Stařenka jen kývne na dívku a ta se pohotově zvedne, aby tě odvedla.
”Klidné spaní, děvče,” popřeje ti ještě, než se sama zvedneš a následuješ dívku. Ta tě odvede do největšího z domů, který se ukáže jako hostinec. Nyní je ale prázdný, temný a tichý. Inu, není divu, když jsou všichni venku. Dívka se na chvilku zastaví u barového pultu, kde chvilku cosi hledá. Když se pak narovná, uvidíš v jejích rukách svíčku, kterou lusknutím prstu zažehne. Pozorně tě při tom sleduje, jak se budeš tvářit.
”Máme hodně volných pokojů, takže si můžeš vybrat jaký chceš,” zazubí se na tebe a pobídne tě, abys ji následovala po schodech.

V patře se nachází dlouhá chodba s okny na jedné straně (směřují pryč z vesnice, směrem kterým jsi přišla) a dveřmi na druhé straně. Dveří je celkem šest.
”Vzala bych si tenhle,” ukáže ti hned na první dveře u schodů, ”je největší a má okna do vesnice.”

Při zmínce krále si jen nepatrně odfrkne, skoro by jsi až řekl pohrdavě. Není žádným tajemstvím, že spousta lidí krále nemá rádo. Když se těch lidí ale napřímo zeptáš, nikdy nic nepotvrdí. I tak jde z lovce ale cítit, že vůči králi moc velký respekt nemá, o to nižší respekt má z tebe. Zatímco pokládáš své otázky, lovec si přitáhne chleba, kousek si odkrojí a ten řádně namočí do šťávy z masa.
”K hradu už nechodím. Co zmizel starej Berring, není s nima řeč,” pronese bez zájmu, zatímco žvejká chleba. ”Většinu času se pohybuju severně od vesnice, k řece chodím málo.” Nasouká do sebe zbylý kousek chleba, pořádně si přihne z korbelu s pivem nacož si odříhne. Pak, když korbel opět odloží, zapře se rukama o stůl a zvedne se.
”Jestli chcete vědět, co se děje, jděte do hradu. Od kapitánovo zmizení je to tam celý divný,” dodá ještě, vezme si své věci a bez dalšího slova zamíří pryč z hostince. Ty si všimneš, že vás tvý muži celou dobu sledovali a teď dva z nich naznačují, jestli se mají zvednout a zabránit mu v odchodu.

Dívka se pousměje a po objetí se i znatelně uklidní. Chvilku žužlá maso, které jí Vibeke dala, zatímco viditelně vzpomíná. Na první otázku ale jen zavrtí hlavou, na druhou už chce taky zavrtět, že neví, ale pak se zarazí a na očích jí jde vidět, jak si na něco vzpomněla. ”Všichni měli na oblečení něco vyšitého. Takovou divnou šipku,” řekne klidnějším, zamyšleným hlasem. Pak prstem do hlíny nakreslí onu “šipku”, která se více než hodně podobá napnuté kuši.

”Šli jsme z velkého města a každý den jsme měli sluníčko za zády,” přemýšlivě se podrbe na hlavě. ”A prošli jsme kolem vééélkýho hradu… a pak dlooouho nic. Ale pořád jsme měli sluníčko v zádech. Ráno tady,” zvedne pravou ruku, ”a večer tady,” zvedle levou ruku. Pak se zase na chvilku odmlčí. ”A-a-a u toho města tekla řeka. Tatínek říkal, že kdybych šli podél tý řeky, došli bychom až k moři,” dodala hrdě. Hned na to ale zase posmutněla, skoro až začala plakat.

Alexandra tě sledovala s podivným úsměvem ve tváři, pak ale jen nenápadně zavrtěla hlavou a pousmála se. Tentokrát ale o mnoho mileji.
”Snad najdeš co hledáš,” usměje se na tebe.
”O tom nic nevím,” zasměje se, když zmíníš, že ona a její bratr mají stejnou vlastnost. ”Nikdy nebyl moc trpělivý,” směje se, ”kdyby ano, nejspíše by tu teď byl se mnou.”

Pak tě už jen sleduje, jak jíš, zatímco i ona sama pomalu dojídá svou porci. ”Bylo to milé, Prix, ale bohužel musím už jít. Za chvíli mi začíná další vyučování. Jsem ráda, že jsem tě poznala. Až najdeš co hledáš a nebudeš vědět co dál, klidně se zastav. A pozdravuj prosím brášku,” rozloučí se s tebou, když obě dvě dojíte. ”A… buď opatrná,” dodá ještě, než s rozloučením odspěchá kamsi do hlubin univerzity.

Sibir, Strugia
19. července 1084
odpoledne

Na cesty

Lysia, Západní Impérium
02. července 1084, večer

Toulky Strugií, směrem k
Omoru

Nedaleko Omoru, Strugia
05. července 1084, ráno
24 dní do úplňku

Spory na hranici

Usanc, Vlandia
09. července 1084, pozdní odpoledne

Toulky Strugií, kousek od Omoru

Vrtkavá paměť

Ortysia, Západní Impérium
02. července 1084, poledne