Volání divočiny

Skorin, Strugia
26. května 1084, dopoledne

Pod rouškou tmy

Jalmarys, Západní Impérium
25. května 1084, noc

Na Severu je zima!

Hrad Ov, Strugia
26. května 1084, dopoledne

Sú to už tri dni čo som opustil svoj domov. Váhal som či sa zastavovať v Atrione, ale nakoniec to prinieslo svoje ovocie. Druidská výchova sa vo mne očividne nezaprie a Atrion mi ukázal, že každý lesný elf žijúci podľa starej viery to okamžite rozpozná, aj keď som sa snažil na seba nepritahovat zbytočnú pozornosť.

Druid má vždy čo na práci, starosť o balanc je jeho väčným poslaním. Prúdy života sú nepretržite v pohybe, pohyb spôsobuje neustále zmeny a medzi jednotlivými prúdmi sa preto aj sám balanc stále mení. Úlohou druida je nechávať život nech sa ďalej rozvíja, a deň čo deň nasledovať tú krehkú rovnováhu a po malých krôčikoch sa učiť tomu navznešenejšiemu umeniu vylaďovania. Aspoň to mi deň čo deň opakoval môj drahý učiteľ.

Môj ľud má tých, ktorí nasledujú tuto cestu vo veľkej úcte, no spolu s tým ma od nich aj mnoho očakávaní. Pokiaľ sa chcem oslobodiť od tohto spôsobu života, ktorý mi bol duchmi predurčený, budem musieť opustiť svoj rodný kraj a elfí ľud.

Vždy ma fascinovali hrdinské ságy z ďalekého severu, krajiny môjho otca, o ktorej mi s nadšením rozprával po večeroch pod hviezdami.

Drsná, chladná a hornatá zem, kde sa sneh často drží až do leta. A v tom snehu, obrovití muži zanechávajú svoje stopy, s túžbou v srdci po dobrodružstve či sláve, s piesňou na perách o hrdinských činoch minulých. Zamierim preto na sever, do rodného kraja môjho otca, a snáď tam nájdem ten pocit slobody, ktorý bol z jeho príbehov a piesní tak patrný.
 

Vyschlá kašna

Lyakis, Aserai
26. května 1084, poledne

Vesin, Vlandia
26. května 1084, odpoledne

Zvědavým pohledem přelétnu světničku, ve které stojí jen ta lidská žena. Myslím... Myslím, že se jmenuje Aida? Až nyní si ji pozorně prohlédnu, zejména to její bříško vzdouvající se pod halenou.
"Ano, je mi mnohem lépe, madam," odpovím s kývnutím hlavy a sotva mě pobídne, tak poslušně odcupitám ke stolu, ke kterému se jen po krátkém zaváhání posadím na židli. Jemný dotek její ruky na mém rameni mne trochu znejistí, nejsem... Nejsem zvyklá, aby se mne dotýkal někdo cizí. V další chvíli málem nadskočím, když se ozve mužský - elfův - hlas. "Ano, je mi mnohem lépe, pane," odpovím i jemu a... A pak mi to nedá, abych při tom všem nezačala chrlit své otázky.

Zjištění, že jsem se skutečně dostala do vesnice mne naplní optimismem, zvládla jsem to! Tedy... Tedy... Ono se to tak nějak zvládlo samo, ale to se taky počítá, ne? A pak... Očima zatěkám mezi Piellem a Adou.
"Mistr ale přeci není blázen," hlesnu tiše, leč s nečekaným odhodláním a snad se v tu chvíli i drobně zachmuřím a úsměv... Úsměv z mé tváře dočista vyprchá. Dva... Tři měsíce... Ano, tak nějak dlouho mohl být mistr pryč? Srdce mi buší, tolik jsem doufala, že tu někde bude... A už už se chystám vyhrknout všechno to další, co mě napadá a na co bych se chtěla zeptat, ale Ada s Piellem mě předběhnou.

Nešťastně si povzdechnu a složím ruce v klíně pod stolem.
"V domě začalo hořet, ani nevím, co se stalo nebo kde to mohlo začít. Kdo mohl, tak utekl do bezpečí, já se to pokoušela uhasit a zachránit, co šlo, ale... Selhala jsem," sklopím pohled a zabodnu jej do desky stolu. V další chvíli se ostře nadechnu a na židli se zavrtím. "Musím najít mistra, abych mu řekla, co se stalo, měl by to vědět. A... Když s vámi mluvil, pane Pielle, paní Aido, neříkal... Nic? Je to... Je to vážně důležité, abych ho našla," dodám naléhavě.

Žena se na tvou první otázku jen tajemně pousmála a pomalu, ladně, jako bys nebyl zloděj, ale nový objev pro dnešní noc, přejde k malému toaletnímu stolku se zrcadlem (upíři jsou vidět v zrcadlech) a usadí se před ním.
”Moc mluvíš,” řekne tichým a jemným hlasem, ze stolku vezme široký kartáč a pomalu si začne česat vlasy. Během celé té doby tě sleduje skrze zrcadlo a neustále se usmívá.
”Počítám, že ten hobit, co se tu celý týden motal, byl tvůj výzvědčí, že?” opáčí tichou otázkou. Jakmile párkrát projede sametové vlasy kartáčem, odloží jej na stůl a otočí se na židli tak, aby na tebe viděla. ”Mladá paní na mě byla hodná, dala mi práci, ujala se mne. Ale její muž,” při tom slově se oklepe, ”nenávidí mě. Rád by mě odsud dostal. Možná něco tuší. Když ti povím, kde schovává své největší poklady a prozradím ti jak se k nim dostat, uděláš pro mě něco?” Pomalu se zvedne ze židle a zamíří k tobě. Jde pomalu, každý krok vnadný, skoro až vyzývaví. Dojde k tobě, prstem ti přejede po levé hraně brady a zamíří k posteli. Na tu se usadí, přehodí si nožku přes nožku a ruce spořádaně složí do klína. Až teď si uvědomíš, že má na sobě poloprůsvitnou bílou noční košili, sahající jen lehce pod kolena.

”Tahle před hrozící válkou ano,” zachmuřele ti odpověděl Artur na tvou otázku, než jste dojeli ke stavení jeho bratra.
”To je celý Artur,” zasměje se Robert a nabídne ti ruku, aby ti pomohl z kozlíku. ”Potěšení je na mé straně, Morgano. Já jsem Robert, Jolku jsi už asi viděla a v domě je pak ještě Pioter a Anka, má žena.”
”Necháš nás tu přespat, bratře?” všimne si tvé nejistoty Artur. ”Ale samozřejmě. A kuš, děvenko, jsi naším hostem a hosté nepracují,” se smíchem tě odmávne Robert a otočí se k domu, ”Anko, kvítku mého života, dej hrnec na plotnu, máme hosty.” Krátce na to z okna vykoukne žena, ne o moc starší než Robert (Arturovy bys tipoval kolem šedesáti, Robertovi kolem pětačtyřiceti, Jolku zase odhaduješ ve svém věku). Chvilku vás pozoruje, než se jí tvář rozzáří úsměvem. Hned na to zmizí zase v domě a ty jen zaslechneš: ”Piotere, kde zase lítáš? Švihej ven, přijel Artur. Běž se postarat o koně.”
”Co se to tam děje,” Artur si opět pěchuje dýmku a troudelem ukáže zpět do vesnice.
”Verbíři. Torgun bere hrozbu války vážně a tak sbírá muže, aby byl připravený. Proč myslíš, že Piotera držím doma?”
”Že jim nejni hanba. Je to sotva dvacet let a ten mlíčňák už zase brousí zuby.”
”No tak, Arture, takhle nemůžeš mluvit o králi. Co kdyby někdo poslouchal?” zhrozí se Robert, když Artur neuctivě označí krále Vlandie. V tu chvíli z domu vyběhne asi šestnáctiletý chlapec.
”Piotere! Ukaž se mi chlapče. Sakra, když jsem tě viděl naposled, byls takhle malej,” Artur rozjařeně změní téma, když uvidí svého synovce a jde se s ním přivítat.
”Pojď děvče, najdeme ti nějaké místo ke spánku,” vybídne tě mezitím Robert.

”Za Jugrinem? Buďto tě otec opravdu nenávidí, nebo tě naopak opravdu miluje,” zasměje se zbrojíř neurčitě. ”Jugrin je dobrej chlap, o tom žádná. Zkušený válečník, který více než dobře ovládá svou sekeru. Je ale taky hodně přísným kapitánem, co silně lpí na vysoké disciplíně. Jestli je tady na severu někdo, kdo tě naučí bojovat a přežít, tak právě on. Ale dej si na něj pozor, nechceš ho rozzuřit. V tu chvíli by mu bylo jedno, čí jsi syn.” Harberk ti pomůže s oblékáním i usazováním zbraní do jejich postrojů. Nakonec ještě zkontroluje, že všechno sedí jak má a jakmile jsi oblečen a připraven, zpříma se ti podívá do očí. ”Dávej na sebe pozor, Torraku. Neštvi Jugrina, poslouchej co ti říká a dělej co po tobě chce.” Nakonec tě ještě obejme, to krátce po tom, co se s ním rozloučíš.

Loučení opravdu probíhá rychle. Otec si tě, se špatně skrývanou hrdostí prohlédne, byť nesouhlasným kývnutím zhodnotí volbu tvé zbroje. Inu, on je pořád ze staré školy. Bratři pro tentokrát ponechají pošťuchování a zcela upřímně ti popřejí mnoho štěstí a nakonec matka, tam se to bez slz neobejde.
Ani sis nevšiml kdy se tak stalo, ale když jsi odcházel, nahmatal jsi u pasu váček, který tě značně tížil (viz deník). Vyprovodit tě nakonec nešel nikdo, snad proto aby se ti lépe odjíždělo, nebo možná jen proto, že se nikomu nechtělo (matce se chtělo, ale otec jí zabránil). Takže jediný kdo tě vyprovázel, byli kapitán a jeho muži. Byl čas vyrazit na cestu, přeci jen, do Sibiru cesta trvala minimálně tři dny a kdo ví, co tě potká na cestě.