Vyschlá kašna

Lyakis, Aserai
26. května 1084, poledne

Volání divočiny

Skorin, Strugia
26. května 1084, dopoledne

Pod rouškou tmy

Jalmarys, Západní Impérium
25. května 1084, večer

Vesin, Vlandia
26. května 1084, odpoledne

Sotva jsi zavřela oči, ponořila ses do světa snění. Spala jsi dlouho, bez vyrušení. Dokonce ani zima ti nebyla, ať už to bylo pláštěm mistra, nebo tím, že slunko začínalo čím dál tím více hřát. Ovšem nic se ti nezdálo, dokonce ani žádné můry. Prostě nic.

”Myslíš že žije?” zaslechneš najednou nějaký hlas. Chvilku ti trvá, než rozeznáš, že patří ženě.
”Určitě, dívej, hýbe se jí hrudník,” odpoví ji mužský hlas.
”Nepatří k tomu podivínovi, co tady žil?”
”Myslíš Ingolfa? Jo, asi jo. Vypadá jako ta jeho služebná. Ta mladá holčina.”
”Tys jí už viděl?”
”Myslím, že jo. Jednou, když jsem mu sem vezl zásoby.”
”Co budeme dělat? Vezmeme ji do vesnice?”
”Hm… nechat jí tu nemůžeme, poslední dobou se tu toulá dost lapků. Udělej místo na vozu.”
”Opatrně Pielle, mohla by být zraněná.” Ucítíš, jak tě někdo opatrně zvedá do náručí. Chtěla by ses vzbudit, možná by ses chtěla i vzepřít, nebo naopak jít sama, ale zjišťuješ, že nemáš sílu ani otevřít oči.
”Adio, vezmi ty věci, asi pro ní budou důležitý, když je držela tak těsně u sebe.” Muž tě opatrně položí do vozu a překryje tě nějakou dekou. Cítíš vůni dřeva, čerstvého pečiva a dokonce i zeleniny. Začne ti docházet, kdo to je. Jednou za měsíc jsi je spatřila, když přiváželi do kuchyně zásoby, které tvůj mistr nakupoval v nedaleké vesnici.

Když ses konečně probudila, bylas zesláblá a unavená. I tak ses ale cítila odpočatě. A hlavně hladově.
”Adio, dej ohřát polévku, to děvče se probralo,” zaslechneš mužský hlas a když se ti konečně podaří rozlepit oči od sebe, uvidíš vysokého elfa s vlasy svázanými do praktického drdolu v obyčejných vesnických šatech. ”Klid děvče, jsi v bezpečí. Lež v klidu, Adia ti přinese polévku s kouskem chleba, aby ses najedla,” nakloní se nad tebou a pomůže ti se zvednout do sedu. Hned na to ti podá sklenici vody, kterou uvítáš možná i více, než jídlo. Když si od tebe pak sklenici vezme nazpět, dostaneš možnost rozhlédnout se po pokoji. Jedná se o malý kamrlík, s jednou šuplíkovou skříňkou, postelí, na které ležíš, malým nočním stolkem a jednou židlí, na které sedí elf. Také si všimneš, že vak, ve kterém jsi schovala nejcennější mistrovi věci, leží na skříňce. O chvilku později vejde do pokojíku menší lidská žena, též ve vesnickém oblečení a větším bříškem. Dojde ti, že je těhotná. ”Děkuji, drahá,” elf si od ní vezme polévku a opatrně ti ji podá. ”V klidu se najez a až budeš chtít, přijď za námi,” s těmi slovy oba odejdou z pokoje.

Jsi umytá, popáleniny máš ošetřené (ano, nějaké byly, můžeš si určit kde) a na sobě máš jednoduchou dlouhou halenu.

Při tvé otázce, jakto, že všichni ví, co se dnes děje, se všichni nenápadně podívají na otce. Když na něj sklouzne i tvůj pohled, začne dělat nenápadného.
”Vib, já… děkuji ti. Budu ji střežit jako oko v hlavě,” i přes to, že je Bron už dospělý muž, oči se mu rozzáří štěstím, když mu podáš svou dýku. Všimneš si, že otec jen souhlasně přikývne a když pak spatří lehce se mračící matku, vezme ji kolem ramen a přitáhne si ji k sobě.
”Jů, fakt mi ho dáváš?” Jule se nadšením skoro zakucká, když mu podáš svůj starý luk. Hned na to se otec zvedne: ”A máš to spočítaný, Jule. Hned jak se najíš, koukej mazat za Lorenem, ať tě začne učit.” U stolu chvilku panuje napjatá atmosféra, kterou vzápětí otec přeruší hujarým smíchem.
”Vib, počkej…”
”Jen ji nech drahý, vždyť se ještě vrátí.”
”Já chtěl aby ho vzala sebou.”

Jak jsi čekala, Lorena jsi nalezla hluboko v lesích. Díky tomu, že ses v nich pohybovala od malička, nečinilo ti problém jej najít. Navíc, Loren za sebou vždy nechával stopy, pro případ, že by bylo třeba ho najít a pro tebe nebylo nic složitého ho najít i bez nich. Prošla jsi kolem prvních pastí, které byly prázdné, a viditelně ošetřené. Buď v nich něco bylo a strýc je vyprázdnil, nebo jen kontroloval jejich funkčnost. Každopádně jsi věděla, že není daleko. Tušila jsi, že bys na něj měla každou chvilkou narazit, ale ať ses koukala jakkoliv, nikde jsi jej neviděla.
”Jestli budeš takhle dupat, tak nikdy nic neulovíš,” najednou uslyšíš jeho tichý hlas snad centimetr za uchem. ”Tiše děvče, máme tu kance. Vidíš? Troufneš si na něj?”

Žena se na tebe mile usměje, opatrně vezme tvou ruku do svých a druhou rukou ti jemně přejede po zranění. Ucítíš studené zašimrání, možná i trochu vlhkosti na prstu. Není to nepříjemné, spíše naopak. Štípavá bolest odezní a když se na prst po chvilce podíváš, ani nedokážeš najít místo, kde ses před tím řízl.
”I takové říznutí se může zanítit,” řekne s úsměvem a zvedne hlavu k obloze. ”To už je tolik? Měla bych jít. Dávej na sebe pozor,” přívětivě se na tebe usměje a otočí se k odchodu.

Matka na tvá slova jen kývne a dál v tichosti pokračuje v jídle.
Zamířil jsi do zbrojnice tou nejkratší možnou cestou, takže jsi moc sloužících nepotkal, snad jen mladičkou Brunu, která na tebe vždycky dělala oči. Když jsi ji ale přešel bez jakéhokoliv povšimnutí, jen sklopila hlavu a dál šla za svou prací.

Ve zbrojnici na tebe už čekal mistr zbrojíř. Starší trpaslík mohutného černého plnovousu, který nikdy neodkládal svou zbroj. A to ani svou helmu. Dokonce i sekeru měl pořád na zádech.
”Mladý pán Torrak. Říkal jsem si, kdy se tu objevíš. Když mi tvůj otec řekl, abych ti připravil nějaké věci, nechtělo se mi tomu věřit,” přátelsky se zasměje a vezme tě kolem ramen. ”Pověz mi, Torraku, kam se vydáš? Půjdeš víc na sever, nebo tě to táhne na jih? Hm? Nebo se snad dáš do služeb nějakýho námezdního kapitána?” S otázkami míří k malé hromádce, ve které zahlédneš svou zbroj i své zbraně. Vše pečlivě opečovávané mistrem zbrojířem, Orenem. ”Zbroj máš vyspravenou, zbraně naostřené a vyleštěné. Vaky naplněné jídlem a vodou na měsíc. Starej Dugir dokonce svolil k tomu, abych ti dal koně, takže jsem si ho dovolil už připravit. Jestli je ještě něco, co bys chtěl, stačí jen říci.”

Artur se na tebe překvapeně podívá, když se ho zeptáš, jestli si můžeš potáhnout. Beze slova přikývne a s úsměvem ti dýmku podá. Tabák je jemný, lehce nasládlý a pro tebe dusivý. Když se rozkašleš, on se rozesměje. ”Poprvé se rozkašle každý, děvče,” řekne smířlivě, vezme si zpět svou dýmku a odněkud vytáhne malý měch, který ti podá. ”Zapij to, pomůže ti to.”

Cesta ubíhá sice pomalu, ale plynule. Krajina se pomalu mění, vinic ubývá, naopak přibývají malá políčka, na kterých už pomalu začíná růst obilý. Artur si spokojeně přikyvuje do tvého zpěvu, koně si spokojeně pohazují hlavou a nálada v okolí se začíná stávat pomalu ospalá.
Slunko už před nějakou chvilkou překonalo svůj vrchol a na obzoru se pomalu začínají objevovat první stavení.
”To před námi je Vesin, dnes naše konečná. Mám tam příbuzného, můžeme u něj přespat,” oznámí stařík a čím blíže jste vesničce, tím více jde slyšet ruch, jež se z ní line.
”Vypadá to, že se tam něco děje,” zamyšleně se podrbe na bradě a schová dýmku do kapsy.

Ve vesničce se opravdu něco dělo. Sotva jste dorazili na náves, Artur si stísněně povzdechl. Ty sis všimla, že u místní hospůdky stálo několik koní a u nich stáli ozbrojenci. Barvy ani erb jsi neznala, ale na Arturovi bylo vidět, že z toho radost nemá.
”Strýčku, buď pozdraven. Co vezeš?” ozve se ženský hlas a když se ohlédneš, spatříš mladou ženu s košíkem v ruce.
”Jolko, i tebe zdravím. Ale, víno do Charasu.”
”Víno? Ajajaj, to se tu moc nezdržuj, ať to nevidí zbrojní, dozajista by ti to zabavili. Zajeď k nám, táta má volnou stodolu.” Na to Artur jen přikývl, načež popohnal koně a zamířil na druhou stranu vesnice.
”To jsou muži lorda Torguna, pána Charasu a Usancu. Nejspíš zase verbují,” vysvětlí ti.
”Arture, vítej starý brachu,” už od branky nevelkého domu na vás volá muž, ne nepodobný Arturovi. ”Roberte, rád tě vidím, bratře. Jolka pravila, že máš volnou stodolu.”
”Pravila dobře, jen tam vůz schovej. A kdo je ta panenka vedle tebe?”