Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Caldaria
Družina
| |||
 | Mrazivý sever Hrad Ov, Strugia
| ||
| |||
| Volání moře Hongard, Vlandia
| ||
| |||
| Ve vědění je moc Ortysia - jezero Perasos, Západní Impérium
| ||
| |||
| Na cesty Lindorn, Battania
| ||
| |||
| Kápě v temnotě Jalmarys, Západní Impérium
| ||
| |||
 | Vyschlá kašna Ortysia - jezero Perasos, Západní Impérium Zaspal jsem. Večer jsem zapomněl nařídit budík a teď jsem s hrůzou zjistil, že jsem si přispal dobrou půl hodinu. Jen díky otravným slunečním paprskům to nebylo více. Ještě v běhu se oblékám, když mířím k otci do obchodu. Ten na mě přísně pohlédne, ale místo kázání ukáže na krabice se zbožím, které potřebuje pomoci vybalit. "Omlouvám se otče, zaspal jsem." pokorně skloním pohled a raději rychle začnu vybalovat předměty. "To je tento týden už potřetí. Takhle to nikam nedotáhneš. Dochvilnost je..." "... polovina zisku." dokončím za něj s úsměvem a upustím dřevěnou sošku. Otec si zničeně povzdechne. "Ty mě přivedeš do hrobu. Dávej si pozor." Sám jde vybalovat křehčí zboží. To mě do rukou nikdy nedává. Ví proč. "Nech mi to na pultu, uložím to sám. Tentokrát. Byl bych nerad, aby na tebe Colart čekal. A stav se za matkou, než odejdeš!", slyším za svými zády, když mizím zpět v domě. "Dobré ráno matko. Ahoj Node, jak je?" Vejdu rovnou do Nodeldrynova pokoje, kde najdu matku sedět u Nodovy postele. Dnes bráška vypadal o chlup líp. Taky mi oplatí můj úsměv. "Dneska je to lepší." ujistí mne. "Erronrione..." posteskne si, "zase jsi zaspal a nenajedl se." Nevím, jak to pokaždé dokáže poznat. Asi nějaký mateřský instinkt nebo tak. Každopádně vstane a přinese mi malý šátek se zabalenou svačinou. "Na, vem si . A pořádně se najez. A nezapomeň si vzít jídlo a vodu! Nejdete zrovna na procházku." V jejím hlase se objeví náznak starosti. Nemám jí to za zlé. Nodův stav se až na výjimečné dny jako ten dnešní nelepší. A mě stíhá jedna nehoda za druhou. "Neboj mami, dám na sebe pozor. A ty mi dej pozor na brášku. Měj se Node! A nezlob mámu!" V rychlosti seberu do kabely jídlo a vodu a opět upaluju. "Erronrione a co šátek!" volá za mnou matka, ale jsem už moc daleko. S těžkým srdcem usedá zpět k mladšímu synovi, který se ji snaží rozveselit. "Dobrý den mistře," Doběhnu k jeho chýši celý zadýchaný. Snídani jsem zhltnul za běhu. Máma by z toho jistě neměla radost, ale co oči nevidí... Už při pohledu na jeho oděv mi dojde, co jsem zase zapomněl. "Pokrývku hlavy..." Matně si vybavuji, že na mě matka něco volala. Teď už je mi jasné, co. "Děkuji." Cítím se opět provinile. Ač se každý den snažím, vždycky se najde něco, co pokazím. "To s sebou mám." ujistím ho a raději mu ho ukážu. Následuji ho mlčky až na místo. I tam nechávám povětšinou jeho obstarat většinu konverzace. Pozorně poslouchám jeho instrukce a když zmíní i bratra, zahoří ve mě ještě větší horlivost. Musím si na tom dát fakt záležet! "Neponičit květ. Jasně." opakuji to nejdůležitější a sleduji mistra při práci. "Jemně uchopit, uříznout a uložit. Po třech," přikyvuji a otevřu mu sklenici, do které uloží vlastní květ. S vlastní čepelí a třemi prázdnými lahvemi se vydám hledat květiny. Není to nic lehkého a zabere nám to pár hodin. Ale nalézt květ se nakonec ukázalo jako ta snazší část. "Sssst!" Rychle jsem stáhl pořezaný prst zpět a strčil ho do úst. Mistr měl skutečně pravdu co se ostrosti týkalo. Ale chybami se člověk učí. U další jsem si už dal pozor. Bohužel jsem jí svou opatrností zničil květ. třetí jsem hledal tak dlouho, že jsem ji sbíral několik dlouhých minut, ale povedlo se! A jak jsem prolomil smůlu, začalo se mi dařit. Po třech hodinách jsem měl plné sklenice a žádnou jsem nerozbil! "Tady jsou!" hrdě mu je předám. Na oplátku dostanu obvaz, po kterém se mému pořezanému prstu uleví. "Děkuji." ačkoliv bych byl nejraději, kdybychom lék vytvořili už dnes, nenaléhal jsem. Byl jsem mistrovi vděčný, že mě u sebe i přes moje "nehody" strpí, ačkoliv jen část dne. "Přijdu včas!" slíbím, když se vzdaluji se zavázaným prstem. Nečekaně brzy se vracím k domovu. Chtěl bych bratrovi udělat radost, proto zvolím neobvyklou trasu v domnění, že bych mohl na něco narazit. Ulice jsou prázdné. Ostatně kdo by v takovém vedru vůbec vycházel ven? O to více mě zaujme zahalená postava ženy. Stojí poblíž kašny, kterou jsem jaktěživ neviděl sloužit k jinému účelu, než jako prolézačku pro děti. Pozorně sleduji její počínání a div nevykřiknu, když z kašny vytryskne pramen vody a po chvilce ji celou naplní. Rychle si chytnu dlaní ústa, aby mě dotyčná neslyšela. Zcela zbytečně. Hrkne ve mě, když ke mě promluví. Nemám strach, ale spíš přirozenou bázeň k něčemu novému. Přesto po chvilce váhání vylezu ze stínu. "Jak jste to udělala?" Zajímám se, když si ženu pozorně prohlédnu. Nezdá se, že by byla zdejší. | ||
| |||
 | Zima jak sviňa! Hrad Ov, Strugia "Jdi do dolu Torune!" Zavrčím nahlas, ale jelikož můj drahý starší bratříček už stihnul fláknout dveřma, tak nevím jestli to slyšel, ale já jsem si ulevil. Vůbec netuším proč se mnou tatík chtěl mluvit. Poslední půl rok mě okázale ignoroval. Začalo to, když jsem přišel s myšlenkou, že bych odešel z domu. Torun a Norak se stejně chystali k tomu, aby zvládali všechny povinnosti, až otec za pár desítek let odejde na věčnost a já jsem více méně překážel. To, že otec po mnou předneseném návrhu vypadal, že má dva týdny zaražené větry, radši nebudu moc rozebírat. Pak se o tom nemluvilo, takže jsem víc než překvapený, že mě najednou chce vidět. Vstanu teda z postele a obleču se jen do oděvu bez nějaké zbroje či tak. Uvnitř hradu netřeba dodržovat nějaké velké dekórum a stejně tak neočekávám, že mě tu napadne tlupa nepřátel. Znám takové, co tak nechodí ani na záchod, ale k těm aktuálně teď já opravdu nepatřím. Postel jsem nechal rozházenou a vyrazil jsem za otcem do Síně. Na chodbách se proháněl studený vítr a mě se zima zakousla přes oblečení až do kostí. Ten otcův nápad, že pro utužení těla i ducha se na chodbách nebude topit, jsem teď když jsem vylezl z postele moc nepodporoval. Nakonec jsem se došoural do síně, kde otec snídal. Dugir Bronzebeard. V celé své majestátnosti seděl na svém místě v čele stolu a cpal do sebe slaninu a placky. Teda do toho mluvil s velitelem gardy, ale to už šlo mimo mě, protože kapitán odešel než já jsme za otcem došel. "I já Tobě přeji krásné ráno." Takové přivítání jsem skoro čekal. On se ke mě otec nechoval nějak líp poslední dobou, takže vlastně rutina. Sedl jsem si na místo, kde normálně sedával Norak, nejstarší z nás. Začal jsem jíst a je fakt, že mi málem zaskočilo, když otec otevřel téma. "Jo. Pořád. Myslím, že tady pro mě nemáš co by jsi mi dal a jen se tu pletu. Když zmizím, tak si toho nikdo nevšimne." Trošku se zakyselím, ale zase to chápu. Dědičné linie jsou neúprosné a mladší synové, jsou odsouzeni k paběrkování po starších. Takže záleží jen na nich, jak si vyřeší svůj život. Já jsem tady rozhodně nechtěl sedět a čekat, až co odpadne bratrům z pařátů. Na to o nich vím moc. Byli hrabivější než otec dohromady a každej zvlášť tak ze tří čtvrtin. Potom jsem přestal žvýkat. Takový obrat jsem nečekal, ale bylo to vlastně to pomyslné vyhození z domu, které jsem očekával už dlouho. Co mě překvapí víc možná, že otec odejde aniž bych něco řekl. "Jo Torraku. Prostě Tě vyhodil. Tak si sbal batůžek a vypadni." Učili mě, že všechno se lépe dělá s plným žaludkem a já jsem toho dokázal sníst opravdu hodně. Tak jsem jedl, dokud to šlo a bylo to zadarmo. Dále už za to budu platit a takhle se cpát asi nepůjde. Příchod matky jsem skoro nezaznamenal, ale na její oslovení jsem zvedl hlavu. U ní jsem nevěděl, jestli jí to bylo jedno nebo jen přestala otce řešit. "Jo posílá. Udělám to hlavně kvůli sobě. Nejsem tak pitomej jak si myslí, abych zahodil šanci, která sama přišla. Dávej tady na ně pozor. Ty toho Jugrina znáš? Rád bych věděl co je to zač, než se za ním vydám." Jen blázen nedoluje informace, když může. | ||
| |||
 | Lekce vyvrhování zvířat?! Lindorn, Battania Tak kde je ten chlápek? Po chvíli vzdám klepání a místo toho si dám ruce v bok, načež se rozhlédnu, ale Tonda nikde. Osmělím se a udělám pár kroků směrem za dům, ale zase si to rychle rozmyslím. Co kdyby tam měl nějaký tajemství, o kterým nechce, aby ho lidi viděli? napadne mě a radši se vrátím zpátky k domovním dveřím. Chvíli strávím chozením sem a tam s rukama za zády, pískáním nějaké odrhovačky, kterou jsem sebrala kdo ví kde a teď mi z dlouhé chvíle začala znít v hlavě, a chytáním lelků. Zrovna, když se rozhoduju, že teda ale za ten dům PŮJDU a podívám se, jestli se Tondovi třeba něco nestalo, nebo jestli nemá vatu v uších nebo tak, uslyším nějaké vrzání. Vykulím oči a hned jdu za tím zvukem. To bude určitě on! Tonda! No, hubenej je teda pěkně. Přála bych ho vidět mámě, která o MNĚ pořád říká, že musím víc jíst, abych dorostla do normální velikosti. Snad by se neurazil, kdybych mu za ty jeho lekce nosila obědy nebo večeře, zákusky a tak. Aspoň by se trochu spravil. Táhne ale pěknou nadílku ulovených zvířat, a podle toho, jak je oblečený, to bude určitě moc dobrý lovec a zálesák. Hned jsem ještě víc natěšená, protože vidím, že od tohohle pána se můžu spoustu naučit. Chvíli ho sjíždím očima, ale pak si připomenu, že není slušné zírat, a zkusím dělat jako by nic. "Jé, dobrý den," zavolám jakoby překvapeně a zadoufám, že si mě zatím nevšiml. "Já jsem Pim Boffinová," zopakuju svoje představení, které tentokrát nevěnuju dveřím, ale skutečnému hobitovi, kdyby snad byl na pochybách, kdo jsem. Podle jeho úsměvu poznám, že dál to upřesňovat nemusím. Tonda Veveřička zajde za domek. Asi si to chce odložit, odůvodním si celkem logicky a rozhodnu se počkat. Opřu se o dveře. Když ale za pár vteřin zase přijde, div nevyskočím dva metry do výšky. "Jasně, už běžím!" A taky že jo. Luk si samozřejmě beru s sebou, protože určitě začneme už brzo cvičit. A pak - nikdy bych ho nedala z ruky, je to teď moje nejmilejší věc. Ovšem to, co se mi naskytne za podívanou, má do lekce lukostřelby hodně daleko. Nervózně polknu, hlasitěji, než by se mi hodilo. Ne, že bych byla nějaká dámička, co se složí při pohledu na mrtvý zvíře, ale... přeci jenom jsem z kuchyně zvyklá na už připravené maso. Bez hlavy a vnitřností a srsti a peří a... a tak. Na otázku svého nového učitele zakroutím hlavou. "To neumim," přiznám. Jsem ale připravená ho nezklamat a dokázat mu, že co mi postaví do cesty, s tím se poperu, jak nejlíp umím, a tak se k němu přitočím s velmi odhodlaným výrazem ve tváři a vezmu si od něj nůž. "Ale určitě to zvládnu, když mi ukážete, jak na to!" ujistím ho a do volné ruky vezmu tělíčko toho chudáka zajíce, který dneska neměl moc šťastný den. | ||
| |||
 | | ||
| |||
 |
| ||