Volání divočiny

Pod Rouškou tmy

Jalmarys, Západní Impérium
25. května 1084, večer

Proudil tě mrazivý vzduch, jež se prodral skrze popraskané okenice. Chtělo je spravit, tos ale věděla už dlouho. Otec ti už kdy slíbil, že to udělá a ty sis už kdy řekla, že to uděláš sama. A stále se k tomu nikdo neměl. Snad proto, že práce okolo bylo pořád dost, nebo proto, že jeden čekal, kdy se do toho pustí druhý, aby mohl říci, že to jde udělat.
Květen, byť jeho konec, tady na severu znamenal ještě studené počasí. Sníh sice pomalu mizel, podléhal jarnímu slunci, ale bylo to tuze pomalé. Nevadilo ti to, stejně jako nikomu okolo. Mnohy jsi denní chlad ani necítila, stejně jako všichni ostatní. Tím byli nordové pověstní, měli velmi vysokou odolnost vůči chladu. Vždyť i sám Sven Železný většinu léta trávil vysoko v horách. Ale dost o tom, co jsi tak dobře znala.
Dnešek byl, oproti jiným dnům, jiný. Nebo jsi alespoň měla takový pocit. Bylo to snad tím, že to byl poslední den před tou velkou slávou, která snad po sto letech zase rozhýbala zkostnatělou vesnici (přeháním, jsou to sotva tři roky, poslední velkou událostí bylo úmrtí Edgura, místního stařešiny)? Nebo snad tím, že tobě zbývalo už jen pár věcí, aby ses mohla vydat na cestu?

Potichu jsi vstala, rychle se opláchla a snažila se z domu vytratit dříve, než se ostatní vzbudí. Chtěla jsi jít do lesa, ulovit pár zajíců, možná i nějakou srnku a maso pak nasolit, kůže vydělat. Ještě než bys opustila domov, chtěla jsi zajistit, že budou mít dostatek jídla. ”Vib, počkej,” zaslechneš za sebou tichý hlas otce. Jak? mohlo tě napadnout. Ještě před chvílí ležel v posteli vedle matky a teď stál kousek za sebou, plně oblečen a připraven jít ven. ”Vypluj se mnou dneska,” pokračuje tichým hlasem. I přes to ten tón poznáš, tón, který nedokážeš odmítnout.

Scházíte spolu tiše k zátoce, otec nese dva pruty, vak s jídlem a ještě pár dalších věcí. Dojdete až ke člunu, který mu pomůžeš dostat na vodu a on vás pak, několika mohutnými záběry, dostane na širou vodu. Stále mlčky pádluje, než se dostanete na místo, o kterém víte jen vy dva. Podá ti prut, návnadu a sám si připraví svůj. ”Dnes je ten den?” zeptá se tě po pár nahozeních, aniž by se na tebe podíval.

Konverzace nebude chybět

Ortysia, Univerzita
Jezero Perasos, Západní Impérium
26. května 1084, ráno

Způsob, kterým vyběhla s Jormem byl… kouzelný. Jormův zmatený obličej, mokrý od mléka, byl k popukání.
Ach, ti barbaři!

Ale jsou tady jiné věci k přemýšlení - copak asi bude Evren dělat v hlavním městě jihu? Minu její tón.
Že si už našla práci? Evren není extrémně bohatá, co si tak pamatuji, někde peníze na školné brát musí.
S takovým vysvětlením se spokojím a přestanu na ní zkoumavě civět, jako bych dík výrazu její tváře a pohledu očí mohl uhodnout i nejtajnější myšlenky.

Když zmíní Jeho výsost a matku, přejdu to naprosto neutrálně, i když to na mě ve skutečnosti udělá docela dojem. Zdá se, že Evren neměla co dělat a poslouchala šuškandu.
Byl to ale argument, který mi skutečně nasadil brouka do hlavy. Měl bych jet (respektive plout)? Neměl bych jet (respektive plout)? Unikátní příležitost nahlédnout trochu víc do politiky. Od počátku studií jsme si vyměnili sotva pár dopisů.
Možná… mě trochu i mrzí, že se nezmínila, že bude blízko.
Jistě má… moc práce.
To bude tím.
Určitě.

Koukám na její záda a trhne mnou vztek, že ačkoliv to nikomu jinému než nám dvěma dost možná nedošlo… vyběhla se mnou. A s jednou jedinou informací.
Jsem z formy.

Obrátím hlavu k blbýmu a blbějšímu… tedy pardon, Jormovi a Gaveinovi.
“Já se bavím… studiem!” Obhájím se založením rukou na prsou a koutky mi zase vylétnou nahoru, když Jormovi spláchne mléko jedna sprška… a potom i druhá.
Kouknu na Ealona s šibalskou veselostí v očku, než se otočím k těm dvěma.
“Ale teď vážně. Ty,” namíří hroznem na Jorma “umíš tepelné transmutace skupenství, jako by jsi byl v ročníku výš.”
“A ty,” řeknu po tom, co polknu “máš skvělé diagnostické schopnosti. Ne že by jsi pro to dřel… je to intuice. Dar od bohů.” dodám k Gaveinovi.
“Oba máte společné, že s tím houby děláte. Já mám klidně sto let na trénink, vy dva už budete dávno mrtví. Měli by jste se začít snažit.” Odvětím suše, jelikož… to tak prostě je?
“Je hezké, že se staráte o mou zábavu… ale já se starám, aby jste nevyletěli od zkoušek.” dodám jemněji.
Bez toho, aby ty dvě paka odváděli pozornost učitelů by si mohli začít víc všímat mě. A to já nechci. Nicméně, čekám, že by si to mohli vysvětlit nějakým laciným sentimentem.

“Na souši nebudeme mít k dispozici knihovnu a já si chci udělat doporučenou četbu.” kterou tradičně skoro nikdo nečte. Jenom divní knihomolové, jako Evren… Ealon… a já, když mi na to zbude čas.

“Co plánuješ ty, Ealone?” Zeptám se vznešeného se zájmem. Prakticky… experimentovat bych mohl i v Ortysii a co víc, mohl bych si tam sehnat vlastní pomůcky a nějaké vzácnější materiály. Experimentování není moc levné a já bych se nerad dostal do situace, kdy budu muset vysvětlovat, proč mám stále takovou spotřebu bylin a materiálů, a uvádět falešné výzkumy a pokusy, které… ve skutečnosti nedělám.
Navíc… jak už jsem řekl… každý potřebuje kamarády.
Mohl by Ealon být něčím takovým?
A co víc… mohl bych s ním třeba i nasdílet, co jsem se naučil? Je pilný a ne úplně hloupý. Navíc, dokáže poznat kdo je hodný komplimentu a kdy ho složit. To nemůžu neocenit!

Cestou do Charasu

Hongard, Vlandia
26. května 1084, ráno/poledne

Ještě než odejdeš, barman na tebe mrkl, což jsi mohl brát jako přání dobrého lupu. Vyjdeš ven, hobit cupitá kousek za tebou, sotva jej slyšíš. Je to s podivem, máš mnohem lepší sluch než kdokoliv jiný, jsi schopen slyšet i pírko dopadající na zem, ale hobití chůzi prostě neslyšíš, ne, když se na ni nesoustředíš.
”To byla jen nešťastná náhoda, že tam ten magič byl. Neměl tam bejt nikdo,” výmluvy, samé výmluvy, když se něco nepodaří. Na to jsi Pinďu znal už moc dlouho.

”Tak poslouchej, ty špičatý ucho,” sedne si na schody, z vnitřní kapsy kabátu vytáhne dýmku a tu si zapálí. Chvilku mu trvá, než ji roztahá, ale jamile se tak stane, zvedne se k nebi hustý oblak štiplavého dýmu. Štiplavého pro tebe. Nejen sluch máš lepší.
”Znáš ňákýho Servia Oolika?” začne trochu ze široka. ”Ale, co se ptam, určitě jo, taj ho zná každej. De vo to, že drahej Servio včera ráno vodjel na služebku do Lagety. A jak víme, když odjede, je tam minimálně tejden.” Servio Oolik, poměrně známý obchodník v Jalmarysu, o kterém se ví, že obchoduje se vším. Taky se ví, že má početnou ochranku, kterou sebou vozí všude. Tenhle týpek je totiž trochu paranoidní a myslí si, že mu pořád jde někdo po krku. Ovšem jako obchodník je hodně schopný a prý ve svém sídle schovává různé poklady. Nemluvě o trezoru, který má uschovaný ve sklepení. Navíc je jeho paranoia tak moc velká, že v domě nenechává žádného strážce. Na cesty prý bere i svou rodinu.
”Je mi jasný, co chceš namítnout. A to je na tom to nejlepší, jeho magická obrana bude vyřazená,” Pinďa se viditelně rozzáří, ”jeho žena je totiž nemocná, moc nemocná na to, aby mohla cestovat, takže jí nechal doma a s ní jen dva strážce. A samozřejmě nějaký ty sloužící, co se vo ní staraj.” Serviova magická obrana je taky už pomalu legendární. Na jeho dům to zkusilo už několik zlodějů, když byl mimo město. Většina z nich skončila jako škvarek. Ty šťastnější byli teleportování přímo do žaláře.
”Co ty na to? Zkusíš svoje štěstí?”

Evren se na tebe překvapeně podívala, když jsi k ní usedl a přitáhl si jídlo. Ještě více byla překvapená, když jsi na ni promluvil.
”To…” doříci už nestihla, protože ji přerušil Jorm. To jí nezabránilo mrsknut po něm pohoršený pohled a, jak sis všiml, i obsah jeho džbánu. Evren byla dobrá, na druhačku, to se jí muselo nechat. Dokonce si Jorm ani neuvědomil, kdo to udělal, protože se hned začal rozhlížet kolem sebe a hledat viníka. Evren to ocenila pouhým ušklíbnutím a opět se podívala na tebe.
”Nikoliv, Caledore. Za tři dny odjíždím do Quyazu,” odvětí ti povýšeným tónem, jakože co ti je do toho, co bude ona dělat. ”Ty bys ale měl alespoň na chvíli opustit zdi univerzity. Slyšela jsem, že se ve městě objeví jeho výsost král Surio i se svou věrnou političkou,” ušklíbne se na tebe, zapije poslední sousto a zvedne se. ”Pokud mne omluvíte, pánové, musím studovat,” s tím i odejde a tobě je jasné, že míří do knihovny. Má tam svůj oblíbený koutek, kde, schovaná za hradbami knih, studuje. ”A ty bys měl taky Gaveine,” stihne ještě křiknout mladíkovo směrem, načež ten jí odvětí neslušným posunkem.

”No tak, Caledore, přece nechceš celý volno trávit v těhle vlhkých zdech,” znovu se do tebe opře Jorm.
”Jo, měl by ses taky nějak bavit, ne jen studovat, akorát ti z toho bouchne hlava, nebo se ti aspoň zkroutí ty tvý špičky,” zasměje se Gavein.
”Nechte ho bejt, idioti. Kdybyste dosahovali alespoň poloviční úrovně jako on,” okřikne je vznešený elf výrazných modrých očí a dlouhých plavých vlasů. Ealon, tak se jmenoval. Byl ve stejném ročníku jako ty a v celkovém hodnocení jen kousek za tebou. A nezdálo se, že by ti kdy záviděl. Spíše se občas zdálo, že tě obdivuje.
”A bacha, Lonka se ozval, všichni do pozoru, Lonka promluvil,” začal se smát Jorm. Ani ne o minutu později ho svlažila malá sprška ledové vody.
”Tos posral,” zprudka vstal a už chtěl vyrazit proti elfovi. Než ale stihl cokoliv udělat, svlažila ho další sprcha, tentokrát vydatnější a od profesora.

Valík se od tebe, po té, co tě očmuchá, nechá pohladít, což staříka rozesměje. ”Myslím, že sis našla obdivovatele,” usmívá se, zatímco sleduje svého koně. ”Do Charasu říkáš? Tak to pak máme společnou cestu, panenko,” staříkova tvář se rozzáří štěstím a ruku položí na prázdné místo vedle něj, ”vylez si sem ke mě, budu rád za společnost. Od rána mi ji dělají jen ti dva a s nima si moc nepopovídám.” Jakmile vylezeš na kozlík, stařík pobídne oba valachy k chůzi a vůz se houpavě rozjede.
”Jídlo si schovej, děvče, já před chvíli jedl a ty ho budeš potřebovat víc. Stačí, když mi budeš dělat společnost,” s úsměvem odmítne tvou nabídku. ”Takže míříš na sever, kam přesně? Do Rovaltu? Nebo snad ještě dál?”

Dnešní ráno začalo stejně, jako každé jiné. Brzy vstát, pomoci otci, prohlédnout bratra a upalovat za Colartem. Dnes jste měli vyrazit až k vesnici Abba, kde se dle všeho měly nacházet nějaké vzácné bylinky. Bylo až s podivem, co zde, na okraji pouště, všechno rostlo. Lyakis je druhé, nejjižněji položené město a jediné město, které leží na okraji pouště, bez většího zdroje vody. Víc na jihu je už jen Askar, ale pro jeho polohu u řeky Asa se nedá moc počítat. I přes svou nepříznivou polohu je Lyakis poměrně velké a zalidněné město. Dají se zde potkat lidé ze všech koutů Caldarie, ať už to jsou seveřani, orkové nebo snad lidé či elfové. Vždyť Aserai je jediná země, která je tolerantní ke všem rasám světa.

Colart na tebe už čekal u své chýše na okraji města, na hlavě svůj klasický šátek kefiyyeh, omotaný jako kolem krku a úst, tak i kolem celé hlavy, zatímco na sobě měl kaftan světlé barvy. ”Chlapče, když jdeš do pouště, co nesmíš zapomenout?” povzdechl si, když tě spatřil a ze své brašny vytáhl další velký šátek, který ti, jen co jsi přišel k němu, ovázal kolem hlavy. ”Dobrá, vyrazíme. K Abbu to trvá dvě hodiny. Vzal sis vodu a jídlo, že ano?” přikývne nakonec a jakmile se mu od tebe dostane odpovědi, vyrazíte na cestu.
Hned za městem ještě poušť není. Jsou tam sice už náznaky, ale většinou se jedná jen o písek, který sem zavál vítr. Hned za městem se ještě nachází savana. Poušť začíná až na hranici vesničky Abba. Mnozí se podivují, proč někdo založil vesnici tak daleko na jihu, kde je tak obtížné sehnat vodu a nic pořádného tam neroste. To ovšem říkají jen lidé, kteří toto místo nikdy nenavštívili. Abba je totiž jedna z těch bohatších vesnic v Aserai. Sice to není na první pohled znát, ale je to tak. Poblíž vesnice, na samotném okraji pouště se totiž nachází velká plantáž na které se daří velkému množství různých koření. A že tu není voda? Ale kdeže, Abba má bohaté zásoby podzemní vody a i díky tomu se v jejím okolí vyskytují tak vzácné bylinky, pro které si zrovna jdete.

Cesta ubíhá rychle a plynule, i přes to, že celou cestu mlčíte. Je to zvykem, když se putuje do pouště, nebo podél ní, cestovatelé většinou mlčí, aby šetřili síly a vodu v těle. Až když jste na dohled vesnice, Colart zastaví a ohlédne se na tebe. ”Bylinka, kterou hledáme má fialový květ a list ve tvaru dýky. Při sběru buď opatrný, abys neponičil květ a neřízl se o list. Je to důležité Errore, tak se soustřeď. Tahle bylinka může ulevit tvému bratru, když je dobře připravená.”
Ještě nějakou chvilku jdete, než se opět zastaví a přivolá si tě k sobě. Vidíš, jak z kapsy tahá malou dýku s čepelí tak krátkou, že jde sotva vidět. I ty jednu takovou máš. ”Pojď blíž, chlapče,” pobídne tě, ”to je ona. Hecciettatys Lorgis. V našem jazyku jménu nemá, ale mnozí ji říkají Purpurové ostří. Vidíš ty dýkovité listy? Pozor, jsou ostřejší než břitvy, které používají lazebníci. Vidíš ty jasně fialové květy? Tenhle kousek je dobrý, je to už dospělá květina. Při extrakci musíš být hodně opatrný ano? Takhle,” opatrně uchopí dvěma prsty stonek květiny až u prašné země, ”ji uchopíš a jemným tahem dýky uřízneš.” Jakmile to dořekne, jemně přejede ostřím dýky po stonku a květina mu zůstane v rukou. Z brašny vytáhne malou skleněnou nádobu s korkovým uzávěrem a posunkem ti naznačí, abys ji otevřel. Jakmile tak učiníš, květinu do ní uloží. ”Tři květiny do dózy, ne více,” upozorní tě. Pak ti předá tři sklenice s korkovým uzávěrem a vyšle tě hledat květy.

Bylinky jste sbírali skoro tři hodiny. Nebylo jednoduché je najít a už vůbec ne správně uchytit. O první ses říznul (ne nijak hluboko), druhé jsi poškodil květ. U dalších už jsi ale přišel na správný grif a pak už to šlo samo. Zatímco jsi plnil poslední sklenici, Colart už stál na prašné cestě a trpělivě na tebe čekal.
”Výborně, chlapče,” ocení tvůj úspěch a mlčky přejde tvé zranění. Jen ti dá kousek látky napuštěný v roztoku z jiné bylinky, který zmírní pálivou bolest poranění. Vzhledem k pokročilé hodině se na chvilku usadíte do stínu, kde se spolu najíte i napijete a jakmile slunko dosáhne svého vrcholu, vydáte se na cestu zpět. Už v tu chvíli začíná nesnesitelně pálit, ale není to nic, na co byste nebyli zvyklí.

”Přijď zítra, naučím tě z nich vytvořit léky, které trochu uleví tvému bratru,” vezme si od tebe sklenice s bylinou a bez dalších slov zamíří do svého skromného příbytku. Pro dnešek lekce skončila, ale tys věděl, že zítra bude pokračovat. A pak další dny a další, nejspíše až do tvého stáří.
Domů ses nevracel obvyklou cestou. Pro dnešek jsi zvolil delší trasu, ani sám jsi nevěděl proč. Možná ses chtěl jen projít, možná ses chtěl podívat do centra města, který byl nyní jen tichým stínem svých ranních a pozdně odpoledních aktivit. Nebylo divu, vždyť teplota musela dosahovat skoro až čtyřiceti stupňů a ne všichni lidé tohle zvládali. Ulice, ukryté pod nataženými plátny, byly tiché a prázdné, jen občas jsi někde někoho zahlédl. Možná i proto tě hned zaujala postava stojící uprostřed jednoho náměstíčka u malé kašny, ze které už dlouhá léta netekla žádná voda.
Zvědavě jsi přišel blíže, stále ses však držel pod nataženými plátny, které alespoň trochu poskytovali stín. Postava u kašny k tobě byla zády a celou dobu stála na přímém slunci. K něčemu se ohýbala, jakoby v kašně cosi zkoumala. A pak jsi to zaslechl. Bublání a zurčení vody. Hned na to z vrcholku kašny začala proudit voda. Postava si stáhla kápi z hlavy, čímž odhalila delší, bílo modré vlasy (došlo ti, že koukáš na ženu) a hned na to se opláchla vodou z kašny, která již dlouhou dobu byla vyschlá.
”Nemusíš se mě bát, chlapče, neublížím ti. Pojď se svlažit, voda je příjemná,” zaslechneš jemný ženský hlas. Žena se k tobě otočí, usměje se a rukou tě pobídne, aby ses k ní připojil.

Pod rouškou tmy

Jalmarys, Západní Impérium
25. května 1084, večer