| |||
Konverzace nebude chybět Ortysia, Univerzita Dnes, dámy a pánové, je dobrý den! |
| |||
Volání moře Hongard, Vlandia "Dobré ráno". Přeji hostinskému se zářivým úsměvem na tváři. Dnes je opravdu hezky, dalo by se zde zvyknout. Nebýt toho že se schyluje k válce, velmi ráda bych si prošla větší kus této země. Převezmu si od hostinského zásoby a překvapeně zjišťuji že je tam něco navíc. Samotná brašna je pěkná a určitě se bude hodit. A ty dva měchy navíc jsou velmi pozorné. Doufám že hostinský nebude škodný, hned bych mu to zaplatila. Ale nechci ho urazit a tak se aspoň natáhnu přes pult a lehce jej obejmu. "Děkuji. Určitě se znovu zastavím když půjdu kolem". Mile se na něj usměji a pak už se vydávám na cestu. Srdce mi buší radostí, těší mně když se lidé chovají takhle hezky a je opravdu krásně. Už dříve sem přemýšlela že bych si pořídila koně, nebo aspoň poníka. Ale byla by to veliká investice, kterou bych do budoucna vlastně ani nemusela tolik využít. A navíc, dokud jsem zde, ráda se projdu po svých a užiju si tak více pohled na zdejší krajinu. Pes! Pes by mohl být dobrý společník. Věrný a hravý.. A nebo nějaký pták. Dá se ochočit havran? Pousměji se, začnu si vesele broukat a pokračuji dál. Sic si kvůli tomu jak sluníčko praží musím odložit, ale to vůbec nevadí. Počasí je nádherné, stejně tak místní krajina. Jak jdu podél vinice, musím se na lidi co tam pracují vždy usmát a nebo aspoň zamávat na pozdrav. Není to jako velké, krásné pohádkové lesy o kterých jsem snila, ale i tak je tu moc hezky. Co by se asi s tím vším stalo kdyby ta válka skutečně začala? Co to.. Z myšlení mně vytrhne blížící se zvuk. Koně! Tak tak stačím uskočit stranou a vyhnout se tak rozdupání. "Vy holomci! Jste snad slepí?" Volám nabručeně za jezdci. Musejí mít opravdu naspěch když takhle riskují. Možná mají nějaké důležité poselství, ale.. To je neomlouvá! O to větší by měli dávat pozor. Nevadí, kdyť se vlastně nic nestalo. Opráším si šaty a pokračuji dál. Nálada se mi zlepšuje když kolem vidím srny. Jsou krásné a tak blízko že by stačilo jen pár kroků abych si je mohla pohladit! Blíže k nim však nejdu, nechci je vyplašit. A nějaká z nich by se mohla leknout a pokousat mně! Možná je to humorná představa, ale jistě by to příjemné nebylo... Sluníčko je už vysoko a já začínám dostávat chuť na ten sýr a šunku co mi dal hostinský. A tak se tedy posadím pod hezký remízek a sundám své brašny, když v tom slyším nějaký hlas. Hmm? Ohlédnu se a hned opět vstanu když si všímám toho staříka. "Krásné poledne přeji". Pronesu s kouzelným úsměvem na tváři a lehce se ukloním. "Neobtěžuje. Mám koně ráda". Pronesu mile při pohledu na Valíka. Pomalu k němu natáhnu ruku a až si mně očuchá, pořádně ho pohladím. Opět pohlédnu na staříka. "Mám namířeno do Charasu. Ráda bych se tam poohlédla po někom kdo by mně odvezl na sever. Musím tam někoho najít... Prvně bych však ráda do Vesinu. Snad tam najdu někoho kdo by mně vzal do města... Nemáte do Vesinu cestu? Kdyby jste mně vzal s sebou, byla bych vám velmi vděčná. A můžeme se dobře najíst, mám čerstvě nakoupeno!" Nabídnu mu a na tváři mám opět milý úsměv. Pokud by souhlasil, pak vezmu své věci a vylezu si k němu. Vůbec by mi nevadilo podělit se o kousek sýra, šunky a chleba. Kdyby náhodou nechtěl, možná by uvítal aspoň hlt vína z měchu. |
| |||
Na cesty Lindorn, Battania
|
| |||
Volání moře Hongard, Vlandia
|
| |||
Mrazivý sever Hrad Ov, Strugia
|
| |||
Ve vědění je moc Ortysia - jezero Perasos, Západní Impérium
Ohledně studentů ze svého ročníku máš volnou ruku, můžeš si vymyslet koho chceš. |
| |||
Že by...? Dobrodružství...? Lindorn, Battania "Co? Co?!" rozmáchnu se ještě se zalepenýma očima, když uslyším mámin hlas, ale hned se zase uklidním. Nic se neděje, máma si ze mě jenom utahuje. Promnu si oči a téměř vyčítavě se na ni podívám. "No tak jsem si dneska trochu přispala, nó. Však víš, že jsme včera zavírali pozdě. Ottu Zlatohlávka jsem musela vytáhnout za šos, zase usnul na stole," postěžuju si a teatrálně protáhnu obličej. "Radši jdi vzbudit Pampelišku s Piligrimem," dodám ještě důležitě. Mamka má ale pravdu. Když je na dávno na nohou táta, měla bych být taky. Tak fajn. Dopřeju si ještě pár vteřin lenošení ve vyhřáté peřině, ale pak už se posadím, celá se protáhnu a vklouznu do svých bačkůrek. O pár minut později už jsem umytá, oblečená, soukám do sebe poslední kousky tvarohové buchty a zapíjím ji zbytkem kakaa. "Nefrfněj se v tom," stihnu ještě napomenout Piliho, který se na mě legračně zakření. "Když já mák nerad," prozradí mi šeptem, skoro provinile, a bezradně ke mně pošoupne talířek se svou buchtou, jako by si ji se mnou chtěl vyměnit. Kouknu se přes rameno po mámě, jestli nás nevidí, ale ta už je zabraná do mytí nádobí. "Tak na." Jeho nakousnutá buchta putuje na můj talíř a na ten jeho přistane čerstvá tvarohová z pekáčku. Při té příležitosti zabalím do ubrousku buchty pro děti od Kouskových, kteří už v hospodě jistě budou, pro každého jednu. Sami jich máme víc než dost a máma ani táta by se určitě nezlobili. Piliho nedojedenou snídani strčím najednou do pusy, hodím přes sebe pláštík a spěchám pro boty. Už jsem se zdržela až až a na moji obvyklou procházku už mi nezbývá čas. Snad odpoledne, utěšuju se, zatímco se obouvám. Zrovna když mávám na mámu a sourozence a vycházím ze dveří, slyším Pampelišku, jak zlomyslně hlásí mámě: "Maaamiiii, Pili nejí makový-" Ach jo. Moje snaha o nejvyšší nenápadnost při výměně Piligrimových buchet právě přišla vniveč. Ve Veverkách už je živo. "Dobrý ráno, dobrý den, nechte si chutnat," švitořím a každému z hostů, z nichž většinu tvoří známé tváře, věnuju nějaké milé slovo. Jak jsem předpokládala, Kouskovi už jsou tu. "Dobrý den, panstvo," vřele se na ně usměju a vybalím buchty. "Tady jsem přinesla pro děti pár čerstvých buchet. Dneska ráno upečený," rozdám je na talířky, na odpověď ani nečekám a už letím za tátou, který mě beze slova posílá do kuchyně. "Ahoj tatínečku," zazubím se na něj ve snaze si svůj mírně opožděný příchod vyžehlit. Přes pult projdu rovnou do kuchyně, cestovní pláštík, který jsem si oblékla i na těch pár kroků od domova k hospodě, vyměním za zástěru, a dám se do toho. Práce mi jde od ruky, i když je toho ráno vždycky dost, mám už svůj režim, svoje finty a dneska je tu dokonce na výpomoc Andulka od sousedů, které je sice sotva dvanáct, ale už se umí otáčet, a tak ji úkoluju jednoduššími činostmi - tohle oloupej, opláchni jablíčka, namaž palačinky džemem, opláchni nůž. Byla tu teprve párkrát, chce si prý vydělat pár penízků na léto, ale i za tu krátkou dobu už se skoro naučila nepřekážet a být užitečná. Šikovná holka. Štamgasti odcházejí, práce je míň a míň a nakonec nezbývá, než abych poslala Andulku otřít stoly a sama se už už pouštím do umývání těžších hrnců a pánví, kterými jsem tu malou slečnu nechtěla zatěžovat, ale tu se zjeví táta. "Taťko, jestli je to kvůli tomu mýmu pozdnímu příchodu, tak se omlouvám," zvednu obočí, skoro připravená se pohádat. Sama nemám ráda, když jsou lidi nedochvilní, ale přeci se tak moc nestalo - rozhodně ne nic, co by si žádalo nějaký kázání. "Všechno jsme přece stihli, no ne," dodám na svou obranu, ale to už se můj pan otec dá do řeči. Pustím pánev plnou mýdlové pěny a otřu si ruce do zástěrky. Z jeho rozněžnělého výrazu poznám, že je to vážná věc. "No... vím?" odtuším nejistě na jeho otázku. "Já taky nikam neodcházím přece, táto," zasměju se. Při jeho dalších slovech ale zase zvážním. Vždyť víš dobře, že já nejsem jako Petunie. Neopustila bych vás, nikdy, chce se mi říct, ale jako bych měla v krku knedlík. Pak mi konečně dojde, co se mi tatínek snaží říct. Znamená to, že mě... pustí? Jako vážně? Můžu jít? Můžu... zkusit najít Petunii?! Vůbec se mi to nechce věřit. Jako by táta mluvil přes nějakou záclonu, jako by se ke mně dostával zvuk slov, ale jejich význam už ne. "No jo, luk!" málem vypísknu. Kovář už by ho měl mít hotový! A táta domluvil s Tondou Veveřičkou, že mě s ním naučí!!! Cože!!!!!!!!!! "Tatínku, ty jsi prostě nejlepšejší," vyskočím do vzduchu, usměju se od ucha k uchu a vlepím mu velkou pusu na tvář. Pak se ale opět trochu uklidním. "Nikdy bych neodešla přes váš nesouhlas," pronesu vážně a podívám se mu do očí. "A vůbec, to, že někam půjdu, neznamená, že už se nikdy neuvidíme. Vždyť se vám vrátím. Akorát trochu starší a s trochu víc zkušenostma," zahlásím moudře. A s Petunií, zadoufám, ale nechci to říct nahlas. Sama si nejsem jistá, jestli ji vůbec někdy najdu, a už vůbec ne, že se mi podaří ji přivést zpátky. Že si s ní vůbec budu moct promluvit. Jednou jsme byly málem jako jedno tělo a jedna duše, ale je to vůbec ještě pořád moje sestřička, kterou znám...? Vrátím se zpátky do reality a očka se mi rozšíří. "Slibuju, že na odpoledne jsem zase tu!" Z legrace zasalutuju, asi úplně špatně, ale to je mi teď jedno. Tátovi věnuju ještě jednu pusu na druhou tvář, aby jí to nebylo líto, strhnu ze sebe zástěru - ale v zápětí ji zase zvednu ze země a pečlivě složím - popadnu pláštík a uháním za kovářem. Luk už má, jak jsem si myslela, hotový. Táta o tom beztak musel vědět, jinak by mi přece u Tondy nedomlouval nějaký vyučování. Luk a šípy popadnu, zběžně se optám, kdy bude hotová dýka, zdvořile poděkuju a už zase spěchám směr Veveřičky chaloupka. Až s tím budu umět, zvolním najednou chůzi, zčásti proto, že si uvědomuju vážnost celé situace, zčásti proto, abych nedoběhla uřícená jako nějaká rozjívená holka, Už mi nic nebude bránit v tom, abych se vydala do světa. Zvládnou to tady táta s mámou? A co Pampeliška a Pili? Jak těm to vysvětlím? Ne - všechno to bude dobrý. Něco poznám, něco se dozvím, přivedu Petunii - a jsem zpátky natotata, rozhodnu se a o poznání jistějším krokem se vydám na zbytek cesty. O Tondovi vím jen málo: je to lovec, samotář, co vím, tak s nikým nebydlí. Možná má ženu, nebo třeba bydlí se sourozenci, ale jestli jo, tak o tom nevím - a že já vím všelijaký věci díky tomu, co se chtě nechtě doslechnu v hospodě. Tondu jsem u nás viděla jenom párkrát, a většinou to bylo pozdě večer. S nikým se moc nebaví, nebo jsem to aspoň neviděla. Ale však já ho rozmluvím, umíním si, zatímco přecházím přes jeho jednoduchou, upravenou zahrádku. Odhodlám se a zaklepu na dveře. "Haló, pane Veveřička," zkusím se ozvat. "To jsem já, Pim Boffinová. Dcera od Wilibarda Boffina," upřesním radši, protože i když nejsme kdovíjaké velkoměsto, lidi si přeci jenom občas lépe pamatují jména rodičů, než jejich dětí. "Domlouval se s vámi, že mě naučíte střílet z luku," mluvím dál, pokud mi ještě neotevřel, a při těch slovech pyšně sevřu svou zbrusu novou zbraň. Snad je vůbec doma, proletí mi hlavou. Snad na to nezapomněl. |
| |||
Volání moře Hongard, Vlandia "Kam já se dám, Není to tak dávno kdy sem doslova dozpívala a dohopsala přes hranice Aserai a dostala se do Vlandie. Srdce mi tížil smutek, z toho že patrně velmi dlouhou dobu neuvidím Martu, mou matku a.. Vlastně i celý zbytek rodiny. Myslím na ně pokaždé když před spaním zavřu oči. Obzvlášť poté co sem vyslechla nějaké zvěsti o jezdcích na dracích. Vím že se zatím nic neděje a i kdyby, má rodina žije na druhé straně země. I tak mě to trápí. Doufám že kdyby se cokoli stalo, otec najde způsob jak mi dát vědět. No a pak je tu samozřejmě samotná Vlandie. Válka.. Po cestě smad není nikdo, kdo by o tom aspoň nešeptal. Ulevilo se mi když už sem neměla písek v botách, ale doufala jsem, že už nebude takové horko. Žel, stále je tomu tak. A ke všemu ty močály kolem. Já se těšila na studený, horský vzduch, na to že budu moci chodit bosa ve voňavé trávě s rosou. Z prostředí jsem tedy zklamaná, ale jistě se to zlepší. Pro to sem měla v úmyslu pokračovat dál na sever, jenže když teď hrozí ta válka... Kéž by ten poblázněný král dostal rozum. K večeru sem dorazila do Hongardu. Pěkná, útulná víska. Zdejší hostinec nebyl dle mých představ, ale pochopila jsem že nejsem doma, budu si muset zvykat na leccos. Třeba i na hlad. Ten mi teď však naštěstí nehrozí. Hostinskému jsem vtiskla jednu padesáti denárovou minci do ruky a bylo vidět jak se mu zaleskla očka. Za to sem však chtěla pokoj na noc, večeři a na ráno přichystat nějaké jídlo které budu mít na cestu. Ochotně souhlasil a tak jsem se usadila ke stolu a mohla si v klidu vychutnat večeři. Poprvé sem ochutnala pivo, ale.. Asi bych neřekla že to bude můj nejoblíbenější nápoj. Vím že tato země je známa pro své víno a tak jsem si dala pohárek toho. Ani moc silné, ani moc slabé, s nasládlou chutí a vůní malin. To mi chutnalo moc! Při dopíjení druhého pohárku sem přemýšlela kam se vydám dál. Vracet se domů nemůžu. Né tak brzy. Lenora by mi nedala pokoj... Mohla bych se přilásit na univerzitu. Jen jestli bych se tam dostala. Povzdychnu si. Zatím se mi nepodařilo najít nikoho kdo by mně naučil pořádně kouzlit. Ale tací jsou, vím o tom. Dokonce dva z těch kteří by za něco stáli by měli být na severu. Jenže jak se tam dostat? Až když v ruce držím prázdný pohárek, mám v hlavě plán. Zítra se vydám do Vesinu a odtamtud do Charasu! Tam se mi snad podaří najít někoho kdo by byl ochotný odvést mně do Sturgie. I kdybych za to měla dát zbylé peníze, je na čase abych se pustila do něčeho pořádného... S pousmáním se zvednu od stolu, předám hostinskému pohárek a jdu do svého pokoje. Ten si prvně řádně prohlédnu, zamknu dveře a okno. Brašnu i s holí a svými věcmi si odložím vedle postele hned jak se svléku do spodního prádla a zalezu do postele. Siatra a Bulvar.. Jací asi budou? Nepochybuji o tom že se mi je podaří najít, otázkou je kdo z nich bude první. Zadíám se do stropu. Copak asi dělají ostatní? Doufám že se mají dobře. Dobrou noc mami.. Zavřu oči a se spokojeným výrazem na tváři usínám... Ráno mně budí paprsky slunce jež mně lechtají po tváři. S pousmáním otevřu oči, posadím se, promnu si je a zívnu. Dnes je přede mnou dlouhý den. Vstanu, opláchnu si obličej vodou z připravené misky a obléknu se. Ujistím se že mám všechny své věci a vydám se dolů za hostinským. S úsměvem na tváři mu popřeji dobré ráno. Doufám že má připraveno to jídlo na cestu. Ráda bych si ho vzala, rozloučila se a vydala na cestu, dokud takhle hezky svítí. |
| |||
Na cesty Lindorn, Battania
Ve vymýšlení sousedů a štamgastů máš volnou ruku, stejně tak i v reakcích jak tvé rodiny tak i jejich. |
| |||
Kápě v temnotě Jalmarys, Západní Impérium
Ohledně cechu si můžeš vymyslet co tě jen napadne. |
doba vygenerování stránky: 0.17860889434814 sekund