| |||
Cestování je fajn Vesin, Vlandia S očekáváním si od Artura vezmu dýmku a pomalu z ní potáhnu. Hmmm, to je docela dobré! Čekala jsem že ten tabák bude chutnat hrozně, ale příjemně mě to překvapilo. Jen když vydechuji kouř, se trochu rozkašlu. Levou rukou si kryji ústa a pravou si vezmu tem měch ze kterého se hned napiji. Skutečně cítím že je to hned lepší. "Ahh.. Děkuji. Asi na to budu mít ještě čas". Trošku se zaculím a sleduji cestu před námi. Je jasné že mnoho lidí zpívá lépe než já. Netroufla bych si se přirovnat k nějakému bardovi, ti jsou daleko lepší. Já si obvykle zpívám jen tak pro radost i kdyby to třeba mělo být trochu přihlouplé.. Jak se krajina kolem nás mění, tak si spokojeně stříhám nohami a přemýšlím nad využitím tabáku při kouzlení. Později bych zkusila Artura poprosit zda by mi špetku dal, až budeme někde v klidu, ráda bych něco zkusila. Vesin.. Pohlédnu na staříka když promluví. S pousmáním přikývnu. Doufám že jim to nebude vadit, nerada bych překážela. Určitě za to aspoň pomohu s jídlem a vším co bude třeba když mně tam nechají. Při nejhorším bych snad našla ubytování v krčmě. Jak se blížíme tak také od vsi slyším nějaký hluk. Jsem zvědavá co se tam děje, třeba je tam nějaké veselí? Hned jak se dostaneme blíže vidím jak jsem se spletla. Vojáci? Co tady dělají? Úsměv z mé tváře se pomalu vytrácí. Buď se v té hospodě něco stalo a nebo jsou to.. Verbíři! Kdyť se přeci schyluje k válce, je logické že se na ně někde narazí. Ještě že nejsem muž, nemohla bych někde bojovat! Ohlédnu se po tom hlasu co slyším a snažím se vypadat trochu veseleji, né tak znepokojeně. Jolka.. Nic neřeknu, ale s pousmáním jí zamávám. Jistě bude dost času abychom si promluvily později. Znovu se vydáme na cestu a vyslechnu Artura. Muži pána Charasu.. Ještě aby se tu s nimi něco přihodilo. Rozhodně bych nechtěla aby mi to zkomplikovalo cestu. "A oni běžně zabavují lidem věci?" Zeptám se zvědavě ještě než dojedeme na místo. Muž který nás vítá je Robert, Arturův bratr. To by pak mělo být vše v pořádku. Počkám až Artur zaparkuje povoz, vezmu své věci a spolu s ním se vydám k jeho bratrovi. Lehce se před ním ukloním. "Já jsem Morgana, velice mně těší. Ráda poznávám Arturova bratra.. Potkali jsme se cestou a on slíbil že mě vezme do Charasu. A že.. Že.." Dále to nedokončím a trochu nejistě pohlédnu na Artura. O tom spaní by to měl vysvětlit on. "Ráda vám pomohu s čím bude třeba. Umím vařit, uklízet a trošku se vyznám i v lékařství". |
| |||
Hledání ztraceného Nedaleko Golerynu, Západní Impérium
Jsi umytá, popáleniny máš ošetřené (ano, nějaké byly, můžeš si určit kde) a na sobě máš jednoduchou dlouhou halenu. |
| |||
Volání divočiny Skorin, Strugia
|
| |||
Vyschlá kašna Lyakis, Aserai
|
| |||
Mrazivý sever Hrad Ov, Strugia
|
| |||
Volání moře Hongard, Vlandia
|
| |||
Na cesty Lindorn, Battania
|
| |||
Kápě v temnotě Jalmarys, Západní Impérium
|
| |||
Na cesty Lindorn, Battania Srdíčko se mi zatetelí radostí, když mě Tonda pochválí. Nahlas ale nic neřeknu, jenom se na něj zazubím. Pak už jenom dávám co největší pozor, když mi ukazuje, co a jak. Páni, to je ale profík. Oči mám z toho všeho navrch hlavy, ale snažím se pochytit co nejvíc. Když se z ještě nedávno živého tělíčka vyvalí vnitřnosti a krev, na chvíli se musím kouknout stranou. Nelituj to zvíře, zopakuju si poučku, kterou mi Tonda před chvílí věnoval. Hm, jenže jak to udělat, když tady najednou vidím celé huňaté zvířátko, které si mohlo ještě v klidu hopsat v lese? Když vám dají do kuchyně kuře nebo králíka nebo skopové stehno, tak je to přece úplně něco jiného, jenže takhle? Zrovna když si dávám předsevzetí, že na svých cestách budu jíst jenom bobule a možná ještě ryby, které jsou na zpracování o poznání snazší a HLAVNĚ jsou méně roztomilé, začne Tonda o tom, že z kůže se dá vyrobit spousta užitečných věcí, nebo se taky dá dobře prodat. To se mi líbí. Nic nepřijde nazmar. Tonda na mě kouká a já po chvíli zadumání pochopím, co se po mně chce. Chopím se svého zajíce a pevně stisknu nůž. Tak jo, ukaž, co ses naučila. Snažím se o co největší přesnost a co nejvěrnější napodobení postupu, jaký mi Tonda ukazoval. Postupuju pomalu, s rozmyslem, abych neprořízla žádný důležitý orgán, který by šel později použít, a abych kůži stáhla v jednom kuse. Není to zdaleka perfektní, nebude to rozhodně moje oblíbená činnost ale snažila jsem se, jak jsem mohla nejlíp, a Tonda to taky viděl a ocenil. Otřu si zpocené čelo hřbetem ruky, abych si na obličeji nerozmázla krev, a celá se rozzářím. "Děkuju," usmívám se jako sluníčko a v první chvíli ani nezaregistruju, že mi dával vybrat mezi zajícem a koroptvemi. "Jo," heknu, když se konečně proberu z opojení, "Tak zajíce," zahlásím sebevědomě. Koroptve se skoro vůbec neliší od kuřat, která škubat umím, a to vyvrhování je pořád to samý dokola. Přisunu si druhé tělo zajíčka a dám se do práce, přičemž dávám pozor, abych se poučila z toho, co jsem před tím udělala špatně. Pořád mi to nejde zdaleka tak dobře, jako Tondovi, ale to se určitě časem poddá. Ani nic neříkám a nevyptávám se, protože mám plné ruce práce s tím, abych něco důležitého nepokazila. |
| |||
Pod rouškou tmy Jalmarys, Západní Impérium To už znělo docela uvěřitelně. Možná, že s přibývajícím věkem se Pinďa do takových akcí už prostě nechtěl pouštět sám, minimálně by to vysvětlovalo, proč mě opakovaně vyhledává a dává mi takové zakázky, ze kterých chce ještě masitý podíl. Zívnu, snad jen abych na sebe upoutal pozornost a on přestal bafat z toho hnusu. "Takže bych v levém křídle jen ztrácel čas, teda pokud bych tu nemocnou ženu nechtěl zbavit utrpení," zapřemýšlím nahlas. Ale nakonec to vyženu z hlavy, krev nemocných není žádný luxus, který bych si chtěl v blízké době dopřát. Hořká, skoro nepolknutelná. Nejspíš se zbavím stráží, u kterých mám naději, že se v jejich tělech neusadila nějaká prašivá nemoc. "Takže po střeše, nejlépe nad pravé křídlo a oknem dovnitř. Nechci moc pobíhat po levé straně, když se můžu po střeše dostat tam, kam potřebuji." Řeknu nakonec, upravím si dýky a mávnu na Pinďu. Víc toho od něj asi slyšet nepotřebuji. Nebo možná potřebuji, ale nechci stát v tom smradu z dýmky než si na něco vzpomene. S novými informacemi opustím útočiště cechu a vydám se do ulic. Obratně míjím lidi, kteří v tuhle hodinu ještě pochodují ulicemi a přemýšlím, co všechno budu potřebovat. Nejprve jdu celé sídlo omrknout, podívat se, kde jsou vchody/východy, jak vypadá střecha, v jaké vzdálenosti jsou okna a balkóny a v neposlední řadě pozoruji, jestli se uvnitř domu něco děje. Pochodující stráže v hlavní chodbě asi neuvidím, ale minimálně uvidím světla. Čím víc rozsvícených světel, tím víc obyvatel v domě. Když mám všechny potřebné informace, vrátím se do hostince, který vede Aelir. Ve svém pokoji si připravím batoh a váčky, do kterých později nacpu vše, co mi přijde pod ruku a bude mít v mých očích alespoň nějakou hodnotu - prsteny, řetízky, drahé kameny, mince, rituální předměty, magické předměty... prostě všechno důležité za co jiní rádi zaplatí. Možná vezmu i nějaké listiny, protože vědění je občas mocná zbraň, ale především jde o to, že čím víc toho přinesu, tím víc toho budu moct zamlčet Pinďovi. S batohem na zádech se pak vrátím před sídlo, ale tentokrát k němu jdu jinou cestou. Pokud mě někdo zahlédl na mé první obchůzce, byl bych snadno podezřelý, kdybych se vrátil úplně stejnou cestou. Takhle je šance, že lidé už zapomněli, jak vypadá můj obličej. Ve druhé fázi, kdy se snažím dostat přes plot a vyšplhat na střechu, sázím především na své schopnosti upíra. Při lezení využívám čehokoliv, co se nabídne k úchytu - okenní římsy, plazivé rostlinstvo, nepravidelně položené kameny. Také si pro svůj výstup vybírám tu stranu, která je odvrácená městu, pokud to je možné. "Jdeme na to," ušklíbnu se, když se při lezení pokusím nahlédnout jedním oknem dovnitř, než budu pokračovat ve výstupu na střechu. |
doba vygenerování stránky: 0.23673892021179 sekund