Vesin, Vlandia
26. května 1084, odpoledne

Zvědavým pohledem přelétnu světničku, ve které stojí jen ta lidská žena. Myslím... Myslím, že se jmenuje Aida? Až nyní si ji pozorně prohlédnu, zejména to její bříško vzdouvající se pod halenou.
"Ano, je mi mnohem lépe, madam," odpovím s kývnutím hlavy a sotva mě pobídne, tak poslušně odcupitám ke stolu, ke kterému se jen po krátkém zaváhání posadím na židli. Jemný dotek její ruky na mém rameni mne trochu znejistí, nejsem... Nejsem zvyklá, aby se mne dotýkal někdo cizí. V další chvíli málem nadskočím, když se ozve mužský - elfův - hlas. "Ano, je mi mnohem lépe, pane," odpovím i jemu a... A pak mi to nedá, abych při tom všem nezačala chrlit své otázky.

Zjištění, že jsem se skutečně dostala do vesnice mne naplní optimismem, zvládla jsem to! Tedy... Tedy... Ono se to tak nějak zvládlo samo, ale to se taky počítá, ne? A pak... Očima zatěkám mezi Piellem a Adou.
"Mistr ale přeci není blázen," hlesnu tiše, leč s nečekaným odhodláním a snad se v tu chvíli i drobně zachmuřím a úsměv... Úsměv z mé tváře dočista vyprchá. Dva... Tři měsíce... Ano, tak nějak dlouho mohl být mistr pryč? Srdce mi buší, tolik jsem doufala, že tu někde bude... A už už se chystám vyhrknout všechno to další, co mě napadá a na co bych se chtěla zeptat, ale Ada s Piellem mě předběhnou.

Nešťastně si povzdechnu a složím ruce v klíně pod stolem.
"V domě začalo hořet, ani nevím, co se stalo nebo kde to mohlo začít. Kdo mohl, tak utekl do bezpečí, já se to pokoušela uhasit a zachránit, co šlo, ale... Selhala jsem," sklopím pohled a zabodnu jej do desky stolu. V další chvíli se ostře nadechnu a na židli se zavrtím. "Musím najít mistra, abych mu řekla, co se stalo, měl by to vědět. A... Když s vámi mluvil, pane Pielle, paní Aido, neříkal... Nic? Je to... Je to vážně důležité, abych ho našla," dodám naléhavě.

Žena se na tvou první otázku jen tajemně pousmála a pomalu, ladně, jako bys nebyl zloděj, ale nový objev pro dnešní noc, přejde k malému toaletnímu stolku se zrcadlem (upíři jsou vidět v zrcadlech) a usadí se před ním.
”Moc mluvíš,” řekne tichým a jemným hlasem, ze stolku vezme široký kartáč a pomalu si začne česat vlasy. Během celé té doby tě sleduje skrze zrcadlo a neustále se usmívá.
”Počítám, že ten hobit, co se tu celý týden motal, byl tvůj výzvědčí, že?” opáčí tichou otázkou. Jakmile párkrát projede sametové vlasy kartáčem, odloží jej na stůl a otočí se na židli tak, aby na tebe viděla. ”Mladá paní na mě byla hodná, dala mi práci, ujala se mne. Ale její muž,” při tom slově se oklepe, ”nenávidí mě. Rád by mě odsud dostal. Možná něco tuší. Když ti povím, kde schovává své největší poklady a prozradím ti jak se k nim dostat, uděláš pro mě něco?” Pomalu se zvedne ze židle a zamíří k tobě. Jde pomalu, každý krok vnadný, skoro až vyzývaví. Dojde k tobě, prstem ti přejede po levé hraně brady a zamíří k posteli. Na tu se usadí, přehodí si nožku přes nožku a ruce spořádaně složí do klína. Až teď si uvědomíš, že má na sobě poloprůsvitnou bílou noční košili, sahající jen lehce pod kolena.

”Tahle před hrozící válkou ano,” zachmuřele ti odpověděl Artur na tvou otázku, než jste dojeli ke stavení jeho bratra.
”To je celý Artur,” zasměje se Robert a nabídne ti ruku, aby ti pomohl z kozlíku. ”Potěšení je na mé straně, Morgano. Já jsem Robert, Jolku jsi už asi viděla a v domě je pak ještě Pioter a Anka, má žena.”
”Necháš nás tu přespat, bratře?” všimne si tvé nejistoty Artur. ”Ale samozřejmě. A kuš, děvenko, jsi naším hostem a hosté nepracují,” se smíchem tě odmávne Robert a otočí se k domu, ”Anko, kvítku mého života, dej hrnec na plotnu, máme hosty.” Krátce na to z okna vykoukne žena, ne o moc starší než Robert (Arturovy bys tipoval kolem šedesáti, Robertovi kolem pětačtyřiceti, Jolku zase odhaduješ ve svém věku). Chvilku vás pozoruje, než se jí tvář rozzáří úsměvem. Hned na to zmizí zase v domě a ty jen zaslechneš: ”Piotere, kde zase lítáš? Švihej ven, přijel Artur. Běž se postarat o koně.”
”Co se to tam děje,” Artur si opět pěchuje dýmku a troudelem ukáže zpět do vesnice.
”Verbíři. Torgun bere hrozbu války vážně a tak sbírá muže, aby byl připravený. Proč myslíš, že Piotera držím doma?”
”Že jim nejni hanba. Je to sotva dvacet let a ten mlíčňák už zase brousí zuby.”
”No tak, Arture, takhle nemůžeš mluvit o králi. Co kdyby někdo poslouchal?” zhrozí se Robert, když Artur neuctivě označí krále Vlandie. V tu chvíli z domu vyběhne asi šestnáctiletý chlapec.
”Piotere! Ukaž se mi chlapče. Sakra, když jsem tě viděl naposled, byls takhle malej,” Artur rozjařeně změní téma, když uvidí svého synovce a jde se s ním přivítat.
”Pojď děvče, najdeme ti nějaké místo ke spánku,” vybídne tě mezitím Robert.

”Za Jugrinem? Buďto tě otec opravdu nenávidí, nebo tě naopak opravdu miluje,” zasměje se zbrojíř neurčitě. ”Jugrin je dobrej chlap, o tom žádná. Zkušený válečník, který více než dobře ovládá svou sekeru. Je ale taky hodně přísným kapitánem, co silně lpí na vysoké disciplíně. Jestli je tady na severu někdo, kdo tě naučí bojovat a přežít, tak právě on. Ale dej si na něj pozor, nechceš ho rozzuřit. V tu chvíli by mu bylo jedno, čí jsi syn.” Harberk ti pomůže s oblékáním i usazováním zbraní do jejich postrojů. Nakonec ještě zkontroluje, že všechno sedí jak má a jakmile jsi oblečen a připraven, zpříma se ti podívá do očí. ”Dávej na sebe pozor, Torraku. Neštvi Jugrina, poslouchej co ti říká a dělej co po tobě chce.” Nakonec tě ještě obejme, to krátce po tom, co se s ním rozloučíš.

Loučení opravdu probíhá rychle. Otec si tě, se špatně skrývanou hrdostí prohlédne, byť nesouhlasným kývnutím zhodnotí volbu tvé zbroje. Inu, on je pořád ze staré školy. Bratři pro tentokrát ponechají pošťuchování a zcela upřímně ti popřejí mnoho štěstí a nakonec matka, tam se to bez slz neobejde.
Ani sis nevšiml kdy se tak stalo, ale když jsi odcházel, nahmatal jsi u pasu váček, který tě značně tížil (viz deník). Vyprovodit tě nakonec nešel nikdo, snad proto aby se ti lépe odjíždělo, nebo možná jen proto, že se nikomu nechtělo (matce se chtělo, ale otec jí zabránil). Takže jediný kdo tě vyprovázel, byli kapitán a jeho muži. Byl čas vyrazit na cestu, přeci jen, do Sibiru cesta trvala minimálně tři dny a kdo ví, co tě potká na cestě.

Žena se zastavila v půli kroku, pomalu spustila nohu na zem a ohlédla se na tebe. Chvilku si tě pozorně prohlížela, snad jakoby hodnotila, jestli jí za to stojíš, než se k tobě otočila zpět a podívala se ti do očí.
”Hou hou, zpomal, chlapče,” zvedne ruce, aby tě uklidnila a lehce nakloní hlavu k pravému rameni. Mlčky se ti dívá do očí, snad jakoby čekala, jestli pohledem uhneš, nebo ne. A ty nějak vycítíš, že bys to měl vydržet, neuhnout ba ani nemrknout.
”Tvého bratra nedokážu vyléčit,” řekne omluvným tónem a konečně uhne pohledem. ”Jseš si jistý tím, co po mě chceš? Vzít do učení?” zeptá se tě a upraví si kápi na hlavě. ”Není jednoduché se naučit čarovat a dost pravděpodobně budeš muset vyrazit na cesty, jako já. Pořádně si to rozmysli, chlapče. Pokud to myslíš opravdu vážně, zítra ráno, s východem slunce, na mě počkej u severní brány,” znovu se ti podívá do očí, snad aby se přesvědčila, jestli to opravdu myslíš vážně. Pak se pousměje a opět se otočí k odchodu. Tentokrát už ale nevypadá, že by se zastavila.
”A nerozmýšlej dlouho, nebudu u brány čekat dlouho,” řekne ještě, než zmizí za rohem protějšího domu.

Jule pod tvým pohledem jen omluvně sklopí hlavu, zatímco se Loren tiše zasměje a chlapce rozcuchá. Když pak bratra vysadíš na strom, s rozzářenýma očkama přikývne, chytne se pevně kmene stromu a jako na špičkách tě sleduje.

Šíp opustí tětivu luku, trochu se při tom prohne a vyletí ke kanci. Rána je to přesná, čistá. Vidíš, jak šíp proniká hluboko do těla zvířete, které sebou cukne, ujde sotva dva kroky a padne k zemi. ”Pěkná střela Vib. Moc pěkná střela,” pochválí tě strýc a sundá ze stromu Juleho. ”Pojď, jdeme se na něj podívat,” pobídne chlapce a spolu pak zamíří ke kanci.
”Dneska večer bude dobrá hostina,” zasměje se Loren, opatrně vyndá šíp z těla a vrátí ti ho. ”Na Jule, vem mi luk a šípy, já vezmu kance. Vrátíme se zpět a dáme se do zpracovávání. Vibe, projdi prosím ještě poslední tři pasti a pak se k nám připoj.”

Vejdeš do malé světničky, která slouží jako hlavní místnost domu a kuchyně zároveň. U kamnech uvidíš stát ženu, Adiu, jak cosi míchá v hrnci, elfa však nikde nevidíš.
”Ah, je ti lépe?” zeptá se tě žena s lehkým úsměvem a ukáže ti ke stolu. ”Prosím, posaď se, odpočívej.” Poté odstaví hrnec z kamen a přejde k tobě. Opatrně ti položí ruku na rameno a velmi pozorně si tě prohlédne.
”Vypadáš lépe, děvče,” zaslechneš od dveří mužský hlas. Když se k nim podíváš, uvidíš tam stát elfa se dřevem v náručí. ”Jak se cítíš? Je ti lépe?”
Pielle přenese náruč dřeva ke kamnům, kde je vyskládá a když se začneš ptát, oba dva se na sebe podívají.
”Ano, jsme ve vesnici,” odpoví ti konejšivým hlasem Aida a položí ti ruku na rameno. ”Klid děvče.”
”Mistra? Myslíš tím toho blázna Ingolfa?”
”No tak, Pielle.”
”Promiň. Bohužel děvče, ale starýho Ingolfa jsme tu už dlouhou dobu neviděli,” dodá omluvně a posadí se k vám ke stolu. ”Naposledy jsem ho viděl… možná dva tři měsíce, to když mi tu skládal platbu za doručování zásob. Od té doby jsem o něm už neslyšel.” Oba dva se na sebe podívají a nepatrně zavrtí hlavou.
”Pověz, děvče, co se tam stalo, kde jsou všichni sloužící?”

Atrion, malá vesnička nedaleko stejnojmenné říčky, která se po několika kilometrech vlévala do řeky Tanaesis a ta se pak vlévala do stejnojmenného jezera. Vesnička schovaná hluboko v lesích, vysoko ve větvích stromů. Kdybys nevěděl, jak tvůj lid staví vesnice, nenašel bys ji.
Jsou to již tři dny, co jsi opustil Enoisu, a dva dny, co jsi došel sem. Jistě, nemyslel sis, že to, co hledáš najdeš hned ve vedlejší vesnici. Ovšem ani zde nebylo nic, co by tě tu udrželo. Místní byli milí, rádi tě viděli, ještě aby ne, jakožto druid, byť teprve učeň, jsi měl zvláštní postavení mezi svým lidem. Doznávalo se ti úcty, mnohdy i jistým výhodám, ale taky se od tebe očekávali jisté věci. Třeba že kdykoliv to bude třeba, pomůžeš potřebným nebo že nikdy neopustíš Velké lesy. A když ses před několika dny svému mistru vyjevil, že tě láká cestování a svoboda, nebyl zrovna nadšený. Přeci jen, místo druida je v lesích, které má chránit i za cenu svého života. Ovšem tvé rozpoložení chápal a když tvé odhodlání nebyl schopen nahlodat, nebránil ti. Možná si říkal, že tě tvá cesta nakonec přivede zpět.

Vyrazil jsi na cestu, netušeje kam. Prostě jsi šel kam tě nohy zavedly a ty tě zavedly právě sem, do Atrionu, malé vesničky ležící na kraji malé říčky. Zde druida neměli, proto ti hned nabízeli místo, ale tys odmítl. Pomohl jsi potřebným, dostál jsi svým druidským povinostem a už ses opět chystal vydat na další cestu. Jenže kam vyrazit?

Zima na Severu

Hrad Ov, Strugia
26. května 1084, ráno