrne povzdychnem a poďakujem za "odpoveď neodpoveď".

Budem sa teda držať cesty, ktorá aspoň zdanlivo mieri na sever. Miestnych sa pre istotu opýtam či po tej ceste zvyknú prichádzať obchodníci zo Strugie, prípadne koľko dní je to k najbližšej osade či mestu. Radšej by som to vzal krížom cez panennské pralesy, no na ceste môžem skôr stretnúť náhodného pocestného, ktorý by sa so mnou mohol podeliť o svoje skúsenosti s miestnym krajom.

 

"Snad, doufám, že se jim nic v lesích nestalo a jsou taky v pořádku ve vesnici," rychle přikývnu. Ještě to by tak chybělo, aby se jim něco přihodilo poté, co unikli té ohnivé zkáze. S tichým povzdechnutím zkřížím pod židlí nohy v kotnících, zatímco si dokonala a dokola vlivem vlastní nejistoty a nervozity mnu prsty a zápěstí.

"Ah, omlouvám se, pa..." spolknu provinile to zakázané slovíčko a rychle se pousměji jako by to snad mělo napravit tu chybu, co jsem udělala, dám si na to pozor," slíbím tak zodpovědně. Nicméně poté se dozvím informaci, která mě trochu chytí u srdce a zabolí, dokonce ani nedokážu skrýt svůj udivený výraz.
Na půl roku dopředu? Ale... To ale...
Proč by to mistr dělal, pokud by nevěděl, že bude pryč tak strašně dlouho...Po zádech mi přejede nepříjemné mrazení. Co když mi to řekl? Nebo poslal vzkaz, nebo cokoliv a já husa hloupá si to jen nepamatuji nebo... Nebo... Ne, ne, určitě neříkal půl roku! Vždyť to je celých šest měsíců, tak dlouho by mě samotnou nenechal... Ne?

"Do hostince?" okamžitě zpozorním a má tvář nečekaně ožije. "To... To vůbec nevadí, třeba si mistra budou pamatovat, když tam nechodil den co den a... Já se tam musím aspoň zkusit zeptat," navzdory varování Aidy se nadějí nevzdávám a doufám. O to více, když mi Pielle prozradí i jméno toho, na kterého bych se mohla obrátit!

"Ah, a kde toho pana Hur’eka najdu? A nevadí... Prosím, nevadilo by vám, kdybych šla zeptat hned? Já... Moc si vážím toho, jak jste mi pomohli a pomáháte, určitě se vám odvděčím! Můžu... Můžu tu uklidit nebo pomoci s vařením... Tedy ne, že by to tu bylo špinavé! To ne, máte to tu moc hezké a čisté, jen... Chci říci, že vám ráda s čímkoliv pomůže, jen... Jen to potřebuji vědět," spustím rychle, přesně tak rychle a překotně, jak mistr neměl rád a vždy mě za to pohlavkoval - teda, možná proto ke konci jedné z mnoha vět náhle zaváhám a trochu se mimoděk přikrčím, než se nadechnu a pokračuji dál trochu volněji a méně... Rozrušeně a nadšeně zároveň.

Vlastně pro tu chvíli snad i zapomenu, že to sedím jen v té dlouhé haleně a s rozpuštěnými vlasy, které se mi nyní pletou snad úplně všude, jak na to nejsem příliš zvyklá. Nejraději bych hned vyrazila namísto sezení u stolu.