”Líbí se mi tvůj přístup, holka,” usměje se lovec, vezme z vozíku druhého zajíce a položí ho vedle toho tvého. ”První věc, nelituj to zvíře,” řekne přísným hlasem, když se na tebe podívá. ”Pozorně sleduj a dobře poslouchej,” vybídne tě a stoupne si tak, aby jsi viděla celý postup. Ukáže ti, kde a jak zapíchnout nůž, jak vést řez a co dělat dál. Provede tě kompletně celým postupem, až mu nakonec v ruce zůstane holé tělo zajíce, u nohou kyblík plný vnitřností a na stolku neporušená kůže. ”Tohle se ti na cestách může vždycky hodit. Nejen, že nebudeš mít o jídlo nouzi, ale budeš mít i kůži, ze které se dá ledacos vyrobit. A kdybys neměla čas nebo chuť na výrobu, kůži vždycky někdo rád koupí,” odloží tělo zpět na stůl a významně se na tebe podívá. Pochopíš, že je řada na tobě.

Je jasné, že ti to hned nepůjde jako jemu, proto tě celou dobu sleduje, ukazuje ti, kde si dát pozor, kde zabrat a kde zase ubrat. Trvá ti to mnohem delší dobu, než jemu, ale když skončíš, cítíš se stejně, jako když tě táta poprvé pochválil za dobře uvařenou polévku. Kůže sice nevypadá úplně nejlépe ale: ”Žádnej učenej z nebe nespad. Vedla sis líp než já, když jsem to dělal prvně. Tak, srnu udělám sám. Jak říkal můj tatík, země mu buď lehká, opakování matka moudrosti. Jsou tam ještě dva zajíci, troufneš si na ně? Nebo radši uděláš koroptve?”

”Už je ňákou chvíli sleduju. Starej Servio většinou dává dopředu vědět, že opouští město. Doufá tak, že stráže budou okolo jeho domu obezřetnější, ale většinou na něj prdí. A že je jeho ženuška nemocná vím od doktora Kolama. Občas přijde na partičku mariáše a když se namaže, hodně mluví,” ušklíbne se a trochu si promne ruce, které hned v obraně zvedne, ”ale prd, nebyl sem tam. Servio odjel teprva včera, proto jsem hned šel za tebou, než si toho všimne nějakej jinej mameluk.”
Nějakou chvilku si spokojeně bafá z dýmky, než mu dojde, na co že to čekáš.
”Aj… heleď, ženuška se drží hlavně v levém křídlu domu. Tam maj ložnice i jeho děcka a sloužící, ale ti tam přes noc nezůstávaj, snad jen osobní komorní paničky Oolikový, která se o nemocnou paničku stará. V levým křídle skoro nic nenajdeš. Starej Servio má pracovnu v pravým, kde se pohybujou vojáci. Měli by bejt jen dva a viděl jsem je běhat jen po hlavní chodbě, do pokojů nechodí. Z druhé strany domu je velká zahrada, ale tý bych se radši vyhnul. Maj tam psi a co vím, tak tam magický pasti fungujou. Bezpečná cesta by měla bejt přes střechu, nejlépe na levým křídlu,” nakonec se rozpovídá, zatímco troudem fajfky se drbe na čele, jak přemýšlí co ještě by ti měl říci.

Ortysia - jezero Perasos, Západní Impérium
26. května 1084, ráno

Zima jak sviňa!

Hrad Ov, Strugia
26. května 1084, ráno

Lekce vyvrhování zvířat?!

Volání divočiny

Pod Rouškou tmy

Jalmarys, Západní Impérium
25. května 1084, večer

Proudil tě mrazivý vzduch, jež se prodral skrze popraskané okenice. Chtělo je spravit, tos ale věděla už dlouho. Otec ti už kdy slíbil, že to udělá a ty sis už kdy řekla, že to uděláš sama. A stále se k tomu nikdo neměl. Snad proto, že práce okolo bylo pořád dost, nebo proto, že jeden čekal, kdy se do toho pustí druhý, aby mohl říci, že to jde udělat.
Květen, byť jeho konec, tady na severu znamenal ještě studené počasí. Sníh sice pomalu mizel, podléhal jarnímu slunci, ale bylo to tuze pomalé. Nevadilo ti to, stejně jako nikomu okolo. Mnohy jsi denní chlad ani necítila, stejně jako všichni ostatní. Tím byli nordové pověstní, měli velmi vysokou odolnost vůči chladu. Vždyť i sám Sven Železný většinu léta trávil vysoko v horách. Ale dost o tom, co jsi tak dobře znala.
Dnešek byl, oproti jiným dnům, jiný. Nebo jsi alespoň měla takový pocit. Bylo to snad tím, že to byl poslední den před tou velkou slávou, která snad po sto letech zase rozhýbala zkostnatělou vesnici (přeháním, jsou to sotva tři roky, poslední velkou událostí bylo úmrtí Edgura, místního stařešiny)? Nebo snad tím, že tobě zbývalo už jen pár věcí, aby ses mohla vydat na cestu?

Potichu jsi vstala, rychle se opláchla a snažila se z domu vytratit dříve, než se ostatní vzbudí. Chtěla jsi jít do lesa, ulovit pár zajíců, možná i nějakou srnku a maso pak nasolit, kůže vydělat. Ještě než bys opustila domov, chtěla jsi zajistit, že budou mít dostatek jídla. ”Vib, počkej,” zaslechneš za sebou tichý hlas otce. Jak? mohlo tě napadnout. Ještě před chvílí ležel v posteli vedle matky a teď stál kousek za sebou, plně oblečen a připraven jít ven. ”Vypluj se mnou dneska,” pokračuje tichým hlasem. I přes to ten tón poznáš, tón, který nedokážeš odmítnout.

Scházíte spolu tiše k zátoce, otec nese dva pruty, vak s jídlem a ještě pár dalších věcí. Dojdete až ke člunu, který mu pomůžeš dostat na vodu a on vás pak, několika mohutnými záběry, dostane na širou vodu. Stále mlčky pádluje, než se dostanete na místo, o kterém víte jen vy dva. Podá ti prut, návnadu a sám si připraví svůj. ”Dnes je ten den?” zeptá se tě po pár nahozeních, aniž by se na tebe podíval.

Konverzace nebude chybět

Ortysia, Univerzita
Jezero Perasos, Západní Impérium
26. května 1084, ráno

Způsob, kterým vyběhla s Jormem byl… kouzelný. Jormův zmatený obličej, mokrý od mléka, byl k popukání.
Ach, ti barbaři!

Ale jsou tady jiné věci k přemýšlení - copak asi bude Evren dělat v hlavním městě jihu? Minu její tón.
Že si už našla práci? Evren není extrémně bohatá, co si tak pamatuji, někde peníze na školné brát musí.
S takovým vysvětlením se spokojím a přestanu na ní zkoumavě civět, jako bych dík výrazu její tváře a pohledu očí mohl uhodnout i nejtajnější myšlenky.

Když zmíní Jeho výsost a matku, přejdu to naprosto neutrálně, i když to na mě ve skutečnosti udělá docela dojem. Zdá se, že Evren neměla co dělat a poslouchala šuškandu.
Byl to ale argument, který mi skutečně nasadil brouka do hlavy. Měl bych jet (respektive plout)? Neměl bych jet (respektive plout)? Unikátní příležitost nahlédnout trochu víc do politiky. Od počátku studií jsme si vyměnili sotva pár dopisů.
Možná… mě trochu i mrzí, že se nezmínila, že bude blízko.
Jistě má… moc práce.
To bude tím.
Určitě.

Koukám na její záda a trhne mnou vztek, že ačkoliv to nikomu jinému než nám dvěma dost možná nedošlo… vyběhla se mnou. A s jednou jedinou informací.
Jsem z formy.

Obrátím hlavu k blbýmu a blbějšímu… tedy pardon, Jormovi a Gaveinovi.
“Já se bavím… studiem!” Obhájím se založením rukou na prsou a koutky mi zase vylétnou nahoru, když Jormovi spláchne mléko jedna sprška… a potom i druhá.
Kouknu na Ealona s šibalskou veselostí v očku, než se otočím k těm dvěma.
“Ale teď vážně. Ty,” namíří hroznem na Jorma “umíš tepelné transmutace skupenství, jako by jsi byl v ročníku výš.”
“A ty,” řeknu po tom, co polknu “máš skvělé diagnostické schopnosti. Ne že by jsi pro to dřel… je to intuice. Dar od bohů.” dodám k Gaveinovi.
“Oba máte společné, že s tím houby děláte. Já mám klidně sto let na trénink, vy dva už budete dávno mrtví. Měli by jste se začít snažit.” Odvětím suše, jelikož… to tak prostě je?
“Je hezké, že se staráte o mou zábavu… ale já se starám, aby jste nevyletěli od zkoušek.” dodám jemněji.
Bez toho, aby ty dvě paka odváděli pozornost učitelů by si mohli začít víc všímat mě. A to já nechci. Nicméně, čekám, že by si to mohli vysvětlit nějakým laciným sentimentem.

“Na souši nebudeme mít k dispozici knihovnu a já si chci udělat doporučenou četbu.” kterou tradičně skoro nikdo nečte. Jenom divní knihomolové, jako Evren… Ealon… a já, když mi na to zbude čas.

“Co plánuješ ty, Ealone?” Zeptám se vznešeného se zájmem. Prakticky… experimentovat bych mohl i v Ortysii a co víc, mohl bych si tam sehnat vlastní pomůcky a nějaké vzácnější materiály. Experimentování není moc levné a já bych se nerad dostal do situace, kdy budu muset vysvětlovat, proč mám stále takovou spotřebu bylin a materiálů, a uvádět falešné výzkumy a pokusy, které… ve skutečnosti nedělám.
Navíc… jak už jsem řekl… každý potřebuje kamarády.
Mohl by Ealon být něčím takovým?
A co víc… mohl bych s ním třeba i nasdílet, co jsem se naučil? Je pilný a ne úplně hloupý. Navíc, dokáže poznat kdo je hodný komplimentu a kdy ho složit. To nemůžu neocenit!

Cestou do Charasu

Hongard, Vlandia
26. května 1084, ráno/poledne