| |||
Volání moře Hongard, Vlandia
|
| |||
Vyschlá kašna Lyakis, Aserai
|
| |||
Pod rouškou tmy Jalmarys, Západní Impérium Spal jsem v hostinci téměř celý den. Přišel jsem když pomalu svítalo, mávl na barmana a šel rovnou do prvního patra, druhé dveře vlevo, pečlivě zavřel okenice a padl do postele. Měl jsem štěstí, že tenhle pokoj zůstával většinou volný. Nevzpomínám si, že by byl život bez toho prokletí takhle složitý, ale možná to taky bude tím, že tehdy jsem nemusel skákat ve zběsilých spirálách po střechách domů, abych se vyhnul letícím šípům a dýkám. Stejně bych svůj současný život neměnil, neměl jsem za co. Tam, odkud pocházím, toho zrovna moc na práci není a tady ve městě vznešených elfů by se drow nejspíš jen tak neuchytil. Sotva jsem se vysoukal ze zbroje, než jsem zavřel oči. Zamkl jsem vůbec dveře? Ale... koho to zajímá... a pak byla už jen klidná tma. Nevím jistě, kdy se mi naposledy něco zdálo. Možná to byla nesmírná výhoda, občas se lidé ze snů budí, v těch nejnepříjemnějších okamžicích, kdy se jim snažím vybrakovat ložnici. Takhle mě nic nerušilo. Se západem slunce se začnu pomalu budit. Velmi pomalu. Ještě nějakou dobu ve tmě sedím na posteli a koukám z okna, než se obléknu, sáhnu do kapsy a v ruce protočím minci. Moje zázemí může být jakékoliv, ale barmana jsem si opravdu oblíbil. Sejdu dolů, kde to v hostinci žije. Po pultu posunu muži minci a kývnu na něj, než se otočím zpět do prostoru, ve kterém by každou chvíli mohlo začít létat něco vzduchem. Většinou menší věci - korbeli s pitím, nedojedené jídlo, talíře, hobiti... „Půjdeme?“ Podívám se na barmana a počkám, až přikývne. Tady to nebylo špatné, jenže to nebylo moje prostředí. Protáhnu se, než nenápadně zmizím v padacích dveřích, do kterých mě barman následuje. Velení nahoře předal svému kolegovi, jen aby mi mohl dělat společnost dole, alespoň než se začnou scházet ostatní. Milé. Nebo se chtěl prostě jen přesvědčit, že mu nic nezmizí. „Ještě tu není, mohl bys mi něco nalít?“ Požádám barmana, který neváhá a zpod pultu vytáhne láhev, ze které mi nalije. Obyčejně bych alkohol nechtěl, ale tenhle je příhodně říznutý zvířecí krví. Jen trochu, ale stačí to na to, aby to můj žaludek nějakým způsobem zpracoval. Sedím u toho prokletého baru asi ještě hodinu, mezitím se i katakomby tady dole začnou docela hezky plnit, než se ten skrček konečně objeví. Ani se na něj nepodívám, žádné formality, rovnou do mě začne hučet. Ucucnu ze své sklenice. „Upřímnost by se ti asi nelíbila, Pinďo,“ postavím se, abych byl nad hobitem. Nelíbilo se mi, že mi téměř plival do tváře. Nelíbila se mi představa, že bych se měl někam trmácet, všechno oddřít a ještě se rozdělit s hobitem, ale pravdou bylo, že jsem neměl úplně do čeho píchnout. Když budu okrádat zdejší lidi, brzy si toho někdo všimne, a to bylo přesně to, co jsem poslední týdny dělal. Bude lepší, když zase na chvíli zmizím a nebudu ohrožovat drahé náušnice paniček. Peněz jsem měl dost, o ty nouze není, když člověk nemusí utrácet za jídlo, ačkoliv já si občas rád povyrazil v nevěhlasných podnicích, a tak nikdy nevydržely moc dlouho. Promnu si kořen nosu, podívám se na hobita. „Děkuji, Aelire,“ ušklíbnu se, protože se do toho vložil barman. Na rozdíl od Pindi, barman měl dobré oko a neposílal mě na sebevražedné mise, ze kterých čekal polovinu podílu. „Dnes máme dobrý večer, cítím to. Původně jsem chtěl tvou nabídku odmítnout, chlupatý příteli, ale budu potřebovat dřív nebo později někoho zabít. Tvůj tip by měl být někdo postradatelný, jinak tě přiřadím na svůj jídelníček,“ pak se podívám na barmana, „omrknu i ty kupce v Rovelském hotelu, uvidíme, co všechno budou moci postrádat.“ Dopiju sklenku. „Pojď ven, hobite. Máš mi hodně co popisovat, aby to nedopadlo jako minule, kdy mi ten čaroděj málem zapálil vlasy i s obočím. V tvém osobním zájmu by se to nemělo opakovat,“ věděl, že žertuji, i když to znělo zatraceně přesvědčivě, hrozivě a rozzlobeně. Z nějakého důvodu jsem se nechtěl o svých zakázkách bavit, když kolem sedělo víc lidí, kteří se pohybovali v podsvětí. Cech nebo ne, šlo o to, že jsme byli jeden druhému konkurence. Ano, plnili jsme úkoly, pro které si nás najali, ale práce bokem? Tam jsme byli každý sám sobě rivalem. Pokud mi tu Pinďa nenabízí oficiální zakázku cechu, pak bude lepší, když o tom nikdo jiný nezaslechne půl slova. To poslední, co potřebuji je, abych dorazil na vybrakované místo, nejlépe takové, které se už dávno hemží stráží, která pátrá po viníkovi. Žádná odměna, jen chladná želízka a smrdutá cela. Venku se nadechnu čerstvého nočního vzduchu. Měl jsem pravdu, je krásný večer. Tak moc krásný, aby ve svitu měsíce někdo přišel o život. Žena? Muž? To nehrálo roli. Někdy jsem si vybíral, jindy se nezdráhal sáhnout po nižších formách života, abych nějakou chvíli přežil. A když byla řeč o nižších formách života, podívám se na Pinďu, který při troše štěstí už začal mluvit o tom, co mám udělat a kde náš cíl najdu. |
| |||
Konverzace nebude chybět Ortysia, Univerzita Dnes, dámy a pánové, je dobrý den! |
| |||
Volání moře Hongard, Vlandia "Dobré ráno". Přeji hostinskému se zářivým úsměvem na tváři. Dnes je opravdu hezky, dalo by se zde zvyknout. Nebýt toho že se schyluje k válce, velmi ráda bych si prošla větší kus této země. Převezmu si od hostinského zásoby a překvapeně zjišťuji že je tam něco navíc. Samotná brašna je pěkná a určitě se bude hodit. A ty dva měchy navíc jsou velmi pozorné. Doufám že hostinský nebude škodný, hned bych mu to zaplatila. Ale nechci ho urazit a tak se aspoň natáhnu přes pult a lehce jej obejmu. "Děkuji. Určitě se znovu zastavím když půjdu kolem". Mile se na něj usměji a pak už se vydávám na cestu. Srdce mi buší radostí, těší mně když se lidé chovají takhle hezky a je opravdu krásně. Už dříve sem přemýšlela že bych si pořídila koně, nebo aspoň poníka. Ale byla by to veliká investice, kterou bych do budoucna vlastně ani nemusela tolik využít. A navíc, dokud jsem zde, ráda se projdu po svých a užiju si tak více pohled na zdejší krajinu. Pes! Pes by mohl být dobrý společník. Věrný a hravý.. A nebo nějaký pták. Dá se ochočit havran? Pousměji se, začnu si vesele broukat a pokračuji dál. Sic si kvůli tomu jak sluníčko praží musím odložit, ale to vůbec nevadí. Počasí je nádherné, stejně tak místní krajina. Jak jdu podél vinice, musím se na lidi co tam pracují vždy usmát a nebo aspoň zamávat na pozdrav. Není to jako velké, krásné pohádkové lesy o kterých jsem snila, ale i tak je tu moc hezky. Co by se asi s tím vším stalo kdyby ta válka skutečně začala? Co to.. Z myšlení mně vytrhne blížící se zvuk. Koně! Tak tak stačím uskočit stranou a vyhnout se tak rozdupání. "Vy holomci! Jste snad slepí?" Volám nabručeně za jezdci. Musejí mít opravdu naspěch když takhle riskují. Možná mají nějaké důležité poselství, ale.. To je neomlouvá! O to větší by měli dávat pozor. Nevadí, kdyť se vlastně nic nestalo. Opráším si šaty a pokračuji dál. Nálada se mi zlepšuje když kolem vidím srny. Jsou krásné a tak blízko že by stačilo jen pár kroků abych si je mohla pohladit! Blíže k nim však nejdu, nechci je vyplašit. A nějaká z nich by se mohla leknout a pokousat mně! Možná je to humorná představa, ale jistě by to příjemné nebylo... Sluníčko je už vysoko a já začínám dostávat chuť na ten sýr a šunku co mi dal hostinský. A tak se tedy posadím pod hezký remízek a sundám své brašny, když v tom slyším nějaký hlas. Hmm? Ohlédnu se a hned opět vstanu když si všímám toho staříka. "Krásné poledne přeji". Pronesu s kouzelným úsměvem na tváři a lehce se ukloním. "Neobtěžuje. Mám koně ráda". Pronesu mile při pohledu na Valíka. Pomalu k němu natáhnu ruku a až si mně očuchá, pořádně ho pohladím. Opět pohlédnu na staříka. "Mám namířeno do Charasu. Ráda bych se tam poohlédla po někom kdo by mně odvezl na sever. Musím tam někoho najít... Prvně bych však ráda do Vesinu. Snad tam najdu někoho kdo by mně vzal do města... Nemáte do Vesinu cestu? Kdyby jste mně vzal s sebou, byla bych vám velmi vděčná. A můžeme se dobře najíst, mám čerstvě nakoupeno!" Nabídnu mu a na tváři mám opět milý úsměv. Pokud by souhlasil, pak vezmu své věci a vylezu si k němu. Vůbec by mi nevadilo podělit se o kousek sýra, šunky a chleba. Kdyby náhodou nechtěl, možná by uvítal aspoň hlt vína z měchu. |
| |||
Na cesty Lindorn, Battania
|
| |||
Volání moře Hongard, Vlandia
|
| |||
Mrazivý sever Hrad Ov, Strugia
|
| |||
Ve vědění je moc Ortysia - jezero Perasos, Západní Impérium
Ohledně studentů ze svého ročníku máš volnou ruku, můžeš si vymyslet koho chceš. |
| |||
Že by...? Dobrodružství...? Lindorn, Battania "Co? Co?!" rozmáchnu se ještě se zalepenýma očima, když uslyším mámin hlas, ale hned se zase uklidním. Nic se neděje, máma si ze mě jenom utahuje. Promnu si oči a téměř vyčítavě se na ni podívám. "No tak jsem si dneska trochu přispala, nó. Však víš, že jsme včera zavírali pozdě. Ottu Zlatohlávka jsem musela vytáhnout za šos, zase usnul na stole," postěžuju si a teatrálně protáhnu obličej. "Radši jdi vzbudit Pampelišku s Piligrimem," dodám ještě důležitě. Mamka má ale pravdu. Když je na dávno na nohou táta, měla bych být taky. Tak fajn. Dopřeju si ještě pár vteřin lenošení ve vyhřáté peřině, ale pak už se posadím, celá se protáhnu a vklouznu do svých bačkůrek. O pár minut později už jsem umytá, oblečená, soukám do sebe poslední kousky tvarohové buchty a zapíjím ji zbytkem kakaa. "Nefrfněj se v tom," stihnu ještě napomenout Piliho, který se na mě legračně zakření. "Když já mák nerad," prozradí mi šeptem, skoro provinile, a bezradně ke mně pošoupne talířek se svou buchtou, jako by si ji se mnou chtěl vyměnit. Kouknu se přes rameno po mámě, jestli nás nevidí, ale ta už je zabraná do mytí nádobí. "Tak na." Jeho nakousnutá buchta putuje na můj talíř a na ten jeho přistane čerstvá tvarohová z pekáčku. Při té příležitosti zabalím do ubrousku buchty pro děti od Kouskových, kteří už v hospodě jistě budou, pro každého jednu. Sami jich máme víc než dost a máma ani táta by se určitě nezlobili. Piliho nedojedenou snídani strčím najednou do pusy, hodím přes sebe pláštík a spěchám pro boty. Už jsem se zdržela až až a na moji obvyklou procházku už mi nezbývá čas. Snad odpoledne, utěšuju se, zatímco se obouvám. Zrovna když mávám na mámu a sourozence a vycházím ze dveří, slyším Pampelišku, jak zlomyslně hlásí mámě: "Maaamiiii, Pili nejí makový-" Ach jo. Moje snaha o nejvyšší nenápadnost při výměně Piligrimových buchet právě přišla vniveč. Ve Veverkách už je živo. "Dobrý ráno, dobrý den, nechte si chutnat," švitořím a každému z hostů, z nichž většinu tvoří známé tváře, věnuju nějaké milé slovo. Jak jsem předpokládala, Kouskovi už jsou tu. "Dobrý den, panstvo," vřele se na ně usměju a vybalím buchty. "Tady jsem přinesla pro děti pár čerstvých buchet. Dneska ráno upečený," rozdám je na talířky, na odpověď ani nečekám a už letím za tátou, který mě beze slova posílá do kuchyně. "Ahoj tatínečku," zazubím se na něj ve snaze si svůj mírně opožděný příchod vyžehlit. Přes pult projdu rovnou do kuchyně, cestovní pláštík, který jsem si oblékla i na těch pár kroků od domova k hospodě, vyměním za zástěru, a dám se do toho. Práce mi jde od ruky, i když je toho ráno vždycky dost, mám už svůj režim, svoje finty a dneska je tu dokonce na výpomoc Andulka od sousedů, které je sice sotva dvanáct, ale už se umí otáčet, a tak ji úkoluju jednoduššími činostmi - tohle oloupej, opláchni jablíčka, namaž palačinky džemem, opláchni nůž. Byla tu teprve párkrát, chce si prý vydělat pár penízků na léto, ale i za tu krátkou dobu už se skoro naučila nepřekážet a být užitečná. Šikovná holka. Štamgasti odcházejí, práce je míň a míň a nakonec nezbývá, než abych poslala Andulku otřít stoly a sama se už už pouštím do umývání těžších hrnců a pánví, kterými jsem tu malou slečnu nechtěla zatěžovat, ale tu se zjeví táta. "Taťko, jestli je to kvůli tomu mýmu pozdnímu příchodu, tak se omlouvám," zvednu obočí, skoro připravená se pohádat. Sama nemám ráda, když jsou lidi nedochvilní, ale přeci se tak moc nestalo - rozhodně ne nic, co by si žádalo nějaký kázání. "Všechno jsme přece stihli, no ne," dodám na svou obranu, ale to už se můj pan otec dá do řeči. Pustím pánev plnou mýdlové pěny a otřu si ruce do zástěrky. Z jeho rozněžnělého výrazu poznám, že je to vážná věc. "No... vím?" odtuším nejistě na jeho otázku. "Já taky nikam neodcházím přece, táto," zasměju se. Při jeho dalších slovech ale zase zvážním. Vždyť víš dobře, že já nejsem jako Petunie. Neopustila bych vás, nikdy, chce se mi říct, ale jako bych měla v krku knedlík. Pak mi konečně dojde, co se mi tatínek snaží říct. Znamená to, že mě... pustí? Jako vážně? Můžu jít? Můžu... zkusit najít Petunii?! Vůbec se mi to nechce věřit. Jako by táta mluvil přes nějakou záclonu, jako by se ke mně dostával zvuk slov, ale jejich význam už ne. "No jo, luk!" málem vypísknu. Kovář už by ho měl mít hotový! A táta domluvil s Tondou Veveřičkou, že mě s ním naučí!!! Cože!!!!!!!!!! "Tatínku, ty jsi prostě nejlepšejší," vyskočím do vzduchu, usměju se od ucha k uchu a vlepím mu velkou pusu na tvář. Pak se ale opět trochu uklidním. "Nikdy bych neodešla přes váš nesouhlas," pronesu vážně a podívám se mu do očí. "A vůbec, to, že někam půjdu, neznamená, že už se nikdy neuvidíme. Vždyť se vám vrátím. Akorát trochu starší a s trochu víc zkušenostma," zahlásím moudře. A s Petunií, zadoufám, ale nechci to říct nahlas. Sama si nejsem jistá, jestli ji vůbec někdy najdu, a už vůbec ne, že se mi podaří ji přivést zpátky. Že si s ní vůbec budu moct promluvit. Jednou jsme byly málem jako jedno tělo a jedna duše, ale je to vůbec ještě pořád moje sestřička, kterou znám...? Vrátím se zpátky do reality a očka se mi rozšíří. "Slibuju, že na odpoledne jsem zase tu!" Z legrace zasalutuju, asi úplně špatně, ale to je mi teď jedno. Tátovi věnuju ještě jednu pusu na druhou tvář, aby jí to nebylo líto, strhnu ze sebe zástěru - ale v zápětí ji zase zvednu ze země a pečlivě složím - popadnu pláštík a uháním za kovářem. Luk už má, jak jsem si myslela, hotový. Táta o tom beztak musel vědět, jinak by mi přece u Tondy nedomlouval nějaký vyučování. Luk a šípy popadnu, zběžně se optám, kdy bude hotová dýka, zdvořile poděkuju a už zase spěchám směr Veveřičky chaloupka. Až s tím budu umět, zvolním najednou chůzi, zčásti proto, že si uvědomuju vážnost celé situace, zčásti proto, abych nedoběhla uřícená jako nějaká rozjívená holka, Už mi nic nebude bránit v tom, abych se vydala do světa. Zvládnou to tady táta s mámou? A co Pampeliška a Pili? Jak těm to vysvětlím? Ne - všechno to bude dobrý. Něco poznám, něco se dozvím, přivedu Petunii - a jsem zpátky natotata, rozhodnu se a o poznání jistějším krokem se vydám na zbytek cesty. O Tondovi vím jen málo: je to lovec, samotář, co vím, tak s nikým nebydlí. Možná má ženu, nebo třeba bydlí se sourozenci, ale jestli jo, tak o tom nevím - a že já vím všelijaký věci díky tomu, co se chtě nechtě doslechnu v hospodě. Tondu jsem u nás viděla jenom párkrát, a většinou to bylo pozdě večer. S nikým se moc nebaví, nebo jsem to aspoň neviděla. Ale však já ho rozmluvím, umíním si, zatímco přecházím přes jeho jednoduchou, upravenou zahrádku. Odhodlám se a zaklepu na dveře. "Haló, pane Veveřička," zkusím se ozvat. "To jsem já, Pim Boffinová. Dcera od Wilibarda Boffina," upřesním radši, protože i když nejsme kdovíjaké velkoměsto, lidi si přeci jenom občas lépe pamatují jména rodičů, než jejich dětí. "Domlouval se s vámi, že mě naučíte střílet z luku," mluvím dál, pokud mi ještě neotevřel, a při těch slovech pyšně sevřu svou zbrusu novou zbraň. Snad je vůbec doma, proletí mi hlavou. Snad na to nezapomněl. |
doba vygenerování stránky: 0.17335391044617 sekund