Šplouchanec vody je dost velký a hlasitý na to, aby jej slyšely i lidé z okolních domů. Voda je vlažná, příjemná a osvěžující a zatímco ty se cachtáš, začnou se otevírat okenice okolních domů a z nich vykukovat lidi.
”Voda!”
”No jo, tam je voda!”
”Vidíte to taky?”
”Jo, voda!”

Netrvá dlouho a okolo kašny se začne shromažďovat dav lidí. Po chvilce tě chytnou dva páry rukou a vytáhnou z vody. ”Smahej kluku, ještě ji znečistíš!” urve se na tebe nějaký chlápek. Za tebou už lidé horečnatě nabírají vodu do kýblů a jiných nádob.
Ani nevíš jak, ale najednou se ocitneš na okraji davu lidí, kteří se stále tlačí ke kašně, jen aby si urvali trochu vody pro sebe. Nikdo si tě už moc nevšímá, všem jde o vodu. V tu chvíli, kdy jen tak postáváš a sleduješ ostatní, jak se pomalu začínají prát o vodu, si uvědomíš, že se ti už nějakou chvíli ozývá žaludek. Stačí krátký pohled na nebe, abys hned zjistil, že se přiblížil čas oběda.

Domů se dostaneš trochu uřícený a už z dálky cítíš vůni jídla, které tvá matka připravila. Vešel jsi do domu, zamířil do kuchyně a tam už seděl otec i matka. Bratr nejspíše spal, když tu seděli oba dva. Jen co jsi vešel, otec zvedl pohled: ”Jdeš pozdě.” To byla jediná slova, která i řekl. Pak jen mlčky ukázal na prázdnou židli.

”Jak si přeješ, Vib,” řekne ti ještě strýc, než se vaše cesty rozdělí. Zatímco on a Jule vyjdou z lesa, ty zůstaneš, abys obešla pasti. Netrvá ti to až tak dlouho, vždyť značnou část z nich jsi sama roznášela. První byla prázdná, do druhé se dostal zajíc a třetí byla zničená. Po chvilce pátrání jsi zjistila, že se do ní muselo pustit něco většího, už jen proto, že jsi na ní nalezla krev a místy i kusy kůže. Podle stop, které najdeš okolo pasti to odhaduješ na vlka, nebo přinejmenším lišku, i když ses ještě nikdy nesetkala s tím, že by nějaké zvíře zničilo past, i přes to, že byla plná.
Kdyby ses rozhodla jít dál po stopách, dovedly by tě dál do lesa, podle směru jsi mohla odhadovat, že vedli kamsi dál, směrem k Omoru. Jenže co teď? Sledovat stopy, a zjistit, co zničilo past, nebo se vrátit zpět, říci to strýcovi a dál se o to nezajímat?

”Tak snad se všichni zachránili,” zamumlá tiše Pielle a mile se na tebe usměje.
”To pane si nech pro někoho, kdo to vyžaduje,” mávne rukou a zamyšleně se podívá na svou ženu. ”Co si tak pamatuju, nechal tu jen tu platbu na půl roku dopředu a pak zase odešel. Bylo mi ale divný, že platil na tak dlouho dopředu. Nikdy to nedělal, ani když odcházel na ty svý cesty.”
”To máš pravdu, nikdy neplatil na půl roku dopředu. Když ale odešel, myslím, že jsem ho viděla zajít ještě do hostince. Možná tam budou něco vědět. Ale moc bych v to nedoufala, přeci jen, jsou to už tři měsíce,” řekne smutně Aida.
”Při nejmenším by starej Hur’ek mohl vědět kterým směrem šel,” dodá s trochou nadějí v hlase Pielle.

O severu jsi toho moc nevěděl. Vlastně jen to, co ti otec zanechal v jeho zápisníku, vše to ale byly jen písně a báje. Věděl jsi, že je to drsná a chladná země plná trpaslíků a nordů. Taky jsi věděl, že krom těch tam žijí i lidé. Čekala tě dlouhá cesta a tvým jediným vodítkem kam se vydat, bylo na sever.

Jediné, co jsi věděl, bylo, že na sever od tebe je pevnost nazvaná stejně, jako vesnice. Pevnost v těch místech stála už od dob rozdělení elfského národa a pamatovala snad ještě občanskou válku mezi jednotlivými rasy. V současné době ale byla neobývaná, zchátralá a zarostlá lesy. Ovšem byla to zdaleka poslední stopa nějakého osídlení na této straně země. Dál na sever už lesy pomalu přecházely ve vřesoviště a ty pak v horské tundry. Jakou cestou se vydáš bylo jen na tobě. Půjdeš přímo na sever, nebo to někde stočíš?

Vzhledem k tomu, že ses jakožto lesní elf a druid nikdy neučil o okolních zemích a nikdy ses moc s cizinci nesetkal,
nebudeš moc znát zeměpis, takže se může stát, že někdy někde špatně odbočíš a dostaneš se jinam, než jsi chtěl.
Tvá cesta bude popisována den ode dne, kdy na začátku cesty si vždy hodíš k6 a v závislosti na hodu (pokud padne 1-3) i k10.

Obídek!

Lindorn, Battania
26. května 1084, poledne

Volání divočiny

Skorin, Strugia
26. května 1084, dopoledne

Pod rouškou tmy

Jalmarys, Západní Impérium
25. května 1084, noc

Na Severu je zima!

Hrad Ov, Strugia
26. května 1084, dopoledne

Sú to už tri dni čo som opustil svoj domov. Váhal som či sa zastavovať v Atrione, ale nakoniec to prinieslo svoje ovocie. Druidská výchova sa vo mne očividne nezaprie a Atrion mi ukázal, že každý lesný elf žijúci podľa starej viery to okamžite rozpozná, aj keď som sa snažil na seba nepritahovat zbytočnú pozornosť.

Druid má vždy čo na práci, starosť o balanc je jeho väčným poslaním. Prúdy života sú nepretržite v pohybe, pohyb spôsobuje neustále zmeny a medzi jednotlivými prúdmi sa preto aj sám balanc stále mení. Úlohou druida je nechávať život nech sa ďalej rozvíja, a deň čo deň nasledovať tú krehkú rovnováhu a po malých krôčikoch sa učiť tomu navznešenejšiemu umeniu vylaďovania. Aspoň to mi deň čo deň opakoval môj drahý učiteľ.

Môj ľud má tých, ktorí nasledujú tuto cestu vo veľkej úcte, no spolu s tým ma od nich aj mnoho očakávaní. Pokiaľ sa chcem oslobodiť od tohto spôsobu života, ktorý mi bol duchmi predurčený, budem musieť opustiť svoj rodný kraj a elfí ľud.

Vždy ma fascinovali hrdinské ságy z ďalekého severu, krajiny môjho otca, o ktorej mi s nadšením rozprával po večeroch pod hviezdami.

Drsná, chladná a hornatá zem, kde sa sneh často drží až do leta. A v tom snehu, obrovití muži zanechávajú svoje stopy, s túžbou v srdci po dobrodružstve či sláve, s piesňou na perách o hrdinských činoch minulých. Zamierim preto na sever, do rodného kraja môjho otca, a snáď tam nájdem ten pocit slobody, ktorý bol z jeho príbehov a piesní tak patrný.
 

Vyschlá kašna

Lyakis, Aserai
26. května 1084, poledne