Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Caldaria
Družina
| |||
 | Hledání ztraceného Goleryn, Západní Impérium
| ||
| |||
| Svoboda, poklad nadevše Atrion, Severní Impérium
Vzhledem k tomu, že ses jakožto lesní elf a druid nikdy neučil o okolních zemích a nikdy ses moc s cizinci nesetkal, | ||
| |||
 | Obídek! Lindorn, Battania Když jsme konečně hotoví, cítím se upřímně řečeno jako odborník na vyvrhování zvířat a jejich stahování z kůže. "Tak co, tak co?!" kulím na Tondu oči, a když spokojeně kývne, je to pro mě zrovna teď ta největší odměna. To už mě ale čeká další úkol. "Jasně," kývnu na jeho otázku, ale nevypadá to, že by byl zvlášť ohromen. No, konec konců práce v hospodě je to jediný, co pořádně umím. Dává smysl, že očekával, že zpracovat maso umím. A taky že jo. Jsem odhodlaná mu ukázat můj nejlepší kuchařský um, takže když mi ukáže, kde co je, přenesu si tam stažená zvířata, beru do ruky sekáček na maso a dávám se do práce. O hodinu později jsem s porcováním a solením hotová. Většinu jsem jen nasolila, opepřila a odnesla do sklepa, něco jsem naložila do slaného nálevu, aby se to pak dalo udit, a malý zbytek jsem nakrájela na tenoučké plátky, aby se dalo usušit. Zrovna, když končím, se znovu zjeví Tonda s tím, že si dáme oběd. "Úplně mi čtete myšlenky," zaculím se na něj a na jeho instrukce jen kývnu. Tak jo, čas ukázat, co umíš. S obědem si dávám záležet. Beru šalvěj, tymián, trochu rozmarýnu, česnek a olej. Bylinky a česnek nakrájím a spolu s olejem zahřeju na pánvičce, aby se všechny chutě spojily, a nakonec zajíce do ochuceného oleje na chvíli naložím. Kdybych měla tak půl dne, nebo aspoň pár hodin, bylo by to lepší, ale lepší něco než nic. Když mám pocit, že zajíc aspoň trochu toho oleje vstřebal, ještě do něj voňavou směs pěkně vetřu, nakrájím čerstvý chlebík (určitě je od pekaře Alfonse, to se pozná podle té krásné kůrky) a to všechno spolu s talíři, pohárky a džbánem vody s pár malinami pro lepší chuť donesu ven. Na ohni, hm, říkám si trochu rozmrzele. Uvařený na smetaně nebo hezky do zlatova opečený by byl mnohem lepší. Záhy ale pochopím, proč si Tonda chtěl zajíce opéct na ohýnku. "Hm, to asi jo," kývám hlavou a přemítám, že si vlastně možná jenom s bobulema a houbama v divočině nevystačím. S Tondovou pomocí napíchnu zajíce na rožeň a začneme opékat. Aspoň máme ty talířky a pití, pomyslím si spokojeně. Takovou parádu asi někde v lese nebo ve skalách neudělám. Ale co. To nevadí. "Tady," rozzářím se, když přijde řeč na můj luk, a podám ho Tondovi. Když ho pochválí, zázub se mi ještě rozšíří, a na otázku o Tomášovi přikývnu. "Jojo." Druhý kovář tady v Lindornu, pan Stulík, byl sice spolehlivější, ale když mi řekl ceny, za které je ochotný mi zbraně vyrobit, hezky rychle jsem si to zase rozmyslela. Už takhle jsem dala skoro celé svoje úspory, a na zbraně od pana Stulíka, i když je podle táty spolehlivější, než Tomáš, bych musela šetřit nejmíň třikrát tak dlouho. A na to já nemám čas. Teď, když mi konečně táta dal požehnání na to, abych se vypravila ven. "A kdy budeme trénovat střílení, teda?" vyhrknu nedočkavě, jen co je Tonda hotový s chválou na můj luk, kterou poslouchám jen tak napůl. S obědem jsme za chvíli hotoví, pak umyjeme talíře, no a pak bychom se do toho mohli dát, ne?! | ||
| |||
 | Volání divočiny Skorin, Strugia Zadržím dech a vydechnu teprve, až když šíp odvede svou práci. Děkovně kývnu strýci, ačkoliv je pravda, že jsem o sobě nepochybovala. Stejně tak jsem nepochybovala o tom, že své dělají i elfí geny, které jsem se v sobě snažila od mala zadupat. A přesto mi byly v dost věcech nápomocny. Život je občas dost podivný výmysl. "Ano, je to pěkný kousek. Měli bychom ho darovat Ovemu a Stig jako svatební dar." navrhnu a vezmu si šíp. Vypadá celkem neporušeně, takže neprošel kostí, což bylo štěstí. Otřu ho do kusu oděvu a vložím zpět do toulce. "Vrhne to na naši rodinu dobré světlo." ne, že by to bylo potřeba, jediný, kdo tu má nějaké výčitky jsem já. Kance jsem konec konců skolila já. Musí to být znamení, že se tím mohu alespoň částečně vykoupit. Nebo si to minimálně namlouvat pro klid duše. Možná jsem hloupá, když jsem se vzdala něčeho, co už nemusím nikdy znovu najít. Jenomže volání divočiny a obavy z mého původu jsou silnější. Co když budu žít mnohem déle než je u Nordů běžné? To mě dost děsí. Všechny přežít. "Jistě." kývnu a usměju se na Juleho, který je nadšený z toho, kolik povinností se teď na něho navalilo. Doufám, že ho to jen tak nepřejde. První past je prázdná. Je vidět, že se něco chytilo, ale podařilo se tomu utéct. To se stává. V druhé najdu alespoň zajíce. Zlomit vaz, svázat běhy a jde se zkontrolovat poslední past. Potom za Lorenem s Julem. Snad nepřijdeme na oběd moc pozdě, aby se matka nezlobila. | ||
| |||
 | Pod rouškou tmy Jalmarys, Západní Impérium Měl jsem pravdu a to mi ostatně i stačilo. Pak jsem si začal prohlížet nějaké drobnosti v pokoji, ačkoliv jsem jim nevěnoval takovou pozornost jakou jsem dával upírce. "Takže sis ho všimla? Upřímně, tohle celé byl jeho nápad," pokrčím rameny, jako kdyby na tom vůbec nezáleželo. Vlastně nezáleží, jen mě to utvrzuje v tom, že je Pinďa opravdu starý a neohrabaný. Tohle nás mohlo stát víc než jen konverzaci. Tedy jeho ne! On si někde v klidu bafá z té své odporné dýmky. Zatraceně Pinďo... jdi do důchodu. "Chceš, abych se ho pro tebe zbavil? Jsem zloděj, ne vrah," zasměju se, oba jsme věděli, že teď lžu jako když tiskne. Kdo z upírů nebyl vrahem. "Vím, že tu není moc stráží, klidně se po domě mohu rozhlédnout i bez tvé navigace, co jiného bych z toho měl? Zmizení vlivného kupce, když je jeho žena tolik nemocná... samotinská s upírkou." No ale opravdu byla kus... "Jen mi pověz, co bys dělala, kdybych se ho opravdu zbavil? Co je tvůj cíl? Doufáš, že ti ta ženská odkáže celý majetek až záhadně skoná?" Podívám se na ní podezřívavě. Upřímně, bylo mi to jedno, ale chtěl jsem slyšet, co vymyslela. Jak daleko teď kupec asi mohl být? Musel bych ho zastihnout mimo jeho domov, aby podezření nepadlo ani na můj cech... | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Sloboda, poklad nad poklady Atrion, Sú to už tri dni čo som opustil svoj domov. Váhal som či sa zastavovať v Atrione, ale nakoniec to prinieslo svoje ovocie. Druidská výchova sa vo mne očividne nezaprie a Atrion mi ukázal, že každý lesný elf žijúci podľa starej viery to okamžite rozpozná, aj keď som sa snažil na seba nepritahovat zbytočnú pozornosť. | ||
| |||
 | Vyschlá kašna
/>Napjatě čekám, zda se žena zastaví. Skoro ani nedýchám. A pak... Otočí se a upřeně se na mě podívá. Hlavně to teď nezkazit! Ani se nehni! Oči mě z toho upřeného pohledu bolí, ale neuhnu. Vlastně se vůbec nepohnu. A pak to přijde, studená sprcha. Napětí povolí. Doufal jsem, myslel jsem... A zklamal jsem se. "Myslel jsem, že když zvládnete toto, mohla byste..." ukážu prát. Nechci znít nevděčně, ale zklamání se zastřít nedá. Ale pak znovu Záhoří jiskra naděje. "Opravdu? A ... A... Myslíte, že bych se to mohl naučit? Že existuje místo nebo někdo, kdo zná lék?" všechno jí odkývám. Musím se samozřejmě zeptat, ale myslím, že s tím nebude problém. "Ano, ano. Budu tam". Naposledy kývnu a sledují její vzdalující se žádá. "Jo!" Začnu radosti skákat na místě. Při jednom doskoku se mi zvrtne noha, zavrávorám a pozadu přepadnu do kašny. | ||
| |||
 | Noví přátelé Vesin, Vlandia Po Arturově odpovědi se zamračím. Válka nebo ne, dělat tohle vlastním lidem je hrozné. Na co by vůbec chtěli víno, aby popíjeli ve službě? Dokážu si představit že ty nebožáky v hostinci verbují i proti jejich vůli. Snad k žádné válce nedojde. Tiše si povzdychnu, ale úsměv se mi na tvář vrací když mi Robert podává ruku aby mi pomohl. "Děkuji". Samozřejmě ji přijmu a hned si jej takhle z blízka lépe prohlédnu. Při zmínce o zbytku rodiny lehce kývnu, jistě všechny potkám a budu s mimi moci prohodit pár slov. Trochu se mi uleví když Robert povolí to přespání. "Jste velice laskavý, děkuji". Pronesu s milým úsměvem. Vidím vykouknout Robertovu ženu, nebylo by slušné na ni volat a tak jí aspoň zamávám na pozdrav. Lehce se ušklíbnu když slyším jak úkoluje syna, ale pak mně zaujme rozhovor o válce. Tohle téma se mi opravdu nelíbí. Kéž by ten Torgun byl rozumnější a spíše se snažil svému králi domluvit. I když je mi jasné že takové věci se nedějí jen zde. "Zdravím". Pozdravím mile, přátelsky Piotra když vyjde ven. Lépe si jej prohlédnu, než se podívám na Roberta a přikývnu. Bez váhání se vydám za ním. "Ještě jednou vám děkuji. Kdyby bylo cokoliv zapotřebí, opravdu ráda pomohu". Povím vesele a jdu dál. "Povězte, není zde ve vsi někdo kdo by prodával knihy nebo se vyznal v lěčení? Ráda bych si pořídila herbář". | ||
| |||
 | Hledání ztraceného Goleryn, Západní Impérium Zvědavým pohledem přelétnu světničku, ve které stojí jen ta lidská žena. Myslím... Myslím, že se jmenuje Aida? Až nyní si ji pozorně prohlédnu, zejména to její bříško vzdouvající se pod halenou. | ||