Sotva jsi zavřela oči, ponořila ses do světa snění. Spala jsi dlouho, bez vyrušení. Dokonce ani zima ti nebyla, ať už to bylo pláštěm mistra, nebo tím, že slunko začínalo čím dál tím více hřát. Ovšem nic se ti nezdálo, dokonce ani žádné můry. Prostě nic.

”Myslíš že žije?” zaslechneš najednou nějaký hlas. Chvilku ti trvá, než rozeznáš, že patří ženě.
”Určitě, dívej, hýbe se jí hrudník,” odpoví ji mužský hlas.
”Nepatří k tomu podivínovi, co tady žil?”
”Myslíš Ingolfa? Jo, asi jo. Vypadá jako ta jeho služebná. Ta mladá holčina.”
”Tys jí už viděl?”
”Myslím, že jo. Jednou, když jsem mu sem vezl zásoby.”
”Co budeme dělat? Vezmeme ji do vesnice?”
”Hm… nechat jí tu nemůžeme, poslední dobou se tu toulá dost lapků. Udělej místo na vozu.”
”Opatrně Pielle, mohla by být zraněná.” Ucítíš, jak tě někdo opatrně zvedá do náručí. Chtěla by ses vzbudit, možná by ses chtěla i vzepřít, nebo naopak jít sama, ale zjišťuješ, že nemáš sílu ani otevřít oči.
”Adio, vezmi ty věci, asi pro ní budou důležitý, když je držela tak těsně u sebe.” Muž tě opatrně položí do vozu a překryje tě nějakou dekou. Cítíš vůni dřeva, čerstvého pečiva a dokonce i zeleniny. Začne ti docházet, kdo to je. Jednou za měsíc jsi je spatřila, když přiváželi do kuchyně zásoby, které tvůj mistr nakupoval v nedaleké vesnici.

Když ses konečně probudila, bylas zesláblá a unavená. I tak ses ale cítila odpočatě. A hlavně hladově.
”Adio, dej ohřát polévku, to děvče se probralo,” zaslechneš mužský hlas a když se ti konečně podaří rozlepit oči od sebe, uvidíš vysokého elfa s vlasy svázanými do praktického drdolu v obyčejných vesnických šatech. ”Klid děvče, jsi v bezpečí. Lež v klidu, Adia ti přinese polévku s kouskem chleba, aby ses najedla,” nakloní se nad tebou a pomůže ti se zvednout do sedu. Hned na to ti podá sklenici vody, kterou uvítáš možná i více, než jídlo. Když si od tebe pak sklenici vezme nazpět, dostaneš možnost rozhlédnout se po pokoji. Jedná se o malý kamrlík, s jednou šuplíkovou skříňkou, postelí, na které ležíš, malým nočním stolkem a jednou židlí, na které sedí elf. Také si všimneš, že vak, ve kterém jsi schovala nejcennější mistrovi věci, leží na skříňce. O chvilku později vejde do pokojíku menší lidská žena, též ve vesnickém oblečení a větším bříškem. Dojde ti, že je těhotná. ”Děkuji, drahá,” elf si od ní vezme polévku a opatrně ti ji podá. ”V klidu se najez a až budeš chtít, přijď za námi,” s těmi slovy oba odejdou z pokoje.

Jsi umytá, popáleniny máš ošetřené (ano, nějaké byly, můžeš si určit kde) a na sobě máš jednoduchou dlouhou halenu.

Při tvé otázce, jakto, že všichni ví, co se dnes děje, se všichni nenápadně podívají na otce. Když na něj sklouzne i tvůj pohled, začne dělat nenápadného.
”Vib, já… děkuji ti. Budu ji střežit jako oko v hlavě,” i přes to, že je Bron už dospělý muž, oči se mu rozzáří štěstím, když mu podáš svou dýku. Všimneš si, že otec jen souhlasně přikývne a když pak spatří lehce se mračící matku, vezme ji kolem ramen a přitáhne si ji k sobě.
”Jů, fakt mi ho dáváš?” Jule se nadšením skoro zakucká, když mu podáš svůj starý luk. Hned na to se otec zvedne: ”A máš to spočítaný, Jule. Hned jak se najíš, koukej mazat za Lorenem, ať tě začne učit.” U stolu chvilku panuje napjatá atmosféra, kterou vzápětí otec přeruší hujarým smíchem.
”Vib, počkej…”
”Jen ji nech drahý, vždyť se ještě vrátí.”
”Já chtěl aby ho vzala sebou.”

Jak jsi čekala, Lorena jsi nalezla hluboko v lesích. Díky tomu, že ses v nich pohybovala od malička, nečinilo ti problém jej najít. Navíc, Loren za sebou vždy nechával stopy, pro případ, že by bylo třeba ho najít a pro tebe nebylo nic složitého ho najít i bez nich. Prošla jsi kolem prvních pastí, které byly prázdné, a viditelně ošetřené. Buď v nich něco bylo a strýc je vyprázdnil, nebo jen kontroloval jejich funkčnost. Každopádně jsi věděla, že není daleko. Tušila jsi, že bys na něj měla každou chvilkou narazit, ale ať ses koukala jakkoliv, nikde jsi jej neviděla.
”Jestli budeš takhle dupat, tak nikdy nic neulovíš,” najednou uslyšíš jeho tichý hlas snad centimetr za uchem. ”Tiše děvče, máme tu kance. Vidíš? Troufneš si na něj?”

Žena se na tebe mile usměje, opatrně vezme tvou ruku do svých a druhou rukou ti jemně přejede po zranění. Ucítíš studené zašimrání, možná i trochu vlhkosti na prstu. Není to nepříjemné, spíše naopak. Štípavá bolest odezní a když se na prst po chvilce podíváš, ani nedokážeš najít místo, kde ses před tím řízl.
”I takové říznutí se může zanítit,” řekne s úsměvem a zvedne hlavu k obloze. ”To už je tolik? Měla bych jít. Dávej na sebe pozor,” přívětivě se na tebe usměje a otočí se k odchodu.

Matka na tvá slova jen kývne a dál v tichosti pokračuje v jídle.
Zamířil jsi do zbrojnice tou nejkratší možnou cestou, takže jsi moc sloužících nepotkal, snad jen mladičkou Brunu, která na tebe vždycky dělala oči. Když jsi ji ale přešel bez jakéhokoliv povšimnutí, jen sklopila hlavu a dál šla za svou prací.

Ve zbrojnici na tebe už čekal mistr zbrojíř. Starší trpaslík mohutného černého plnovousu, který nikdy neodkládal svou zbroj. A to ani svou helmu. Dokonce i sekeru měl pořád na zádech.
”Mladý pán Torrak. Říkal jsem si, kdy se tu objevíš. Když mi tvůj otec řekl, abych ti připravil nějaké věci, nechtělo se mi tomu věřit,” přátelsky se zasměje a vezme tě kolem ramen. ”Pověz mi, Torraku, kam se vydáš? Půjdeš víc na sever, nebo tě to táhne na jih? Hm? Nebo se snad dáš do služeb nějakýho námezdního kapitána?” S otázkami míří k malé hromádce, ve které zahlédneš svou zbroj i své zbraně. Vše pečlivě opečovávané mistrem zbrojířem, Orenem. ”Zbroj máš vyspravenou, zbraně naostřené a vyleštěné. Vaky naplněné jídlem a vodou na měsíc. Starej Dugir dokonce svolil k tomu, abych ti dal koně, takže jsem si ho dovolil už připravit. Jestli je ještě něco, co bys chtěl, stačí jen říci.”

Artur se na tebe překvapeně podívá, když se ho zeptáš, jestli si můžeš potáhnout. Beze slova přikývne a s úsměvem ti dýmku podá. Tabák je jemný, lehce nasládlý a pro tebe dusivý. Když se rozkašleš, on se rozesměje. ”Poprvé se rozkašle každý, děvče,” řekne smířlivě, vezme si zpět svou dýmku a odněkud vytáhne malý měch, který ti podá. ”Zapij to, pomůže ti to.”

Cesta ubíhá sice pomalu, ale plynule. Krajina se pomalu mění, vinic ubývá, naopak přibývají malá políčka, na kterých už pomalu začíná růst obilý. Artur si spokojeně přikyvuje do tvého zpěvu, koně si spokojeně pohazují hlavou a nálada v okolí se začíná stávat pomalu ospalá.
Slunko už před nějakou chvilkou překonalo svůj vrchol a na obzoru se pomalu začínají objevovat první stavení.
”To před námi je Vesin, dnes naše konečná. Mám tam příbuzného, můžeme u něj přespat,” oznámí stařík a čím blíže jste vesničce, tím více jde slyšet ruch, jež se z ní line.
”Vypadá to, že se tam něco děje,” zamyšleně se podrbe na bradě a schová dýmku do kapsy.

Ve vesničce se opravdu něco dělo. Sotva jste dorazili na náves, Artur si stísněně povzdechl. Ty sis všimla, že u místní hospůdky stálo několik koní a u nich stáli ozbrojenci. Barvy ani erb jsi neznala, ale na Arturovi bylo vidět, že z toho radost nemá.
”Strýčku, buď pozdraven. Co vezeš?” ozve se ženský hlas a když se ohlédneš, spatříš mladou ženu s košíkem v ruce.
”Jolko, i tebe zdravím. Ale, víno do Charasu.”
”Víno? Ajajaj, to se tu moc nezdržuj, ať to nevidí zbrojní, dozajista by ti to zabavili. Zajeď k nám, táta má volnou stodolu.” Na to Artur jen přikývl, načež popohnal koně a zamířil na druhou stranu vesnice.
”To jsou muži lorda Torguna, pána Charasu a Usancu. Nejspíš zase verbují,” vysvětlí ti.
”Arture, vítej starý brachu,” už od branky nevelkého domu na vás volá muž, ne nepodobný Arturovi. ”Roberte, rád tě vidím, bratře. Jolka pravila, že máš volnou stodolu.”
”Pravila dobře, jen tam vůz schovej. A kdo je ta panenka vedle tebe?”

Tonda spokojeně pokýval hlavou, když sis vybrala další zajíce a sám se také pustil do práce. Chvilku jsi ho sledovala, jak umě a zkušeně prořezává kůži, jak ji odřezává od masa, aniž by jednou zaváhal. Na jednu stranu to bylo nechutné, na druhou fascinující. Nakonec ses také pustila do práce.

Stáhnou a vyvrhnout zvířata vám nakonec zabralo více jak hodinu. Když jste ale skončili, cítila jsi se spokojeně, zvláště, když Tonda prohlédl tvou práci a spokojeně pokýval hlavou. ”Naporcovat, nasolit a zakonzervovat to umíš, ne?” zeptá se tě jen pro jistotu a jakmile se mu dostane odpovědi (otec tě to učil), ukáže ti, kde najdeš potřebné věci a pobídne tě do práce. Sám se pustí do srny. Uteče další hodinka a tvůj žaludek se začne pomalu hlásit o pozornost.
”Teď si dáme oběd a pak ti ukážu jak zpracovat kůže,” usměje se na tebe. Zamíří kamsi dál od domu, kde si všimneš malého vyhaslého ohniště. ”V domě najedeš nějaké bylinky a chléb. Připrav prosím jednoho zajíce, upečeme si ho,” požádá tě, zatímco začne připravovat ohniště.

O nějakou chvíli později, kdy ohýnek zvesela plápolá a ty máš zajíce připraveného (přípravu nechám na tobě, bylinky jsou hlavně ty, co se dají najít v přírodě), ti Tonda pomůže zajíce napíchnout na opracovaný klacek a spolu jej položíte nad oheň. ”Tohle všechno se ti bude jednou hodit. Ať už pro vlastní obživu, nebo pro výdělek. Díky tomuhle nebudeš mít o jídlo nouzi,” usměje se na tebe a usadí se u ohně. ”Ukaž mi ten tvůj luk,” požádá tě. ”Hm, pěkná práce. Dobré dřevo, pevná tětiva. To ti dělal mladej Tomáš, že jo? To se pozná, z toho kluka jednou něco bude,” prohlíží si luk, zkouší tětivu i dřevo samotné. ”Když se o něj budeš dobře starat, vydrží ti dlouho.”

”Počkej, říkal jsem levý křídlo, pravý je zabezpečený. Kdybych věděl, že se dovnitř dá dostat bezpečně pravým, řekl bych ti to,” slyšíš ještě křičet malého hobita, který ale jen nakonec mávne rukou a dál spokojeně bafá svou dýmku. Ještě než zajdeš za roh, slyšíš, jak si šeptá “On na to přijde tou horší cestou”.

Dům vypadá celkem honosně. Dům byl v celém bloku samotný, obehnaný vysokým živým plotem a poměrně rozměrným pozemkem. V zadní části jsi uviděl obrovskou zahradu s umě střiženými keři, fontánkami a tu a tam nějakou sochou. Už na první pohled to bylo vcelku okázalé sídlo a jeho majitel to dával dost najevo. Šlo hned poznat, že sídlo neslouží jen k bydlení, ale i k obchodu. Jak jsi sídlo obcházel, došlo ti, proč Pinďa říkal, že přes zahradu to nepůjde. Magické pasti jsi cítil poměrně silně, jakoby už jen tímhle varovali, že tam nejsou jen pro okrasu.
Vrátil ses k čelu sídla, před kterým byla poměrně velká a otevřená příjezdová cesta (viz foto). Stromy na pravé straně lákaly k tomu, abys je použil k vyšplhání, ale i z nich šla cítit magie. Možná proto tě Pinďa odkazoval na levou stranu sídla. Tam sice žádný strom poblíž nebyl, ale ani tam nebyla cítit přítomnost žádné magie. A navíc, v prvním patře, úplně na kraji, se svítilo ve dvou oknech. V jednom z nich jsi i zahlédl siluetu ženy, více detailů jsi ale nebyl schopen poznat. V pravé části sídla jsi pak za oknem spatřil pohybující se plamínek světla. Strážní, došlo ti.

K sídlu ses vracel jinou cestou, byť to bylo zbytečné. Takhle večer byly ulice prázdné, maximálně v okolí hostinců se potloukalo pár opilců. U domu se toho moc nezměnilo. Snad jen, že na levé straně domu se svítilo už jen v jednom okně a ženská silueta byla pryč. A pak, před domem jsi zahlédl dvě postavy a dva jasně rudé body ve výšce jejich hlav. Došlo ti, že jsou to strážní, kteří si ven vyšli na večerní pokouření dýmky. Ovšem stačilo chvilku počkat a strážci zase zašli do domu.

Jakmile byl v okolí domu klid, dal ses do práce. Vyšplhat na střechu domu pro tebe nebyla žádná výzva, už jen proto, že k první římse jsi v podstatě vyskočil. Vytáhl ses kousek od okna, kde se před tím svítilo (a hned vedle toho, kde jsi viděl siluetu ženy) a nahlédl jsi dovnitř. Naskytl se ti pohled do ložnice. Prostorná místnost, které vévodila velká postel a několik skříní po obvodu. To ovšem nebylo to, co by tě zaujalo. To, co připoutalo tvou pozornost, byla žena naklánějící se nad jinou ženou, jež ležela v posteli. Nemusel jsi být upír, abys poznal, co se tam děje. Když se žena narovnala a tys spatřil jak vypadá, možná sis i trochu vydechl údivem. Čistá pleť jak z alabastru, dlouhé, plavé vlasy, už na pohled hebké jako nejjemnější hedvábí. Někdo by řekl, že vypadala jako anděl. Žena si tě všimla, stejně jako ty sis všiml jí. Ovšem jen se usmála a přiložila si prst na rty. Pak pečlivě přikryla spící ženu a tiše odešla do vedlejšího pokoje. O chvilku později se otevřelo okno v místnosti, kde se svítilo a z něj vyhlédla andělsky krásná upírka.
”Když to neřekneš, tak já taky ne,” šeptem se na tebe usměje.

Na cesty

Lindorn, Battania
26. května 1084, dopoledne

Pod rouškou tmy

Jalmarys, Západní Impérium
25. května 1084, večer

♫♪♫♪

Nevím, zda dříve hasit oheň nebo zachraňovat všechny ty věci, které se rudé plameny snaží udolat, a tak se snažím dělat obojí. Zároveň. Ráno mě tak přivítá v zuhelnatělých troskách místa, kterému jsem celé ty roky říkala "domov", ušmudlanou od sazí, zdrchanou a unavenou až hanba. Přesto si dopřávám vždy jen kratičkého odpočinku, dokud se mi nepodaří nanosit bokem všechny mistrovy věci, které požár přežily. Je toho tak žalostně málo z celé jeho sbírky a práce... Snad ani nechci pomýšlet na to, kolik knih a svitků je nenávratně pryč, kolik z toho mistr ke své práci potřeboval... Povzdechnu si. Ale... Nebyla to moje chyba! tím se vytrvale konejším, vždyť jsem se tolik snažila. Mistr... Mistr to určitě pochopí. Zbije mě jako koně, ale pochopí to.

Stejně tak určitě i pochopí, že jsem nahlédla do jeho deníku. Nebylo to schválně, přísahám! Jen... Jen... Jsem se zkrátka potřebovala podívat, co to je za knihu, abych určila míru její důležitosti, tak. A dobře, že jsem to udělala, nyní již deník ležel zabalený v relativně neohořelém kusu plátna, hezky v bezpečí před vším, co by se mu mohlo stát.

Znovu si povzdechnu, přistihnu se, že bezradně stojím u hromádky věcí, zatímco mne na tváři lechtají paprsky vycházejícího slunce. Žaludek se mi stále svírá, jídla jsem v troskách nenašla mnoho, a i to málo jsem zhltla tak rychle, že si toho moje břicho sotva stačilo všimnout. Hlad a únava mne ovšem nyní trápí ze všeho nejméně, v tváří tvář tomuhle nadělení... Nejrozumnější by bylo odnést ty věci... No, možná má mistr někoho známého v Golerynu, u koho bych ty věci mohla prozatím uschovat. Jenže... Zachránila jsem toho sice málo, ale pořád toho bylo víc než bych mohla pobrat.
A zbytek služebnictva... Byl pryč. Ne, že bych jim to vyčítala, to ne! Chudáci, museli se určitě strašně bát o vlastní život... A... Určitě běželi pro pomoc, ne? Polknu. K té myšlence se až nezdravě upínám, ale čím více času utíká, tím více se obávám, že jen tak někdo nepřijde a pak... Co kdyby začalo pršet?! Ještě aby to všechno zmoklo...

Přinutím se zastavit se namísto toho bezradného cupitání kolem. Napiju se vody z vědra, které jsem vytáhla ze studny a využiju jejího zbytku k tomu, abych si opláchla ruce a tvář. Trochu se probrala. S novým odhodláním se pustím do dalšího kola procházení trosek domu, abych se ujistila, že jsem nic nepřehlédla a zároveň našla vaky či cokoliv dalšího, do čeho bych mohla zabalit veškeré přeživší listiny a na pohled drahé nerozbité věci. S trochou - no, asi trochu více větší - snahou bych mohla zkusit i vyrobit... Něco jako nosítka? Sáňky! Prostě... Možná bych to mohla odtáhnout... Zbytek mistrových věcí... Zkusím schovat v troskách domu. Zkusím ke svému nákladu přidat o pár kousků oblečení, které aspoň nějak přežilo... Sice budu vypadat jako nákladní mula, ale mám snad na výběr?

Další problém vyvstane záhy. Kudy do vesnice? Ať mhouřím oči na všechny strany, tak... Netuším. A srdce mi buší jen z toho pomyšlení, že bych odsud vážně odešla. Nikdy... Nikdy jsem bez mistra neopustila dům. Ale dům už nebyl a... Mistr taky ne. A je přeci mojí svatou povinností ho najít a informovat o tom, co se stalo! Spoléhal na mě...
S dalším povzdechem nechám balení věcí a unaveně dosednu ke studni, o kterou se opřu zády a dlouze vydechnu. Schoulená do mistrova těžkého kabátce, který jsem našla... No... Jen na chviličku zavřu oči, aby tak nepálily. Na pár minut... Odpočinu si... Než vymyslím, kudy se dám na cestu...