| |||
Pod rouškou tmy Jalmarys, Západní Impérium Jen na Pinďu zamávám, když na mě ještě něco křičí a zmizím za rohem. Proč z něj ty nejpodstatnější informace lezou jako z chlupaté deky, a když už se člověk rozhodne jít na věc, tak ho najednou napadne ještě něco životně důležitého? Asi už opravdu stárne a mozek mu začíná vynechávat. Dům je opravdu honosný, vypadá jako přesně ten typ rezidence, kam bych se nastěhoval do sklepa a po večerech chodil tyranizovat jeho obyvatele. Pokud mi nevyjde tahle práce, možná bych to mohl dost dobře udělat. Občas do sklepa někdo pro něco zajde a už se nevrátí, tak pošlou někoho dalšího... tolik jídla! Zadarmo! "Teď se nemůžu nechat rozptylo...vat," zarazím se, když nahlédnu oknem dovnitř. Docela dlouho pak pozoruji plavovlasou ženu, jak se sklání nad tou v posteli. Přišel jsem nevhod? Klidně se posunu po okenní římse o chodbu dál... Ale pak mi to dojde a zamračím se. Vytáhnu se do okna a jen na poslední okamžik se zarazím, to když si dá upírka prst před rty. Chvíli zůstanu sedět v okně, a pak se přesunu za tou ženou do vedlejší místnosti. Pečlivě si ji prohlédnu. "Něco mi říká, že zde nejsi kvůli téměř nehlídanému domu a jeho pokladech. Jsi služebnice té nemocné ženy, nemám pravdu?" Podívám se jí přímo do očí, a pak se ušklíbnu. "Věci začínají dávat smysl. Chudák není nemocná, je jen vyčerpaná, protože z ní někdo upíjí. Noc co noc, doušek po doušku." Přejdu kousek před ní. "To je mi ale tajemství." Očima pak rychle přejedu místnost. "Nemusíš se ale bát, nevyzradím jej nikomu. O to víc, protože jsem dalšího upíra nepotkal celou věčnost. Pro tenhle druh zábavy mám pochopení." Projdu kolem ní, ale stále si dávám dobrý pozor, kdyby se rozhodla, že mě praští ve chvilce nepozornosti. |
| |||
A pak, že "lidi" nejsou hodní! Nedaleko Golerynu, Západní Impérium Pomalu se probouzím, otevírám oči a... Zmateně pomrkávám, zatímco hledím na neznámou a přitom povědomou tvář cizího elfa... Až opožděně mi dochází, že tohle není moje postel a dokonce ani pokoj! Matně si vzpomínám na ty cizí hlasy, které promlouvaly skrze hustou černou tmu. Ah, ano, tolik jsem chtěla otevřít oči a probudit se, ale nešlo to! A pak, pak jsem měla pocit jako bych se vznášela ve vzduchu společně se zemitou vůní zeleniny a... "Takže to nebyl sen," zamumlám si sama pro sebe ochraptěle, protože stejně neodbytně přichází i vzpomínky na vše, co se stalo předtím. Připadám si trochu nesvá, když mi elf pomáhá se posadit, ale vlastně mě ani nenapadne ho nějak odstrčit nebo cokoliv jiného. Namísto toho se okamžitě vrhám po podané sklenici vody, jejíž obsah do sebe žíznivě obracím tak rychle až je s podivem, že mi nezaskočí. "Uch, děkuju moc, pane," vyhrknu, zatímco si elf bere sklenici zpátky. Očima těkám kolem sebe a jakmile zavadím pohledem o povědomý vak, do kterého jsem vlastnoručně cpala mistrovy věci... Uleví se mi a zastydím se zároveň, že to nebylo to první, na co jsem si vzpomněla. Ty věci byly... Důležité, důležitější než cokoliv. V další chvíli upoutá moji pozornost těhotná lidská žena, co přichází do pokoje i s hříšně vonící polévkou. "Jé... Já... Ještě jednou děkuji, moc... Dobře, děkuji," koktám tak trochu rozechvěle, zatímco si přebírám misku s polévkou. Jakmile elf i žena opustí místnost, opatrně se posadím na kraj postele a bez přemýšlení se pustím do jídla. Mám takový hlad! Vlastně si ani nejsem jistá, jakou má polévka chuť a co vše v ní je, ale je to ta nejlepší polévka, jakou jsem kdy měla. Uf. Jakmile dojím, odložím misku na noční stolek a opatrně se vytáhnu na nohy. Popálené dlaně i ruce mám obvázané, po sazích a špíně ani stopy stejně jako po mém vlastní oblečení, místo kterého mám jen halenu sahající mi takřka pod kolena. Chvíli jen nejistě přešlapuji na místě, rozhlížím se a snažím se upokojit bušící srdce než se odhodlám k tomu vzít misku do dlaní a vykročit z pokojíku ven. Je to... Takový nezvyk. Pohybovat se v místě, které neznám. A takto ustrojená! Připadám si... Nesvá, takhle jen v haleně a s neupravenými vlasy, které mi v kaskádě dlouhých zlatavých pramenů padajících mi přes ramena i záda. Mistr by se hněval, kdyby mě takhle nevhodně ustrojenou a neupravenou potkal na chodbě. Našlapuji tak obzvláště opatrně, zatímco se zvědavě rozhlížím kolem, tichá a nenápadná jako myška. "Ještě jednou děkuji za jídlo, tak polévka byla moc dobrá. A nejen za polévku, ale i za... Všechno ostatní," vyhrknu, sotva své hostitele najdu. Během svých slov se i zdvořile ukloním, zatímco na rtech mi hraje plachý leč o to vděčnější úsměv. "Můžu se na něco zeptat, prosím? Já... My, jsme teď ve vesnici? A Mistr? Viděli jste ho? Prosím?" sypu ze sebe vzápětí takřka bez nádechu všechno to palčivé, na co tak moc potřebuji znát odpověď. |
| |||
Cestování je fajn Vesin, Vlandia S očekáváním si od Artura vezmu dýmku a pomalu z ní potáhnu. Hmmm, to je docela dobré! Čekala jsem že ten tabák bude chutnat hrozně, ale příjemně mě to překvapilo. Jen když vydechuji kouř, se trochu rozkašlu. Levou rukou si kryji ústa a pravou si vezmu tem měch ze kterého se hned napiji. Skutečně cítím že je to hned lepší. "Ahh.. Děkuji. Asi na to budu mít ještě čas". Trošku se zaculím a sleduji cestu před námi. Je jasné že mnoho lidí zpívá lépe než já. Netroufla bych si se přirovnat k nějakému bardovi, ti jsou daleko lepší. Já si obvykle zpívám jen tak pro radost i kdyby to třeba mělo být trochu přihlouplé.. Jak se krajina kolem nás mění, tak si spokojeně stříhám nohami a přemýšlím nad využitím tabáku při kouzlení. Později bych zkusila Artura poprosit zda by mi špetku dal, až budeme někde v klidu, ráda bych něco zkusila. Vesin.. Pohlédnu na staříka když promluví. S pousmáním přikývnu. Doufám že jim to nebude vadit, nerada bych překážela. Určitě za to aspoň pomohu s jídlem a vším co bude třeba když mně tam nechají. Při nejhorším bych snad našla ubytování v krčmě. Jak se blížíme tak také od vsi slyším nějaký hluk. Jsem zvědavá co se tam děje, třeba je tam nějaké veselí? Hned jak se dostaneme blíže vidím jak jsem se spletla. Vojáci? Co tady dělají? Úsměv z mé tváře se pomalu vytrácí. Buď se v té hospodě něco stalo a nebo jsou to.. Verbíři! Kdyť se přeci schyluje k válce, je logické že se na ně někde narazí. Ještě že nejsem muž, nemohla bych někde bojovat! Ohlédnu se po tom hlasu co slyším a snažím se vypadat trochu veseleji, né tak znepokojeně. Jolka.. Nic neřeknu, ale s pousmáním jí zamávám. Jistě bude dost času abychom si promluvily později. Znovu se vydáme na cestu a vyslechnu Artura. Muži pána Charasu.. Ještě aby se tu s nimi něco přihodilo. Rozhodně bych nechtěla aby mi to zkomplikovalo cestu. "A oni běžně zabavují lidem věci?" Zeptám se zvědavě ještě než dojedeme na místo. Muž který nás vítá je Robert, Arturův bratr. To by pak mělo být vše v pořádku. Počkám až Artur zaparkuje povoz, vezmu své věci a spolu s ním se vydám k jeho bratrovi. Lehce se před ním ukloním. "Já jsem Morgana, velice mně těší. Ráda poznávám Arturova bratra.. Potkali jsme se cestou a on slíbil že mě vezme do Charasu. A že.. Že.." Dále to nedokončím a trochu nejistě pohlédnu na Artura. O tom spaní by to měl vysvětlit on. "Ráda vám pomohu s čím bude třeba. Umím vařit, uklízet a trošku se vyznám i v lékařství". |
| |||
Hledání ztraceného Nedaleko Golerynu, Západní Impérium
Jsi umytá, popáleniny máš ošetřené (ano, nějaké byly, můžeš si určit kde) a na sobě máš jednoduchou dlouhou halenu. |
| |||
Volání divočiny Skorin, Strugia
|
| |||
Vyschlá kašna Lyakis, Aserai
|
| |||
Mrazivý sever Hrad Ov, Strugia
|
| |||
Volání moře Hongard, Vlandia
|
| |||
Na cesty Lindorn, Battania
|
| |||
Kápě v temnotě Jalmarys, Západní Impérium
|
doba vygenerování stránky: 0.2403769493103 sekund