Evren se na tebe překvapeně podívala, když jsi k ní usedl a přitáhl si jídlo. Ještě více byla překvapená, když jsi na ni promluvil.
”To…” doříci už nestihla, protože ji přerušil Jorm. To jí nezabránilo mrsknut po něm pohoršený pohled a, jak sis všiml, i obsah jeho džbánu. Evren byla dobrá, na druhačku, to se jí muselo nechat. Dokonce si Jorm ani neuvědomil, kdo to udělal, protože se hned začal rozhlížet kolem sebe a hledat viníka. Evren to ocenila pouhým ušklíbnutím a opět se podívala na tebe.
”Nikoliv, Caledore. Za tři dny odjíždím do Quyazu,” odvětí ti povýšeným tónem, jakože co ti je do toho, co bude ona dělat. ”Ty bys ale měl alespoň na chvíli opustit zdi univerzity. Slyšela jsem, že se ve městě objeví jeho výsost král Surio i se svou věrnou političkou,” ušklíbne se na tebe, zapije poslední sousto a zvedne se. ”Pokud mne omluvíte, pánové, musím studovat,” s tím i odejde a tobě je jasné, že míří do knihovny. Má tam svůj oblíbený koutek, kde, schovaná za hradbami knih, studuje. ”A ty bys měl taky Gaveine,” stihne ještě křiknout mladíkovo směrem, načež ten jí odvětí neslušným posunkem.

”No tak, Caledore, přece nechceš celý volno trávit v těhle vlhkých zdech,” znovu se do tebe opře Jorm.
”Jo, měl by ses taky nějak bavit, ne jen studovat, akorát ti z toho bouchne hlava, nebo se ti aspoň zkroutí ty tvý špičky,” zasměje se Gavein.
”Nechte ho bejt, idioti. Kdybyste dosahovali alespoň poloviční úrovně jako on,” okřikne je vznešený elf výrazných modrých očí a dlouhých plavých vlasů. Ealon, tak se jmenoval. Byl ve stejném ročníku jako ty a v celkovém hodnocení jen kousek za tebou. A nezdálo se, že by ti kdy záviděl. Spíše se občas zdálo, že tě obdivuje.
”A bacha, Lonka se ozval, všichni do pozoru, Lonka promluvil,” začal se smát Jorm. Ani ne o minutu později ho svlažila malá sprška ledové vody.
”Tos posral,” zprudka vstal a už chtěl vyrazit proti elfovi. Než ale stihl cokoliv udělat, svlažila ho další sprcha, tentokrát vydatnější a od profesora.

Valík se od tebe, po té, co tě očmuchá, nechá pohladít, což staříka rozesměje. ”Myslím, že sis našla obdivovatele,” usmívá se, zatímco sleduje svého koně. ”Do Charasu říkáš? Tak to pak máme společnou cestu, panenko,” staříkova tvář se rozzáří štěstím a ruku položí na prázdné místo vedle něj, ”vylez si sem ke mě, budu rád za společnost. Od rána mi ji dělají jen ti dva a s nima si moc nepopovídám.” Jakmile vylezeš na kozlík, stařík pobídne oba valachy k chůzi a vůz se houpavě rozjede.
”Jídlo si schovej, děvče, já před chvíli jedl a ty ho budeš potřebovat víc. Stačí, když mi budeš dělat společnost,” s úsměvem odmítne tvou nabídku. ”Takže míříš na sever, kam přesně? Do Rovaltu? Nebo snad ještě dál?”

Dnešní ráno začalo stejně, jako každé jiné. Brzy vstát, pomoci otci, prohlédnout bratra a upalovat za Colartem. Dnes jste měli vyrazit až k vesnici Abba, kde se dle všeho měly nacházet nějaké vzácné bylinky. Bylo až s podivem, co zde, na okraji pouště, všechno rostlo. Lyakis je druhé, nejjižněji položené město a jediné město, které leží na okraji pouště, bez většího zdroje vody. Víc na jihu je už jen Askar, ale pro jeho polohu u řeky Asa se nedá moc počítat. I přes svou nepříznivou polohu je Lyakis poměrně velké a zalidněné město. Dají se zde potkat lidé ze všech koutů Caldarie, ať už to jsou seveřani, orkové nebo snad lidé či elfové. Vždyť Aserai je jediná země, která je tolerantní ke všem rasám světa.

Colart na tebe už čekal u své chýše na okraji města, na hlavě svůj klasický šátek kefiyyeh, omotaný jako kolem krku a úst, tak i kolem celé hlavy, zatímco na sobě měl kaftan světlé barvy. ”Chlapče, když jdeš do pouště, co nesmíš zapomenout?” povzdechl si, když tě spatřil a ze své brašny vytáhl další velký šátek, který ti, jen co jsi přišel k němu, ovázal kolem hlavy. ”Dobrá, vyrazíme. K Abbu to trvá dvě hodiny. Vzal sis vodu a jídlo, že ano?” přikývne nakonec a jakmile se mu od tebe dostane odpovědi, vyrazíte na cestu.
Hned za městem ještě poušť není. Jsou tam sice už náznaky, ale většinou se jedná jen o písek, který sem zavál vítr. Hned za městem se ještě nachází savana. Poušť začíná až na hranici vesničky Abba. Mnozí se podivují, proč někdo založil vesnici tak daleko na jihu, kde je tak obtížné sehnat vodu a nic pořádného tam neroste. To ovšem říkají jen lidé, kteří toto místo nikdy nenavštívili. Abba je totiž jedna z těch bohatších vesnic v Aserai. Sice to není na první pohled znát, ale je to tak. Poblíž vesnice, na samotném okraji pouště se totiž nachází velká plantáž na které se daří velkému množství různých koření. A že tu není voda? Ale kdeže, Abba má bohaté zásoby podzemní vody a i díky tomu se v jejím okolí vyskytují tak vzácné bylinky, pro které si zrovna jdete.

Cesta ubíhá rychle a plynule, i přes to, že celou cestu mlčíte. Je to zvykem, když se putuje do pouště, nebo podél ní, cestovatelé většinou mlčí, aby šetřili síly a vodu v těle. Až když jste na dohled vesnice, Colart zastaví a ohlédne se na tebe. ”Bylinka, kterou hledáme má fialový květ a list ve tvaru dýky. Při sběru buď opatrný, abys neponičil květ a neřízl se o list. Je to důležité Errore, tak se soustřeď. Tahle bylinka může ulevit tvému bratru, když je dobře připravená.”
Ještě nějakou chvilku jdete, než se opět zastaví a přivolá si tě k sobě. Vidíš, jak z kapsy tahá malou dýku s čepelí tak krátkou, že jde sotva vidět. I ty jednu takovou máš. ”Pojď blíž, chlapče,” pobídne tě, ”to je ona. Hecciettatys Lorgis. V našem jazyku jménu nemá, ale mnozí ji říkají Purpurové ostří. Vidíš ty dýkovité listy? Pozor, jsou ostřejší než břitvy, které používají lazebníci. Vidíš ty jasně fialové květy? Tenhle kousek je dobrý, je to už dospělá květina. Při extrakci musíš být hodně opatrný ano? Takhle,” opatrně uchopí dvěma prsty stonek květiny až u prašné země, ”ji uchopíš a jemným tahem dýky uřízneš.” Jakmile to dořekne, jemně přejede ostřím dýky po stonku a květina mu zůstane v rukou. Z brašny vytáhne malou skleněnou nádobu s korkovým uzávěrem a posunkem ti naznačí, abys ji otevřel. Jakmile tak učiníš, květinu do ní uloží. ”Tři květiny do dózy, ne více,” upozorní tě. Pak ti předá tři sklenice s korkovým uzávěrem a vyšle tě hledat květy.

Bylinky jste sbírali skoro tři hodiny. Nebylo jednoduché je najít a už vůbec ne správně uchytit. O první ses říznul (ne nijak hluboko), druhé jsi poškodil květ. U dalších už jsi ale přišel na správný grif a pak už to šlo samo. Zatímco jsi plnil poslední sklenici, Colart už stál na prašné cestě a trpělivě na tebe čekal.
”Výborně, chlapče,” ocení tvůj úspěch a mlčky přejde tvé zranění. Jen ti dá kousek látky napuštěný v roztoku z jiné bylinky, který zmírní pálivou bolest poranění. Vzhledem k pokročilé hodině se na chvilku usadíte do stínu, kde se spolu najíte i napijete a jakmile slunko dosáhne svého vrcholu, vydáte se na cestu zpět. Už v tu chvíli začíná nesnesitelně pálit, ale není to nic, na co byste nebyli zvyklí.

”Přijď zítra, naučím tě z nich vytvořit léky, které trochu uleví tvému bratru,” vezme si od tebe sklenice s bylinou a bez dalších slov zamíří do svého skromného příbytku. Pro dnešek lekce skončila, ale tys věděl, že zítra bude pokračovat. A pak další dny a další, nejspíše až do tvého stáří.
Domů ses nevracel obvyklou cestou. Pro dnešek jsi zvolil delší trasu, ani sám jsi nevěděl proč. Možná ses chtěl jen projít, možná ses chtěl podívat do centra města, který byl nyní jen tichým stínem svých ranních a pozdně odpoledních aktivit. Nebylo divu, vždyť teplota musela dosahovat skoro až čtyřiceti stupňů a ne všichni lidé tohle zvládali. Ulice, ukryté pod nataženými plátny, byly tiché a prázdné, jen občas jsi někde někoho zahlédl. Možná i proto tě hned zaujala postava stojící uprostřed jednoho náměstíčka u malé kašny, ze které už dlouhá léta netekla žádná voda.
Zvědavě jsi přišel blíže, stále ses však držel pod nataženými plátny, které alespoň trochu poskytovali stín. Postava u kašny k tobě byla zády a celou dobu stála na přímém slunci. K něčemu se ohýbala, jakoby v kašně cosi zkoumala. A pak jsi to zaslechl. Bublání a zurčení vody. Hned na to z vrcholku kašny začala proudit voda. Postava si stáhla kápi z hlavy, čímž odhalila delší, bílo modré vlasy (došlo ti, že koukáš na ženu) a hned na to se opláchla vodou z kašny, která již dlouhou dobu byla vyschlá.
”Nemusíš se mě bát, chlapče, neublížím ti. Pojď se svlažit, voda je příjemná,” zaslechneš jemný ženský hlas. Žena se k tobě otočí, usměje se a rukou tě pobídne, aby ses k ní připojil.

Pod rouškou tmy

Jalmarys, Západní Impérium
25. května 1084, večer

Konverzace nebude chybět

Ortysia, Univerzita
Jezero Perasos, Západní Impérium
26. května 1084, ráno

Dnes, dámy a pánové, je dobrý den!
Proč? Inu, řekněme, že jsem velmi svědomitý student a zkoušky mi poskytují dokonalou příležitost studovat ty nejoblíbenější a nejdelikátnější materie tak, jak to mám rád – sám a potichu. I samotné probuzení bylo o poznání příjemnější než včera.

Erik, ač dobrosrdečný, byl neskutečně omezený. On si prostě nemohl udělat poznámky z přednášky, nebo si je ode mě opsat, musel mě vzbudit – bohové ví proč – a dožadovat se odpovědi tak horlivě, jako banda ožralých trpaslíků. Ale co nadělám? Je to hobit: půlku svého mozku zaměstnává přemýšlením nad druhými snídaněmi, nemohu od něj čekat zázraky, nebo rafinovanost vlastní civilizovanějším rasám.
Trochu těch sympatií si ale zaslouží. Každý potřebuje kamarády.
Měsíček a mízy kaktusu alloeh ve vepřovém sádle… jak si to vlastně vůbec může nepamatovat?

Vstanu a ještě s úšklebkem se zaměstnám ranní očistou, než obléknu hedvábnou košili elfského střihu s přesnými mírami, a kazajku protáhlou do suknice. Vysoké boty z černěné kůže mantikory oblékám jen, když mám hodně dobrou náladu a volný den. Šetřím si je.
Z nočního stolku vezmu bohatě zdobený flakon z barevného skla, naplněný esenciálním olejem máty a citrusů. Překlopím jej jednou rukou na svém pravém zápěstí a následně položím zpátky na stolek a zavřu skleněnou zátkou. Zápěstí o sebe promnu a následně i otřu na krk. Vzduch okolo naplní jemný tón vůně zmíněného oleje.
Nemám se před kým předvádět, kromě sebe. Ale to mi stačí víc než bohatě. Co na to říct?
Je výhoda mít bohaté rodiče.

Cestou na snídani přemýšlím, co dnes podniknu. Laxní knihovníci a soukromí, kéž by univerzity upustily od svého populismu a přijímali jenom ty, kteří mají opravdu talent – mohlo by to takto vypadat neustále. Nicméně, já pravidla nevymýšlím, víme?
Víc studentů, víc peněz, víc prestiže… z plodů toho všeho čerpám i já, takže si nemám právo stěžovat. Přesto mi chybí soukromí, které jsem měl doma. Vlastní série místnosti v hradu se s pokojem na postel, psací stůl a toaletní stolek moc nedá srovnat. Jsem rád, když si můžu uprostřed místnosti zameditovat, nebo sednou a zkoušet okultní geometrii magických obrazců, abych si vytrénoval odhad čar a mnohoúhelníků.
Nesnáším čekací lhůty na ritualistické místnosti… navíc, některé věci co zkouším by mohli někteří spolužáci a profesoři popsat jako 'neotrodoxní'.
Nemám náladu se obhajovat před hlupáky, jejichž vývoj se už dávno zastavil, jejich oči mají klapky jako koně v povozu a jejichž mozky stíhá stařecký stihomam.

Dostanu se na snídani v jídelně. Obrovský sál plný hluku a lidí. Nevaří špatně, ani výborně – prostě… školně.
Erik se zaníceně pouští do diskuze s prvákem a musím se ušklíbnout, když vidím jak dostane ledovou sprškou od Izraka. Toho chlapa nemám rád – doteď si pamatuju, jak jsem si dovolil mít proti němu… osobní poznámku. Dostal jsem řádnou. Ne že bych si na něj názor moc změnil, spíš teď neříkám co si myslím… nahlas.

Hádka ani sprška mě nepřekvapily. Co mě ale překvapilo bylo to, že na mě Evren civí. A také to, že vedle ní je místo. Premiantka a neoblíbená před zkouškami? To samotné by vám mohlo napovědět, jak nesnesitelná je. Její panovačnost se vyrovnala té mé. Jsem si vědom toho, že jsme si docela podobní: talentovaní, charismatičtí a velmi arogantní (oba si myslíme že zaslouženě), nicméně… je člověk. Navíc, velmi otravný člověk. Jsem si jistý, že z podobného těsta je Hellokhar. Lidi jako je on plivají na tradici vznešených umění, kterou nezaložili lidé. To, na čem vznešení pracovali tisíciletí, k tomu lidé přišli jako slepý k houslím, pouze z našeho milosrdenství… a nyní neváhají obrátit ty znalosti proti nám a Univerzity jim to umožňují s grácií skutečného neutrála. Apatie je smrt, především v tváří v tvář nemístné aroganci. My elfové jsme byli hloupí, že jsme se zaobírali sebou navzájem, mezi tím co si lidé brali co se jim zavanulo.
Ale dost mého exkurzu do historie.

Povzdechnu si a rozejdu se k ní. Fakt, že uhnula pohledem, mi vykouslý na chvilku na tváři drobný úsměv.
Usadím se naproti ní a urovnám si oblečení, než si na předchystaný talíř přitáhnu z misky z ovocem hrozno a krájené jablko, a z ošatky jsem na plát přidal kus pečiva. Kamenná sol se leskla vedle kmínu na zlatavě křupavé kůrce. Prostá ale dobrá snídaně. Lehká, nechci ztrácet energii trávením vajec, slaniny a dalších věcí, po kterých se Erik může utlouct. Nesnáším přežírání.
“Takže,” začnu hovorově, když z trsu utrhnu hrozen a hodím ho do úst “předpokládám, že odjíždíš jako ostatní, Evren.”

Tohle bylo stále lepší, než sedět s vyššími ročníky, které praktikovali zvláštní druh elitářství. Děláme to také, ale mé 'přátelství' s Erikem je důkaz toho, že to zas tak vážně alespoň já neberu.
Nicméně, stejně si nemůžu pomoct a necítit se jako jistá ledová čarodějnice z pohádky na svém horském paláci z věčného ledu. Nemůžu se dočkat toho, jak všichni vypadnou a já budu moct nezřízeně, tiše a velmi střídmě juchat po chodbách. Když to vyjádřím ve slovech, zní to o moc méně zábavně, než si to představuji.

“Caledor bude jistě trčet s nosem zaraženým v knihách na pokoji.” ušklíbl se Jorm, seveřan který (pokud si dobře pamatuji) pochází z dlouhé linie šamanů ve svém kmeni. Všichni se učili zde, je to tradice. Sdílím s ním afinitu pro ledová kouzla, nicméně krom toho máme pramálo společného.
V jeho hlase cítím kousavost – jako správný seveřan nikdy nemrhal příležitostmi říct svůj názor, ačkoliv se o něj nikdo neprosí. Jako vždy, ho ignoruju.

“Nikdo nemůže být tak namyšlený suchar, notak celfíku, pojeď na pevninu a konečně se začni bavit studentským životem! Jsem si jistý, že láhev vína by ti smazala z ksichtu ten povýšený výraz. Víno spojuje lidi, a dělá krásná těla, já to říkal vždy!” přidal se do diskuze pihovatý muž, Gavein, který toužil být pirátem. Sympaticky zůstával ohledně ideálů a ambicí na úrovni desetiletého dítěte a většinu hodiny trávil kreslením obscénních obrázků s námořnickou tématikou. Skutečný talent na léčitelství a diagnostiku – nějak vždycky vytušil, co je s tělem zle. Dar který zahazoval.

“Každý má svou zábavu, Gaveine – ty si nech dívky, já si nechám knihy. Nechodím sem abych mohl utíkat na pevninu do bordelů.”
“Na ctihodné zaměstnance nejstaršího povolání mi nesahej! Jsou mízou ekonomiky každé země!”
Obrátím pohled zpátky k Evren a raději strčím do úst odlomený kousek pečiva.

Volání moře

Hongard, Vlandia
26. května 1084, ráno

Stojíš bezradně před domkem Tondy Veveřičky, klepeš na dveře, ale nikdo ti neotvírá. Tondův domek je na okraji celé vesnice, nejen proto, že by byl samotář, ale také kvůli jeho práci. Jediný lovec ve vesnici a mimo to i jediný koželuh, jehož kožené výrobky kupují snad všichni ve vesnici. Má to ovšem svou cenu, vydělávání kůží tak strašně zapáchá. A nejen to, ono i vyvrhování zvěře není zrovna nejvoňavější práce. Ovšem jak mnozí ve vesnici ví, Tondovi to vyhovuje.
Už pomalu začínáš přemýšlet o tom, že obejdeš domek, aby ses podívala i kolem, když od lesa zaslechneš vrzání dřeva. Poodběhneš trochu do boku a tam spatřím vytáhlého a nezvykle hubeného hobita v zelenohnědém oblečení, jež je buďto strašně opotřebené a látané ze všeho, co přišlo pod ruku a nebo šikovně a umě šité, aby co nejlépe splýval s okolím ve kterém se často pohybuje.

Tonda si tě zprvu nevšímá a ty máš možnost si ho prohlédnout ještě o trochu lépe. Tak například zjistíš, že oblečení je takto šito účelově, nejen, že mu poskytuje dobré maskování, ale také na něm nic neřinčí, což se pro lov jistojistě hodí. Luk na jeho rameni má ohmatané dřevo, toulec na zádech je zase poloprázdný. Na kárce, kterou táhne za sebou leží velká srna, několik koroptví a pár zajíců. Zdá se, že dnes měl úspěšné ráno. Až když dojde blíže k domu, všimne si tě. Chvilku si tě prohlíží, pak se ale usměje a spokojeně pokývá hlavou. Zajde s kárkou až k domu, díky čemuž ho ztratíš z dohledu a jen o chvilku později se objeví na jeho rohu a sleduje tě.
”Co tam jen tak koukáš, holka, pojď mi pomoc,” mávne na tebou a zajde zase za dům. Když za ním zamíříš, spatříš ho stát u řeznického špalku, na který právě přendavá srnu. ”Učil tě tatík vyvrhnout zvíře?” zeptal se a aniž by čekal na odpověď, nabídl ti menší nůž a ukázal na zajíce.

Ráno v Hongardu bylo klidné, jen tu a tam kokrhal nějaký ten kohout, nebo občas zaštěkal osamělý pes. Probuzení bylo příjemné a klidné, čerstvý vzduch, když jsi otevřela okenice příjemný. Hongard byla malá, poměrně líbivá vesnička, která se zabývala hlavně pěstováním hroznového vína. Vždyť právě z této oblasti pocházelo nejlepší víno Vlandie, o čemž ses předešlý večer mohla přesvědčit.
Hostinský, jen co tě spatřil, usmál se a na pult vyskládal zásoby, které sis předešlého dne objednala. Dokonce ti dal i menší brašnu, ve které bylo vše naskládáno. Pul pecnu chleba, slušně velký kus sýra, kus uzené šunky, nějaké to ovoce a měch vody. K tvému překvapení se ve vaku nacházel i menší měch, ve kterém, jak jsi hned zjistila, bylo místní víno.
”Pozornost podniku,” usmál se hostinský, když spatřil tvůj překvapený výraz.

Konečně jsi opět vyrazila na cestu. Vesin, tvůj další cíl, nebyl zas tak daleko. Na koni se ta vzdálenost dala zvládnout do tří hodin, pěšky to zabralo skoro půl dne. Kdybys chtěla jít přímo až do Charasu, cesta by ti, i kdybys šla svižným krokem, zabrala skoro den a čtvrt. Ovšem tvá volba byla jasná a proč by ne, vždyť jižní Vlandia byla touhle dobou tak krásná.
Byla jsi na cestě už dvě hodiny, slunko se mezitím vyhouplo vysoko nad tvou hlavu a začínalo více hřát. Ne tolik jako v Aserai, ale dost na to, aby tě přinutilo odložit si alespoň jednu vrstvu. Procházela jsi kolem dlouhých plání plných vinné révy. Keříky teprve nabírali tu správnou zeleň a než jejich větve budou obtěžkané hrozny, ještě nějaký čas uběhne. I tak ale bylo na polích celkem živo. Viděla jsi pracovníky jak obíhají jednotlivé řádky, plejí a obdělávají půdů kolem keříků, nebo zastřihují větve, aby nezdivočeli. Byla krása to sledovat a v jednu chvíli ses do té scenérie zakoukala natolik, že tě málem srazili dva rychle jedoucí jezdci. Naštěstí jsi stihla uhnout včas, takže se ti nic nestalo, tvé nadávky už ale neslyšeli.

Cesta ti postupně ubíhala pod nohama, krajina se pomalu měnila, vinné révy postupně ubývalo a nahrazovaly ji dlouhé pláně nevyužité půdy. Tu a tam stála malá obora listnatých stromů, občas jsi i zahlédla menší stáda srnek, jak se pasou.
Když se slunko dostalo do vrcholu své cesty, usadila ses na kraji cesty, pod menším remízkem, který alespoň trochu poskytoval stín, aby ses mohla naobědvat.
”Dobré poledne, krásná panenko,” zaslechneš hlas staršího muže a až v tu chvíli si uvědomíš, že jsi už nějakou dobu vnímala vrzavé zvuky starého povozu a ržání koní. Když zvedneš hlavu, spatříš staršího mužíka, sedícího na kozlíku snad ještě staršího vozu, taženým dvěma statnýma valachy. Jeden z nich, ten blíže k tobě, skloní hlavu, aby tě mohl očuchat. ”Valíku, neobtěžuj slečnu,” stáhne ho stařík k sobě, načež kůň odpoví prudkým zakýváním hlavou.
”Co přivádí tak mladou slečnu do těchto krajů?” zeptá se po chvilce stařík s milým úsměvem.

”Torraku, vstávej, otec tě chce vidět,” vzbudil tě silný hlas bratra, načež tě ještě probralo prásknutí dveří. Nebylo zvykem, že by tě budili sourozenci, když s tebou chtěl otec hovořit. A už vůbec nebylo zvykem, že by s tebou chtěl vůbec hovořit. Buď to bylo něco důležitého a nebo už konečně dospěl do fáze, kdy se rozhodl tě z hradu nadobro vypakovat. Ať tak, či onak, vyhrabat se z postele, obléknout se a vyrazit, to byla otázka chvilky. Přeci jen, oblast Ov nebyla známá svým teplým podnebím a zvláště ne takhle na jaře. Sice sněhová nadílka mizela, ale celý proces byl žalostně pomalý. Než vůbec stihl roztát poslední sníh, už byl začátek léta a za necelé tři měsíce začínalo pomalu sněžit znova.

Otce jsi našel v hlavním sále hradu, kde zrovna sloužící podávali snídani. Ovesné placky, kus slaniny a nějaké to vajíčko. Klasika, jako každý den. Statný trpaslík mohutného plnovousu se zrovna bavil s kapitánem hradní gardy. Co spolu řešili jsi už nezaslechl, protože než jsi k otci došel, kapitán spěšně zamířil pryč.
”Tady jsi. Už jsem si začínal myslet, že prochrápeš celej den. Sedni si, najez se,” ukáže ti na místo vedle něj (on seděl v čele stolu). Počkal, až se usadíš a podíval se ti zpříma do očí, jak míval ve zvyku. ”Pořád tě to táhne do světa?” zeptal se, i když odpověď znal.
”Názor jsi nezměnil, to je dobře. Včera večer jsem ti nechal připravit nějaké věci a zásoby, ve zbrojnici si vem co budeš potřebovat,” promluvil klidným hlasem, zatímco tě neustále sledoval. ”Vyraž do Sibiru a najdi tam Jugrina Stormhaila a řekni mu, že tě posílám. Hledá muže do kumpanie, něco se u něj naučíš o světě,” řekne ti stejným tónem hlasu, kterým ostatním oznamuje, že se jde projet po své državě. Pak se zvedne a bez dalšího slova odejde.

Zatímco jsi seděl u stolu, přemýšlel nad otcovo slovy a do toho přežvykoval ovesné placky, přišla k tobě tvá matka. Usadila se na místo vedle tebe, přitáhla si něco málo k snědku a podívala se při tom na tebe. ”Posílá tě do Sibiru?” zeptá se tě mezi jednotlivými sousty a pozorně si tě prohlíží.
”Zamiř tam, zůstaň nějakou chvilku s Jugrinem,” pronese smířlivým hlasem a položí ti ruku na rameno. ”Když ne pro něj, udělej to pro mne.”

Rána na univerzitě bývají vesměs stejná. První paprsky slunce svítící do odhalených oken, křik racků a hukot z přístaviště, jediného spojení s pevninou. Ani dnešní ráno nebylo výjimkou. Snad jen v tom, že tentokrát ti nikdo na dveře neklepal. Ne jako včera, kdy tě, ještě před tvou obvyklou ranní hodinou, vzbudil zběsilým klepáním Erik, který nutně potřeboval vědět, jaké masti se nejlépe hodí na popáleniny. Jako by to nemohlo počkat, on to prostě potřeboval vědět hned. Občas takové výlevy míval, jinak to byl ale fajn hobit.

Od dnešního rána sis ale sliboval jiné věci. Většina studentů dostala týdenní volno na přípravu ke zkouškám a jak bylo všeobecně známo, nikdo je nevyužil tak, jak měl. V praxi to znamenalo, že se téměř celá univerzita vyprázdnila a zůstali zde maximálně profesoři, personál a pak jen velmi málo velmi pilných studentů. Věděl jsi, že univerzitní knihovna bude touto dobou prázdná a tím pádem i knihovníci budou v hlídání studentů laxnější. To ti dávalo naději, že by ses mohl dostat do zakázané sekce (každá univerzita ji má, je to až s podivem, že?), aniž by si toho kdokoliv všiml.
A nebo jsi mohl více pracovat na svých projektech s velmi nízkým rizikem, že by tě kdokoliv odhalil. Možností bylo tolik, žes pomalu nevěděl, co si vybrat.

Poslední společná chvíle, než se studenti rozprchnou na vytoužené volno, byla snídaně v jídelně školy. Vařili poměrně dobře, ale s jídlem, které jsi dostával na otčímovo hradě se to nedalo srovnávat. Když ses konečně v jídelně objevil, spatřil jsi Erika, jak o čemsi zaníceně diskutuje s nějakým prvákem (ty sám jsi ve druhém ročníku). Diskuze byla tak divoká, že si dokonce vysloužila pozornost profesorů, kteří ji nakonec ukončili (dříve, než začalo létat jídlo) svým obvyklým způsobem. Malou a velmi ledovou sprškou. Už jsi jich taky pár zažil. Nejradši je měl profesor Izrak, člověk pocházející z království Aserai, menší, podsaditý chlapík velmi snědé pleti a uhlově černých vlasů. A ano, byl to on, kdo diskuzi ukončil.
Když jsi dál bloumal očima po jídelně a hledal místo, kam si usednout, tvůj pohled se setkal s pohledem Evren. Ta, hned jak si uvědomila, že se na ni koukáš, sklopila hlavu a dál se věnovala jídlu a tobě došlo, že tě nejspíše sledovala už od chvíle, kdy jsi vešel. Ač tvá rivalka, byla vcelku okouzlující a pohledná, byť vcelku namyšlená a možná bys řekl i panovačná. K tvé smůle, zrovna u ní bylo volné místo k usazení. Pravda, další místa byla i dál, ale tam většinou seděli starší ročníky a mladší k sobě moc nepouštěli.

Ohledně studentů ze svého ročníku máš volnou ruku, můžeš si vymyslet koho chceš.
Též máš povoleno je částečně ovládat (většinou jejich reakce na tvou osobu)
i za ně můžeš trochu mluvit (stejně jako Pim ve svém příspěvku).