Volání divočiny

Skorin, Strugia
26. května 1084, dopoledne

Mrazivý? To jsou lži!

Hrad Ov, Strugia
26. května 1084, ráno

Příjemná společnost

Hongard, Vlandia
26. května 1084, krátce po poledni

"U ohně sedím, přemítám,

o všem, co jsem kdy uviděl,
o lučním kvítí, motýlech,

z letních dnů, kterými jsem šel.

O žlutém listí, babím létě
v tolika přešlých podzimech,
o mlze, o stříbrném slunci,
svištění větru ve vlasech.

U ohně sedím, přemítám,
jaký to bude asi svět,
až budu muset zimu zřít
a jaro – to už nevidět...

Vždyť všechno co jsem neviděl,
je víc nežli to viděné!
A každé jaro v každém háji
je vždycky jinak zelené.

U ohně sedím, přemítám,
na lidi z dávno přešlých let
a o lidech, jež nepoznám
a jaký bude jejich svět...

Však zatím, co tak přemítám,
o časech dávno minulých,
zdaleka krokům naslouchám,
až poutník stane u dveří..."

Vyschlá kašna

Lyakis, Aserai
26. května 1084, poledne

Tu a tam ještě plál nějaký plamínek, většinou to už ale jen doutnalo. Stála jsi mezi tou zkázou, rozhlížela se kolem a přemýšlela. Slunko pomalu vycházelo a ty, unavená, špinavá a ospalá jsi jen stála mezi tím vším a hledala vše, cos mohla zachránit. Moc toho opravdu nezbývalo. Snad tady nějaké knihy, támhle pár nástrojů. A hele, tady svitky s nedokončenými lektvary, tady zase poznámky k nějakým pokusům. Pro tebe bezcenné věci, ale zároveň s nesmírnou hodnotou. Nevyznala ses v tom, polovině jsi ani nerozuměla a ne proto, že by to bylo psané cizím jazykem. Spíše to byly věci daleko nad tvé chápání.
Zatímco všichni přeživší sloužící se rozprchli snad do všech stran, ty jsi zůstala a sbírala vše co ještě sebrat šlo. Vše sis snášela na jediné místo. Při jedné takové cestě sis všimla na zemi ležící staré knihy. Byla tlustá, tlustší než jiné, které jsi doposud našla a snad jako jediná nebyla tolik poškozená ohněm. Jedině snad desky knihy byly poničené, což i uvolnilo zámek, který nesly. Když jsi knihu ze zvědavosti otevřela, abys zjistila její význam, uvědomila sis, že je to deník tvého mistra. Polovině slovům a větám jsi nerozumněla, nebo je nedokázala přečíst, hlavně proto, že mistr celkem škrábal a navíc používal jakousi šifru.

Když jsi skončila své hledání, slunko už zalévalo vaše malé údolí a tvůj žaludek se začal pomalu ozívat. Našla jsi něco málo k snědku, ale jen tolik, že to sotva zalepilo hladovou díru, která ti rostla v břiše. Věděla jsi, že je poblíž vesnice, ale už jsi nevěděla kterým směrem. Nehledě na to, že jsi neměla žádné peníze, kterými bys za jídlo zaplatila. A pak, co se všemi těmi knihami a svitky a mistrovo věcmi, které se ti podařilo zachránit? Nemohla jsi je tu nechat jen tak ležet, ale ani jsi je nemohla všechny nést. To prostě nebylo ve tvých silách.

Otec mlčel, ale ty jsi cítila, že přikývl. To jemné zvlnění loďky, když ten pohyb hlavou udělal. Slyšela jsi, jak opět stáhl udici, i když ji neměl ve vodě moc dlouho. Zdálo se, jakoby byl netrpělivý, nebo snad nesoustředěný. Znovu nahodil a čekal. Mlčky bez hnutí.
”Vím, že ano,” i on se k tobě otočí. Obratně, zkušeně. Ve tváři má smutný výraz, ale na očích mu vidíš tu hrdost, kterou k tobě cítí. ”Vrátíš se jako má dcera. Jako žena Skorinského klanu, jež prošla svět,” hrdost je slyšet i v jeho hlase, byť je prolnuta smutkem.

Ryba se chytla na návnadu, ty jsi zasekla a pak jsi najednou cítila, jak letíš za prutem. Na poslední chvíli se ti kolem pasu obtočili silné paže a stáhli tě zpět na loďku. Pomohl ti získat stabilitu, pak obě ruce položil na prut a podíval se ti do očí. ”Společně,” šeptl.
S rybou jste bojovali dlouho, urputně se bránila, tak urputně, že jste si ani nevšimli, že mezitím zmizel otcův prut. Trvalo nějakou chvíli, než se vám ji podařilo unavit a nakonec i vytáhnout ven. Byla to treska, obrovská, skoro metr a půl dlouhá a snad půl metráku těžká.
”Dnes bude dobrý den,” rozhodně otec a pevně tě obejme. Obrovskou rybu pak uloží mezi vás a zamíří zpět ke břehu.

”Vib, vytáhni loďku a vem náčiní, odnesu toho macíka do domu,” a opět je to ten otec, kterého znáš. Zatímco on vezme rybu, ty vytáhneš loďku více na břeh, posbíráš náčiní a než vůbec stihneš vyjít od břehu, otec je už nejspíše v domě.

”Vib!” “Vibííí!” zaslechneš dva hlasy a brzy se k tobě přiřítí Jule, jen kousek za ním jde Bron. Ve dveřích do domu spatříš matku a za ní stojí otec. Všichni se usmívají. Jule ti skočí kolem pasu a Bron od tebe vezme prut a náčiní, aby to odnesl do domu. ”Musíš?” podívá se na tebe Jule a nahodí ty své štěněčí oči, kterými tě už tolikrát přemluvil k téměř čemukoliv.
”Jole, nech svoji sestru,” zaslechneš matčin usměvavý hlas. ”A vůbec, pojďte, připravila jsem vám něco k snědku. Do oběda je sice ještě času dost, ale pochybuju, že jste vy dva snídali,” majzne otce do prsou a s tím zajde do domu.
”A budeš nám psát?” znovu udeří Jule a ty ne a ne přijít na to, kde k tomu ten kluk přišel.
”A uvidíš draky? Já bych taky chtěl vidět draky. Můžu jít s tebou?” valí na tebe jednu otázku za druhou, dokud nepřijde Bro, nechytne ho za ucho a neodtáhne ho. ”Neslyšel jsi matku? Švihaj do domu.”

Žena se na tebe usměje a pokynutím ruky tě vybídne, abys přišel ještě blíže. ”Pomocí magie,” řekne tiše a jakmile se ocitneš vedle ní, dá ruku kousek nad vodní hladinu. Chvilku se nic neděje, ale pak, aniž by se žena pohnula, se voda začne zvedat a obtékat její ruku. Tu ona opatrně zvedne, zatímco ji voda neustále obtéká. Hned na to zase spadne s cáknutím zpět do kašny.
”Voda tu byla celou dobu, já jí jen trochu pomohla,” usměje se a posadí se na okraj kašny. ”Klidně se napij, je čistá,” opět tě pobídne, zatímco si tě prohlíží. Ať už se napiješ, či nikoliv, všimne si tvého zavázaného prstu.
”Mohu?” zeptá se tě a ukáže ti na ruku.

”Radši bych neznala,” povzdechne si a začne si pomalu nakládat jídlo. ”Tvůj otec a Jugrin mají spolu už dlouhou historii. Delší, než je život Toruna. Možná i delší než naše manželství,” nesouhlasně si povzdechne. ”Kdysi bývali nerozluční asi jako Norak a jeho sekera. Spolu prošli snad celou Strugii, prozkoumali snad všechny doly, které tu předci nechali a kdybych do toho nevstoupila já, nejspíše by šli až do Aserai, jen aby dokázali, že se severní trpaslíci vyrovnají těm jižním. Ještě v dobách impéria byly vyhlášení bojovníci. Objížděli jeden turnaj za druhým a cestou likvidovali jednu bandu lapků za druhou,” matka se trochu ztratí ve vzpomínkách a ve tváři se jí i objeví drobný úsměv.
”Jugrin je všechno, jenom ne klidný. Do všeho jde po hlavě, nejdříve seká a teprve pak se ptá. Taky ho tohle vyvádění stálo jedno oko a málem i nohu. Ale za svým slovem si stojí ať se děje cokoliv. Přítele by nikdy nezradil, to by radši sám zemřel,” pronese nakonec smířlivě.
”I tak si na něj dávej pozor. Slyšela jsem, že jednou zabil jednoho ze svých mužů. Proč to udělal netuším, ale určitě k tomu musel mít dobrý důvod,” varuje tě a pak se konečně pustí do jídla.

Stařík vědoucně přikyvuje, zatímco si začne plnit dlouhou dýmku tabákem. Ten pak podpálí a ty ucítíš jemně nasládlou vůni.
”Siatru? Hm,” trochu zabafá z dýmky, ”taková vysoká elfka, milá a usměvavá,” zeptá se, aby se ujistil, ”tu jsem jako malej kluk potkal. V naší vesnici tehdá vypukl mor a ona byla poblíž. Vděčím jí za život, holce jedný ušatý,” zasměje se, až se z toho zakucká. Když pak uvidí tvou ruku, bez váhání ji přijme: ”Mě říkaj Artur.” Opratěmi trochu pobídne líně jdoucí koně.
”Tak trochu obé, děvenko. Tak trochu obé,” pokýve hlavou a pak píchne dýmkou za sebe, aby ses sama podívala. ”Vezu víno z našeho sadu. Přes zimu leželo ve sklípcích, tak teď musí na trh, z něčeho živi být musíme. Nu a ve městě pak musím nakoupit ňáky nástroje, látky a podobný prkotiny, pro ty naše báby jalový,” zasměje se.
”Takže do učení si říkala? A k Siatře? Hm…” vytáhne dýmku z úst, aby se troubelem podrbal na čele, ”v Charasu znám jednoho kupce. Prej se vrátil teď ze severu, možná by ti mohl poradit.”

Jak Gaveina, tak i Jorma jsi svým proslovem o jejich kvalitách odzbrojil, čímž sis od Ealona vysloužil tichý potlesk. Chlapci to natolik neuchytili, že se jeden podíval na druhého a, jakoby mezi nimi proběhla jakási tichá a tajemná domluva, oba dva vstali a bez dalších slov odešli.

”Hezké,” zasměje se elf, jež s tebou zůstal. Než se jej zeptáš na jeho plány, přitáhne si nějaké jídlo, aby zasytil prázdný žaludek.
”Abych se přiznal, mám v plánu první dva dny volna prohýřit na souši, pak se ale chci učit na zkoušky. Izrak vyhrožoval, že tentokrát budou testy a zkoušky mnohem přísnější a já tomu kulatouchu nechci dát záminku k povýšenosti,” při posledních slovech se k tobě naklonil blíže, aby nemusel mluvit tolik nahlas. Ealon sice nebyl rasista, jako jiní vznešení, ale Izraka opravdu neměl rád. Možná i více, než jiní.
”Ty vážně plánuješ zase zůstat tady? Celý týden volna?”